Významná kniha o marxistické filozofii jazyka

Josef Štěpán

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V letošním roce si připomínáme 100 let od smrti Karla Marxe, s jehož jménem spojujeme a po němž nazýváme nejpokrokovější a skutečně vědecký světový názor, který dal lidstvu a nejrevolučnější třídě — proletariátu — mocný nástroj k poznání a přetvoření světa. Důležitým příspěvkem k marxovské literatuře,[1] který má mnohostranný význam pro český jazyk, je kniha J. Petra nazvaná Filozofie jazyka v díle K. Marxe a B. Engelse (Academia, Praha 1980, vyšla 1981, 173 s.), jež volně navazuje na jeho dvě monografie a řadu časopiseckých článků.[2]

Úvodní dvě kapitoly (s. 10—50) ukazují, jak Marxovo a Engelsovo filozofické pojetí jazyka navazuje na předchozí dějiny filozofie (Hegla, Feuerbacha aj.)[3] a vychází z dokonalé znalosti tehdejší jazykovědy a mnoha cizích jazyků. Na s. 19 autor formuluje principy, které jsou východiskem marxistické filozofie jazyka a jsou obsaženy v díle K. Marxe a B. Engelse: 1. Existuje materiální jednota světa; 2. existuje priorita přírody a společenského bytí před jazykem a myšlením (vědomím); 3. jazyk je materiálním vyjádřením vědomí, zvláště myšlení; 4. jazyk je objektivně existující společenský jev, sloužící k sdělování myšlenkového obsahu, plní ve společnosti funkci nejdůležitějšího sdělovacího prostředku; 5. materiální život společnosti a společensky uskutečňovaná práce podmínila vznik jazyka, který je neuvědomělým, spontánním produktem lidské činnosti.

Samou podstatou materialistické filozofie jazyka se zabývá III. kapitola (s. 51—57), která věnuje pozornost základní tezi marxistické filozofie jazyka, podle níž ve světě tvoří základ prvek materiální; nemateriální (myšlenková) složka jazyka se chápe jako forma existence hmoty. Tato a další zjištění klasiků mají aktuální význam pro současného češtináře: češtinář-vědec, učitel, popularizátor atd. musí vycházet z praxe, ze skutečné jazykové komunikace a ze skutečného jazykového myšlení, protože jen tak jeho teorie může mít zpětný význam pro praxi. Pro každou praxi ovšem platí, že teoretické zobecnění jí otevírá prostory, k nimž by se sama těžko propracovávala.

[92]IV. kapitola (s. 58—69) zkoumá Marxovy a Engelsovy názory na vznik a počátky lidské řeči. Vidí je v úzké souvislosti s vytvářením člověka lidskou prací. Je jejich trvalou zásluhou, že poukázali na význam práce pro vývoj člověka. Hlavní úlohu při vzniku řeči sehrála práce ve společenství lidí, sociální potřeba sdělovat myšlenkové obsahy druhým jedincům. Zkoumání češtiny v pracovním procesu je v současné komunikativní situaci velmi aktuální.

Zajímavá a podnětná V. kapitola (s. 70—87) se zabývá vztahem jazyka, vědomí a myšlení a má podle našeho názoru v kontextu současné jazykovědné bohemistiky, v níž zesílil zájem o sémantické otázky, centrální postavení. K. Marx a B. Engels jazyk a myšlení neztotožňovali, ale pojímali je jako dva různé dialekticky vázané jevy; jazyk byl vždy nástrojem sloužícím k dorozumění a myšlení, přičemž myšlení bez jazyka není možné. Myšlení, které je hlavní složkou vědomí, je proces, schopnost aktivně odrážet objektivní svět ve formě pojmů, soudů a úsudků a schopnost vytvářet myšlenky. Klasikové se zaměřili především na zkoumání společenského vědomí, na vztah abstraktního a konkrétního v procesu myšlení atd. Jejich myšlenky jsou stále živé a inspirující v materialisticky orientované systémové psychologii, v odrazové sémantice, v kybernetice ovlivněné teorií odrazu a jinde.

V VI. kapitole (s. 88—95) analyzuje J. Petr slovo a jeho význam. Slova zahrnují význam, a tím současně obsah poznání. Kapitola je věnována nejen otázkám jazykového znaku, ale také dnes velmi aktuální problematice: výběru slov a využití jejich významu jako účinného prostředku politické agitace a propagace.[4]

Jazyk jako historickospolečenský jev rozebírá autor v VII. kap. (s. 96—106). Klasikové na rozdíl od většiny soudobých i starších názorů, podle nichž byl jazyk chápán jako jev individuální, psychický, nadpřirozený nebo přírodní a biologický, označili jazyk za jeden z nejdůležitějších rysů společnosti a zdůraznili, že je nutný pro existenci a rozvoj společnosti v každém období její existence a že jeho vývoj je podřízen zákonům dialektiky. Nejdůležitější postavení v hierarchii funkcí jazyka mají dvě funkce: sdělovací (komunikativní) a odrážecí (poznávací, mentální). Podle našeho názoru nelze jednu z těchto funkcí nadřazovat druhé, jak se to někdy v dnešní jazykovědě dělá, i když je to nedialektické. Obě funkce jsou v dialektickém vztahu, jak ukazuje přesvědčivě J. Petr na s. 98, jedna nemůže existovat bez druhé. Autor si potom podrobně všímá toho, jak K. Marx a B. Engels studovali sociální rozrůzněnost jazyka, možnost ideologického působení prostřednictvím citlivého výběru jazykových prostředků atd. Tyto poznatky mají velký význam pro současnou sociální lingvistiku, sociolingvistiku.

VIII. kap. (s. 107—121) se věnuje postavení jazyka ve vývoji společnosti. [93]K. Marx a B. Engels určili jazyku významné místo ve vývoji společnosti a vymezili také obecné zákonitosti, které se uplatňují v jeho vývoji. Zde zvláště jazykověda socialistických zemí je neustále inspirována názory klasiků, a to při zkoumání jazyka ve všech společenskoekonomických formacích. J. Petr dále ukazuje, že klasikové věnovali pozornost otázkám vzniku celonárodního spisovného jazyka, vývoji jazyků v období proletářské revoluce, vztahu jazyka, nářečí, národnosti a národa atd.

IX. kap. (s. 122—136) se zabývá národnostní otázkou a její jazykovou složkou. Hlavním přínosem K. Marxe a B. Engelse pro teorii národnostní otázky bylo to, že vnesli do ní zcela nové hledisko, totiž třídní a internacionalistické, podmíněné zájmy a historickým posláním dělnické třídy. Zavedli mj. důsledné rozlišování národnosti a národa jako dvou na sebe navazujících vývojových etap, odlišných hospodářskými a sociálními podmínkami. J. Petr uvádí na správnou míru údajně protislovanské a protičeské postoje Marxovy a zejména Engelsovy. Ukazuje, že hodnocení národů a národností bylo u klasiků formulováno z výše uvedeného nového hlediska; proto také jejich postoje k české národní politice se měnily v závislosti na jejím revolučním nebo nerevolučním charakteru. Podrobně se J. Petr zabývá Engelsovým přínosem pro studium vztahů národní jazyk, spisovný jazyk a dialekty.

Velmi užitečný je dodatek (s. 137—149), v němž autor rekapituluje Leninův přínos k marxistické filozofii jazyka. V. I. Lenin rozvinul řadu myšlenek K. Marxe a B. Engelse o jazyce. Projevoval mimořádný zájem o jazykovou kulturu,[5] podrobně propracoval národnostní otázku,[6] zamýšlel se nad vztahem jazyka a společnosti a nad tím, jakou úlohu plní jazyk v dějinách lidstva. Zvláště významná je Leninova teorie poznání a především teorie odrazu.[7] Ta prohlubuje a dále rozvíjí Marxovo a Engelsovo učení o vztahu jazyka a myšlení a jejich poměru k objektivní skutečnosti. Těmito otázkami se V. I. Lenin zabýval hlavně ve spise Materialismus a empiriokriticismus a ve Filozofických sešitech. Lenin zde polemizoval[8] se zastánci subjektivního idealismu v teorii poznání. J. Petr dále ukazuje, že V. I. Lenin studoval dia[94]lektiku obecného a zvláštního, zamýšlel se nad funkcí slova jako jazykového znaku, nad úlohou pojmenování v procesu poznání atd. Myšlenky V. I. Lenina jsou velmi aktuální v současném rozvoji naší společnosti, ve vědeckém lingvistickém výzkumu i v jeho praktických aplikacích.

Materialistické pojetí jazyka se u nás v jazykovědných pracích velmi dlouho soustřeďovalo především na dorozumívací funkci českého jazyka a na vnější okolnosti fungování češtiny (národní jazyk, jazyková situace apod.). Zásluhou knihy J. Petra a dalších jeho prací je, že upozorňuje v návaznosti na K. Horálka na odrážecí funkci jazyka. Nyní bude třeba v konkrétní jazykovědné práci, v učebnicích, v pedagogickém procesu, v přednáškové činnosti, v popularizační práci (hromadné sdělovací prostředky, Socialistická akademie apod.) a jinde využívat citlivě metodologických podnětů K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina, které pilně shromáždil a jemně roztřídil J. Petr. Nebude to lehká záležitost, protože předpokládá vedle důkladného studia myšlenek klasiků i vnitřní ztotožnění s nimi. Je to však vývojově nutné, neboť jen tak zaujme český jazyk, naše mateřština, místo, které jí náleží, protože patří k nejvýznamnějším atributům českého národa.

---

[1] Z nejnovější marxovské literatury je třeba uvést knihu P. N. Fedosejeva a kol., Karel Marx. Životopis, Svoboda, Praha 1981, 735 s. (z ruského originálu, který vydal Ústav marxismu-leninismu při ÚV KSSS v Moskvě, přeložil Zdeněk Š. Dvořáček a kol.).

[2] J. Petr, Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Svoboda, Praha 1977, týž, Slavistické zájmy K. Marxe a B. Engelse, AUC, Univerzita Karlova, Praha 1976, týž, Teze klasiků marxismu-leninismu o jazyce, SaS 39, 1978, s. 1—4 aj.

[3] Nejnověji J. Petr, Darwinovo pojetí jazyka a myšlení. Příspěvek k dějinám filozofie jazyka, SaS 43, 1982, s. 177—199.

[4] U nás nejnověji srov. J. Skácel, Jazyk a společnost, Profil, Ostrava 1977; J. Kořenský — B. Němec — J. Petr, O jazyku funkcionáře a propagandisty, NŘ 65, 1982, s. 176—185 aj.

[5] Srov. také Eseje o Leninově jazyce a stylu (z ruš. přel. B. Ilek a J. Moravec), Praha 1974.

[6] Dnes na Leninovo pojetí národnostní otázky navazuje mezinárodní cílový program Národní jazyky v rozvinuté socialistické společnosti, srov. J. Petr, J. D. Dešerijev, H. Schönfeld a J. Kraus v SaS 43, 1982, s. 1—30. Ve škole by bylo možno na příkladu různých typů jazyků SSSR a jejich rozvoji konkrétně a přesvědčivě vysvětlovat obsah pojmu internacionalismus.

[7] Nejnověji u nás srov. Vl. Hrabě, Jazyk a leninská teorie odrazu, NŘ 64, 1981, s. 113—124. Srov. také P. Ramat, Historische und synchrone Sprachwissenschaft, Folia linguistica historica III/I, SLE 1982, s. 3—24.

[8] Jazykem a stylem polemiky V. I. Lenina se zabývá kniha P. N. Fedosejeva a kol., Umění polemiky (přel. L. Řeháček a B. Sodomková), Svoboda, Praha 1982. Ukazuje i na širší souvislosti polemiky vůbec, např. na druhy polemiky, volbu tématu, na logické základy polemiky (argumentace, otázka a odpověď), sociálně psychologické aspekty polemiky atd.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 2, s. 91-94

Předchozí Jan Petr: Sovětská práce o zájmu klasiků marxismu-leninismu o slovanskou filologii

Následující Jiřina Hůrková: Milan Romportl (1921—1982)