K historii vzniku Jungmannova Slovníku česko-německého

Zdeněk Tyl

[Articles]

(pdf)

-

Vedle vlastního, speciálně upraveného exempláře slovníku, do něhož si autor vpisoval, popř. vlepoval dodatky pro event. další vydání díla,[1] uchovala se — lze říci šťastnou náhodou — v knihovně Ústavu pro jazyk český ČSAV ještě další, nepochybně mnohem vzácnější památka, o které lze dostatečnými důkazy vnějšími i obsahovou analýzou bezpečně prokázat, že rovněž pochází z majetku Jungmannova, že sehrála významnou úlohu při vzniku jeho monumentálního díla a podstatně přispívá k poznání Jungmannovy lexikografické metody, postupu práce na slovníku a k jeho celkovému ocenění.

Jde o část Thámova-Tomsova česko-německo-latinského slovníku,[2] a to 2. vydání, které obsahuje z prvního dílu stránky 1—160 s hesly A — konečný, tedy přibližně jen jednu pětinu abecedy; avšak mezi listy s tištěným textem[3] jsou zčásti dosti neuměle vevázány, někdy jen vloženy, četné hustě popsané listy (celkem je jich přes 380). Celek tvoří úctyhodný svazek, jehož silně opotřebovaný zevnějšek dosvědčuje, že byl pracovní pomůckou opravdu často užívanou.

Tento konvolut knihovny ÚJČ má inv. č. 719, sign. II 81, a podle těchto dat patří nepochybně do nejstarší části jejího knižního fondu. Předtím byl uložen v knihovně Lexikografické a dialektologické komise III. třídy někdejší České akademie věd a umění a pak bývalé Kanceláře Slovníku jazyka českého.[4] Jaké byly jeho osudy [114]dřívější, nelze objektivně zjistit, stejně jako kam se poděly ještě nejméně čtyři obdobné svazky Thámova-Tomsova slovníku, jejichž existenci lze sice bezpečně předpokládat, které však v knihovně našeho ústavu ani jmenovaných institucí podle dostupných materiálů nikdy nebyly.

O počátcích své lexikografické činnosti píše Jungmann v Předmluvě svého slovníku (s. IV): „Když v roce 1800 vydavatel v proložený Tomsův slovník (1799)[5] některými od nebožtíka prof. Pelcla sebranými slovy doplňovati počal…“. Po čase, když se jeho materiál rozrostl excerpty vlastními, ale zejména příspěvky dalších dobrovolných pomocníků, především Ant. Marka (vypočítává je Jungmann v Předmluvě, s. IV), jakož i lexikálními sbírkami z pozůstalosti několika filologů (zejména F. F. Procházky a J. V. Zlobického) a když se — po různých peripetiích — Jungmann odhodlal vzít zpracování důstojného „vlastenského slováře“ do vlastních rukou nebo spíše na svá bedra, tehdy počal „co pracně po tolik let sesbíral a přepsal, v pořádek uvoditi, znamenaje teprvé, kterak velice chybil, že zásobu všecku do proloženého třemi, někdy i sedmi listy slovníka příručního, a ne raději na cedulky spisoval, což nyní pro náramný nepořádek slov činiti přinucen jsa, o mnohá léta práci sobě zdloužil a vydání slovníka opozdil“ (Předmluva, s. V). To se stalo — podle souhlasné zmínky v Jungmannově dopise Ant. Markovi[6] — přibližně v polovině r. 1812. Nabízela by se tedy jako zcela samozřejmá možnost vztáhnout výše citovaná Jungmannova slova na náš svazek; bližší analýza jeho obsahu, přihlížející mimoto i k některým dalším skutečnostem, však ukazuje, že situace tak prostá a jednoduchá přece jen není.

Předem ovšem je třeba potvrdit základní předpoklad, že jde o památku mající přímý vztah k Jungmannovi a k jeho lexikografické práci; důkazů pro to je nadbytek, omezený rozsah příspěvku však nutí uvést jen několik nejprůkaznějších, popř. nejnázornějších.

Na několika úvodních listech našeho konvolutu jsou mj. zapsány i důležité údaje týkající se materiálové základny Jungmannova slovníku. Jsou tu např. uvedeny citační zkratky pro excerpta ze souboru starších českých tisků (16. a 17. stol.), která sebral lékař Jan Michalovský a Jungmann je dostal od Dobrovského (Michalovskii citationes) a dále [115]zkratky památek pro vlastní excerpta Dobrovského (mj. z blíže neurčeného stč. mamotrektu a jedné rukopisné stč. bible, rovněž neidentifikované). Je tu soupis osmi stč. rukopisů, vesměs lékařského obsahu, které v pražské univerzitní knihovně „vytáhl“ pro svého bratra Antonín Jungmann, profesor pražské lékařské fakulty, a početné zkratky památek pro obsáhlou excerpci, kterou nashromáždil Antonín Pišely (1756—1806), „polní kaplan u regimentu kníž. Kinského“ (jak je uvedeno v Jungmannově Historii literatury české,² 611), jehož „zásoby na cedulkách psané Dobrovský od záhuby, s kterou se již na díle v rukou nevědomé hospodyně byly potkaly, vychvátil“; Jungmann je tedy získal rovněž zásluhou Dobrovského (Předmluva, s. IV). Nemalý materiálový přínos znamenaly pro něj i lexikální sbírky F. F. Procházky, o němž bylo mezi vlastenci známo, že připravuje český slovník; po jeho předčasné smrti (1809) dostal je Jungmann od profesora Jana Nejedlého, aby je opsal (!) a poslal do Bratislavy profesorovi tamního lycea Jiřímu Palkovičovi, který rovněž ohlašoval vydání českého slovníku a očekával pro něj pomoc od našich vlastenců. Když však Palkovič roku 1812 odmítl nabízené kolektivní autorství připravovaného slovníku (což podstatně přispělo k Jungmannovu rozhodnutí převzít hlavní odpovědnost za zpracování díla, které by bylo možno přirovnat k monumentálnímu polskému slovníku Lindovu),[7] opsaného materiálu využil sám a mezi ostatní excerpované památky zařadil i soupis excerpt Procházkových. Daleko největší pomoc — jak uznával vděčně Jungmann sám — pro práci na slovníku znamenala dlouholetá excerpční činnost jeho litoměřického žáka, později důvěrného přítele, libuňského děkana Antonína Marka, o níž jsme informováni jak příležitostnými zmínkami v jejich vzájemné korespondenci,[8] tak shodnými poznámkami v tomto seznamu. U některých památek poznamenal Jungmann, že je excerpoval sám, např. „Ms. kn. lék. (Kl.) — Knihy lékařské, z mnohých vybrané, na konci malý herbář a o štěpování, dokonáno r. 1515, rukopis (= opis) p. Dobrovského, ode mne všecek vytažen; Ohlaš. — Na spis proti Jednotě bratrské od M. Samuele Martinia etc. … 1635, já vytáhl.“ Všechny tyto záznamy v podstatě (i slovním zněním) souhlasí s údaji v tištěném seznamu zkratek excerpovaných památek („Zkracování v slovníku užitá“), který byl pak připojen k prvnímu svazku slovníku, nezachycují [116]však ani zdaleka celou materiálovou základnu díla; tu Jungmann průběžně stále doplňoval sám, popř. se svými dobrovolnými přispěvateli, ještě i v době vycházení slovníku, jak dosvědčují mj. i početné „Dodatky a opravy“ připojené k závěrečnému V. dílu (s. 871—988). Jungmann se v této fázi přípravy věnoval zejména excerpci soudobé české literatury, naučné i beletristické. Není pochyby o tom, že excerpční záznamy na prvních stránkách jungmannovského konvolutu by se dobře uplatnily, kdyby se přistoupilo k zpracování a vydání úplného seznamu zkratek užitých v Jungmannově slovníku (s potřebnými vysvětlivkami), jehož potřeba — vzhledem k dosud nepřekonanému významu díla, zejména pro češtinu doby střední — je zcela evidentní.[9]

Pro pojištění Jungmannova autorství našeho konvolutu lze upozornit i na poznámku zapsanou na přídeští: „Jozef Fabry, farář v Liblíně, zahynul na cestě z Prahy, byl překocen a do přirození kopytem uhozen. Sepsal Lexicon česko-německý, mně od p. V. Sedláčka zapůjčený“ a srovnat s ní zmínku v Předmluvě (s. VI), týkající se téže věci: „Propůjčil mi k užití rukopisní česko-německý, ač beze všech citátů, na počátku běžícího století vyhotovený slovník nešťastnou smrtí zemřelého faráře Fabryho náš známý vlastenec prof. Sedláček.“

Nakonec ještě jedno svědectví, sice nepřímé, zato však důležité pro poznání Jungmannova přístupu k řešení některých konkrétních otázek lexikografických. V předmluvě (s. VII) Jungmann uvedl, že měl původně v úmyslu „užívati více znamení, aby hned do oka padlo, což jest dobrého a zlého, co starého neb nového, co důstojného, poetického, nízkého, komického atd., ale množství znamení nelíbilo se soudným některým literatorům, a protož vydavatel rád v tom povolil, užívaje toliko dvou znamení k vyznačení zastaralých (*) a nedobrých nebo podezřelých slov (+)“. V konvolutu byl nalezen vložený lístek s psaným seznamem celkem 12 různých znaků pro stylistickou a jinou diferenciaci některých slov. Upozorňovaly např. na „slova vyššího slohu“, „slova z obecného zvyku a lehkého žertovného slohu“, „nízká obecná slova“, „povržlivá, k písební řeči se nehodící krajinská slova“, „slova jednoho kraje neb okrsku, provinciální, též technická“ aj.[10]

Lze-li tedy z uvedených několika důvodů a důkazů pokládat Jung[117]mannovo autorství našeho svazku za bezpečně prokázané, je poněkud složitější otázka, v které etapě přípravy slovníku tento rukopis vznikl a jaký byl jeho účel. K vyjasnění těchto okolností je třeba se podrobněji zabývat vlastním obsahem.

Na první pohled je totiž zřejmé, že nejde o pouhou snůšku materiálu, o příležitostně sbírané a zapisované, popř. opisované jednotlivé doklady (podle výše citované Jungmannovy zmínky v Předmluvě, s. IV), nýbrž o víceméně už zpracovaná slovníková hesla, velmi různého rozsahu, opatřená záhlavím, v němž je heslové slovo podtrženo, dále podána stručná mluvnická charakteristika, někdy připojeny odkazy na příbuzné výrazy jinoslovanské, popř. etymologizující výklady; u některých obsáhlejších hesel (např. dělati, díl, dílo, dobrý, domnění, dostati aj.) je dodatečně vepsanými číslicemi naznačeno i sémantické členění. Hesla jsou v zásadě řazena abecedně, nikoli však důsledně: některá, zejména větší, jsou totiž rozdělena do dvou, popř. více úseků, takže abecední pořádek je mnohdy narušen; stejně působí zmatek některé vložené listy, které nebyly nalezeny na místech podle abecedy příslušných. Text — jak ukazuje i písmo — také nebyl napsán souvisle a najednou, i když se zdá, že základ byl takto opisován, ovšem s vynecháním potřebného volného místa pro další dodatky, ať už celá hesla, nebo nově získané doklady. Této možnosti bylo také později v rozsáhlé míře využíváno, takže vznikl text jako celek velmi nepřehledný; je proto třeba vyloučit myšlenku, že tento rukopis byl psán jako možná předloha pro tisk.

Všimněme si dále původu dokladového materiálu, jak je zapsán v konvolutu, a srovnávejme jej s textem tištěného slovníku. Téměř výhradně jde o excerpta z českých literárních památek 16. a 17. stol. (vesměs tištěných, včetně hlavních staročeských slovníků té doby); jejich seznam se do značné míry kryje s informacemi uvedenými na přídeští a prvních listech konvolutu. Hojně hesel i jednotlivých dokladů (podle potřeby upravených pro češtinu) pochází ze Słownika języka polskiego, který S. B. Linde začal vydávat r. 1807 a jehož jednotlivé svazky dostával Jungmann do rukou velmi brzo po vyjití. Dosti početný lexikální materiál z Dobrovského mluvnice je vypsán z jejího 1. vydání.[11] Zcela však pohřešujeme doklady ze slovníku J. V. Rosy († 1689), jehož rukopis získal Jungmann r. 1813 koupí za 40 zl. (prostřednictvím Dobrovského). Relativně málo tu nalézáme dokladů nářečních, téměř [118]úplně chybějí — jak již řečeno — doklady z nové české literatury. Odhadem lze stanovit, že text vepsaný do našeho exempláře představuje přibližně 30—40 % textu slovníku tištěného; drobných i větších shod je však tolik, že genetická souvislost tohoto Jungmannova rukopisu s dílem definitivním je mimo veškerou pochybnost.

Rozbor četných zmínek, které mohou nějak přispět k upřesnění doby, kdy Jungmann začal pracovat na našem svazku, vede k pravděpodobnému závěru, že se tak stalo buď na konci roku 1812, nebo na samém začátku roku následujícího. To mj. potvrzují i četné zprávy, které o postupu své práce posílal Ant. Markovi: 2. 1. 1813 píše, že „srovnává“ literu A, 11. 10. 1814 „já u bydla bydlím“, 16. 10. 1815 (těsně před přestěhováním do Prahy) „přišel jsem teprvé k slovu dlouhočekanlivý“.[12] Dále pokračoval Jungmann — občas s delšími přestávkami — až do vánoc r. 1833, kdy tento „rukopis první ruky“ dokončil. Avšak rukopis slovníku, který zanedlouho nato dal do tisku,[13] měl už podobu zcela jinou, podstatně rozšířenou a lexikograficky mnohem propracovanější. Přibylo tam mnoho nového materiálu, který nasbíral Jungmann sám i jeho početní spolupracovníci, ten však už nevnášel do „rukopisu první ruky“, ale řadil do lístkového archívu, s nímž mohl pracovat mnohem operativněji.

Jak výše uvedeno, lze předpokládat — pokud Jungmann zpracoval stejným způsobem, jaký vidíme v našem konvolutu, celou českou slovní zásobu — existenci ještě dalších čtyř podobných svazků; zachoval se však jediný, první. O osudech Jungmannovy knihovny, kterou r. 1856 prodali jeho dědicové do Ruska a která je dnes jako celek uložena ve Státní veřejné knihovně M. J. Saltykova-Ščedrina v Leningradě, i o jejím obsahu jsme dobře informováni z několika příspěvků A. S. Myl’nikova.[14] Kdyby v tomto knižním souboru byly také další svazky Thámova-Tomsova slovníku, podobně upravené a s tak rozsáhlým Jungmannovým autografem, lze sotva věřit, že by unikly pozornosti sovětského slavisty, který právě rukopisným poznámkám a vpiskům ve svazcích Jungmannovy knihovny věnoval mimořádnou pozornost. Povšiml si např. četných podtržených slov v českých textech z konce 18. a za[119]čátku 19. století, která jsou — jak mu ukázalo srovnání s příslušnými hesly slovníku — svědectvím Jungmannovy horlivé a neumdlévající činnosti excerpční.

Je však celkem nasnadě vysvětlení, proč se nám zachoval právě jen tento svazek jediný, a to první. Když se Jungmann přesvědčil o nevýhodách dosavadního postupu a přestal excerpční materiálové dodatky vpisovat do upraveného exempláře Thámova-Tomsova slovníku, ponechal si první svazek, protože pro něj měly trvalý význam informace o excerpovaných památkách a textech, o podílu jednotlivých spolupracovníků a další poznámky tam vepsané; ostatní svazky jako nepotřebné zrušil.[15] V tom tkví také hlavní význam této vzácné, avšak až dosud nepovšimnuté a blíže nepopsané jungmannovské památky. Kromě toho detailní analýza tohoto rukopisu zajisté poskytne mnoho dalších postřehů a podnětů pro poznání a znalecké ocenění Josefa Jungmanna jako zakladatele české vědecké lexikografie, jehož životní dílo, Slovník česko-německý, na speciální monografii stále ještě čeká.

---

[1] Upozornil na něj a stručně jej popsal J. Petr v rámci stati K neuskutečněnému druhému vydání Jungmannova slovníku, NŘ 64, 1981, 80—89. Exemplář byl ovšem pracovníkům býv. Kanceláře Slovníku jazyka českého znám už dříve, jak svědčí redakční poznámka (J. Zubatého?) v NŘ 5, 1921, 228: „Do svého proloženého exempláře, který je majetkem Lexikografické komise, připsal si Jungmann k heslu nerozpačnost doklad ze ŠtítBud 196.“ (Podle seznamu zkratek k Staročeskému slovníku nyní ŠtítBes.)

[2] Vollständiges Wörterbuch der böhmisch-deutsch- und lateinischen Sprache, 1791; 2. vyd. (bez latiny) vyšlo ve dvou dílech, z nichž první připravil a pod svým jménem vydal 1805 K. I. Thám (A—O, s. LXII + 1—340), druhý Fr. Tomsa 1807 (P—Ž, s. 341—781).

[3] Také listy potištěné obsahují jistý, ale celkem nevelký počet rukopisných glos lexikálního charakteru, ale jejich vnější vzhled, písmo apod. zřejmě vylučuje, že by pocházely rovněž od Jungmanna.

[4] K historii těchto institucí srov. J. Petr, Na okraj výročí Ústavu pro jazyk český ČSAV, NŘ 64, 1981, 1—14.

[5] Patrně omyl, snad m. 1791. V roce 1799 Fr. Tomsa podle Jungmannovy Historie literatury české žádný slovník nevydal; Tomsův Malý německý a český slovník z r. 1789 se k naznačenému účelu sotva hodil.

[6] „Do mého slováře ničeho více nevpisuji, nébrž všecko na cedulky“, ČČM 55, 1881, 529.

[7] Palkovič vydal pak svůj Böhmisch-deutsch-lateinisches Wörterbuch ve dvou svazcích sám 1820 a 1821, ale očekávání zklamal.

[8] Jungmannovy listy Ant. Markovi — pokud se dochovaly — byly otištěny v ČČM 1881—1884.

[9] Srov. V. Šmilauer, Jungmannův Slovník česko-německý, Slavica Pragensia 17, 1974, 43—56 (51).

[10] Na dalších dvou vložených lístcích si Jungmann načrtl jednak srovnávací tabulku několika slovanských abeced, jednak přehled liter hebrejské abecedy s jejich transkripcí.

[11] J. Dobrovský, Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, 1809.

[12] ČČM 56, 1882, 29, 43, 170.

[13] První sešit Jungmannova slovníku vyšel už v září 1834; srov. M. Helcl, Kdy opravdu vycházel Jungmannův Slovník česko-německý?, NŘ 42, 1959, 238—240.

[14] A. S. Myl’nikov, Biblioteka Jozefa Jungmanna, sb. Literatura slavjanskich narodov (Moskva) 2, 1957, 97—114; týž, Knihovna Josefa Jungmanna, Česká bibliografie, Sborník statí a materiálů 1, 1959, 123—146; týž, O naučnom izučenii ličnoj biblioteki J. Jungmanna, Slavia 28, 1959, 388—398.

[15] Stejně tak nejspíš Jungmann naložil se svým lístkovým lexikálním archívem, jehož existenci lze bezpečně předpokládat, který se však v jeho pozůstalosti nezachoval a o jehož osudu není nic známo. Lze v této souvislosti připomenout, že stejně likvidoval také J. Gebauer jako nepotřebnou tu část svého lexikálního archívu staročeského, kterou stačil zpracovat pro svůj Slovník staročeský. Do Ústavu pro jazyk český se z jeho pozůstalosti dostal jen materiál k nevydané části abecedy, tj. od hesla netbanlivý do konce (srov. k tomu J. Schieszl, Co je s vědeckou pozůstalostí Gebauerovou, NŘ 38, 1955, 104—109).

Naše řeč, volume 66 (1983), issue 3, pp. 113-119

Previous Naděžda Fuková: Panenčí šaty

Next Jan Petr: První program výzkumu českých nářečí (1879)