Soutěž mladých jazykovědců

Alena Polívková, Jiří Nekvapil

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V rámci dohody uzavřené mezi ústředním výborem SSM a prezídiem ČSAV a na základě ujednání mezi vedením Ústavu pro jazyk český ČSAV a jeho základní organizací SSM byl koncem roku 1982 uspořádán II. ročník soutěže o nejlepší vědeckou práci mladých pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV.[1] Soutěž se skládala ze dvou částí, a to z písemně vypracovaného článku či větší samostatné práce (popř. souboru prací) z posledních dvou let a z ústní prezentace a obhajoby této práce na veřejném zasedání. Do soutěže se přihlásilo 16 mladých pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV, vesměs členů SSM.

Příspěvek Petra Nejedlého vycházel z potřeby revidovat při práci na Staročeském slovníku mj. i některé dosavadní výklady etymologické, zvláště takové, které pojímají zdánlivě neprůhledná staročeská slova jako izolované lexikální jednotky, popř. jako náhodné reflexy výrazů z jazyků poměrně odlehlých. Vedle postižení významového vývoje slova ozd (ze slovesa ozdíti, tj. obezdíti)[2] se podařilo autorovi objasnit podoby několika jiných méně jasných výrazů.

Při práci na Staročeském slovníku je nutno přihlížet i k zachovanému materiálu z oblasti vlastních jmen osob, zvláště k některým typům identifikačních označení (tzv. příjmí), užívaných ve starší češtině vedle křestního jména; tato příjmí nám mnohdy nahrazují jinak nedochované apelativní lexikální jednotky. Z potřeby upřesnit významový obsah jednoho dosud podrobněji neprobádaného typu takových doplňkových osobních jmen, tj. přechýlených ženských pojmenování s formantem -ka, vznikl referát Jiřího Kouby.[3]

Jan Horálek se zabýval staročeským slovem šelma, vývojem jeho významu a jeho přesnou chronologizací. Složitý sémantický vývoj tohoto slova sledoval komplexně, v souvislosti s historickým vývojem společenským. Jeho příspěvek je nejen dobře využitelný pro práci na Staročeském slovníku (zvláště po stránce metodické), ale navíc dokumentuje i přínos historické sémantiky pro obecnější kulturně historická studia.[4]

Otakar Šoltys referoval o své práci týkající se lingvistické reality pro[251]pozice.[5] Sémanticko-syntaktický pojem propozice zkoumal se zřetelem k pragmatické dimenzi. Pro řešení poskytuje teoretický rámec piagetovská psychologie (tj. stadiální teorie vývoje lidské psychiky). Autor klade hypoteticky otázku, jaký je vztah mezi stadiální teorií vývoje lidské psychiky a modelováním systematiky odrazové sémantiky. Referát byl dílčím úsekem autorovy kandidátské disertační práce o základních způsobech predikace.

Alena Polívková představila budoucí příručku popularizačního rázu Naše místní jména (a jak jich užívat). Autorka se snaží v sedmi kapitolách podat přístupnou formou obecnou a vývojovou charakteristiku našich místních jmen, hodnotí jejich postavení v komplexu slovní zásoby z hlediska jazykové kultury, seznamuje čtenáře se slovotvornými typy místních jmen a jejich odvozenin. Práce je doplněna jmenným seznamem měst a obcí s kodifikačními údaji a příslušnými přídavnými jmény.

Olga Petrželková se věnovala otázkám odrazu procesu uměleckého myšlení v jazyce, zvláště ve výtvarné terminologii. V první části načrtla v několika citátech z klasiků marxismu-leninismu a na základě novější české práce filozofa Jiřího Vaňka některé základní rysy struktur společenského vědomí. V druhé části podala etymologické výklady názvů uměleckých směrů, období a škol převzaté z různých encyklopedií výtvarného umění, a to jednak od středověku do poloviny 19. století, jednak od konce 19. století do třicátých let 20. století, a porovnala etymologii názvů v obou těchto epochách.

Práci Naděždy Fukové o terminologické náročnosti učebnic dějepisu pro 5. ročník základních škol lze považovat za podnětný příspěvek pro koncipování učebnic nejen dějepisu, ale i jiných vyučovacích předmětů. Autorka dospěla k názoru, že učebnice dějepisu pro 5. ročník je příliš náročná a pojmově i terminologicky přetížená.

Václava Holubová se zabývala funkcemi syntagmatických vztahů z hlediska potřeb teorie lexikologie. Nejprve se pokusila vymezit lexikální význam, potom stanovila tři základní funkce syntagmatických vztahů. K nim počítá: /1/ jazykovou objektivizaci vztahů předmětného kontextu jakožto podkladu lexikálního významu, /2/ aktuálnost pojmenování, /3/ určování systémové hodnoty lexikální jednotky.

Práce Mileny Rulfové se soustředila převážně na přehled prostředků řečové etikety; vedle toho autorka popsala i zásady, jimiž se řečová etiketa řídí. Jde o tematiku velmi užitečnou a potřebnou pro studium cizího i mateřského jazyka, jakož i pro využití jazyka a mimojazykových prostředků v dorozumívání.

Problematiku psycholingvistickou reprezentoval v soutěži příspěvek Jasni Šlédrové o verifikaci výpovědního dynamismu prostřednictvím paměťových testů. Experimentálním šetřením, které autorka provedla, se přímočará závislost mezi stupněm výpovědní dynamičnosti a snadností krátkodobého [252]zapamatování nepotvrdila. Výsledky i autorčina interpretace podněcují k hlubšímu zamyšlení nad tím, jaké parametry by měl splňovat verbální materiál pro podobné experimenty, jak vyloučit různé interferující vlivy, např. vliv věcného obsahu apod.

Jiří Nekvapil se zaměřil na zkoumání aktuálního členění parcelovaných struktur (tj. útvarů skládajících se z bázového komponentu + parcelátu, jako např. „Včera terč minul. Dvakrát.“). Parcelované struktury umožňují, aby mělo rematickou funkci jak verbum finitum, tak i některé z jeho doplnění; v parcelovaných strukturách se vyrovnává výpovědní dynamičnost kontextově nezapojených doplnění; vyrovnává se v nich výpovědní dynamičnost jednotlivých složek atributivního spojení. Příslušný syntaktický útvar obsažený v parcelátu dosahuje úrovně výpovědní dynamičnosti centra rématu bázového komponentu, je tedy sám dalším centrem rématu.

Jana Hoffmannová předložila soubor prací věnovaných postavení teorie textu ve vztahu k některým jazykovědným disciplínám (zvláště k stylistice a gramatice) a k některým speciálním problémům výstavby textu. Zabývala se perspektivními potřebami nového, širšího chápání gramatiky a jazykového systému a pojetím stylu v souvislosti se zkoumáním textu. Naznačila možnosti využití některých složek pojmového aparátu současné teorie textu (pojmů téma, rámec, textový vzorec, komunikační jednání, makrostruktura, makropropozice) k rozvoji metodologie textových rozborů. Zvláštní pozornost věnovala autorka některým prostředkům pragmatické roviny výstavby textu, struktuře časových významů v textu a některým motivům členění textu na úseky.

Milada Homolková přihlásila do soutěže dvě kapitoly z obsáhlejší práce týkající se vyjádření o jazyce a řeči v Halasově díle.[6] Zvláštní pozornost věnovala zejména jeho publicistice. Autorčina klasifikace metajazykových vyjádření je založena na způsobu rozlišení jazyka a řeči ve funkci prostředku nebo objektu vyjádření. Studie představují Halase nejen jako básníka a publicistu, ale také jako typ tvůrce, který se hluboce zamýšlí nad vlastními i cizími stylizačními postupy.

Ivana Stehlíková srovnávala stylizování jazykové komunikace v prózách B. Hrabala a O. Pavla. Od deskriptivních konstatování, registrací a třídění se pokusila dovést analýzu k obecnějším závěrům, na jejichž základě by bylo možno přejít k typologické klasifikaci autorských osobností. Tematika její práce je v kontextu dnešní lingvostylistiky nesporně aktuální.[7]

Jan Králík v práci o vzájemném vztahu frekvence a pořadí (na základě Paretova rozdělení) ukázal, že klasický vzorec, kterým se popisuje vzájemný vztah mezi frekvencí a tzv. rankem ve frekvenčním slovníku (vzorec Zipfův-[253]Mandelbrotův), nemusí být formulován pouze empiricky, ale může být také odvozen cestou pravděpodobnostního modelování (matematickou úvahou). Popsaný model, ve kterém se uplatňuje i charakter textu, jeho téma a autorský styl, byl ověřen na různých výběrech z českého materiálu a na datech ze slovenštiny, polštiny, ruštiny, angličtiny, němčiny, španělštiny a kazaštiny.

Marie Koudelová se věnovala některým problémům hudební fonetiky, zejména analýze recitativu. Vycházela z předpokladu, že v hudebním scénickém díle nejde nikdy o kopírování mluvené řeči, o její přesný odraz, ale o umělecký obraz a stylizaci. Zajímavé je zejména její zjištění, jak zůstávají i při značné umělecké stylizaci zachovány ty suprasegmentální rysy mluvené řeči, které mají v běžné promluvě významovou platnost.

Na veřejném soutěžním zasedání se sešli nejen mladí pracovníci Ústavu pro jazyk český ČSAV a členové odborné komise (pod vedením dr. J. Kuchaře, CSc.), ale i ostatní vědečtí a odborní pracovníci ústavu. Z bohaté diskuse vyplynulo, že to byla akce užitečná; bude se proto v dalším roce opakovat.

---

[1] Informaci o I. ročníku viz J. Hoffmannová, A. Polívková, Konference mladých jazykovědců, NŘ 63, 1980, s. 210—214.

[2] Srov. P. Nejedlý, Hvozd, NŘ 64, 1981, s. 163—4.

[3] Srov. příspěvek J. Kouby, Pojmenování žen s formantem -ka ve staré češtině, v tomto čísle NŘ, s. 246—9.

[4] Srov. J. Horálek, Slovo šelma na pozadí kulturní a společenské situace středověkých Čech, Listy filologické 104, 1981, s. 123—131.

[5] Srov. O. Šoltys, K lingvistické realitě propozice, SaS 42, 1981, s. 177—182.

[6] Srov. článek M. Homolkové, Vyjádření o jazyce a řeči v publicistických projevech F. Halase v tomto čísle NŘ, s. 225—235.

[7] Srov. článek I. Stehlíkové, Stylizování jazykové komunikace v prózách B. Hrabala a O. Pavla v tomto čísle NŘ, s. 235—246.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 5, s. 250-253

Předchozí Jiří Kouba: Pojmenování žen s formantem -ka ve staré češtině

Následující Jan Chloupek: Stav a perspektivy popularizace jazykovědných poznatků