Dobrá americká učebnice češtiny

Jaroslava Hlavsová, Jiří Kraus

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V americkém vydavatelství Slavica (ve státě Ohio) vydal r. 1981 známý princetonský bohemista a rusista Ch. E. Townsend[1] zajímavou a pečlivě zpracovanou učebnici češtiny Czech through Russian (Čeština prostřednictvím ruštiny, 263 s.). Je určena americkým studentům, kteří se na základě určitých znalostí ruštiny chtějí učit češtině a ovládnout její mluvenou podobu. Pozoruhodnou předností Townsendovy knihy je to, že se v ní soustavně přihlíží i k tvarům nespisovným (zhruba odpovídajícím pražské variantě obecné češtiny) a že se v ní uvádějí slohové i sociální a situační podmínky jejich přiměřeného užívání. Autor, který v Praze několikrát pobýval i studijně, tu přitom vychází z vlastních i cizích zkušeností a z úlohy běžně mluvené češtiny,[2] zvláště při konverzaci Čecha s cizincem. Připomíná přitom i „ironickou skutečnost“, že čím lépe česky cizinec umí, tím více užívá jeho český partner ve svých replikách formy nespisovné, běžně mluvené. Townsendova práce se tu připojuje k dobré tradici moderních jazykových učebnic a konverzačních příruček, které k nespisovným jazykovým podobám přihlížejí. Připomeňme [108]tu alespoň v tomto ohledu průkopnickou učebnici I. Poldaufa,[3] v níž se pracuje s tzv. „základní češtinou“ (konstruovaným útvarem blízkým obecné češtině) a Mokijenkovu konverzační příručku pro ruské bohemisty, která obsahuje i popis četných jevů nespisovných (zvláště z oblasti slovníku a tvoření slov).[4]

Townsendovu učebnici příznivě charakterizuje i vyhraněný zřetel k jazykovému systému, který tu je větší, než bývá v běžných pracích tohoto typu obvyklé, takže čtenář dostává o českém hláskosloví a tvarosloví poměrně ucelenou představu. Důsledkem konfrontačního česko-ruského pojetí učebnice je i zařazení četných hledisek vývojových. Odtud plynou i možnosti historického výkladu některých jazykových jevů, např. české přehlásky, jerového a vkladného e atp. Srovnávání s ruštinou přináší řadu výhod při objasňování mnohých paralel a historicky podmíněných rozdílů (např. pokud jde o souhláskové alternace, pro neslovanské studenty dost obtížné, např. vragi — vrazi, zaplačen — zaplacen aj.).

Poněkud na škodu této promyšlené a originální učebnici je nedostatek možností odlišit regionální varianty nespisovného úzu. Autor sám běžně mluvenou češtinu vymezuje jako mluvený jazyk vzdělaných lidí v Praze a okolí. (Upozorňuje přitom na záměrný terminologický posun, že v celé učebnici užívá pro tento útvar názvu „čeština hovorová“.) Toto omezení se projevuje v hodnotících poznámkách k četným rozdílům mezi normou spisovnou a nespisovnou, např. ve výkladech o protetickém v-, o kolísání tvarů „o hradu — o hradě“ apod. Možnost soustavně probírat jiné varianty nespisovných útvarů,[5] než je pražská, však nepochybně leží za hranicemi zvoleného zaměření této učebnice.

Značnou pozornost autor věnuje jednomu z hlavních a tradičně sledovaných znaků obecné češtiny — protetickému v- před počátečním o-. Přitom obě varianty citlivě rozlišuje a uvádí velký počet zajímavých příkladů (von je hroznej votrava × otrava alkoholem). Přesto by některé výklady mohly být dále zpřesněny. Např. slovo otec nevyslovujeme nikdy s v- proto, že neslo příznak „vyššího stylu“ v době, kdy se protetické v- šířilo, v současné době však svou knižnost ztrácí. Např. v běžné mluvě dnešní mládeže zcela samozřejmě zní věta Náš otec je děsně přísnej. Dále je třeba zdůraznit, že výskyt v- není vyvoláván pouze emocionálností promluvy, jak by se mohlo z autorova výkladu a z jeho ukázek zdát, nýbrž že souvisí s hláskovým okolím příslušného slova (a to opět souvisí s výskytem rázu). Nespornou předností kapitoly o hláskoslovné charakteristice běžně mluvené češtiny je, že se důsledně přihlíží k častosti uváděných jevů i k potřebě stylové jednoty vyjádření (Von je děsně domejšlivej × On má pověst domýšlivého člověka. Pracovat [109]v tomdle ouřadě je peklo × Úředník chodí do úřadu přesně v osm hodin). Autor dobře cítí frazeologizaci určitých příznaků spisovnosti v běžně mluveném jazyce — buď tak laskav, jsme hotovi, jsem si tím jist, schopen všeho. Připomínají se tu i rozdíly lexikální (sťat × sťatej).

Řada obtížných jevů je srozumitelně vysvětlena díky uplatněnému hledisku česko-ruské konfrontace. Např. morfonologický charakter pohybné samohlásky u slovesných předpon je znázorněn porovnáním tvarů sešít — sšiť, sežehnout — sžeč’, rozebrat — razobrať, podestlat — podostlať. Podobně se vysvětlují i některé obecně české tvary ve skloňování (o vlkách — o volkach). Po metodické stránce je prospěšné velké množství dobře volených cvičení (překladů z angličtiny i ruštiny za pomoci klíče apod.), v nichž se porovnává nejen mezi češtinou a ruštinou, ale i mezi češtinou obecnou a spisovnou.

Velice zajímavý výklad obsahuje kapitola o slovese, v níž se odrážejí výsledky autorova monografického zpracování této problematiky,[6] nepostrádající zajímavost ani pro českého odborníka.[7]

Česká slovesa rozděluje Townsend do tří typů podle zakončení 1. osoby jednotného a 3. osoby množného čísla. Vzory prvního typu jsou slovesa soudit, trpět (držet), umět, dělat, druhého typu sledovat, mazat (sypat), brát, zvát, třít, tisknout (minout), třetího typu slovesa s prézentním kmenem zakončeným /a/ na nosovku (tít, začít), /b/ na -j (krýt, pít, plout, hrát, klít, hřát), /c/ na závěrovou nebo úžinovou souhlásku (vést, nést, péci). Přehled doplňuje o obdobné typy časování v ruštině, o výklad hláskových rozdílů mezi českými a ruskými slovesy téhož základu a o příklady nejdůležitějších sloves, která v obou jazycích svými lexikálními podobami nekorespondují. Instruktivní hodnotu (konečně i pro českého čtenáře) má 15 komentujících poznámek k dynamice českého časování, v nichž jsou postiženy procesy, které se odehrávají převážně za hranicemi spisovné normy. Tyto poznámky se týkají směšování vzoru trpět a sázet ve 3. osobě množného čísla (voni umí, trpějí, s případnou redukcí koncového -í), alternativ sypu/sypám, češu/česám, prosazování vzoru minout u tvarů hnul, začnul, přijmul, tvarů vemu, můžu, seš aj., odsouvání -e u podob nesem, pijem, prosazování tvrdé koncovky u typu piju, pijou (s odlišným hodnocením tvarů 3. osoby na -jou jako vzdálenějších spisovné normě než 1. osoba na -ju, takže podoby piju, piji se považují za slohově téměř rovnocenné, podoby pijí, pijou za slohově diferencované), vytváření řad typu péci, pect, píct, téci, tect, týct, vynechávání -l v příčestí mužských slovesných tvarů typu sed si, leh, kouk, zkracování délek v 1. os. sing. jako vidim, slyšim, soudim, dále ústupu alternací (táhnut [110]m. tažen, zamknut(ej) m. zamčen) apod. Vzhledem k tomu, že procvičování sloves je věnována i kapitola o konfrontaci českých a ruských předpon, má čtenář, jemuž je kniha určena, všechny předpoklady pro to, aby tento klíčový slovní druh plně zvládl, i s přihlédnutím k rozdílnostem slohovým a významovým.

Nespisovných prvků slovní zásoby si autor všímá zvláště v nejfrekventovanějších složkách (přitakání: jo, jó, silný souhlas: no!, rozdíl zde — tady, tento — tenhle (tendle) aj.). V poučení o slovníku jsou opět užitečné česko-ruské konfrontace, např. u příkladů na mezijazykovou homonymii úplnou nebo frazeologicky omezenou (mír, svět, pokoj).

Závěrem rádi připomínáme, že se autorovi podařilo dobrý jazykový výklad doprovodit vhodnými (vtipnými a prakticky použitelnými) cvičnými texty a že on i jeho informanti dobře odhadli úskalí i frekventované úseky současné mluvené češtiny.

---

[1] Je mj. autorem knižní publikace Russian Word Formation, 2. uprav. vyd., Slavica 1975.

[2] Částečně se přitom opírá o studii L. Micklesena, Czech Sociolinguistic Problems, Folia Slavica, vol. 1, 1978, s. 437—455.

[3] I. Poldauf, Mluvnice současné češtiny jako cizího jazyka, Praha 1962; I. Poldauf — K. Šprunk, Čeština jazyk cizí, Praha 1968.

[4] V. M. Mokijenko, Češskij jazyk, Leningrad 1978.

[5] Srov. např. M. Krčmová, Běžně mluvený jazyk v Brně, Brno 1981.

[6] Srov. jeho společnou práci s L. Newmanem Towards a New Classification of Czech Verbs, The Slavic and East European Journal, 1972, sv. 16, č. 3.

[7] Zajímavé je tu porovnání s vynikající charakteristikou vývojových proměn odehrávajících se v českém slovese, jak ji podává M. Dokulil (Vývojové tendence časování v současné spisovné češtině, O češtině pro Čechy, Praha 1963, s, 210n.).

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 2, s. 107-110

Předchozí Slavomír Utěšený: O činnosti záhřebského jazykového ústavu

Následující Jan Králík: Problém mlhavých množin