Šedesátiny prof. PhDr. Karla Hausenblase, DrSc.

Vladimír Šmilauer

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

I.

Prof. dr. Karel Hausenblas, DrSc., se narodil 16. 11. 1923 v Benešově u Prahy. Tam také vychodil obecnou školu a započal gymnaziální studia, ve kterých pokračoval v Jaroměři (silný kulturní vliv prof. Jaroslava Žáka) a do[262]končil je na Královských Vinohradech v Slovenské ulici (prof. František Oberpfalcer). V letech 1942—1945 působil na obchodní škole a pak pracoval u firmy Waldes (Koh-i-noor) jako skladník a mzdový účetní. V letech 1945—1948 vystudoval filozofickou fakultu Karlovy univerzity, a to obor čeština — ruština. Jeho profesory byli mj. Vladimír Šmilauer (čeština), Bohuslav Havránek (slavistika), Vladimír Skalička (obecná jazykověda) a J. Mukařovský (teorie literatury). Po studiích se stal pracovníkem gramatického oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV (v letech 1951—1954 absolvoval bohemistickou aspiranturu), kde působil až do r. 1961. Tehdy přešel na filozofickou fakultu, na níž již předtím externě přednášel; habilitoval se v r. 1961, v r. 1967 byl jmenován profesorem.

Diplomovou práci obhájil na téma O typologické charakteristice ruského skloňování ve srovnání s českým, doktorát (1952) získal na základě práce O teorii správnosti v české lingvistice nové doby, tématem jeho kandidátské disertace (1956) byl Vývoj předmětového genitivu v češtině (vyšlo 1958), doktorát věd (1958) mu byl udělen na základě práce Výstavba jazykového projevu a styl (vyšlo 1972).

II.

Podobně jako jeho předchůdce v pražské profesuře češtiny, Jan Gebauer, pochází Karel Hausenblas z pomezí česko-německého. Jeho rodiče byli z Lenešic (2,5 km sz. od Loun), poslední české vesnice na Lounsku (severozápadně sousedící Břvany měly 1930 dvoutřetinovou většinu německou). Severně od jazykové hranice se Češi poněmčovali, jižně od ní se Němci počešťovali. Tak i rod Hausenblasů, který podle rodinné tradice přišel z Míšeňska. Bližšího z dějin rodu nevíme nic, jen to, o čem nám vypráví příjmení. Hausenblase je ‚vyzí klih‘, jehož užívali sládkové k zlepšování piva; stávalo se jejich jménem (J. Beneš). Rodina Karlovy matky, Dittrichové, přišla odněkud od Žatce nebo Postoloprt a počeštila se později. Dědeček a babička ještě uměli německy a mluvili tak spolu, nechtěli-li, aby jim děti rozuměly. Dědovská generace byla ještě zemědělská. A láska k půdě a venkovskému životu přešla i na vnuka. Zakoupil se v Lnářském Málkově (9 km jihozápadně od Blatné). Tam provádí všechny práce, jichž je třeba k udržování stavení a příslušenství, tam si sází své brambory.

V obsahu přednášené látky znamená Hausenblas další pokrok. Za Rakouska se přednášela (a potom zkoušela) jen stará slovenština a stará čeština. Absolvent tedy získal pro své učitelské působení jen málo. Proto také — aspoň podle mých zkušeností — se vyučování českému jazyku (jen na nižším stupni) omezovalo na mechanické memorování mluvnice. Za první republiky se zásluhou prof. M. Weingarta znalost mluvnice Gebauerovy — Ertlovy (1926) dostala do požadavků I. státní zkoušky. Ale do přednáškového programu novočeská mluvnice nepřišla. Až roku 1945 se začala soustavně přednášet; jádrem se stal rozbor větný. Hausenblas však postupuje dále: od novočeské [263]skladby přechází k skladbě historické (Vývoj předmětového genitivu v češtině), od rozboru stavby větné postupuje k rozboru stavby jazykových projevů, studium mluvnice dovršuje studiem stylu. Především stylistikou se zabývá středoškolská učebnice Český jazyk (od 1964 s K. Svobodou a Ed. Čechem), týž ráz má i jeho spolupráce na nových jazykových učebnicích. Zájem o výstavbu jazykových projevů vede přirozeně k textové lingvistice. Všude se uplatňuje smysl pro otázky obecné jazykovědy, zvláště pro otázky jazykové kultury.

Pedagogická činnost Hausenblasova se neomezuje na filozofickou fakultu, kde mimo jiné vedl i asistentský seminář. Na někdejší Vysoké škole ruského jazyka přednášel stylistiku, na Pedagogické fakultě v Ústí n. L. přednášel pro postgraduální studium rovněž stylistiku.

Publikační činnost Hausenblasova je velmi rozsáhlá, jak ukáže bibliografie jeho prací. Své články, nejednou polemické, uveřejňoval v českých jazykovědných časopisech, zvláště ve Slově a slovesnosti, v jehož redakční radě zasedal (stejně jako v redakční radě Českého jazyka a literatury). Často přispíval i do časopisů slovenských. Sám redigoval časopis pro otázky překladové, Dialog. Významná je jeho účast ve sbornících, jichž vyšla v posledních desítiletích, zásluhou především Ústavu pro jazyk český, celá řada. Jsou to: Kapitoly z praktické stylistiky 1955 a 1957, Jazykový koutek Čs. rozhlasu 2. výběr 1955, 3. výběr 1959, O češtině pro Čechy 1960 a 1963, Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury 1961, Čeština všední i nevšední 1972, Čeština za školou 1974 a 1979 (pod jeho redakcí).

Je zajímavé sledovat témata Hausenblasových příspěvků do těchto sborníků: V Jazykovém koutku se omezuje jen na otázky slovotvorné (Pověřenkyně a stachanovka, Oddací-oddávací), pravopisné (spřežky), tvaroslovné (Dvoje kleště-dvojí kleště, Dva Edys). V Češtině za školou je pak hlavním autorem statí: 1. Čeština za školou (úvod), 4. Čeština spisovná — nejdůležitější útvar národního jazyka, 10. Co je styl?, 11. Jazyk v poezii, 40. Kolik tvarů má české sloveso?. Vedlejším autorem je pak u čtyř statí Danešových. — Téhož rázu je i jeho bohatá činnost přednášková.

Zájem o jazyk poezie (Máchův Máj, Wolker) a jemné problémy stylové ukazují Hausenblase jako člověka se silným cítěním uměleckým. To se projevuje nejen ve smyslu pro umění slova, nýbrž také — a to velmi výrazně — v lásce k umění tónů, k hudbě. V mládí byl dobrým houslistou a s přítelem-klavíristou tvořili duo. Později se však více věnuje poslechu gramofonových desek. Ty mu umožňují studovat výtvory mistrů: Bach, Brahms, Mozart, Schubert, Bartók, Dvořák, Janáček jsou jeho zvláštními miláčky. Ale nevyhýbá se ani hudbě nové, zvláště džezu.

Důležitý znak moderní vědy, hledání kontaktů se sousedními obory, uplatňuje se u Hausenblase velmi silně. Nikdy se neomezuje úzkými hranicemi čisté lingvistiky, ale stále přeskakuje do otázek filozofických, zvláště este[264]tických, do uměnovědy, do literární vědy. Tím nabývá jeho pohled na otázky jazykové na pronikavosti.

III.

Prof. Karel Hausenblas je osobnost velmi výrazná, utvářená všestranným nadáním, širokým vějířem zájmů, živelnou touhou po proniknutí do záhad. Se svými přáteli, Danešem a Dokulilem, mocně posunul českou lingvistiku vpřed. Za to mu děkujeme a přejeme, aby ve své práci mohl bez jakýchkoli zábran zdárně pokračovat.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 5, s. 261-264

Předchozí Otakar Šoltys: Ze zprávy o činnosti Ústavu pro jazyk český ČSAV v roce 1982

Následující Běla Poštolková: K 70. narozeninám dr. Františky Havlové