Časopis Naše řeč
en cz

Výslovnost dvou typů francouzských vlastních jmen v češtině

Růžena Buchtelová

[Články]

(pdf)

-

1.

Je známo, že cizí vlastní jména používaná v českém kontextu představují pro uživatele spisovného jazyka řadu vzájemně podmíněných problémů spojených s jejich pravopisem, výslovností a skloňováním. Poměrně nejméně potíží působí oblast pravopisu, kde platí zásada, že cizí vlastní jména pocházející z jazyka, který užívá latinské abecedy, se píší většinou pravopisem původním.[1]

Komplikovanější je už situace ve výslovnosti cizích vlastních jmen, které nebyly dosud v úplnosti podrobeny jednotné kodifikaci. Naše jazyková veřejnost dostala sice v nedávné době několik informačních pramenů o výslovnosti přejatých a cizích slov,[2] jestliže však porovnáme zásady a údaje v nich zachycené, zjistíme, že autoři příruček přistupují mnohdy k řešení obdobných otázek z různých pozic a často i rozdílným způsobem.

Jednou z těchto otázek, kterou považujeme v současné době za dosud nedořešenou, je i otázka výslovnosti některých francouzských vlastních jmen.[3] V našem příspěvku se chceme zabývat jenom jedním dílčím jevem, totiž výslovností dvou typů francouzských vlastních jmen zakončených ve výslovnosti na [o] a [e] (fonetickou povahou zavřených) psaných nejčastěji -au, -eau, -eaux, -ai, -ais, -aix), jako je např. typ Bordeaux, Calais. Tento jev je však nicméně velmi důležitý vzhledem k současné mluvní praxi.

Při stanovení české výslovnosti cizích vlastních jmen se vychází z jejich výslovnosti původní, přičemž hlásky v češtině neobvyklé se na[131]hrazují hláskami artikulačně a akusticky nejbližšími. Neméně důležité je ovšem i respektovat, jak se výslovnost jmen z určitého jazyka ustálila v české jazykové praxi, zejména u těch jazyků, jejichž užívání má u nás dlouholetou kulturní tradici. Z těchto zásad sice vycházely obě uvedené příručky,[4] přesto však při vlastní kodifikační praxi ji neuplatňovaly vždy stejnou měrou.

Tak příručka VSČ uvádí, „je-li na konci francouzského slova vyslovovaná samohláska, je vždy krátká v souladu s výslovností původní“. Požadovaná výslovnost slov jako např. Bordeaux, Calais, Montreux, Marais, Rousseau aj. je vždy krátká. Vyslovíme tedy [bordo, kale, montre, mare, ruso], i když výslovnost krátké samohlásky [o] a [e] stěží můžeme v těchto případech považovat za jediný způsob výslovnostní realizace v češtině.

V protikladu k VSČ uvádí SSČ u hesla Bordeaux výslovnost dlouhou [bordó], u hesla Calais připouští výslovnost dubletní, přičemž na prvním místě je uváděna výslovnost bližší původní [kale], na druhém místě výslovnost již zčeštěná [kalé]. Dlouhou výslovnost uvádějí rovněž i dřívější kodifikační příručky.[5] Tyto příručky sice neuvádějí zásady výslovnosti cizích jmen, rovněž jejich repertoár jmen je velmi omezený, přesto nám však umožňují udělat si alespoň částečnou představu o tom, jaká hlediska by se měla při kodifikaci výslovnosti cizích vlastních jmen uplatňovat.[6]

Zřetel k této kodifikaci se však neuplatňuje v naší popularizační literatuře, zejména v encyklopediích, např. v Příručním slovníku naučném (dále PSN), Malém encyklopedickém slovníku A-Ž (ME) a Ilustrovaném encyklopedickém slovníku (IES). Jestliže porovnáme výslovnostní údaje uváděné v těchto slovnících, zjistíme, že jsou zpracovány nejednotně a často týž výslovnostní typ bývá mnohdy řešen různým způsobem.[7]

Je sice pravda, že uvedené publikace nemají jazykově normativní charakter, přesto však jejich velký náklad i celkový rozsah jejich po[132]užívání může do značné míry ovlivnit reálnou výslovnostní praxi.[8]

Jestliže shrneme naše úvodní poznámky, je zřejmé, že rozdílné kodifikační přístupy vedou nutně k zvýšené nejistotě uživatelů jazyka (zejména těch, kteří se jakýmkoli způsobem podílejí na styku s francouzskou kulturou) a následně i k oslabení kodifikace v současné jazykové praxi. V této situaci považujeme za aktuální zaujmout stanovisko ke kodifikaci alespoň dvou typů výše uvedených francouzských vlastních jmen.

Jak jsme již uvedli, podkladem pro stanovení výslovnosti přejatého slova je sice výslovnost v jazyce, z něhož bylo slovo přejato, musí se však přihlížet i k tomu, jak je toto slovo vyslovováno českým uživateli v mluvených spisovných projevech (za předpokladu, že je toto slovo součástí jejich aktivní slovní zásoby). Poznání stavu skutečné výslovnosti pokládáme tedy za základní materiál, z kterého je při určování ortoepické normy třeba vycházet. Neméně důležité je i zjišťování postoje uživatelů spisovného jazyka k daným výslovnostním jevům. Tím vlastně už přecházíme k druhé části našeho článku, kde chceme shrnout výsledky našeho výzkumu, týkající se výslovnosti zmíněných typů francouzských jmen v současném českém mluveném úzu.

2.

Těžištěm našeho výzkumu byla jazyková praxe a spisovný výslovnostní úzus v hromadných sdělovacích prostředcích, jimiž se dnes převážně šíří znalost mluvené podoby spisovného jazyka, tj. v rozhlase a televizi. Během výzkumu byl prováděn soustavný poslech rozhlaso[133]vých a televizních pořadů, zejména pořadů publicistických (vnitropolitické a zahraniční komentáře, úvahy, denní zpravodajství — tedy předem připravené projevy), dále projevy nepřipravované, resp. připravené jen zčásti (veřejné besedy, reportáže apod.). Naše pozornost se soustředila na interní pracovníky rozhlasu a televize (redaktory, moderátory, reportéry), u kterých předpokládáme, že by měli ovládat a užívat spisovnou normu (lexikální, gramatickou i výslovnostní). Z externích účastníků publicistických pořadů jsme se zaměřili na jazykové projevy těch mluvčích, u kterých vzhledem k jejich postavení a vzdělání aktivní znalost spisovného jazyka předpokládáme a jejichž mluvený projev má i značnou míru společenské závaznosti (vedoucí hospodářští a političtí pracovníci, vědci, učitelé apod.). Materiál byl doplněn poslechem přednášek v Lidové univerzitě vědy, techniky a umění, v Lidové konzervatoři, dále odborných zeměpisných přednášek, tedy poslechem projevů těch mluvčích, u kterých vedle uvedených předpokladů se právem můžeme domnívat, že mají i vztah k francouzské kultuře (např. přednášky z cyklů Francouzské umění, Slavné světové galérie, Cestujeme po Francii apod.). Výzkum proběhl v r. 1979 a bylo při něm zaznamenáno celkem 258 dokladů výslovnosti francouzských vlastních jmen (z toho 165 zakončených ve výslovnosti na [o] a 93 zakončených ve výslovnosti na [e]).[9]

Materiál byl nejprve hodnocen poslechem jedním posuzovatelem (autorkou článku). V některých případech byly pořady přehrávány na magnetofonový pásek a při posuzování materiálu bylo pak ve sporných případech využito některých dalších posuzovatelů (celkem 4).

Získaný materiál byl zpracován do následujících tabulek (viz tab. 1, 2). Z uvedených tabulek vyplývá, že výslovnostní podoby zakončené na dlouhé [ó], resp. dlouhé [é] výrazně převažují (77 % pro [ó], 73,1 % pro [é]). Procento výskytu výslovnostních podob s krátkým [o] a [e] je poměrně nízké (16,4 % pro krátké [o], 23,7 % pro krátké [e]). Z celkového počtu 22 případů pro krátké [e] šlo ve 4 případech o výslovnost citátovou, v 8 případech o výslovnostní dubletu. Obdobná situace byla u výslovnostních podob s krátkým [o]; z celkového počtu 27 bylo [134]6 případů v oblasti výslovnosti citátové a 7 případů výslovnostní dublety.[10]

Rozdíl mezi projevem připraveným a projevem připraveným jen zčásti není z hlediska výslovnosti výrazný. Zachycené doklady naznačují rovněž určitou tendenci zachovávat původní krátkou výslovnost spíše u místních jmen než u jmen osob (dlouhá [ó] se vyskytuje u jmen osobních v 83,1 %, u jmen místních klesá na 64,2 %). Rovněž dlouhé [é] se vyskytuje u jmen osobních v 80 %, u jmen místních jen v 65,1 %).

Vzhledem k tomu, že materiál získaný poslechem nemohl poskytnout podrobnější údaje o sociální charakteristice jednotlivých uživatelů spisovného jazyka, byla v druhé fázi výzkumu zjišťována výslovnost vybraných uživatelů spisovného jazyka spolu s jejich názory na tuto výslovnost.[11]

Celkem bylo dotázáno 40 mluvčích, kteří byli rozlišeni generačně a z hlediska vzdělání. Z toho 30 mluvčích byli vysokoškoláci ve věku 30—40 let, 10 mluvčích ve stáří od 20 do 30 let mělo středoškolské vzdělání.

Reálná výslovnost byla zjišťována formou řízeného pohovoru. Při zjišťování výslovnosti proklamované byl dotazovaným předložen k vyplnění dotazník, kde se měli rozhodnout u vybraných typů slov mezi krátkou či dlouhou výslovnostní podobou podle svého povědomí spisovné normy.

Z celkového počtu 40 se pro výslovnostní podobu s dlouhým [ó] vyslovilo 32 účastníků ankety (z toho 24 vysokoškoláků a 8 středoškoláků). 5 vysokoškoláků připouštělo možnost užití obou výslovnostních podob (krátké i dlouhé), zbývající tři dotázaní označili jako jedinou možnost podobu krátkou.

Pro dlouhé [é] se vyslovilo 20 vysokoškoláků a 3 středoškoláci. 8 účastníků ankety se vyslovilo pro krátkost, 9 pro obě výslovnostní podoby.

Všichni dotazovaní pocházeli z Prahy nebo z nejbližšího okolí. Z vysokoškoláků se celkem 10 osob učilo francouzsky na střední škole, ze středoškoláků jen 2 osoby. Z tohoto hlediska bylo zajímavé, že 6 osob pod vlivem jazykové praxe učitelů označovalo jako jedinou možnost

[135]Tab. 1. Výslovnost francouzských vlastních jmen zakončených ve výslovnosti na [o]

 

 

[136]Tab. 2. Výslovnost francouzských vlastních jmen zakončených ve výslovnosti na [e]

 

[137]výslovnostní podobu dlouhou (a to jak u [ó], tak i u [é]), přičemž tuto výslovnost hodnotili jako nepočeštěnou. U názorů na dubletní výslovnost nebylo rovněž bez zajímavosti, že ze stanoviska uživatelů šlo o prosté dublety, jejichž existenci si mluvčí také uvědomují a sami charakterizují výslovnostní podobu krátkou jako spíše málo užívanou.

Hodnocení reálné výslovnosti ukázalo v podstatě na soulad mezi údaji získanými zjišťováním výslovnostního úzu a mezi názory na správnou výslovnost. Všeobecně lze říci, že i zde měli všichni dotázaní pocit jisté normy, i když tato norma nebyla prozatím kodifikována.[12]

Závěrem bychom chtěli poznamenat, že jsme si samozřejmě vědomi toho, že náš materiál není postačující k vyvozování definitivních závěrů o výslovnosti vlastních jmen francouzského původu. Sledovat proces zčešťování výslovnosti u cizích vlastních jmen v celé šíři by bylo možno jen na základě výzkumu s relativně úplným materiálem, protože tento proces zpravidla postupuje po jednotlivých slovech: velmi tedy záleží na tom, která konkrétní slova se ve zkoumaném materiále objeví. Rovněž vzájemné poměry jednotlivých slov, resp. typů se mohou změnit podle toho, jak se tato slova vyskytují v dané promluvě, podle její stylové příslušnosti i podle individuálního úzu mluvčího.[13]

Ovšem i omezený materiál, z kterého jsme v našem příspěvku vycházeli, zachycuje, ač jen v hrubých obrysech, skutečnou situaci v současném mluveném úzu. Je zcela zřejmé, že v zásadě náš výzkum potvrzuje stav výslovností, tak jak je popsán v našich normativních příručkách s výjimkou VSČ. I když nelze popřít, že krátká výslovnost v některých případech proniká, délka výrazně převažuje. V této souvislosti nás zajímá, proč se v českém spisovném úzu vžila v zakončení [o] a [e] dlouhá výslovnost, kterou v původní francouzské výslovnosti nenacházíme. Za jednu z hlavních příčin lze pravděpodobně považovat vliv francouzského koncového přízvuku (ve francouzštině se tato slova vyslovují [ru’so, ka’le]), který mohou čeští uživatelé pociťovat jako [138]délku. S mnohými cizími slovy se čeští uživatelé seznamují častěji v jejich podobě psané (ev. tištěné) než vyslovované a jejich nejistota se může projevit i snahou vyznačit nějakým způsobem jejich odlišení od slov domácích (v tomto případě dlouhým [ó] a [é]).[14] K délce ve výslovnosti přispívá jistě i způsob psaní obecných přejatých slov typu bordó, plymó, dále byró i byro, tabló i tablo.[15] V našem materiále se objevila i jistá tendence k dlouhé či krátké výslovnosti související s délkou slova. Tak např. slova jednoslabičná typu Vaux, Baux, Pau se vyslovují s dálkou vždy, dubletní výslovnost či krátká podoba se uplatňuje u slov tříslabičných až čtyřslabičných (např. Fontainebleau, Beaumarchais) výrazněji než u slov dvouslabičných (Cousteau, Marais).

Shrnutí. Náš příspěvek vychází ze současné jazykové praxe a závěry, které z něho vyplývají, by se měly odrazit i v kodifikaci. Pro další kodifikační činnost je nezbytné respektovat ve větší míře současný spisovný úzus zejména tam, kde nabývá povahy normy a přitom se od kodifikace liší. Jinak řečeno, vyžadovat jednoznačně délku, či krátkost jen tam, kde jsou naprosto zřetelně ustáleny, a v ostatních případech, mezi něž patří i uvedené dva typy francouzských jmen, počítat v kodifikaci (prozatím) s výslovností dubletní, tedy [rusó] i [ruso], [kalé] i [kale].


[1] Srov. Pravidla českého pravopisu, Praha 1977, s. 57.

[2] Výslovnost spisovné češtiny (dále VSČ), Výslovnost slov přejatých, kterou podle výsledků jednání ortoepické komise Ústavu pro jazyk český ČSAV zpracoval kolektiv pracovníků pod vedením M. Romportla, Praha 1978, a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (dále SSČ), rcd. J. Filipec a F. Daneš, Praha 1978; přílohu o vlastních jménech zeměpisných zpracovala E. Pokorná.

[3] Srov. A. Polívková, Začleňování francouzských místních jmen clo českého textu, NŘ 60, 1977, s. 137—142. Srov. i A. Stich, Výslovnostní kodifikace přejaté slovní zásoby, NŘ 65, 1982, s. 86—101.

[4] Srov. VSČ, cit. v pozn. 2, § 27, dále J. Filipec, Kodifikace a slovník, ve sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 190—7.

[5] Srov. d. c. v pozn. 1, dále sb. O češtině pro Čechy, Praha 1963, B. Havránek—A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981 aj.

[6] Zde je nutno připomenout, že nejde jen o otázku výslovnosti. S výslovnostní kodifikací cizích vlastních jmen je spojena i otázka jejich skloňování, kde v zásadě vycházíme nikoli z jejich podoby psané, ale vyslovované. Srov. zde upozornění A. Jedličky, že krátká výslovnost [bordo, ruso] je nejen v rozporu s většinovým územ, ale měla by za následek kodifikační předpis skloňovat tato jména podle typu Bidlo, město, ve sb. cit. v pozn. 4, s. 151.

[7] Např. u hesla Bordeaux uvádí PSN i ME výslovnost [bordó], Calais [kale], Carpeaux [karpó], Rousseau [ruso], Marceau PSN [marso], ME [marsó], Beauvais PSN i ME [bové], Beaumarchais PSN i ME [bomaršé], Rabelais PSN [rable], ME [rablé] apod.

Naproti tomu autoři IES chtějí pokud možno všude zachovat výslovnost původní, takže doporučená výslovnost všech jmen zakončených ve výslovnosti na [o] a [e] je vždy krátká [bordo, kale, rable, marso] apod.

[8] V této souvislosti upozorňujeme i na některé publikace z knižní produkce literatury pro mládež (např. překlady knih J. Verna, vycházející v nakladatelství Albatros), kde bývá mnohdy rovněž připojen návod, jak vyslovovat cizí vlastní jména. Snaha autorů zachovat ve všech případech původní výslovnost, resp. výslovnost, kterou za původní považují, je nereálná a zavádějící, zejména když uvážíme, že čtenáři a uživatelé jsou v tomto případě příslušníci naší nejmladší generace.

[9] Z dokladů na výslovnost s koncovým [o] to byla např. tato jména: Beauneveu, Cocteau, Rameau, Rousseau, Trudeau, Monreau, Copeau, Bordeaux, Clemenceau, Cousteau, Deburau, Delvaux, Fontainebleau, Montereau, Carpeaux, Feydeau, Chenonceaux aj. Z dokladů zakončených na [e] uvádíme např. Beaumarchais, Beauvais, Beaujolais, Beauharnais, Cambrai, Calais, Marais, Marehais, Françaix aj.

[10] Případy, které byly v našem materiále označeny jako polodélky, zde pro nízké procento výskytu neuvádíme.

[11] Výzkum byl prováděn pomocí dotazníku, který obsahoval celkem 12 otázek na zjišťování skutečné (reálné) výslovnosti. Dalších 12 otázek se týkalo zjišťování názorů na výslovnost (tedy výslovnosti proklamované). 7 otázek sloužilo k získání demografických údajů o dotazovaných. Pomocí diferenčních otázek byla zjišťována znalost francouzštiny a počet hodin věnovaných týdně poslechu rozhlasu a televize.

[12] Řadu vlivů, které se uplatňují ve výslovnostním úzu vlastních jmen je ovšem nutno hodnotit velmi opatrně. O tom svědčí i skutečnost, že mluvčí se středoškolským vzděláním s výjimkou dvou uvedených osob neznali původní výslovnost a přitom ve svém výslovnostním úzu uplatňovali výslovnost dlouhou.

[13] Zatímco u slov omezených na úzký okruh odborníků se jejich výslovnost často shoduje s původní výslovností nebo se k ní velmi blíží, u slov užívaných v běžně mluvených projevech se stále častěji uplatňuje výslovnost vycházející z grafické podoby cizích jmen. Jako příklad rostoucího vlivu grafiky uvádíme výslovnost slov Maigret, Bizet, Diderot, Renault, kde vedle podob [megre, bize, dydro, reno] se stále častěji objevují podoby [megret, bizet, dyderot, renolt], dokonce i [mopasant], a to i ve spisovném mluveném úzu. Srov. rovněž upozornění A. Sticha v článku cit. v pozn. 3.

[14] Srov. V. Mathesius, Cizí slova se stanoviska synchronického, sb. Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1949.

[15] Možná že tu spolupůsobí i to, že grafika -eau, -ais, atd. působí i opticky dlouze.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 3, s. 130-138

Předchozí Stilijan Stojčev: Charakter a funkce českých dějových substantiv na -ná, -tá

Následující Růžena Šišková: Vysoké ocenění díla ukrajinských lexikografů