Časopis Naše řeč
en cz

Ohromil ho svojí odvážností

Miloslav Sedláček

[Drobnosti]

(pdf)

-

Ze základní školy v Kyjově přišel do jazykové poradny dotaz, jak mají být v písemných pracích žáků posuzovány zájmenné tvary mojí, tvojí, svojí v takových spojeních, jako je citát z Baarova Jana Cimbury uvedený v nadpisu.

V jazykových příručkách se už dlouhou dobu stanoví, že tzv. delší tvary u přivlastňovacích zájmen můj, tvůj, svůj (tj. moje, tvoje, svoje, moji, tvoji, svoji) jsou ve spisovné češtině náležité pouze v 1. a 4. pádě jedn. čísla ženského a středního rodu a v 1. a 4. pádě množ. čísla všech rodů, a to vedle tvarů kratších. V nespisovných útvarech češtiny se však vyskytují delší tvary i v pádech jiných, a to v jednotlivých oblastech v různé míře i v různých podobách.[1] Občas se objeví (většinou nedůsledně) i v textech uměleckých, hlavně v poezii. Je zřejmé, že v básních jich bývá využíváno hlavně z důvodů rytmických. Doložíme to několika příklady:

Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze,
ale liché mysli ženské
obávám se tuze.

(Erben)

Když tedy byl jsem, co tak sluje muž,
hned pěkné dívky — přírody jak zvykem —
mne učinily svojím zahradníkem.

(Neruda)

V očích mně cos světelkuje,
lebkou mně to lehce cinká —
mojí duší náhle vane
mladá, bujná upomínka.

(Neruda)

Elementární láskou pláš,
elementární bouříš zlobou,
že v budoucnost se ubíráš
před lethargickou svojí dobou.

(Dyk)

Delší tvary se vyskytují i v umělecké próze, ale v míře poněkud menší. Př.:

Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí. (Němcová) — … zavířilo mojí duší cosi, … (Arbes) — Černá noc objala ho venku měkkou svojí náručí. (Baar) — Toho skopčáckýho inžinýrka bych hnal sakra z mojí postele. (Zápotocký) — Až budeš v tý svojí díře taky osm let, … (Červenková).

Nejčastěji je možno slyšet tyto delší tvary přivlastňovacích zájmen v mluvených projevech vedených v obecné češtině (viz poslední dva doklady), a to ponejvíce ve středních Čechách, nejsou však zvláštností ani v jiných oblastech. Nejběžnější jsou v tvarech ženského rodu, tj. tehdy, jestliže zájmena můj, tvůj, svůj jsou závislá na podst. jméně ženského rodu v čísle jednotném. To není náhoda.

Srovnáme-li paradigmata všech sklonných přivlastňovacích zájmen v jedn. čísle, zjistíme, že v mužském a středním rodě mají v témž pádě totéž zakončení, např. 2. p. sg. mužského rodu končí na -ho (mého, tvého, jejího, našeho, vašeho), 3. p. na -mu (mému, tvému, …) atd. Avšak v ženském rodě je ve spisovné češtině tato harmonie porušena, např. proti tvaru 2. pádu mé, tvé, své stojí její, [268]naší, vaší, v 7. p. proti mou, tvou, svou stojí její, naší, vaší atp. Tvary mojí, tvojí, svojí tento nesoulad odstraňují, a jejich hojnější výskyt je tedy důsledkem tlaku na větší zpravidelnění ve skloňování přivlastňovacích zájmen.

Kodifikace spisovné češtiny se tendenci po zpravidelnění velmi dlouho bránila, třebaže — jak je patrno i z některých dokladů uvedených výše — není žádnou novinkou. Tím se sice podařilo výskyt delších tvarů ve spisovných textech dost omezit, ale v jazyce žijí dále, i když nejsou na celém českém území stejně frekventované. Změnu v kodifikaci přinesl teprve Slovník spisovné češtiny (z r. 1978). Ten charakterizuje tvary mojí, tvojí, svojí ve 2., 3., 6. a 7. pádě jedn. čísla ženského rodu jako hovorové, tj. nikoli jako nespisovné. Považujeme toto hodnocení za správné. Po dlouholetém uplatňování předcházející kodifikace byly tyto podoby přece jen vytlačeny na okraj spisovného jazyka, takže charakteristika „hovor.“ je nyní na místě. Ta ovšem na druhé straně umožňuje, aby se uplatňovaly i v některých projevech spisovného rázu, a po určité době bude možno posoudit, jak je tendence po zpravidelnění deklinace těchto zájmen ve spisovné češtině silná.


[1] Viz J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 181.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 5, s. 267-268

Předchozí Aldonas Pupkis: Jazyková kultura v Litvě

Následující Alena Polívková: Tvoření přídavných jmen od víceslovných místních jmen

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1