O jazyce novin

František Cuřín

[Drobnosti]

(pdf)

-

Večerníky byly před válkou mnohem rozšířenější než raníky: vycházely ke konci pracovního dne, byly lacinější, a hlavně většina z nich věnovala pozornost senzacím nebo senzace uměle vytvářela. Odváděly často pozornost čtenáře od důležitých otázek sociálních, a někdy vědomě zaváděly a mátly. Útočily na čtenáře palcovými titulky a snažily se mu i jazykově přiblížit příklonem k češtině obecné a často i k argotu.

Po dlouhé přestávce začal před čtyřmi lety zase vycházet večerník aspoň pro Pražany a získal si velikou oblibu. Jako jiné večerníky hlavních měst v socialistických zemích má však Večerní Praha jiné úkoly a cíle, než mívaly večerníky předválečné. Má pohotově a přesně informovat o posledních událostech doma i ve světě, zaujímat k nim stanovisko, ve svém okruhu pak má pomáhat pochvalou, upozorněním, kritikou našemu dnešnímu životu. To konečně mají dělat a dělají všechny naše noviny. Večerní Praha jako večerník jednoho (i když hlavního) města nemůže tedy hledat jen velké, světově důležité zprávy, nemůže jen v abstraktních úvahách řešit problémy, ale musí jít, a také jde za čtenářem v prostých zprávách ze všedního života. Věnuje vůbec pozornost pražskému (a v něm českému) životu v celé šíři. Má např. jednu z nejrozsáhlejších a nejpestřejších kulturních rubrik. Důležité je však to, že si redakce uvědomuje základní věc: aby zpráva čtenáře zaujala a aby na něho působila, musí být napsána přístupně, zajímavě a živě, a přitom jazykově svěže a správně. Všimněme si na sedmi číslech od 29. 4. do 14. 5. t. r. (čísla 100, 101, 106, 107, 108, 110, 111), do jaké míry se jí to daří.

Od většiny ostatních novin se Večerní Praha (dále zkracujeme VP) liší už titulky. Naše denní listy i jiné noviny v titulcích nejčastěji podávají obsah zpráv. Je to jistě důležité u významných zpráv politických, kulturních i jiných a VP tak svoje články nadpisuje také: 17 státních cen (107),[1] Puč fašistů v Alžíru (111). Titulky VP [225]i u drobných zpráv však často vyslovují hodnocení zprávy: Hlubina před zavřením? (100; míněno ironicky, jáma Hlubina dodala špatné uhlí), Vzorečky dostaly krev (107; žáci průmyslové školy uspořádali výstavu. Vzorečky, tj. teorii, převedli do života, do praxe), Kupředu, levá! (101; o přípravách k 1. máji ve světě) apod. Titulky se často snaží upoutávat pozornost čtenáře tím, že navozují i jiné představy, než zpráva obsahuje. Bývají vtipné, ale vyhýbají se senzačnímu znění. Nejčastěji tomu tak je u drobných zpráv: Eva v Domě módy (106; modelové závody Eva tam prodávají), Sonet ke Dni rádia (107; magnetofon značky Sonet), Sedm fraktur v zápase (101; zlámaných holí, ne nohou) atpod. Příznačné jsou po té stránce rozmanité nadpisy zpráv povětrnostních, např.: Zítra půjdeme v plném slunci (101), První bouřka? (106), Dále bez ledových mužů (110); ukazují velikou možnost i schopnost jazykových i slohových aktualizací.

Jazyková stránka vlastního textu zpráv není vždy stejně dobrá. Jako u jiných novin projevují se tu rozdíly v příspěvcích redakce a dopisovatelů. Stylistické nedostatky najdeme nejčastěji ve zprávách přejatých od informačních kanceláří, v článcích odborníků a v rozhovorech. I tu by ovšem měla redakce zasahovat a jazykově i slohově upravovat. Zprávy kanceláří a projevy dopisovatelů jsou často psány příliš abstraktně, přetíženým odborným slohem s převahou jmenného vyjadřování proti prostšímu vyjádření slovesnému. Je to vidět např. ve zprávě zvláštního dopisovatele v č. 101: „Stále naléhavěji si národy žádají, aby došlo k urychlení příprav ke svolání konference a k brzkému jejímu uskutečnění.“ Nebo: „Díky oboustrannému plnění jednotlivých článků protokolu zaznamenaly vzájemné styky podstatné zlepšení“ (108). Důraz na jmenné vyjadřování vyúsťuje leckdy v hromadění podstatných jmen vzájemně závislých, zvláště hromadění 2. pádů: „Memorandum sovětské vlády o proceduře přípravy konference ministrů zahraničních věcí“ (106), „na úkor plastičnosti kresby situace“ (107). Neobratnost a nezřetelnost tohoto způsobu vyjadřování vynikne zvláště v rozhovorech, když je redakce neupraví: „Luxusní provedení autobusů, které budeme používat na zájezdy, je především v pohodlnějších sedadlech, v použití nových materiálů, ve voze bude klimatizační zařízení“ (106).

VP chce být čtenáři blízká obsahem zpráv i svou účastí na jeho životě. Proto se často (častěji než jiné noviny) obrací na čtenáře přímo, vede s ním rozhovor, nabádá ho, kárá atpod. Je to možné několika způsoby: dopisem (101), zprávou s výzvou (110), oslovením uprostřed textu atd. Proto je ve VP poměrně hojně vět tázacích, přacích a zvolacích, např.: S jakou pečlivostí a nevšedním zájmem připravovali letos ve Vagónce 1. máj! Proč? Snad proto, že…? (101); Lidé, kdy už dostanete rozum a pochopíte, že třaskaviny opravdu nejsou ke hra[226]ní? (110). VP nemá úvodníky ani rozsáhlejší úvahy a rovněž nemívá články jen úzce odborné. V těch obvykle bývá nejvíc složitých souvětí. Proto ve VP najdeme rozsáhlejších souvětí poměrně málo. Ovšem i tu jsou leckdy souvětí neumělá a zbytečná, jako např. v kulturní rubrice v č. 101: Román Dům na náměstí zavádí čtenáře do doby, kdy Německo kapitulovalo v druhé světové válce a kdy nastala éra, charakterizovaná otázkou, jak se bude Německo vyvíjet dále. Slovo éra je synonymum k slovu doba; říká tedy autor: Román nás zavádí do doby, kdy nastala doba…

Četnější nedostatky najdeme v pořádku slov, zejména v bohatěji rozvitém přívlastku. Je-li v přívlastku přídavné jméno rozvito dále podstatným jménem, klade se toto přídavné jméno často nesprávně před řídící jméno podstatné: „Bilance zraněných dětí při pokusech je výstražná“ (106), místo správného dětí zraněných…; „studentům s horším prospěchem než 2,5“ (111) místo správného s prospěchem horším než… Ve větě „Sokolovský revír … dosáhl nejnižších nákladů na 1 tunu vytěženého uhlí v republice“ (101) se určení v republice může vztahovat buď k slovům nejnižších nákladů, nebo vytěženého uhlí. Podle těsného sousedství je čtenář vztáhne spíše k slovům vytěženého uhlí. Pak by ovšem mělo být uhlí vytěženého… Aby byla věta jednoznačná a zřetelnější, bylo by ji třeba přestylizovat.

Poměrně hojné jsou také chyby v členění věty podle kontextu: na konec věty se často kladou určení známá z předcházejícího textu a patřící tedy do východiska sdělení, nikoli do jeho jádra. Např. Kolumbet se dostal až na třetí místo v klasifikaci jednotlivců po pěti etapách (108) místo vhodnějšího Kolumbet se dostal v klasifikaci jednotlivců po pěti etapách až na třetí místo. — Den nato, kdy odvezli do nemocnice Tebe, byl u nás v Košířích stejně vážně zraněn osmnáctiletý chlapec při podobných pokusech (106) místo … byl při podobných pokusech stejně vážně zraněn osmnáctiletý chlapec. Apod.

Pokud jde o postavení stálých příklonek, neodlišuje se VP od současného stavu v jiných novinách a v literatuře (viz o tom M. Dokulil v Českém jazyce 6, 1956, s. 108—113). Stálé příklonky klade VP také hned po přestávce po výrazech majících povahu vsuvky. Spíš bychom mohli namítnout, že tyto výrazy vsuvkové bývají příliš dlouhé. Uvádíme jen několik dokladů z jednoho čísla (106): „Bukurešť — město parků, alejí a stromů na předměstských dvorcích, město květinářek, se činí seč je, aby pomohlo opozdilému jaru.“ — „Lidé, kteří Ti kupovali chemikálie, protože Tobě, jako nedospělému by je neprodali, si měli uvědomit…“ Atd.

Ve větách právě citovaných pozorujeme i jiný vážný nedostatek, a to v interpunkci. Mnoho jistě můžeme klást za vinu novinářskému spěchu a tiskařkým šotkům (asi několika), ale ani s touto omluvou [227]se noviny nemohou spokojit. Ve VP čárky nejčastěji scházejí, jen málokdy je jich víc. Nejvíc případů je na konci vedlejších vět a před spojkami slučovacími: „Dopisy hráčům a jejich příbuzných, kteří jim píší (,) musí být zasílány nezalepené“ (107). — „Mnozí však říkají, že je víc australský než americký (,) a v jejich slovech je hodně pravdy.“ V čísle 106 je chyb zvlášť mnoho, skoro školáckých (chybějí čárky před vztažnými zájmeny a příslovci, před protože apod.).

Při interpunkci upozorňujeme ještě na jeden jev, který se v posledních letech zvlášť rozmáhá. Jde o psaní uvozovek uprostřed věty. Mimo přímou řeč označujeme uvozovkami nejčastěji slova užitá v nevlastním, neběžném nebo ironickém významu nebo slova neobvyklá, individuální, lidová, nářeční. Nejvíc se jich dnes objevuje ve sportovních zprávách. Zpravodajové tak celkem pohodlně ulamují hroty výtkám, že do spisovného jazyka uvádějí slova nespisovná, zpravidla slangová. Doklady najdeme i ve VP, ale nejsou hojné: aby na přehlídce všechno „klaplo“ (106); Javorský platil na své soupeře „kraťasy“ a liftovanými loby (101); hodně míčů, především „ulitých“ (107); Dynamo a nováčkové „hoří“ (110) apod. Když už autor takového slova užije záměrně, je dobře, že uvozovky napíše. Někdy jsou však uvozovky zbytečné, a právě ty případy se v novinách množí. Např. tatry inženýrů Hanzelky a Zikmunda se podle jiného článku skutečně liší barvou. Není tedy třeba psát „modrá“ Tatra 805 inženýra Hanzelky, „červená“ inženýra Zikmunda (110). Někdy je obtížné určit, proč bylo uvozovek užito, např. vítězství nad „Lázničkovým“ družstvem (110).

V slovní zásobě VP je pozorovat střídmý příklon k jazyku hovorovému, někdy i lidovému. Autoři se nevyhýbají slovům citově zabarveným, archaismům nebo neologismům, neužívají však vulgarismů a většinou se vyhýbají i nadsázkám a výrazům nepřiměřeným označenému jevu. K lidovému jazyku má blízko např. spustil „bandurskou“ (107), velká příšera se hrne od Musea k Můstku (101), zlaté jeho oči, které u nás odpalovací rampy viděly (107). Některá slova jazyk vhodně oživují, aktualizují: je z toho kupa radosti (107). Mírně archaické je dnes slovo přikvačit (101: Bělehradský rychlík přikvačil), méně obvyklé je slovo mírotvůrce (107), natista (přívrženec organizace NATO); a úplně nově, s hanlivým přídechem je tvořeno slovo rampovidce nebo rampovidec pro norského ministra, který mluvil o odpalovacích rampách u nás. — Je možno mít námitky proti užívání slov nesmírný, nesmírně. V poslední době se jich užívá v hovorových projevech nadměrně místo běžného označení míry nebo intenzity slovy veliký, značný, značně apod. Tak zbytečná nadsázka je např. ve větách Automobilová doprava v posledních letech zaznamenala nesmírný rozvoj (106), nesmírně účelné je zařízení Tatry 805 (110). Tak jako v jiném tisku objevují se občas i ve Večerní Praze slova nesprávně [228]tvořená, např. nesprávné složeniny jako turbodmychadla (107), písmomalíř (111) aj. Tu a tam se objeví i nesprávné nebo nevhodné vazby, např. nelidské nakládání vůči člověku (106) místo s člověkem. Jsou to však případy řídké.

Ani při sebevětším chvatu by se však v novinách neměly objevit chyby tvaroslovné, pokud nejde o přehlédnuté chyby tisku. I když jich ve VP není mnoho, přece jen jsou zbytečné a zbytečně kazí i dobrý dojem z práce redakčního kolektivu: „Za těch deset let, které zde pracuje“ (101); „petřínské stráně zvláční“ (108, místo zvláčnějí), a dokonce „památný let, jenž (místo jejž) vykonal…“ (108).

Pravopisné chyby mimo psaní Sputnik s velkým písmenem a v interpunkci jsme v probíraných číslech nenašli.

Vcelku můžeme říci, že se večerník snaží působit na čtenáře a zaujmout ho nejen obsahem zpráv, ale i jejich vhodným kompozičním a jazykovým zpracováním. Je přirozené, že se to nedaří všem autorům stejně a že jsou rozdíly i mezi jednotlivými čísly. Pro zpracování zpráv a pro styl VP se nám zdá charakteristická tato zpráva z Washingtonu:

Hazard v Tichomoří. Nad atoly Marshallova souostroví vyrostl včera třetí houbovitý mrak nukleárního výbuchu. Spojené státy přes vzrůstající odpor světové veřejnosti pokračují v sérii jaderných zkoušek. Zamořují radioaktivitou ovzduší a mrzačí nenarozené příštích generací (110).

Některé jiné noviny prostě zaznamenaly, že Spojené státy provedly další výbuch. VP už titulkem tento čin hodnotí. Ve vlastní zprávě pak staví proti představě krásných tichomořských korálových ostrovů a proti představě dětí obraz rostoucího atomového mraku nesoucího zkázu i atolům, i dětem. Zpráva je stručná, ale její slova (atol, vyrostl mrak, mrzačí nenarozené) působí víc na představu a cit čtenáře než prosté zaznamenání faktu. Zpráva přitom zůstává jasná a srozumitelná.

V poslední době si stále více novinářů uvědomuje, že sílu, která je ve faktech, může šedivost a nevýraznost jazyková oslabit, a naopak zase svěží, živá, výstižná a jazykově správná forma ji může znásobit. Redakce Večerní Prahy není mezi nimi na posledním místě. I ona však má ještě dále co zlepšovat.

---

[1] V závorkách za doklady uvádíme čísla Večerní Prahy.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 7-8, s. 224-228

Předchozí Zdeněk Tyl, Přemysl Hauser: Z knih, časopisů a novin

Následující Přemysl Hauser: Konference na nejvyšší úrovni