Časopis Naše řeč
en cz

O činnosti záhřebského jazykového ústavu

Slavomír Utěšený

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Koncem r. 1978 oslavil záhřebský jazykovědný ústav třicet let svého trvání; od r. 1977 je integrován do Institutu za filologiju i folkloristiku (IFF)[1] jakožto zvlášní instituce (zavod) představující jeho plně konsolidovanou složku, vyváženě rozčleněnou do řady pracovních okruhů. Toto jazykovědné pracoviště se od svého vzniku v r. 1948 vyznačuje navazováním na solidní starší tradici i nově formovanými a na vysoké úrovni řešenými a přitom výrazně společensky angažovanými vědeckými i praktickými úkoly. Institut za jezik JAZU, jak zněl jeho název od r. 1952 do r. 1977, se v mnoha ohledech vyvíjel obdobně jako náš Ústav pro jazyk český, byv zpočátku úsekem širšího Institutu za jezik i književnost; jeho hlavním úkolem bylo dokončit rozsáhlý akademický slovník, připravovaný již od sedmdesátých let minulého století. Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika vyšel takto v letech 1880—1976 v 23 svazcích včetně dodatků. Zároveň se tu začal sestavovat i praktický slovník [105]spisovné charvátštiny a pracovalo se i na dalších významných lexikografických dílech, předně na historickém Kajkavském slovníku (od. r. 1963), do tisku byl V. Putancem připraven monumentální Etymologický slovník P. Skoka (závěrečné rejstříky vyšly r. 1974), spolu s Maticí srbskou zpracovali členové ústavu i Pravopis a Pravopisný slovník, nedokončen v latince zůstává normativní Slovník charvátskosrbského či srbocharvátského jazyka; začíná se však již s prací na samostatném Slovníku charvátského spisovného jazyka. Zajímavé slovníkové dílo — trojjazyčný Německo-burgenlandskocharvátsko-charvátský slovník — se připravuje ve spolupráci s rakouskými slavisty (Jihoslované označují rakousko-maďarský Burgenland okolo Neziderského jezera, kde jsou početné jihoslovanské kolonie z 16.—17. století, jako Gradiščansko). V širší spolupráci se též připravuje slovník a chrestomatie dalmátské čakavštiny (M. Hraste, P. Šimunović) a též slovníky terminologické, mezi nimi zvlášť slovník námořní a rybářské terminologie (B. Jurišić).

V úseku pro jazyk a lexikografii vznikají postupně též závažné teoretické práce mluvnické, jakož i souborná gramatika spisovné charvátštiny; pro školní potřeby tak už vyšla příruční mluvnice, na níž pracovalo deset členů ústavu. Do této řady patří i matiční praktický Jazykový rádce s gramatikou, vydaný v redakci S. Pavešiće r. 1971. Významná je činnost poradenská, lektorská a korektorská i při vydávání časopisu Jezik (nyní v redakci B. Finky), který plní stejné úkoly jako u nás Naše řeč. Jak patrno, vede se práce v oboru současného jazyka v obdobné šíři i s obdobným zaměřením jako u nás.

Vedle toho začaly brzo pracovat dva navzájem si blízké úseky — dialektologický a onomastický, jejichž pracovníci také často vedou zároveň svou činnost na obou polích. Zatímco kromě monografické práce se onomastika věnuje hlavně přípravě speciálních slovníků, v dialektologii jsou to jazykové atlasy. Při výzkumu nářečí bylo od založení ústavu popsáno přes sto místních nářečních jednotek i úzus širších regionů, vede se teoretická práce v oblasti fonologie a akcentologie a především v širší spolupráci se připravují čtyři atlasy: charvátskosrbský, obecněslovanský, karpatský a evropský (opět tedy zcela obdobně jako na našich pracovištích).

Na onomastickém úseku, který se ve skokovské tradici stal vlastně základním jugoslávským pracovním a edičním centrem (vydávajícím též celostátní sborník Onomastica Jugoslavica), byl vydán Lexikon příjmení SR Charvátska (důležitý i pro výzkum českých příjmení na Daruvarsku) a svého druhu dokonalá souhrnná bibliografie, v níž se každoročně pokračuje. Připraven je i slovník charvátských místních jmen. Jde tedy o práci obzvlášť všestrannou a edičně plodnou.

Pro práci záhřebského jazykovědného ústavu je vůbec charakteristické propojení jednotlivých disciplín a úseků; většina pracovníků se účastní na více úkolech a bádá ve více směrech. O tom svědčí i osobní bibliografie 18 členů ústavu připojená k Rozpravám, která zaznamenává i činnost ediční, [106]redakční a sběratelskou (jen pro Slovanský jazykový atlas např. sbíralo materiál 6 pracovníků).

Výsledky vědecké práce ústavu i jeho činnost pro jazykovou kulturu jsou vedle uvedených základních kolektivních děl a vedle teoretických a materiálových jazykovědných časopisů a bulletinů (ústav jich nyní vydává či řídí sedm) zveřejňovány i ve zvláštních Rozpravách. Jejich jubilejní dvojčíslo 4—5 s vročením 1979 může o této činnosti podat svědectví snad nejreprezentativnější. Úvodní stať-přednáška B. Finky, která nám posloužila jako východisko podané zprávy, a připomenutá již osobní bibliografie představují cenný informativní zdroj. V základním oddílu pak tento svazek obsahuje 13 rozprav — se 4 gramatickými a lexikologickými příspěvky ze současné spisovné charvátštiny (navíc je tu rozbor jedné z nejstarších italsko-charvátských konverzací ze 17. století), s 5 příspěvky dialektologickými a se 3 onomastickými. První skupina příspěvků vychází celkově ze základny domácí tradice (týkají se složených slov, charakteru závislosti v podřadných souvětích, časových určení a měr a využití zvířecích metafor v botanické nomenklatuře — zvlášť tento příspěvek je možno využít k mezijazykovému srovnávání). Mezi dialektologickými příspěvky zaujme (mezioborově) kolektivní metodologicky průkopný článek šesti autorů o užití taxonomických algoritmů pro nenumerické proměnné při studiu jazykové mikroevoluce. Článek vychází z matematicko-statistické analýzy různosti pojmenování 106 položek základního slovníku v nářečích 16 isterských obcí a dochází na základě tzv. Hemingových měr párové příbuznosti k mapce izoglos jazykové vzdálenosti jednotlivých lokalit. — Závažné jsou též dva příspěvky A. Šojata zabývající se jednak vztahem spisovného (standardního) jazyka a dialektu v charvátských městech, jednak konkrétně záhřebským kajkavským nářečím, vyznačujícím se mj. přežívajícími austro-hungarismy. Podobně jako v moravských městech platí zde funkční diglosie spisovného úzu v oficiálním, popř. širším styku s vnějškem a prestižního vlastního dialektu „mezi svými“, tj. v rámci celé vlastní městské komunity. V příspěvku V. Baracové-Grumové a V. Zečevićové je z podobných pozic probrán (vnitro)areálový a hraniční nářeční kontakt: první se týká vývoje ve velkoměstech a na nově osídlených územích, druhý je důležitým činitelem ve vývoji tradičních venkovských nářečí v pomezních zónách (i zde vidíme souběžný vývojový stav jako v dnešní češtině). Plánovitou mnohostrannost i hluboký záběr dialektologické práce záhřebského střediska prezentuje konečně i utřídění přízvukových typů v kajkavštině od M. Lončariće (delší verze příspěvku na VIII. sjezdu slavistů, kde odezněly i oba předešlé). Vesměs aktuální jsou i příspěvky onomastické. V článku Problém „pravé“ a „levé“ v jugoslávské toponymii probírá D. Alerić po zevrubném přehledu literatury, kde jsou komentovány i příspěvky I. Němce a V. Šmilauera, všechny případy jmen vztahujících se nebo vztažitelných k základům a určením desni ‚pravý‘ a šuji, l(ij)evi ‚levý‘. Ze soupisu obstálo 30 jmen se zákla[107]dem desn a 70 jmen k l(ij)ev a šuj (přitom jen malá část je jich v přímé opozici). I tak se autor mohl odvážit návratu k etymologii jména východoslovanské řeky Desna s tímto významovým odvozením (a patrně i severočeskou a severomoravskou Desnou sem lze znova vztáhnout), a to přesto, že pravo-levých jmen je v severoslovanském terénu méně než na hornatém Balkáně a jako obecné jméno není výraz desn(i) ‚pravý‘ na severoslovanském území doložen. P. Šimunović podal v článku Typologicko-strukturální přehled isterské oikonymie, zaměřeném na slovanskou vrstvu osadních jmen poloostrova Istry, jejich klasifikaci podle pojmenovávacího a slovotvorného hlediska. Konečně V. Putanec vyložil stručné základy své idionymní teorie a vztah idionym a koinonym. V stati důsledně uplatňuje i neobvyklé názvy z řeckých základů (idionyma = vlastní jména, koinonyma = obecná jména).

4.—5. svazek Rozprav záhřebského jazykového ústavu je tedy velmi dobrou informací a zároveň i reprezentativním a v mnoha ohledech aktuálním příspěvkem z dílny tohoto sympatického, čile se rozvíjejícího jugoslávského jazykovědného střediska, kterému přejeme do dalšího rozvoje hodně úspěchů.


[1] Rasprave Zavoda za jezik Instituta za filologiju i folkloristiku. Knjiga 4—5, Zagreb 1979, 300 stran s přílohami; odpovědný redaktor A. Šojat („Rozpravy jsou věnovány třicetiletí existence a činnosti Institutu (Zavodu) pro jazyk — 1948—1978“).

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 2, s. 104-107

Předchozí Jan Petr: Životní jubileum K. K. Trofimoviče

Následující Jaroslava Hlavsová, Jiří Kraus: Dobrá americká učebnice češtiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1