K pojetí vztahů mezi národy v díle Gustáva Husáka

Jan Petr

[Články]

(pdf)

-

GUSTÁV HUSÁK
generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky
* 10. ledna 1913

 

K pojetí vztahů mezi národy v díle Gustáva Husáka

U příležitosti 70. narozenin

Dne 10. ledna 1983 oslavil lid Československa a pokroková světová veřejnost významné životní jubileum generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR soudruha dr. Gustáva Husáka, který se svým celoživotním dílem zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti současných dějin českého a slovenského národa. S jeho politickou činností je spojeno období boje proti fašismu, budování lidově demokratického a socialistického Československa, federativní uspořádání našeho státu, období politické a hospodářské konsolidace a budování vyspělé socialistické společnosti. G. Husák věnoval celý svůj život budování socialistického společenského řádu v našem státě. Vždy stál mezi těmi komunisty, kteří prosazovali principální stranickou politiku při řízení společnosti a důsledně dodržovali leninské normy v životě strany. G. Husák je komunistou, upřímným vlastencem, a proto internacionalistou, předním bojovníkem za uskutečňování leninské národnostní politiky v Československu. V jeho osobě je ztělesněna nerozborná jednota českého a slovenského národa, proletářský internacionalismus uplatňovaný v mezinárodních i našich vnitrostátních poměrech.

Životní dílo G. Husáka je opravdu rozsáhlé a obsahově mnohostranné. Proto také umožňuje, abychom je posuzovali jak souborně, tak i jeho dílčí složky, a to z hlediska jednotlivých vědních oborů. Víme však, že všechny tyto části tvoří celek, v němž každý úsek jeho díla je vždy spojen dialektickými vazbami s ostatními složkami jeho činnosti. Celé životní dílo G. Husáka vychází z aktuálních potřeb společenského vývoje, ze strategie a taktiky komunistické strany.

V našem příspěvku chceme čtenářům Naší řeči přiblížit jubilantovo pojetí slovanské spolupráce (vzájemnosti) a jeho tvůrčí rozpracování zásad leninské národnostní politiky v podmínkách boje proti fašismu a budování československého státu.[1] Obě zmíněné složky zaujímají v díle [4]G. Husáka významné místo, v některých časových obdobích téměř klíčové. Nezahrnují jen otázky jazykové, ale především politické, státoprávní a kulturně politické. Odráží se v nich marxisticko-leninské sepětí teorie a praxe, dialektická jednota proletářského internacionalismu a socialistického vlastenectví a vědeckost podložená stranickostí.

I. Revoluční tradice slovenského národa, pokrokové kulturní dědictví minulosti, láska k prvnímu socialistickému státu na světě, boj proti kosmopolitně orientované domácí buržoazii a posléze aktivní účast v protifašistickém odboji přivedly G. Husáka k poznání mobilizující síly a politického významu myšlenky slovanské vzájemnosti. Navázal sice na její úlohu, kterou sehrála v minulosti utlačovaných slovanských národů a na její lidový a demokratický charakter v pojetí velkých synů slovenského lidu J. Hollého, J. Kollára, Ľ. Štúra, P. J. Šafaříka nebo Sv. Hurbana Vajanského, avšak přivedl ji na vyšší stupeň jejího pojetí a společenského působení. Slovanství G. Husáka nebylo apolitické ani netřídní. Zahrnovalo vztah k prvnímu socialistickému státu, protože právě v něm se Slované stali průkopníky nejpokrokovějšího společenského řádu. Podobně jako Zd. Nejedlý[2] neomezoval slovanskou vzájemnost jen na kulturní spolupráci a vzájemné poznávání Slovanů, ale tuto myšlenku začlenil do kontextu boje za sociální pokrok. V souladu s dosaženým stupněm společenského vývoje ji postavil na ideový základ socialistického internacionalismu a činorodého vlastenectví a pojal ji jako spolupráci, při níž slovanské národy nacházejí pevnou oporu pro svůj další sociální vývoj v Svazu sovětských socialistických republik.

Takové pojetí slovanské vzájemnosti také nacházíme v programu ilegální Slovenské národní rady, ve Vánoční dohodě z r. 1943, jejímž byl G. Husák spolutvůrcem. V 2. bodě dohodnutých zásad se uvádělo: „Přejeme si úzkou spolupráci se všemi slovanskými státy a národy, jmenovitě se SSSR, v němž vidíme záštitu svobodného života a všestranného rozmachu malých národů vůbec a slovanských zvláště“. Na tuto zásadu spolupráce navazuje následující 3. bod, v němž se praví, že „budoucí ČSR má vést svou zahraniční politiku v duchu těchto zásad, a proto se má na poli zahraničněpolitickém a vojenskopolitickém opírat o SSSR“.[3]

Za 2. světové války svazek všech Slovanů dostal bojový ráz, myšlenka slovanské vzájemnosti se stala v Husákově pojetí součástí ideologie jejich sjednocení a obrany v boji proti fašismu, a tudíž se měla aktivně [5]podílet na jejich obranném sjednocení. Vždyť právě nacistická vojenská agrese ohrožovala národní existenci všech Slovanů a jejich zemí. Reálnou sílu této myšlenky opíral G. Husák o politickou a vojenskou sílu Sovětského svazu, o hrdinný boj ruského, ukrajinského a běloruského lidu proti okupantům, o hrdinský zápas těch slovanských národů, které za války spolu s ostatními národy sovětského státu nesly největší tíhu vítězného boje proti fašismu. V Sovětském svazu viděl G. Husák jedinou reálnou sílu, která mohla kolem sebe soustředit Slovany a vést je k společnému vítězství (ZZ, s. 114).

V r. 1945 v stati Síla slovanské vzájemnosti (ZZ, s. 113—115) o tom mj. napsal: „V této válce se setkaly slovanské národy na nové základně. Německý nacistický imperialismus zcela plánovitě ničil jeden slovanský stát za druhým a chystal se vyvraždit a zotročit všechny slovanské národy. V tomto smrtelném nebezpečí, ve společném ohrožení nacismem a v společném boji proti němu vzniklo nové, všeslovanské hnutí. Slovanské národy musely se zbavit svých reakčních představitelů, musely se přesvědčit na vlastním těle o barbarství fašistického agresora, aby se utvořila základna bojového seskupení a družby slovanských národů“ (ZZ, s. 113).

G. Husák pojímal myšlenku slovanské spolupráce internacionalisticky, tedy třídně, jako ideologii bojující za osvobození slovanských národů od sociálního a národnostního útlaku. Poukázal na to, že za 2. světové války si Slovanstvo uvědomilo svou sílu a své možnosti, a dále, že jeho východní větev je nositelkou nejpokrokovějšího společenského řádu. Pro G. Husáka byl Sovětský svaz oporou dalšího vývoje slovanských zemí a zárukou mírového budování poválečného života. Podle něho „velká všeslovanská myšlenka je dnes postavena na rovnosti všech slovanských národů, na jejich spolupráci a ochraně společných zájmů. Je to jednak společenství pokrevně příbuzného obyvatelstva, jednak seskupení národů a států se společnými zájmy ve válce i míru“ (ZZ, s. 114). Sílu myšlenky slovanské spolupráce spatřoval v bojových tradicích a osvědčeném společném postupu v minulosti, v obsahové pokrokovosti, ve společných politických, hospodářských, vojenských a kulturních zájmech, v uvědomění si společné síly a ve vzájemných vazbách slovanských národů, které se vytvořily v průběhu dějin.

V takto chápané myšlence slovanské vzájemnosti, reálného dosahu a obsahu nového Slovanstva (ZZ, s. 189) viděl G. Husák pro malé slovanské národy záruku jejich poválečné existence a mírového vývoje, záruku, že budou moci v budoucnosti využívat bez cizího vykořisťování [6]svého domácího přírodního bohatství a pracovních dovedností lidu ve prospěch svého vlastního rozvoje (ZZ, s. 115). To, co bylo snem a teorií nejlepších synů slovanských národů, stává se nyní skutečností. V stati Slovanská praxe z r. 1946 (ZZ, s. 187—190) G. Husák dále uvedl, že společenské přeměny v slovanských zemích po vzoru Sovětského svazu dávají „předpoklady společného a jednotlivého uplatnění Slovanů v celém světě, právě praktickou spoluprací na poli hospodářském, kulturním i politickém“ (ZZ, s. 189).

G. Husák se nejednou odvolával na odvěké sympatie Slováků k velkému ruskému národu, na jejich obdiv vůči úspěchům, jichž dosáhl sovětský lid před válkou i za války (ZZ, s. 25). Tuto slovensko-ruskou vzájemnost, naplněnou konkrétními činy soudružské pomoci, zdůrazňoval také v průběhu Slovenského národního povstání, kdy v jeho řadách bojovali sovětští partyzáni. V článku Slovenská revoluce, napsaném r. 1944 (ZZ, s. 3—6; ZB, s. 20—24), G. Husák poukázal mj. na slovanské zaměření povstání, které podle jeho slov „je důsledné a nesmí být oklešťováno“ (ZB, s. 23). Aby zdůraznil jeho spojitost s bojem Sovětského svazu a ostatních slovanských národů proti fašismu, vyslovil myšlenku, že slovenský lid má považovat v tomto hrdinném boji za svou vlast území od Aše až po Vladivostok (ZB, s. 23).

Obdobně vyznívá tamtéž vyslovené přesvědčení, že „širší hranice pro náš národ vidíme v bratrském státním soužití s nejpříbuznějším národem českým, v nejužší spolupráci a kontaktu s ostatními slovanskými národy, především s velkým národem ruským“ (ZB, s. 23). Takové pojetí budoucího vývoje slovenského národa vyrůstalo z programu národní a demokratické revoluce v podmínkách Slovenska, jak jej formulovalo V. ilegální ústřední vedení Komunistické strany Slovenska, a z cílů Slovenského národního povstání, které bylo nejmasovějším a nejvýznamnějším činem vrcholné fáze československého odboje.[4]

V době vrcholícího boje slovenského lidu proti německému fašismu a tisovsko-tukovskému kolaborantskému režimu G. Husák jako přední představitel Slovenské národní rady nekompromisně prosazoval novou politickou orientaci budoucího československého státu, kterou podobně jako u nás Zd. Nejedlý výstižně nazýval slovanskou. Uvedl, že „naše slovanské tradice, které neobyčejně podpořil vývoj posledních let a týdnů, zařadily slovanskou orientaci do naší revoluční ideologie“ (ZB, s. 23). Byl to ideologický protiklad vůči snahám domácí i zahraniční [7]buržoazie, která usilovala o západní politickou orientaci obnoveného Československa, o návrat k předválečným poměrům a nastolení politické a hospodářské závislosti Československa na západních imperialistických mocnostech. Naproti tomu slovanská politická orientace znamenala v té době politickou orientaci na Sovětský svaz a ostatní slovanské země, vyjadřovala perspektivu nastolení diktatury proletariátu a budování socialistického společenského řádu. Již za 2. světové války se na základě politického zaměření antifašistického odboje a vůle lidu odůvodněně soudilo, že k této revoluční přeměně dojde ve všech slovanských zemích. Proto v té době zdůrazňovat slovanskou orientaci znamenalo tolik, co bojovat za vytvoření lidově demokratického státu a za svržení politické moci buržoazie.

Za takovou orientaci Československa bojoval G. Husák také v poválečných letech, kdy se postupně vytvářely politické a hospodářské předpoklady pro vybudování socialismu v naší zemi. Ve vztahu k vnitrostátním poměrům poukazoval na to, že hlavním smyslem „zdůrazňování slovanské sounáležitosti, slovanské politiky“ (ZZ, s. 189) je budování společného státu Čechů a Slováků na nových sociálních základech. Takto rozvíjel pokrokový odkaz myšlenky slovanské spolupráce, která ovšem těsně navazovala na její vlastní politický obsah. K jejímu tvůrčímu uplatnění v poválečných letech G. Husák uvedl, že politicky a hospodářsky silné Československo zahrnuje jak silné Čechy, tak také Slovensko. „Jsou to spojité nádoby a v tomto celostátním měřítku je třeba posuzovat i naše národní potřeby a možnosti. Překládejme si krásná slova o Slovanstvu do praktické a konkrétní řeči. Štúr, Kollár, Šafařík, Vajanský atd. museli zůstat při snech. My jsme povinni mluvit o skutcích, přání měnit v továrny, práci a zvýšenou životní a kulturní úroveň“ (ZZ, s. 190).

V projevu na Všeslovanském sjezdu v Bělehradě,[5] konaném začátkem prosince 1946, G. Husák mj. uvedl, že v současné době stojí na prvním místě pozitivní spolupráce všech slovanských národů pro upevnění světového míru a přebudování sociálního a hospodářského řádu v jednotlivých slovanských zemích. Plným právem označil tyto společensko-hospodářské přeměny za velký přínos slovanských národů k pokrokovému vývoji celé lidské společnosti. Na bělehradském sjezdu také vystoupil jako vedoucí československé delegace Zd. Nejedlý a přednesl referát o přínosu českého a slovenského národa k světové kultuře. [8]Osvětlil v něm politické a revoluční zásluhy obou našich národů.

Myšlenka slovanské vzájemnosti se také uplatnila v programovém prohlášení VIII. sboru pověřenců, které přednesl G. Husák na plenárním zasedání Slovenské národní rady dne 1. prosince 1947 v souvislosti s bojem proti ideologickým přežitkům protidemokratického režimu a výchovou širokých vrstev obyvatelstva v duchu lidových a demokratických zásad. Zásady slovanské spolupráce byly zapojeny do výchovně politického programu upevňování vlastenectví, pozitivní státnosti, prohlubování bratrských svazků českého a slovenského národa a úsilí o podporu tvořivé budovatelské práce (ZB, s. 378—379). Jejich konkrétní uskutečňování G. Husák také spatřoval v podpoře československé zahraniční politiky a ve spolupráci všech slovanských národů a států.

Takové chápání a zdůvodňování významu slovanské vzájemnosti nebylo zaměřeno proti ostatním neslovanským národům, zvláště ne proti těm, které nastoupily cestu budování socialistického společenského řádu. Vylučovalo to ostatně její třídní a internacionalistické pojetí. Na to jednoznačně poukázal G. Husák již v červenci 1945 (ZZ, s. 115) a poté při dalších příležitostech.

Budoucí vývoj prověřil takové internacionalistické pojetí myšlenky slovanské vzájemnosti. Již za 2. světové války a poté také v prvních poválečných letech, kdy se rozhodovalo o politické budoucnosti slovanských národů, sehrála tato myšlenka významnou mobilizující úlohu při utváření postojů širokých mas vůči aktuálnímu společenskému dění. Další vývoj zemí socialistického společenství ukázal, že je třeba v důsledku prohlubujícího se protikladu mezi kapitalismem a socialismem klást na první místo třídní svazky a internacionální spolupráci všech těchto národů bez rozdílu jejich etnického původu. Tím se nikterak neoslabuje odvěká jazyková a kulturní příbuznost slovanských národů, ale dostává se ve shodě s novodobým pojetím slovanské vzájemnosti a ve smyslu socialistického vlastenectví do širších souvislostí třídně rozděleného světa.

II. G. Husák je předním spolutvůrcem leninského řešení národnostní otázky v Československu, socialistického poměru českého a slovenského národa. Již před válkou, a zvláště za války ve spolupráci s Gottwaldovým vedením strany kritizoval buržoazní pojetí československého národa, zakotvené také v československé ústavě z r. 1920. Odmítal protislovenský centralismus první republiky i protičeskou autonomii a hlinkovský separatismus. V četných vystoupeních ukazoval, že popírání samostatného slovenského národa a všech jeho atributů včetně [9]jazyka je důsledkem snahy nacionalisticky smýšlející buržoazie neuznávat nezadatelné právo Slováků na plný hospodářský, politický a kulturní život a takto je uměle stavět do postavení nerovnocenného partnera vůči českému národu. Vysvětloval, že pojetí jednoho československého národa a jazyka cílevědomě narušuje odvěký bratrský svazek českého a slovenského národa. V souladu s marxistickou teorií a praktickým řešením národnostní otázky ve vícenárodních státech, které se poprvé v dějinách lidstva uskutečnilo po VŘSR v Sovětském svazu (Rusku), G. Husák vždy poukazoval na to, že národnostní otázka má především sociální obsah, že její skutečné řešení je součástí revolučních přeměn společnosti a jednou z nutných podmínek budování socialismu. Podle jeho slov „řešení národnostní otázky není posledním cílem lidského snažení a spojení. Je pouze etapou v osvobození od každého útlaku, v úsilí o uspokojivý život všech lidí“ (ZB, s. 78).

G. Husák v stati Kam jde Slovensko? (ZZ, s. 105—108; ZB, s. 77—81) zdůraznil nezadatelné právo každého národa na určení vlastního státního zřízení. O slovenském národě uvedl, že se manifestačně vyslovil za společný život s českým národem v jednom státě. Tuto skutečnost označil za nespornou a konečnou, a z toho vyvodil, že se na jejím základě musí vytvořit nová úprava vztahu slovenského a českého národa. Podobně jako již dříve bojoval za politické uznání Slováků jako svébytného národa se všemi jeho právy a za nové uspořádání poměru obou národů v rámci společného státu, takového poměru, v němž by již neexistovaly palčivé sociální a hospodářské problémy. V hospodářské oblasti zdůraznil nutnost zprůmyslnění Slovenska a vyrovnání rozdílů mezi ním a českými zeměmi právě v hospodářské, sociální a kulturní oblasti. V souladu s marxisticko-leninským učením o národnostní otázce uvedl, že její řešení zahrnuje ve svých základech všestranný rozvoj hospodářské základny.

Toto jeho pojetí budoucího uspořádání Československa bylo v plném souladu s názory stranického vedení v čele s K. Gottwaldem, které tehdy pracovalo v Moskvě. V referátu na konferenci Komunistické strany Slovenska konané v Košicích dne 28. února 1945 G. Husák mj. řekl: „Dnes tedy stavíme otázku státního začlenění slovenského národa takto: přejeme si společný stát slovenského a českého národa, stát slovanský a lidově demokratický, v němž každý z obou národů bude sám spravovat své věci a společně budou spravovat věci nezbytně společné“ (ZB, s. 46). Památných Moskevských jednání v březnu 1945 se zúčastnil G. Husák jako zástupce Slovenské národní rady, která v té době plnila [10]funkci slovenské vlády a parlamentu. Základ jednání tvořil programový návrh K. Gottwalda a jeho spolupracovníků, který G. Husák plně podpořil jako politický reprezentant slovenského národa (ZZ, s. 159—160). Na tomto zasedání bylo mj. projednáno znění těch částí Košického vládního programu, v nichž se mluví o národnostním uspořádání Československé republiky. Byl také dohodnut společný postup komunistů na nadcházejícím jednání představitelů českých a slovenských politických stran, protože se na něm mělo schválit konečné znění tohoto vládního programu.

Není náhodou, že se nejvíce diskutovalo o znění 6. kapitoly návrhu, v níž se formulovalo postavení slovenského národa a vztah Čechů a Slováků v novém společném státě. Představitelé buržoazních stran vyslovovali přitom četné námitky a pozměňovací návrhy a kladli požadavky na změnu základních formulací, které ve své podstatě směřovaly k pojetí národnostní otázky uplatňovanému v první republice. Je historickou zásluhou komunistů zúčastněných na tomto jednání, že uhájili koncepci leninského řešení národnostní otázky v budoucí republice a že Košický vládní program se stal programem národní a demokratické revoluce v Československu. Podle slov K. Gottwalda tento vládní program začal novou éru ve vzájemných vztazích mezi oběma národy. Na tomto vítězství má velkou zásluhu také G. Husák, který později o Košickém vládním programu uvedl, že je to „slovenská Magna charta“ (ZB, s. 438).

Košický vládní program, slavnostně vyhlášený 5. dubna 1945, se stal základním dokumentem pro budoucí uspořádání obnoveného Československa. V pojetí národnostní otázky znamenal zásadní změnu předchozí situace, přestože v něm ještě chybělo řešení státoprávního uspořádání Československa. Vládní program však poskytoval záruky, že v této zásadní otázce nedojde k návratu k předválečným poměrům. Proto mohl G. Husák dne 8. června 1945 napsat: „Cesta Slovenska je dnes cestou Čechů a ostatních evropských národů. Po vyřešení hospodářských a sociálních otázek nebude místa a ani důvodu k národnostnímu útlaku a vykořisťování. Pracující lid na nich nikdy neměl zájem. Všechna jednání s odpovědnými českými činiteli nás opravňují k domněnce, že si své vnitrostátní problémy vyřešíme v úplné dohodě. Opravňují nás k přesvědčení, že ideový cíl českých i slovenských širokých vrstev je totožný. V tom vidíme nejlepší záruku jednoty Československé republiky. A v tom je náš velký optimismus“ (ZB, s. 81).

Takto nastoupenou cestu řešení národnostní otázky v Československu [11]dovršila ústava z r. 1948, v níž je zakotvena existence slovenského národa a zásada jeho rovnoprávnosti s národem českým (srov. ZB, s. 454—460, a zvláště stať Internacionalismus a vlastenectví, ZB, s. 494—501). V tomto smyslu uvádí vztah obou našich národů také ústava ČSSR z r. 1960.

V poválečných letech bylo třeba svést nejeden rozhodný boj s domácí reakcí za uskutečňování leninské národnostní politiky v Československu. Bylo také třeba otevřeně vystupovat proti nacionalistickým předsudkům na české i slovenské straně, které doznívaly z minulosti, a také proti netřídnímu chápání národnostní otázky (VP, s. 264), které přinášelo naší zemi nemalé škody. V souladu s jejím marxistickým pojetím bylo třeba ukazovat a probojovat v mnohém ohledu nesporný požadavek, aby se hospodářsky posiloval stát jako celek i jeho části, především ty jeho oblasti, které neměly v minulosti takové možnosti rozvoje (ZB, s. 385). V zájmu historické pravdy bylo nezbytně nutné koncepčně osvětlit pojetí našich společných novodobých dějin, významu Slovenského národního povstání jako začátku československé revoluce, květnových událostí r. 1945 v českých zemích a Vítězného února r. 1948, který s konečnou platností rozhodl o socialistickém zaměření našeho státu.[6] V nemalé míře se o to zasloužila kniha G. Husáka Svědectví o Slovenském národním povstání (Praha 1970, sloven. orig. Bratislava 1964¹) a další jeho práce a veřejné projevy.

G. Husák v návaznosti na Leninovo učení formuloval tezi o tom, že proletářský internacionalismus je třeba uplatňovat i v našich vnitrostátních vztazích, především ve vztahu českého a slovenského národa i ve vztahu k národnostním menšinám žijícím na území Československa. Podle jeho slov se tyto ideologické principy nezbytně musí promítnout do výchovy mladé generace, do propagandy, musí se odrazit především ve stranickém tisku (PS, s. 387). V této souvislosti napsal: „Hovoříme o internacionalismu, musíme ho však chápat nejen ve vztahu k mezinárodnímu dělnickému hnutí, ve vztahu k Sovětskému svazu, k socialistickým státům. Proletářský internacionalismus má i svou domácí vnitrostátní stránku ve vztahu našich národů a národností“ (VP, s. 265). Při jiné příležitosti uvedl, že uskutečňování marxistické národnostní politiky u nás „to je jeden — jak se česky říká — z ‚prubířských kamenů‘ našeho skutečně internacionalistického smýšlení: přenést myšlenku ko[12]munistického internacionalismu i do našich vnitřních podmínek (PS, s. 387—388).

Významným krokem k dořešení národnostní otázky v ČSSR se stal ústavní zákon z 27. října 1968 o československé federaci, který namísto dosavadního asymetrického státního modelu nastolil federativní uspořádání ČSSR. Na něj navázal téhož dne přijatý ústavní zákon o postavení národností v ČSSR, který určil postavení národností žijících na území ČSSR (tj. občanů maďarské, německé, polské a ukrajinské národnosti). Podle slov G. Husáka se tak odstranily nedostatky v naší národnostní politice z předcházejících období, vyplývající především z toho, že v dosavadních zákonných ustanoveních chybělo důsledné řešení státoprávního uspořádání Československa. Nové ústavní zákony z r. 1968 byly výrazem dalšího stupně uskutečňování leninské národnostní politiky v našem státě (PS, s. 326, 386). Uskutečnila se tak odvěká tužba našeho lidu, která vyrůstala z revolučních tradic českého a slovenského dělnického hnutí, ze soudružské třídní spolupráce a bojových tradic představitelů obou národů. Uskutečnilo se to, co programově vyjádřil G. Husák na první pracovní konferenci KSS konané v Košicích ve dnech 28. února až 1. března 1945 těmito slovy: „Vycházejíce ze skutečnosti dvou rovnoprávných národů, přejeme si federativní stát, stát jednotný a společný, v němž by však každý z národů vládl sám, ale přitom by zůstalo společné to, co je nezbytně nutné pro zachování silného a jednotného státu“ (ZB, s. 47).

V návaznosti na federativní uspořádání ČSSR G. Husák podobně jako v předchozích letech nejednou zdůraznil, že je třeba stavět do popředí to, co naše národy spojuje, co posiluje jejich společný stát, co upevňuje bratrské vztahy mezi našimi národy a mezi všemi národnostmi žijícími v Československé socialistické republice. K tomu, co nás spojuje, také patří jednotné československé povědomí našeho lidu, vycházející z našeho socialistického zřízení (VP, s. 264), společné povědomí příslušníků národů a národností Československa. G. Husák takto poukázal na novou kvalitu v rozvoji socialistického vědomí, o níž také mluvil v souvislosti s národnostními poměry v SSSR ve svém projevu na XXIV. sjezdu KSSS L. I. Brežněv. Když G. Husák hovořil na aktivu stranických funkcionářů Prahy a Středočeského kraje dne 14. dubna 1971 o vztahu našich národů a národností, uvedl, že leninská národnostní politika v období socialismu také znamená sbližování národů na základě společných třídních zájmů dělnické třídy a všeho pracujícího lidu. „Budeme muset“, řekl G. Husák, „do popředí našeho chápání vzta[13]hů mezi našimi národy a národnostmi prosadit úsilí o překonání všech přežitků nacionalismu, šovinismu a povyšování a vytvářet skutečně jednu československou rodinu, ve které se každý národ může svobodně rozvíjet, a přitom se uplatní společné třídní zájmy všeho našeho pracujícího lidu“ (VP, s. 249). Platnost principů leninské národnostní politiky pro ČSSR znovu potvrdil G. Husák při své nedávné návštěvě v komárenských loděnicích Gábora Steinera dne 22. října 1982, kde řekl: „… budeme zabezpečovat, aby každý občan našeho státu, bez ohledu na to, k jaké národnosti se hlásí či jakým jazykem hovoří, měl možnost plného, rovnoprávného uplatnění“ (RP 23. 10. 1982, s. 1).

Pojetí společného československého povědomí příslušníků národů a národností ČSSR znamená významný přínos k teorii a praxi národnostní otázky. Svým obsahem odráží dosažený stupeň společenského vývoje poté, co se také státoprávně zajistila rovnoprávnost obou našich národů. Vychází z pojetí proletářského internacionalismu a socialistického vlastenectví uplatňovaného v rámci vícenárodnostního státu.

O Komunistické straně Československa G. Husák na XIV. sjezdu strany v květnu 1971 uvedl, že má internacionální charakter, že je integrující silou pracujícího lidu, příslušníků českého a slovenského národa a všech národností žijících v ČSSR. Za prvořadý úkol strany označil nutnost stmelovat dělnickou třídu, rolnictvo a inteligenci ČSSR pro společný socialistický cíl na základě jednotné marxisticko-leninské ideologie a politiky.

Na XVI. sjezdu KSČ, konaném v dubnu 1981, G. Husák zdůraznil, že se zásady proletářského internacionalismu, jimiž se řídila strana ve vztahu k ostatním komunistickým stranám i k jednotlivým národním oddílům revolučního proletariátu v Československu, také projevily ve vypracování reálného programu řešení národnostní otázky v našem státě a v jejím uvedení v život. To je trvalou zásluhou Komunistické strany Československa. Federativní uspořádání státu označil G. Husák za spolehlivý základ stability a rozvoje naší země. Nyní je třeba klást důraz na zdokonalování řídicí a koordinační úlohy federální vlády, na sjednocování postupu všech ústředních a územních státních a hospodářských orgánů, aby se zvyšovala účast vlád obou republik při zabezpečování celospolečenských potřeb. Podle slov G. Husáka „to je i cesta, jak dále naši federaci upevňovat“.

V tomto článku jsme se soustředili jen na zmíněné dvě složky mnohostranné činnosti G. Husáka, které mají vztah k našemu vědnímu oboru. Znamenají jeho významný přínos k novodobému pojetí slovanské [14]spolupráce, postavenému na třídních základech, a k teoretickému pojetí a praktickému uskutečňování leninské národnostní politiky v Československu. Na základě této politiky se nyní řeší poměr našich národních jazyků ve veřejném životě. Příznivě působí na jejich zdokonalování, na rozvíjení jejich funkcí v životě naší socialistické společnosti a na jejich vzájemné ovlivňování, např. při vytváření nového odborného názvosloví. V národních republikách se stále rozšiřuje znalost obou národních jazyků, kterou podporuje škola a hromadné sdělovací prostředky. Významnou úlohu v tomto procesu hraje i plánovitá spolupráce Ústavu pro jazyk český ČSAV a Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra SAV na úseku zkoumání obou našich národních jazyků a jejich vzájemného porovnávání. Činnost obou akademických ústavů je koordinována státním plánem základního výzkumu, úkolem VIII-8-6 — Čeština a slovenština jako nositelé národní kultury.

V našem příspěvku jsme chtěli ukázat, že přístup G. Husáka k řešení aktuálních společenských problémů má své kořeny v jeho principiálním stranickém postoji a v jeho tvůrčím rozvíjení marxismu-leninismu. Je výrazem jeho hlubokého internacionalistického a vlasteneckého smýšlení, jeho celoživotní práce v řadách komunistické strany.

---

[1] V odkazech užívám tyto zkratky: PS — G. Husák, Projevy a stati, duben 1969—leden 1970, Praha 1970. VP — G. Husák, Vybrané projevy, květen 1970—prosinec 1971, Praha 1972. ZB — G. Husák, Z bojů o dnešek, 1944—1950, Praha 1973. ZZ — G. Husák, Zápas o zajtrajšok, Bratislava 1948.

[2] J. Petr, Slovanství Zdeňka Nejedlého. Velké osobnosti filozofické fakulty Univerzity Karlovy. 1. Zdeněk Nejedlý. Praha 1980, s. 133—158.

[3] Cituji podle knihy V. Plevzy, Za nový stát Čechů a Slováků, Praha 1975, s. 127.

[4] V. Plevza, Za nový stát Čechů a Slováků, Praha 1975, s. 49.

[5] A. S. Gundorov, Nové slovanské hnutí a úkoly slovanských organizací, Slovanský přehled 33, 1947, s. 33—49.

[6] V. Plevza, Historie československé současnosti, Praha 1978.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 1, s. 3-14

Předchozí Alena Polívková: Jazykový problém v metru

Následující Eva Minářová, Jan Chloupek: Výrazy v publicistickém textu označené uvozovkami