Sovětská práce o zájmu klasiků marxismu-leninismu o slovanskou filologii
Jan Petr
[Posudky a zprávy]
-
V posledním desítiletí se výrazně zvýšil mezi jazykovědci socialistických zemí zájem o studium díla klasiků marxismu-leninismu. Souvisí to s úsilím marxisticky orientovaných lingvistů přesně a podrobně, nikoliv pouze intuitivně a přibližně vymezit rozsah problematiky, která se současně označuje jako marxistická jazykověda. Jádro tohoto oboru tvoří /1/ filozofický (tj. dialektickomaterialistický a historickomaterialistický) pohled na jazyk jako zvláštní společenský jev a /2/ odtud odvozené pojetí teorie jazyka a /3/ metodologie jazykovědy.[1] Tyto tři součásti tvoří podle našeho názoru základy marxisticky zaměřené jazykovědy, která se začleňuje mezi ideologicky rozvíjené společenskovědní obory podílející se na utváření společenského vědomí v socialistickém řádu. Zmíněné tři součásti umožňují nejen rozvíjet obor ve všech jeho složkách (v základním a aplikovaném výzkumu), ale také provádět tvůrčí kritiku nemarxistických škol a směrů v jazykovědě, udržovat harmonickou rovnováhu mezi obecnou jazykovědou a jazykovědou konkrétních jazykových oborů.
Studium vědeckého odkazu klasiků marxismu-leninismu nám umožňuje důkladně poznat jejich materialistický pohled na jazyk. Je to východisko, z něhož vychází soudobá marxistická jazykověda. Jejich pojetí jazyka je mj. proto tvůrčí a dodnes platné, že při jeho formulování přihlíželi klasikové k povaze všech ostatních společenských jevů a k dosavadním poznatkům o jazyce, které se uváděly v tehdejší odborné filozofické, lingvistické, etnografické a antropologické literatuře. Proto jsme také mohli zařadit Marxovo a Engelsovo filozofické pojetí jazyka do dějin obecné jazykovědy a ukázat, proč znamená kvalitativní obrat v nazírání na předmět tohoto vědního oboru.[2]
Klasikové marxismu-leninismu se věnovali především základním filozofickým otázkám jazykovědy. Ve svých pracích podali výklad jazyka z hlediska materialistického monismu, rozpracovali dialektické pojetí vztahu jazyka [85]a myšlení, vztahu sémantické stránky slova a dějin společnosti, poukázali na podmínky vzniku jazyka v souvislosti s pracovní činností člověka a s jeho myšlením, vymezili funkci národního jazyka v historickém vývoji společnosti atd. Kromě těchto obecně filozofických otázek jazykovědy také pěstovali a tvůrčím způsobem rozvíjeli některé konkrétní jazykovědné obory, především germanistiku[3] a slavistiku.[4]
Také souhrnné zpracování této jejich vědecké činnosti má nesporný význam pro další rozvíjení marxisticky orientované jazykovědy. Na jejich výkladu jednotlivostí i větších tematických celků se můžeme učit dialektickému pojímání jazykových jevů a jejich materialistickému vysvětlování, výběru aktuálních jazykovědných témat a posléze zavádění výsledků jazykovědného výzkumu do společenské praxe.
K dosavadním pracím o odkazu klasiků marxismu-leninismu pro jazykovědu a filologii přibyla nyní studie, která nemá o nic menší význam než dosud vydané publikace s tímto tematickým zaměřením. Je to publikace profesorů leningradské Státní univerzity A. A. Ždanova, slavistů P. A. Dmitrijeva a V. M. Mokijenka Klasikové marxismu-leninismu a slovanská filologie (Klassiki marksizma-leninizma i slavjanskaja filologija, Leningrad 1982, 103 s.), která přináší ucelený obraz Marxova, Engelsova a Leninova zájmu o slovanské jazyky a literatury. Oba autoři se ve své práci opírají o dosavadní literaturu předmětu (mj. také o práce českých autorů), dále ji rozvíjejí a přinášejí nové poznatky. Vytvářejí přitom syntézu zmíněné problematiky, první tohoto druhu v sovětské odborné literatuře. Zásluhou obou autorů byl zpřístupněn sovětskému čtenáři celkový pohled na rozsáhlou oblast zájmu klasiků marxismu-leninismu o slovanskou filologii. Jejich práci můžeme také označit za vítaný příspěvek k dalšímu poznání života a díla Marxe, Engelse a Lenina, příspěvek, který nabývá na své aktuálnosti právě v letošním roce, kdy si připomínáme sté výročí smrti Karla Marxe (zemřel 14. března 1883 v Londýně) a 165. výročí jeho narození (narodil se 5. května 1818 v Trevíru).
První část práce, o níž zde referujeme, je věnována významu vědeckého odkazu K. Marxe a B. Engelse pro slovanskou filologii (zpracoval ji V. M. Mokijenko). Nejprve se v ní uvádějí okruhy teoretických otázek slovanské jazykovědy, jimiž se klasikové zabývali, a poté se podrobně rozebírá jejich vztah k živým slovanským jazykům. V širších dobových souvislostech se autor zamýšlí nad Engelsovým záměrem zpracovat srovnávací slovanskou mluvnici (zmínil se o ní v dopise Ferd. Lassallovi z 14. 3. 1859, viz Spisy 29, s. 649) a nad několika jeho etymologickými výklady, které, jak právem uvedl V. M. Mokijenko, svědčí o dobré znalosti slovanské jazykovědy a zákonitostí hláskoslovného vývoje slovanských jazyků. V kapitole [86]věnované odborné slavistické literatuře, z níž Marx a Engels čerpali své poznatky, se uvádějí na prvním místě práce F. Miklošiče (Srovnávací mluvnice slovanských jazyků) a P. J. Šafaříka (Slovanský národopis s mapou), dále některá další pojednání a studie významnějších i méně významných autorů. Marx i Engels znali vědecké dílo J. Dobrovského, o němž s největším uznáním pojednávaly všechny soudobé práce o slovanských jazycích. Také Engels si Dobrovského velmi vážil a nazýval ho zakladatelem „vědecké filologie slovanských dialektů“ (Spisy 11, s. 235). Při svých úvahách o počátcích myšlenky slovanské vzájemnosti jeho jméno také uvedl, avšak zdůraznil, že u Dobrovského to bylo nadšení vědeckého objevitele bez politických záměrů. Obdobně si Marx vážil vědeckého díla J. Dobrovského a jeho věcného vztahu k německé vědě (Spisy 29, s. 30).
K předním slavistům v Rakousku počítal Engels P. J. Šafaříka, o kterém se také pochvalně vyjádřil Marx (nazval jej „slovanskou autoritou“, Spisy 14, s. 548). Oba z něho čerpali hodnověrné poznatky o jazykových, zeměpisných a politických poměrech ve slovanských zemích a využívali jich ve svých pracích. Znali Šafaříkovu Geschichte der slawischen Sprache… (Ofen 1826, popř. vydání Leipzig 1837, 1852 — Spisy 29, s. 30, 34) a hojně používali jeho Slovanský národopis s mapou (3. vydání, Praha 1849), popř. Slovanský zeměvid (Praha 1842). Máme pro to přímé důkazy. Marx se v polemice s K. Vogtem odvolával na Šafaříkovu mapu Slovanstva (Spisy 14, s. 548) a Engels se při popisu jižních Slovanů (Spisy 35, s. 318—319) opíral o statistické údaje ve Slovanském národopise.
V. M. Mokijenko se také pokusil odpovědět na otázku, které slovanské jazyky studoval Engels v 50. letech a které až v posledních desítiletích svého života, aby mohl sledovat rozvoj dělnického hnutí ve slovanských zemích a číst dělnické časopisy a publikace psané slovanskými jazyky. Tato otázka je pro nás zajímavá proto, že může nepřímo obohatit naše velmi kusé poznatky o připravované srovnávací slovanské mluvnici. Ve své práci věnované této problematice (NŘ 64, 1981, s. 155—158, o ní přinesla referát z pera Č. Amorta) jsem vyslovil názor, že v době příprav zmíněné mluvnice se Engels zaměřil na teoretické a částečně praktické studium vždy jednoho jazyka z každé ze tří slovanských větví.
Za nesporně prokázané můžeme považovat Engelsovo studium ruštiny a srbocharvátštiny a lze předpokládat, že se seznámil s mluvnicí staroslověnštiny, češtiny, polštiny, popř. ukrajinštiny. Nemáme důvod se domnívat, že by se zabýval slovinštinou. Teprve v 80. a 90. letech se Engels ještě učil česky, polsky a bulharsky. Marx podle Engelsova svědectví znal dobře ruštinu. V době, kdy připravoval II. díl Kapitálu (Spisy 22, s. 393), také studoval staroslověnštinu a srbocharvátštinu. V této souvislosti V. M. Mokijenko cituje zajímavý Engelsův výrok (podle Lafargueových vzpomínek), z něhož vyplývá, že se Marx začal učit rusky s velkou chutí a že věnoval velmi mnoho času tomu, aby dobře zvládl tento pro něho nesnadný jazyk. Marx o tom v dopise [87]S. Meyerovi z 21. 1. 1871 (Spisy 33, s. 212—213) napsal, že „výtěžek stojí za tu námahu, kterou musí člověk mého věku vynaložit na zdolání jazyka tak vzdáleného klasickým, germánským i románským jazykovým kmenům“.
Podle mého soudu se V. M. Mokijenkovi zvláště dobře podařilo zpracovat část věnovanou Marxovu a Engelsovu zájmu o ruštinu. Využil k tomu mj. také informací o Marxových sešitech a volných listech s poznámkami vztahujícími se k Marxovu studiu ruské mluvnice (pocházejí z r. 1869).[5] Tyto záznamy nepochybně svědčí o Marxově mimořádném jazykovém nadání. Za přínosný poznatek (pokud je ovšem spolehlivý) je třeba považovat také to, že Marx používal při studiu ruštiny ruský slovník V. I. Dala.
Výklad o Engelsovu studiu češtiny odpovídá našim dosavadním znalostem této problematiky a nejspíše nebude již možné najít další doplňující materiál. Pokud se Engels už v 50. letech učil česky, omezil se jen na pasívní jazykovou znalost a na poznání mluvnických základů jazyka. Jestliže přitom používal některé jazykové učební pomůcky, mohla to být nejspíše učebnice češtiny J. N. Konečného a jeho česko-německý a německo-český slovník.[6] Není prokazatelné, že by znal Dobrovského mluvnici češtiny nebo podle ní Hankou zpracovanou Mluvnici jazyka českého (Praha, např. 3. vyd. 1849).
V 60. a 70. letech Engels společně s Marxem sledovali v různých celoevropských souvislostech rozvoj českého národního hnutí, studovali české dějiny a počátky českého dělnického hnutí. S Čechy se posléze setkávali v ruské sekci Internacionály v Ženevě.
V 80. letech se v českých zemích rozvinulo ve velkém měřítku dělnické hnutí a začala vycházet ve větším rozsahu než doposud česky psaná socialistická literatura. Vyšly také první překlady z děl K. Marxe a B. Engelse. Tehdy již prokazatelně Engels projevil zájem o český jazyk a začal jej studovat. V jeho pracích a dopisech se objevují české citace. V německy psaném dopise K. Kautskému ze 7. února 1882 Engels zapsal česká slova spravedlivost činiti a část Kollárovy znělky, v níž se Slované dovolávají pomoci (Spisy 35, s. 309). Citovaná česká slova jsou převzata ve správném mluvnickém tvaru z Kollárovy znělky. Engels ji znal již v 50. letech a její obsah bez uvedení autora připomenul v prozaické parafrázi ve stati Německo a panslavismus z r. 1855 (Spisy 11, s. 235). Není ovšem snadné zjistit, odkud Engels tuto znělku znal. Není pravděpodobné, že by četl Kollárovu Slávy dceru, ledaže se podle ní učil česky.
V rukopisné studii K nejstarším dějinám Němců (1881—1882) uvedl v souvislosti s výkladem místního jména Branibor česká slova brániti a bor.
[88]Na osmdesátá (a nikoli na padesátá) léta se podle našeho názoru vztahuje Engelsovo „opět“ v dopise A. Radimskému z 21. března 1893, v němž mu mj. sděloval, že prostřednictvím četby českých Dělnických listů se bude opět učit česky. Tento dopis, obsahující první zmínku o tom, že se Engels učí česky, byl napsán v souvislosti s vydáním českého překladu Manifestu komunistické strany. Engels v něm mj. napsal: „Jestliže Vám však Adler vyprávěl, že ‚ovládám‘ český jazyk, pak tedy na můj vrub hodně přeháněl, jsem rád, když s bídou a za pomoci slovníku přelouskám sloupec v novinách. Přesto se těším na čísla Dělnických listů, která jste mi laskavě přislíbil, neboť aspoň přijdu trochu do cviku“ (Spisy 39, s. 76).
V r. 1893 se Engels sešel na kongresu v Curychu s představiteli české sociálně demokratické strany. Tehdy vyslovil politování nad tím, že pro pokročilý věk již nebude schopen lépe se naučit česky (svědectví J. Steinera, Posel lidu 2, č. 2, Plzeň 19. 8. 1893), a pokusil se ve skupině českých delegátů na kongresu mluvit česky. Jeho čeština je mile překvapila. Podle svědectví Fr. Schallera „jeho řeč se nepodobala polštině, nýbrž mluvil s jakýmsi měkkým přízvukem. Mluvil s námi asi deset minut a na všechny otázky nám pěkně odpovídal“. Z tohoto laického popisu jeho češtiny můžeme usuzovat, že Engelsova výslovnost byla silně ovlivněna fonetikou ruštiny, jazyka, který znal ze všech slovanských jazyků nejlépe. Češtinu se nejspíše učil sám z psaného slova, k poslechu mluveného jazyka měl asi málo příležitosti. Proto si nemohl osvojit českou výslovnost.
Z r. 1893 pochází ještě jedno svědectví o tom, že se Engels dovedl dosti pohotově vyjadřovat česky. Časopis Budoucnost přinesl dne 1. 10. zajímavou zprávu. Když čeští dělničtí funkcionáři předávali ve Vídni Engelsovi český překlad Manifestu komunistické strany, „Engels překvapen tímto a hluboce dojat počal česky děkovat“.
Tím se vyčerpávají všechna přímá svědectví o Engelsově studiu a užívání češtiny. Nesporně svědčí o tom, že česky uměl číst, podle potřeby také mluvit a že za pomoci slovníku rozuměl novinovým statím.
V Mokijenkově studii se také cituje z Marxových výpisků k českým dějinám poznámka (k r. 1408) o tom, že „český lidový jazyk byl tehdy vyspělejší než německý, jak je patrné ze spisů Tomáše ze Štítného“.[7] Je to pozoruhodný Marxův postřeh o jazykových poměrech ve střední Evropě, zajímavý také proto, že ukazuje na kulturní vyspělost českého lidu již v době před husitským revolučním hnutím (jehož význam klasikové plně doceňovali a nejednou ve svých pracích vysoce hodnotili).
V práci se pojednává o zájmu klasiků marxismu o další slovanské jazyky, [89]o ukrajinštinu, běloruštinu, polštinu, srbocharvátštinu a bulharštinu. V. M. Mokijenkovi se podobně jako mně (d. c. v pozn. 4) nepodařilo blíže vysvětlit, zda Engels studoval staroslověnštinu, a pokud tomu tak bylo, v jakém rozsahu ji znal a podle jakých učebnic ji studoval.
Druhá část práce, nadepsaná V. I. Lenin a problémy slovanské filologie (napsal ji P. A. Dmitrijev), podává dosud nejobsáhlejší pohled na tuto problematiku. Po úvodních poznámkách o Leninovu přínosu k teorii marxistické jazykovědy (především jde o závěry plynoucí z jeho teorie poznání) se poukazuje na to, že Lenin připisoval při několika příležitostech velký význam jazykovědě a že také sledoval její rozvoj v Rusku i v zahraničí. Podle jeho osobní knihovny chované v Kremlu uvádí, že Lenin vlastnil více jazykovědných prací; mezi nimi byly např. Miklošičovo Srovnávací tvarosloví slovanských jazyků, Florinského Lekcii po slavjanskomu jazykoznaniju, Mysl’ i jazyk A. Potebni atd. Když A. M. Gorkij chtěl organizovat vysokou školu literární vědy (litvuz), Lenin souhlasil s jeho návrhem na její organizační uspořádání a s tím, aby na ní byla zřízena katedra jazykovědy a katedry živých jazyků.
Lenin znal více cizích jazyků, mezi nimi také některé slovanské. Nejvíce se ovšem zabýval svým mateřským jazykem, ruštinou. Zajímal se o její vývoj, o proces vytváření spisovného jazyka, o jeho současný stav a prostředky, jak zvýšit jazykovou kulturu širokých lidových mas. Známe některé jeho názory na pěstování současné ruštiny a praktické rady stranickým agitátorům a propagandistům, jak má vypadat jazyková stránka jejich vystupování před dělníky a rolníky.[8]
Výklad o Leninovu pojetí jazykové složky národnostní otázky má především shrnující význam a doplňuje celkový obraz jeho pojetí teorie a praxe národnostní politiky v mnohonárodnostním sovětském Rusku (Svazu). Na tento výklad navazuje kapitola o Leninovu vztahu k ukrajinštině (kterou znal aktivně) a běloruštině a o jeho pojetí řešení národnostní otázky na Ukrajině a v Bělorusku. Zdůrazňuje se zde především význam Rezoluce ÚV RKS/b/ o sovětské vládě na Ukrajině, v níž se formulovala stranická politika zaměřená k podpoře všestranného rozvoje ukrajinského jazyka a kultury, a dalších stranických dokumentů, jejichž iniciátorem a částečně také autorem byl V. I. Lenin.
Pro nás je zvláště zajímavá shrnující kapitola o Leninovu vztahu k češtině. Uvádějí se v ní údaje o jeho trojím pobytu v Praze a o jeho dlouhodobém zájmu o české dělnické hnutí. V této souvislosti se Lenin začal zajímat o češtinu. Svědectví o tom, že rozuměl česky, nám podal A. Zápotocký r. 1920, kdy byl v Moskvě na kongresu komunistické Internacionály. Z r. 1921 po[90]chází zpráva K. Kreibicha, že se Lenin učil česky proto, aby mohl sledovat činnost naší komunistické strany.[9]
V práci se dále podrobně popisuje Leninův vztah k polštině a bulharštině a jeho spolupráce s polskými a bulharskými revolucionáři.
Výklad o jazykových slavistických zájmech Lenina doplňuje kapitola o jeho vztahu k literaturám slovanských národů a o úloze, kterou připisoval pokrokové literatuře v boji za vybudování socialistické společnosti. P. A. Dmitrijev také uvádí dobře známé příklady Leninova hodnocení děl klasických ruských spisovatelů F. M. Dostojevského nebo L. N. Tolstého, z nichž je patrná jeho dialektická analýza ideových hodnot spisovatelů starší generace.
V poslední kapitole práce se poukazuje na to, že výsledky slavistických filologických zájmů klasiků marxismu-leninismu jsou aktuální také v současnosti, protože se můžeme podle nich učit materialistickému pojímání a dialektickému výkladu konkrétních filologických otázek. Jejich dílo poskytuje některé podněty k dalšímu rozvoji oboru, mj. také bohemistiky. S radostí si uvědomujeme, že klasikové marxismu-leninismu věnovali značný zájem naší historii, literatuře a kultuře, že se také učili česky, a to jak z důvodů jazykovědných, tak také praktických, vyvolaných aktuálním stavem a rozvojem dělnického hnutí v českých zemích.
Podle slov P. A. Dmitrijeva a V. M. Mokijenka se K. Marx, B. Engels a V. I. Lenin zajímali do konce života o jazyky slovanských národů a snažili se je zvládnout do té míry, aby mohli porozumět psaným textům. Po celý život se řídili zásadou, že od učení se cizím jazykům vede cesta ke studiu národů, neboť každý národ projevuje své charakteristické vlastnosti také v jazyce. Jazyk podle nich poskytuje klíč k porozumění lidem, jejich problémům a přáním. Proto vždy studovali jazyky v souvislosti s životem jejich uživatelů, s jejich materiální a duchovní kulturou. Teoretické výklady o původu slov ukazují, jak dovedli využít takto získaných poznatků pro závěry s širší společenskou platností.
Publikace P. A. Dmitrijeva a V. M. Mokijenka bude nepochybně přijata sovětskými čtenáři příznivě. Stane se užitečnou učebnicí pro vysokoškolskou mládež studující slavistiku, poskytne širšímu okruhu zájemců cenné údaje o zmíněné problematice. Je to první synteticky pojaté zpracování této významné problematiky v ruském jazyce. Svým obsahem a uspořádáním je práce přínosná pro obor, neboť rozvíjí znalosti o slavistických filologických zájmech klasiků marxismu-leninismu.
[1] J. Petr, K pojetí marxistické jazykovědy, SaS 42, 1981, s. 84—90, nebo stručné shrnutí otištěné pod názvem Jazykověda (marxistická) v časopise Tvorba 12. 8. 1981, č. 32, s. 19—20.
[2] J. Petr, Místo K. Marxe a B. Engelse v dějinách jazykovědy, O marxistickú jazykovedu v ČSSR, Bratislava 1974, s. 235—256.
[3] J. Petr, B. Engels a germánská jazykověda, Cizí jazyky ve škole 20, 1976—1977, s. 348—357.
[4] J. Petr, Slavistické zájmy K. Marxe a B. Engelse, Praha 1976.
[5] Russkije knigi v bibliotekách K. Marksa i B. Engel’sa, Moskva 1979, s. 211, 245—246, 248; R. P. Konjušaja, Karl Marks i revoljucionnaja Rossija, Moskva 1975, s. 439.
[6] J. N. Konečný, Grammatik der böhmischen Sprache, 4. Aufl., Wien 1852; Handbuch der böhmischen und deutschen Conversationssprache, Wien 1847; Theoretisch-practische Anleitung zur Erlernung der čechisch-slawischen Sprache, 3. Aufl., Wien 1842; Vollständiges Taschenwörterbuch der čechoslawischen und deutschen Sprache I—II, Wien 1845 (2. Aufl. 1850).
[7] Archiv Marksa i Engel’sa 6, s. 213. Uvádí se také v publikaci K. Marx, B. Engels, V. I. Lenin, K dějinám Československa a československého dělnického hnutí I, Praha 1961, s. 192.
[8] Tyto Leninovy myšlenky najde zájemce např. v práci J. Petra, Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Praha 1977, s. 319—324.
[9] Srov. k tomu stati A. Zápotockého a K. Kreibicha v sborníku O Lenine. Vospominanija zarubežnych sovremennikov, Moskva 1962.
Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 2, s. 84-90
Předchozí František Štícha: Slovosled v prózách Bohumila Hrabala
Následující Josef Štěpán: Významná kniha o marxistické filozofii jazyka
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1