Časopis Naše řeč
en cz

Vida

[Drobnosti]

(pdf)

-

Ptá se nás p. J. Č., jaký tvar je citoslovce vida a je-li možno ho užívati. Odpovídáme nejprve na druhou otázku.

Vida je slovo denního živého hovoru a neviděti, proč by se mu měl český spisovatel vyhýbati v písmě v té míře, v jaké ho užívá v řeči. Ať vzniklo, jak vzniklo, pochybovati nelze, že jsme si je utvořili sami s významem, s jakým ho užíváme. Do slohu povzneseného se nehodí; ale dnešní spisovatel se neobejde bez zásoby slov vzatých z úst samého lidu.

Z mluvnice známe tvar vida jen jako přechodník slovesa viděti; není nemožno, že tento tvar, když přechodníky v živé mluvě lidové zanikaly, nabyl mluvnického významu jiného. Takořka (takřka) je také přechodník (tako, tak řka), a užíváme toho slova bez rozpaku jako příslovce, nic se nestarajíce o přechodníková pravidla; již v 16. století se podobně říkalo říkaje, říkajíc jako říkaje a pod. (Soleiman město neopatřené lidem válečným a — říkaje — prázdné bez veliké práce a nesnáze sobě podmanil; lev ležel jako říkaje umrlý; tu jest všie jiné zbroje množstvie veliké, co by jako říkajíc pomysliti mohl). Proč by nebyl mohl přechodník vida nabýti významu »hle« ve větách jako na př. »vida vlka, utec« a pod.? Kdesi jsme čtli, že je vida 2. os. t. zv. injunktivu slovesa viděti s původní koncovkou -âs, tvar jako lat. legas »ať čteš, čti«, vida by tedy již podle původu znamenalo »viz«; není to nemožno, ale výklad, hledající něco kdovíjak starého v tvaru v staré době nedoloženém, je vždy pochybný.

A tvar vida jako citoslovce známe teprv od Zlobického, tedy z 18. století. Bylo to asi nejprve citoslovce prostě ukazovací, znamenalo »pohleď, viz«, a tak je v lidové mluvě nezřídka posud slýcháme. Kdosi na př. vykládal cestou o novém stavidle v rybníce, a když jsme se přiblížili tak, že je bylo viděti, ukázal na ně se slovy »vida, tamhle je!« Ale obyčejně ho užíváme jako citoslovce vyjadřujícího nějaký podiv, překvapení nad něčím, často s příchutí nespokojenosti nebo uštěpačnosti: »vida, kdo by si to byl pomyslil; vida, my se tu namáháme, a on si pěkně sedí; vida, jak si z té bídy pomohl« a pod.; někdy je důrazně opakujeme: »vida, vida, čeho jsme se nedočkali!« Slovesná povaha tohoto citoslovce se hlásí zřetelně tím, že mívá předmět ve 4. p.: »vida ho, už jde; vida ho, co by on všecko chtěl!«

[143]Dnešní spisovatelé se tomuto slovu ku podivu vyhýbají; zbavují se tak slova na svém místě velmi výrazného. Gebauer-Ertl § 852, 2 má z Holečka větu »vida, vida, ta káva není špatná«; mnoho dokladů z doby nejnovější bychom však nenasbírali. Spisovatelé minulého století se slova vida tak nebáli. U Klicpery si libuje na př. marnivé děvče: »Sabina (mě zde češe), a vida, ono to ještě projde« (ve vydání Šubertově I, 563). Zvláště Tyl tak dává svým postavám dost často mluviti. »Vida — tak se mi líbí«, říká kdosi osobě, která změnila své chování; pacholek, jemuž děvečka ještě nechce dáti hubičku, říká si: »ta má politiku. Vida, vida!«; učitel, jejž propustil majetník panství pro nepoddajnost ulevuje si slovy »aj, vida, vida! Tys to znal! Tys uměl svou čeládku vychovat, to je pravda!«; muž, který opustil umíněnou ženu, náhodou se s ní setká, a jako by jí neznal, mluví jí do duše, libuje si: »He, he — vida, vida! paní Babrličku to přece zašimralo!«; kdosi slyší, že se děvče zamilovalo do Slováka, a zvolá: »Vida, vida! To si mohla také něco doma vybrat!« (v Sekaninově vyd. III, 135, 203, 207, 215, 701). Totéž lze vystihnouti také nějakým »hleďme«, »podívejme se«, ale dobrý spisovatel nemá nikdy nazbyt slov pohotově.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 5, s. 142-143

Předchozí Josef Zubatý: Mám čas – mám kdy

Následující Odpadnouti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1