K překládání osobních jmen

Miloslava Knappová

[Články]

(pdf)

-

Překládání osobních jmen příslušníků cizích národností do češtiny tvoří speciální, u nás dosud málo systematicky sledovanou součást překladatelské teorie i praxe.[1] Specifika tohoto problému vyplývá ze samé podstaty osobních jmen, jejichž funkcí je jednoznačně rozlišovat, identifikovat svého nositele. Tato problematika zasahuje do tří svébytných oblastí užívání osobních jmen. Setkáváme se s ní /1/ ve společenské komunikaci, /2/ v osobních dokladech, /3/ v překladové literatuře.

/1/ Společenská komunikace

Pro potřeby tohoto článku rozumíme společenskou komunikací především sdělování, dorozumívání ve sféře veřejné, včetně hromadných sdělovacích prostředků (tj. tisku, rozhlasu a televize), dále i různé oficiální i polooficiální projevy ve formě písemné i ústní (přednášky, rozbory, informace, úřední korespondenci atd.), týkající se všech oblastí společenského života.

Úzus v užívání cizích osobních jmen ve společenské komunikaci není a nikdy nebyl zcela jednotný. Konkrétní příklady, např. z přelomu století nám (v tradici obrozeneckých snah) dokládají, že u nás převažovala tendence osobní jména, přesněji jména rodná „překládat“, tj. užívat jejich odpovídající české podoby. Zatímco některé z těchto snah zůstaly dobově omezeny (Vilém Shakespeare), jiné se vžily a dodnes se užívají, jak o tom za všechny svědčí Karel (něm. Karl) Marx, Bedřich (něm. Friedrich) Engels a Vladimír (rus. Vladimir) lljič Lenin.

V současném úzu převažuje tendence ponechávat jména v původní cizojazyčné podobě a začleňovat je do českého kontextu pouze formou jejich skloňování, a to v souhlase s jejich zakončením podle českých deklinačních vzorů, u ženských příjmení pak formou jejich přechylování, vycházejícího ze zásad českého gramatického systému. V omezenější míře se dnes setkáváme ne již se snahou o „překládání jmen“ (John — Jan), ale s úsilím o jejich počešťování. Tato tendence se objevuje zejména v případech formální podobnosti cizojazyčné (zvláště slovanské) [170]a české podoby jména, např. rusky Vladimir, česky Vladimír, kdy se zachování původní podoby může z hlediska češtiny jevit jako pravopisná chyba (v uvedeném případě nedodržení délky samohlásky). Zcela obvyklé je ovšem užívání českých ekvivalentů u panovnických jmen v minulosti (Ludvík XIV.), řidčeji v současnosti (královna Alžběta, ale španělský král Juan Carlos), a také u jmen církevních hodnostářů (papež Jan Pavel).

Vycházíme-li při posuzování vhodnosti „překládání“, resp. počešťování cizích osobních jmen v českém kontextu, z funkce jména, docházíme k zcela jednoznačnému závěru: v zájmu přesného určení, identifikace příslušníků jiných národností jejich osobní jména při užití v české společenské komunikaci nepřekládáme, tj. nevolíme české ekvivalenty cizích osobních jmen, ani je pravopisně či tvarově nepočešťujeme; píšeme tedy Detmar (nikoli Dětmar) Cramer, Wojciech (nikoli Vojtěch) Jaruzelski, Vladimir (nikoli Vladimír) Kuc ap. Do českého kontextu je začleňujeme pouze deklinačně, tj. skloňujeme je v souhlase s jejich zakončením podle českých deklinačních vzorů; cizí ženská příjmem v češtině přechylujeme, a to podle českých (gramatických) zásad pro přechylování[2] (např. Lucyna Kaleková, Sophia Lorenová, Erzsébet Siposová).

/2/ Osobní doklady

Ani v překladech osobních dokladů cizích státních příslušníků do češtiny neexistoval dosud jednotný úzus. Bylo to dáno i tím, že ani v Pravidlech českého pravopisu, ani v současných mluvnicích českého jazyka nebyla tato problematika nikdy řešena, a tedy ani kodifikována, takže se orgány vnitřní správy, do jejichž kompetence tato problematika spadá, dosud neměly po jazykové stránce o co opřít. Proto se také ve Sbírce zákonů ve vyhlášce č. 22 z roku 1977, kterou se vydávají bližší předpisy k zákonu o matrikách, mohl objevit v § 32 údaj, že ve veškerých matričních výpisech se „do češtiny nebo slovenštiny překládají jména, pokud jsou přeložitelná“.

Protože v praxi realizace této směrnice naráží na pochopitelné potíže, požádaly příslušné úřady o jazykové dobrozdání k této záležitosti; jeho obsah byl zhruba následující:

Má-li osobní jméno, tj. jméno a příjmení svého nositele zcela jednoznačně identifikovat, nemělo by se během jeho života měnit. Ve vztahu k překládání jmen to konkrétně znamená, že by jméno a příjmení ne[171]mělo být v překladech cizozemských dokladů do češtiny překládáno. Jsou-li např. v cizozemských dokladech uvedena jména jako Georg, John, Elisabeth, Bianca, nebo příjmení jako Newman, Schuster, Kovács, ponecháváme je v českých překladech osobních dokladů v původní podobě, třebaže k nim existují české ekvivalenty Jiří, Jan, Alžběta, Blanka, Novák, Švec, Kovář.

Požádá-li ovšem cizinec o československé státní občanství a v souvislosti s tím má zájem o počeštění svého osobního jména (zpravidla jde o zapsání českého ekvivalentu cizí podoby rodného jména, typ István-Štěpán, řidčeji o pravopisné počeštění příjmení, typ Weletzky-Velecký), nemohou být z jazykového hlediska námitky proti vyhovění jeho žádosti, ovšem až po přiznání československého státního občanství.

Jiná je však otázka zápisu ženských příjmení. Ta je třeba v souhlase s platnými předpisy (podle vyhlášky č. 22 z r. 1977) zapisovat v přechýlené podobě, utvořené podle českých mluvnických zásad pro přechylování. Protože by však v zájmu spolehlivé identifikace osoby měl být z překládaných osobních dokladů patrný (pro eventuální další mezinárodní jednání apod.) původní tvar příjmení, z jazykového hlediska je vhodné, aby — alespoň v případech nejednoznačných — byl v překladech cizozemských osobních dokladů uváděn za přechýlenou podobou ženských příjmení v závorce i původní, nepřechýlený tvar, např. Jacquelina Coppéová (Coppé), Solange Dimitriová (Dimitriu).

Při překladech cizojazyčných dokladů do češtiny je také — pokud možno — vhodné zachovávat i grafické znaky (písmena a diakritika) v češtině neobvyklé. Pouze z typografických důvodů je možné je nahradit (podle Přídavku v Pravidlech českého pravopisu) takovými znaky české abecedy, které jsou jim nejbližší. Totéž se vztahuje i na užívání cizích osobních jmen v společenské komunikaci, tj. na oddíl /1/. Při překladech dokladů z jazyka užívajícího cyrilského písma (azbuky) je žádoucí jména a příjmení přepisovat podle zásad vědecké transliterace, umožňující jednoznačný zpětný převod do abecedy původní.[3]

/3/ Překladová literatura

Překladová literatura se od předcházejících dvou oblastí svou specifikou, týkající se problematiky překládání, resp. počešťování osobních jmen, výrazně odlišuje. Je to dáno jednak různými možnými překladatelskými hledisky, přístupy a zkušenostmi, jednak specifikou překlá[172]daného díla, ať už jde o zvláštnosti jazyka originálu, nebo o jeho literární žánr a čtenářský okruh, jemuž je především určeno, známost díla a popisovaného místa (doby děje ap.) u nás atd., takže úzus je v této oblasti velmi nejednotný. Pomineme-li odborné publikace, literaturu faktu, cestopisy, průvodce a podobná díla, jejichž podstata a určení vyžaduje snadnou identifikaci osob, a tudíž ponechání jejich jmen v původní podobě (byť uvedené třeba jen v závorce), v současné době se zde uplatňují v podstatě tři druhy řešení. Ty se zpravidla vztahují — s výjimkou části oddílu /c/ — jen na rodná jména; příjmení překladatelé obvykle ponechávají v původní podobě (ženská příjmení ovšem většinou přechylují).

a) Překladatel užívá jména v původní cizojazyčné podobě, ovšem s příslušným deklinačním začleněním do českého kontextu a s (případnou) nezbytnou změnou grafické podoby (většinou transkripce jména), danou zpravidla i typografickými možnostmi češtiny.

S tímto přístupem se setkáváme často v překladech děl světové neslovanské literatury, např. v Citové výchově G. Flauberta, přeložené z francouzštiny M. Kornelovou (SNDK 1959), vystupují Arnoux, Fréderic, Jacques aj., a v Sladkém čtvrtku J. Steinbecka, z angličtiny přeloženém J. a J. Poberovými (Odeon 1972), zase Becky, Suzy, Mack, Hazel aj., v Horalce A. Moravii, z italštiny přeložené J. Pokorným a A. Wildovou (SNKLU 1962) Giovanni, Filippo, Clorindo, Rosetta, Concetta aj. — Jak příklady ukazují, původní podoba se zachovává jak u základních podob rodných jmen (Jacques), tak u hypokoristik (Suzy).

b) Překladatel volí smíšený postup: u některých osob volí původní podoby rodných jmen, u jiných jejich české ekvivalenty, zejména u tvarů domáckých.

Např. v románu A. Marshalla Už zase skáču přes kaluže, z angličtiny přeloženém Z. Wolfovou (Mladá fronta 1956), se vedle Jožky a Marie v díle objevují i John, Billy aj., v Mulatce Gabriele od J. Amada, přeložené Z. Hampejsem (SNKLHU 1960), je např. Clement, Emílio, Dorotéia, Quinquina, ale i Frantík a Flórinka. Ve výboru z povídek I. Bunina, přeloženém J. Zábranou a T. Haškovou pod titulem Tvé jméno je žena (Odeon 1980), jsou povětšině pravopisně počeštěné podoby jmen jako Žoržík, Děmjan, Griška, Máša, ale i česká Kateřina a výslovnostně francouzská Natali.

Setkáváme se i s tím, že někteří překladatelé, např. Anna Rosová v překladu maďarského románu L. Németha Hřích (SNKLHU 1962), volí jednak české, a to i domácké podoby jmen, např. Zuzanka, Terka, jednak pravopisně počeštěné podoby těch cizích jmen, která by se při zachování původní grafické podoby patrně výslovnostně komolila, např. Lajoš (maď. Lajos), Mariška (maď. Mariska); pokud toto nebezpečí nehrozí, ponechává jména i v původní podobě (Andor).

[173]c) Překladatel volí pravopisně počeštěné podoby jmen, resp. české ekvivalenty (překlady) jmen.

Pravopisně počeštěné (transkribované) podoby jsou dosti obvyklé v překladech z ruštiny, např. v povídkovém výboru V. Šukšina Charaktery a lásky, přeloženém Z. Psůtkovou (Lid. nakladatelství 1977), vystupují Péťa, Peťka, Vaňka, Moňa, Ljalka, Soňa. Volba českých ekvivalentů, resp. pravopisně počeštěných podob jmen, je typická pro překlady literatury pro děti a mládež, snažící se čtenářům text co nejvíce zpřístupnit a přiblížit. Např. v knize autorů Goscinnyho a Semprého Mikulášovy patálie, z francouzštiny přeložené T. Sýkorovou (Albatros 1973), vystupují Vendelín, Lojzička, Viktorín, Kryšpín, Evžen aj. Mezi nositeli francouzských příjmení se vyskytují i česká Češpivo a Polívka.

Méně často se setkáváme s úplným počeštěním jmen jednajících osob (a také míst děje) v literatuře pro dospělé. Bývá to zpravidla v humoristické literatuře a ve veselohrách (naopak v tragédiích a některých druzích epiky spíše jen výjimečně). Přímo vzorovou ukázkou je překlad humoristického románu G. Chevaliera Zvonokosy od J. Zaorálka (Odeon 1981). Překladatel v něm užívá zásadně jen běžné české podoby jmen a příjmení,[4] např. Bartoloměj Pěšinka, Inocenc Kulíšek. Příjmení tu zároveň mívají i funkci charakterizační (Sedmikvítko, dr. Funebrál). Spojováním nesourodého jména a příjmení překladatel umocňuje jejich komický účin (Eulálie Čubíková, Diviš Mišpulka), či dokresluje charakteristiku osoby (Bohdan Macarát, Ferda Čupr). — Překladatelé (zpravidla s různým úspěchem) hledají české ekvivalenty i pro přezdívky, jména symbolická a alegorická, žertovné zkomoleniny atd.

Ze stručného přehledu různých řešení, která se při uvádění osobních jmen v překladové literatuře užívají a která zároveň představují i základní typové možnosti a vývojové tendence, vyplývá, že nejednotný úzus je v této oblasti podmíněn celou řadou objektivních podmínek (literární žánr, místo a čas děje, specifika jazyka původního díla, věk a druh předpokládaných čtenářů atd.) i subjektivních přístupů, zkušeností a předpokladů překladatele. Za této situace lze pro oblast užívání osobních jmen v překladové literatuře z jazykového hlediska stěží stanovit nějaká závazná pravidla. Je třeba se omezit pouze na možná doporučení, která vyplynou ze specifiky konkrétního překládaného díla. Je ovšem žádoucí, aby zvolený přístup byl stylově jednotný, důsledně uplatňovaný v celém překládaném díle; mělo by z něho být patrné, o jaký způsob jde a proč byl zvolen.

---

[1] Zabýval se jí např. B. Ilek v přednášce Vlastní jméno a překlad, otištěné ve výtahu v Zprávách Kruhu přátel českého jazyka V, 1977, s. 15—16.

[2] Viz M. Knappová, Přechylování příjmení v češtině, NŘ 62, 1979, s. 225—233; táž, Začleňování cizích ženských příjmení do češtiny, NŘ 64, 1981, s. 59—63.

[3] Norma pro tyto předpisy vyšla v článku Transliterace cyrilského písma do latinky, Slavia 20, 1951, s. 158—161.

[4] Podrobněji se jazykovou stránkou překladu díla, a to jmen osobních a zeměpisných, zabývá J. Čermák ve stati K Zaorálkovu překladu Zvonokos, otištěné v I. dílu tohoto románu, Praha 1970, s. 286—291.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 4, s. 169-173

Předchozí Jaroslava Hlavsová: Klokani — klokané

Následující Eva Macháčková: Jména vlastností ve větě