Klokani — klokané

Jaroslava Hlavsová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Po fotbalovém zápasu klubů Slavia a Bohemians jsme slyšeli v televizních zprávách, že Klokané byli poraženi. Kromě zjištění výsledku utkání nás ve sdělení hlasatele zvláště zaujalo slovo „Klokané“. Obecně známá přezdívka klubu Bohemians nikoho asi nezarazila, nezvyklý však byl tvar 1. pádu množného čísla podstatného jména klokan, zakončený hyperkorektně -ané.

Podobné případy hyperkorektního užití nenáležitých tvarů se objevují i ve sportovních rubrikách novin. Lyžaři-skokani bývají nazýváni „skokané“, do sportovních zpráv proniká i tvar „reprezentanté“ (od podst. jména cizího původu, zakončeného v 1. p. jedn. čísla -ant).

Vraťme se však k pojmenování klokan. V české slovní zásobě je to slovo poměrně nové. Podle jiných podst. jmen zakončených na -an (např. skokan) je vytvořil v 1. polovině 19. století český přírodovědec Karel Bořivoj Presl. Z češtiny pak slovo klokan přejala i slovenština.[1] [168]Skloňuje se podle živ. vzoru pán, v 1. p. čísla množného má koncovku -i (klokani).

Z repertoáru koncovek 1. p. množ. čísla životných muž. substantiv (-i, -é, -ové) volí podstatná jména na -an ve spisovném jazyce často skutečně zakončení -(an)é. Je tomu tak ale zpravidla u jmen obyvatelských (Pražané, Moravané, krajané, venkované, vesničané aj.) a u několika málo dalších, jako svatebčané, křesťané, popřípadě (vedle řidšího pohani) též pohané. U jmen činitelských, odvozených příponou -an od sloves, je však koncovka 1. p. množ. čísla -i: pijani, trhani,[2] skokani aj. Nověji utvořené podstatné jméno klokan se tedy i tvarem 1. p. čísla množného připodobnilo k těmto jménům činitelským, k typu skokan. Podobně se skloňuje i další zvířecí jméno zakončené -an, krocan (původem však z něm. Truthahn, nikoli tedy utvořené příponou -an).

Stylového a citového zabarvení obou koncovek (-i/an-é) se různě využívá. Zakončení -é mívá příznak vyššího stylu, koncovka -i se naopak někdy cítí jako poněkud pejorativní. Ve známé písni, kterou se zpěvačka vyznává, že má ráda žužu, je ve verši

„na hostinách pro zvané,
kde baštili se krocané“

nenáležitý tvar krocané prostředkem jazykové komiky, využívajícím stylového příznaku rýmující se koncovky -ané i k charakteristice „vybrané“ společnosti.

Stylistický příznak obou forem však necítíme všichni stejně. Záleží i na krajovém původu mluvčího. Moravané např. o sobě neříkají, že jsou Moravani. Spisovné tvary -ané jsou pro ně stylisticky zcela neutrální, zatímco v Čechách tyto formy cítíme jako poněkud knižní. Pro srovnávání situace v Čechách je třeba vzít v úvahu i tu okolnost, že frekvence obyvatelských jmen na -an je tu v běžném úzu značně omezena silnou konkurencí jmen s příponou -ák, Pražák, Moravák (v Čechách již neutrální, na Moravě ale užívané zřídka pro její příznak hanlivosti). V Čechách tedy pro běžný mluvený úzus není otázkou, zda máme užívat formy Pražané, nebo Pražani. V mluveném jazyce je v Čechách obvyklé Pražáci a jen v projevu psaném se uplatňují formy spisovné Pražan — Pražané.

Chceme-li tedy z těchto jednotlivých pozorování a různých pohledů na soustavu forem 1. pádu množného čísla životných mužských substantiv učinit určité závěry, je třeba především vycházet z faktu, že podstatných jmen, jichž se týká kolísání mezi tvary -i a -ané, je velmi omezený počet, a dále, že z tohoto typu slov je frekventovanější pouze skupina jmen obyvatelských. V systému forem podstatných jmen jde tedy o typ poněkud izolovaný a tím i labilnější. Tak jako v jiných podobných případech dochází proto i zde k tvarovým analogiím. Stylistické rozdíly mezi oběma tvary jsou nepochybně jednou z příčin udržení dublety -i/-(an)é. Zvítězí-li tu snad postupně tvary -i, bude to opět jeden z případů pronikání hovorových prvků do spisovného jazyka.

---

[1] Viz V. Machek: Etymologický slovník jazyka českého, Academia, Praha 1968, s. 258.

[2] Substantiva -an často patří k citově zabarveným, zvl. k zhrubělým. Srov. pijan, trhan, hafan nebo i nářeční klazan (malé dítě; ze staročes. klázniti — činit bláznivým), dále slangové expr. blban, hypokoristika Jiran, Boban apod. — Už tato okolnost přirozeně ovlivňuje volbu koncovky 1. p. množ. čísla.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 3, s. 167-168

Předchozí J. V. Horák, Vladimír Šmilauer: Ho Či Minovo Město — nebo Hočiminovo Město

Následující Miloslava Knappová: K překládání osobních jmen