Časopis Naše řeč
en cz

Filologické hlasy k opravě pravopisu anglického

Vilém Mathesius

[Články]

(pdf)

-

Oporou i překážkou v úsilí o opravu anglického pravopisu je veliký rozdíl, který je mezi pravopisem a dnešní anglickou výslovností. Vyvinul se tím, že se anglická výslovnost velice rychle měnila právě v posledních stoletích a že mnoho stop zanechaly v anglickém pravopise rozmary a vrtochy nepravé učenosti.

Psalo-li se knight (nebo knyght) ve 14. století, mělo to dobrý důvod, protože se vyslovovalo kniçt (ç je mezinárodní značka pro neznělou předopatrovou hlásku třenou, jaká je v něm. ich). Ale ict se brzo potom změnilo v ít (dlouhé samohlásky z příčin tiskařských i pro větší zřetelnost českému čtenáři píšeme zde způsobem českým), í se již kolem r. 1500 počalo rozštěpovati v dvojhlásku a počáteční kn se zjednodušilo v n, takže dnes pravopis knight, který se udržel po tu celou dobu přes ojedinělé psaní knite, knyte, je hodně vzdálen skutečné výslovnosti nait. Stejně měl význam pravopisný rozdíl mezi week, deep, see atp. a weak, heap, sea, dokud se v těchto slovech vyslovovalo otevřené a v oněch zavřené é. Ale zavřené é se úžilo již kolem r. 1500 v í a otevřené é přes zavřené é dospělo v 18. stol. k témuž výsledku, takže se již téměř dvě stě let v obou třídách stejně vyslovuje í (nebo ij), ač rozdíl v pravopise trvá a ač ee ani ea dnešní výslovnosti nijak neodpovídají.

Hůře je, že anglický pravopis přečasto podlehl nápadům nepovolaných oprávců. Jestliže se na př. slovo vyslovované sai’ns (znak ’ nám znamená temnou nepřízvučnou hlásku podobnou docela krátkému ö) píše science, je možno počáteční sc omluviti latinským scientia, ač anglické slovo není vzato z latiny, nýbrž z franštiny, [130]kde sc bylo už zjednodušeno v s. Ale psaní scent při výslovnosti sent nebo scythe při výslovnosti saith (ovšem s anglickým th) nemá vůbec historické omluvy, protože ono slovo je z latinského sentire, které se přes franštinu dostalo do angličtiny, a toto nemá vůbec nic s latinou společného, nýbrž je to staroanglické slovo síthe, sigthe germánského původu.

Tím vším nastalo v anglickém pravopise veliké zmatení. Táž hláska se psává třeba desaterým způsobem (í na př. dvanácterým: Caesar, be, each, Beauchamp, feet, conceit, people, key, magazine, grief, quay; otevřené ó desaterým: sauce, lawn, stalk, stork, board, warn, broth, broad, floor, thought; ou dvanácterým: go, goes, road, row, rowed, mauve, bureau, yeoman, sew, brooch, though, soul; š desaterým: sure, ship, conscience, suspicion, ocean, motion, tension, passion, machine, anxious), totéž písmeno nebo táž skupina písmen mívá naopak několikerou výslovnost (a třeba desaterou: father, fall, any, fat, watch, age, care, ago, village; s paterou: sign, sure, easy, pleasure, island; eo jedenácterou: people, George, yeoman, leopard, Macleod, feod, geography, geographic, reorganize, reobtain, dungeon; ch šesterou: church, machine, Greenwich, character, architecte, yacht; ough osmerou: bough, through, though, thought, cough, enough, cough, hiccough), a počet nehlasných písmen dostupuje povážlivé výše, zejména u vlastních (Almondbury se na př. vyslovuje ámb’ri, Alnwick änik, Auchinleck äflik, chisholm čizm, Cholmeley a Cholmondeley čamli, Claverhouse kleiv’z, Leominster lemstr, atd.).

Tento stav je jasný všem filologům, neboť moderní fonetika a historická mluvnice jej dokonale osvětlily, ale ne všichni z něho vyvozují tytéž důsledky. Stejně jako zakladatel historické a dialektické fonetiky anglické John Ellis, který byl k fonetice přiveden v čtyřicátých letech 19. století právě zájmem o opravu pravopisu, byl také neméně proslulý jeho žák Henry Sweet horlivým zastáncem důsledné reformy pravopisné. Roku 1877 prohlašuje Sweet v Hanbook of Phonetics, že se požadavku fonetické opravy pravopisu dostalo obecného téměř uznání. Všecky námitky, které vymyslily předsudek a nerozumný konservatism, byly prý úspěšně překonány a zbývá se jen rozhodnout o tom, jakou novou soustavu pravopisnou přijmouti. Sweet se ovšem rozhoduje pro psaní naprosto fonetické, nelekaje se ani požadavku, aby se v pravopise jevily individuální různosti vyslovování. Ale vítězné jeho sebevědomí bylo předčasné. Ač se za opravu pravopisu postavila i londýnská Filologická společnost a tak souhlasem vědec[131]kého sboru podepřela věc, o niž od šestnáctého století porůznu usilovali angličtí orthoepisté a orthografové, nehýbala se reforma s místa. Konečně bylo uznáno, že není možné zavésti naráz fonetický pravopis, protože by se anglické obecenstvo pro neznalost fonetiky nedovedlo jím řídit, Sweetův návrh na důsledné psaní fonetické byl odsunut (vyvinula se z něho později přepisovací abeceda, jíž užívá Association Phonétique Internationale) a schváleno, aby se prozatím usilovalo o úpravu částečnou. Pojednal o ní Sweet v úvaze Partial Corrections of English Spellings approovd (sic) of by the Philological Society, 1881, uveřejněné v dodatku k Transakcím Filologické společnosti z roku 1880/1. Doporučuje se tam na př. nepsati koncového e tam, kde nemá významu (na př. hav, giv, liv, litl atd.), nepsati bez příčiny dvojitých souhlásek (na př. comand, atak, ful, eg atd.), psáti u, kde se původně psávalo a kde se dnes vyslovuje a (na př. cumfort, cum, munk, muney atd.).

Pro tuto opravu pravopisu horlivě mluví i známý etymolog a vydavatel starých anglických památek W. W. Skeat v pojednání The Problem of Spelling Reform, které četl v Britské akademii v květnu roku 1906 a které bylo tištěno v druhém svazku akademických Proceedings. Skeat vykládá hlavně vývoj a přítomný stav pravopisné otázky. Neodůvodňuje požadavek reformy nějak obšírně a podrobně, nýbrž prohlašuje prostě i částečnou reformu za velké dobrodiní a v podrobnostech poukazuje jen k tomu, že se odstraněním zbytečných písmen uspoří práce a že se zjednodušením pravopisu usnadní učení dětem i učitelům. Zásadní stanovisko Skeatovo, v němž je hodně ohlasů Sweeta, je dáno poukazem k základnímu prý faktu, že všecky jazyky jsou vlastně mluvené jazyky a že slova psaná jsou jen značky, jichž se užívá k poznamenání skutečných mluvených zvuků a které vykonávají svůj úkol někdy velmi nedbale a neuspokojivě. Původní pravopis byl fonetický; pravopis nefonetický, při němž se slovo jinak píše a jinak vyslovuje, je v angličtině poměrně nestarý a vznikl nepozorovaně tím, že Angličané byli příliš líní nebo lhostejní, aby nutnými opravami dosti často uváděli pravopis tiskem ustálený v soulad s měnící se výslovností. Námitku, že by se fonetickou opravou pravopisu k nerozeznání směšovala stejně znějící slova různého významu, jako see a sea, odbývá Skeat poukazem ke stům homonym, která se už teď v angličtině stejně píší, jako ball = ples a ball = koule, bark = bárka a bark = štěkot (mohl přidati ovšem ještě bark = kůra). Jen na mluveném jazyku prý záleží, a vyslovují-li se stejně slova různého významu, není důvodu, proč by se neměla též stejně psát. [132]Nutné změny pravopisu zarážejí jen Angličana, který se po čínsku naučil spojovati mluvené slovo s určitým a neměnlivým symbolem, třeba sebe nevhodnějším a nerozumnějším, a neužívá již ucha, nýbrž závisí jediné na oku.

Skeatova přednáška daleko nezní tak vítěznou jistotou jako před třicíti skoro lety výklady Skeatovy v Handbooku, ale nekončí se přece škarohlídsky. Rozhodnutí university cambridgeské i oxfordské, že budou užívati správné výslovnosti latinské místo tradiční poangličtěné, zdá se starému učenci zárukou, že rokem 1906 nastává nová doba v usilování o opravu anglického pravopisu. Hnutí opravdu ožilo — roku 1908 byla založena Simplified Spelling Society, která se snaží ne sice provésti nový pravopis přesně fonetický, ale přece jen uvésti pravidelnost do pravopisu dosavadního —, výsledku však dosud nedosáhlo. Naopak, na mezinárodním sjezdu historickém v Londýně roku 1913 jiný slavný filolog anglický, Henry Bradley, četl pojednání, které se obrací proti zásadnímu stanovisku Skeatovu a někdy přímo polemisuje s jeho slovy.

Přednáška Bradleyova, On the Relations between Spoken and Written Language with special reference to English, vyšla v šestém svazku publikací Britské akademie ar. 1919 i ve zvláštním sešitku, vydaném oxfordskou tiskárnou clarendonskou. Bradley popírá, že by jediným úkolem písma bylo jako u not vyjadřovati zvuky. Vyjadřování zvuků není posledním úkolem písma, nýbrž jen prostředkem k naznačení toho, co slova znamenají, a hbitý čtenář vůbec nedbá zvuků, nýbrž spojuje obsah slova přímo s optickým jeho obrazem. Proto mu nesejde na tom, je-li jeho rodný jazyk psán foneticky či ne, nýbrž jde mu především o to, aby se neměnila skupina písmen, kterou si navykl spojovati s určitým slovem. Je pravda, že se lze písmu, které vyjadřuje zvuky, mnohem lehčeji naučiti nežli písmu ideografickému, ale ideografy zase leckdy mnohem rychleji sdělují svůj obsah. Právě proto došlo k tomu, že pravopisy evropské, kdysi čistě fonetické, jsou dnes do jisté míry ideografické. Leckterý rys pravopisný, který nemá fonetický význam, je důležit tím, že činí význam slova jasnějším. Sem patří netoliko užívání velkých písmen, uvozovek a apostrofu, nýbrž i pravopisné rozlišování homonym, které by při fonetickém pravopise vymizelo na škodu srozumitelnosti tištěného nebo psaného textu. I leckteré etymologisující psaní neoprávněně zavedené, jako debt, doubt nebo dokonce scissors (mylným spojením se scindere místo s caedere cisorium), mělo asi sugestivní význam pro čtenáře navyklé latině. Jazyk psaný se tím do značné míry stal samo[133]statným vedle jazyka mluveného nástrojem vyjadřovacím, který se z části vyvíjel po svém. Velmi mnoha slov se užívá jen písemně, v angličtině zejména slov braných z jazyků klasických nebo alespoň tvořených z prvků latinských a řeckých. Taková slova bývají v základě jen řadou písmen, ne řadou hlásek, a výslovnost jejich bývá jen kolísavá interpretace písmen. Ba někdy se tvoří i anglické odvozeniny jen na papíře a výsledek se vyslovuje samostatně podle psaní, ne podle slova základního. Tak přídavné jméno od Bacon (beikn) není beikn’n a »kanadský« od Canada (kän’d’) nezní kän’di’n, jak bychom čekali podle řeči mluvené, nýbrž b’kouni’n a k’neidi’n (s přízvukem posunutým na druhou slabiku) podle řeči psané, a od podstatného jména critic (kritik) utvořeno písemně sloveso to criticize, které se právě proto čte podle psaní krisaiz, a ne podle slova základního. Z toho jde, že tradiční anglický pravopis pro toho, kdo jej už dobře zná, plní úkoly psaného jazyka lépe než pravopis čistě fonetický a že by jakákoli pronikavá změna znamenala na čas veliké nesnáze praktické. Jde ovšem o ty, kteří se teprve učí, a tu jest uznati, že se mnoho času maří neustáleností poměru mezi slovem psaným a mluveným a že si tento vážný nedostatek důtklivě žádá nápravy. Přechod k pravopisu fonetickému, v němž by stačilo několik prostých pravidel, aby se mohlo souditi z výslovnosti na pravopis a naopak, je však neuskutečnitelný a nárokům těch, kteří se učí, se dá vyhověti i opravou mírnější. Bradley, jak vykládá v dodatku, není si zcela jist tím, jak by taková mírná oprava měla vypadati v podrobnostech. Jistě prý pravopisný systém, který by trvale vyhovoval, bude kompromisem mezi požadavky vzájemně se proucími a dojde se k němu spíše růstem než vynálezem. Začíti by se mělo tam, kde pro tradici není jiné obrany než zvyk. Ale vlastní jména, u nichž praktická nepohodlnost dosavadního pravopisu jest nejzřejmější, nechávají i horliví oprávci s pokojem a stejně není dobře možné, aby se měnil pravopis knižních vědeckých termínů, které nejsou běžné v řeči mluvené. Měla by tedy oprava pravopisu přestávati na opravě slov řeči mluvené, ale i u těch nutno zachovati dosavadní rozdíly mezi homofony. S tou výjimkou bylo by žádoucí, aby psaní všech slov řeči mluvené vyjadřovalo výslovnost tak přesně, jak to obecná povaha tradičního pravopisu dovolí. Jest ovšem třeba uvážiti, že výslovnost těch vrstev, které určují správnost jazykovou, není jednotná. Proto musí opravené psaní dbáti všech tradičních rozdílů ve výslovnosti, které se vyskytují kdekoli u vzdělaných vrstev, a Londýňan, který vyslovuje stejně na př. lord a laud, court a caught, [134]morning a mourning, musí se podrobiti pravopisu, který činí mezi těmi slovy rozdíl, protože snad devět desítin Anglosasů je vyslovuje různě. Nejnaléhavější požadavek je ten, aby se nepsala stejně dvě slova, která se různě vyslovují, protože není rozumného důvodu pro to, aby byla psaná řeč méně jasná než mluvená.

Rozdíl mezi řečí mluvenou a psanou, na který Bradley tak důrazně upozorňuje, je jistě důležit pro všecky jazyky kulturní a daly by se uvést proň i doklady z češtiny. Vzpomeňme jen toho, jak je u nás kolísavá výslovnost th v knižních slovech řecko-latinských, jako jsou these, thema a pod., proti slovům, která opravdu jsou i v řeči mluvené, jako apatyka, tyátr, katedra (kadedra), matematyka! Celkem však Bradley důležitost optického obrazu slova jistě přeceňuje, neboť je těžko souhlasiti s tím, co říká o ceně pravopisných rozdílů mezi slovy se stejnou výslovností, ale různým významem. Žádný jazyk není po žádné stránce bezpečen před nejasností — nadarmo nebyly existující jazyky už několikrát odsouzeny filosofy a konstruovány zvláštní jazyky filosofické! —, a proto se musíme smířiti s homonymy v mluvení i psaní. Jinak jsou však výklady Bradleyovy rozvážné a rozumné opravě pravopisu ne nepříznivé, neboť konec konců dospívají ze zásady k témuž požadavku, k němuž Sweet a Skeat došli z nouze. Spojené státy ostatně prakticky ukázaly, že postupná oprava pravopisu je v pravdě jediné možná cesta. Již na začátku 19. století klasický slovnikář americký Noah Webster uvedl do svého slovníku na rozdíl od konservativnějšího Angličana Johnsona několik zjednodušení pravopisných (-or místo -our v slovech jako honor, favor; -er za -re v slovech jako center, meter; l za ll v slovech jako traveler) a zdomácnil je ve Spojených státech. Roku 1898 National Educational Association se malou většinou usnesla, aby se v jejích úředních publikacích užívalo dvanácti slov v pravopise opraveném (tho za though a podobně altho, thoro, thorofare; thru za through a podobně thruout; catalog za catalogue a podobně decalog, demagog, pedagog, prolog; a konečně program za programme), a ačkoli se nepodařilo usnesení toho vždy uhájiti proti útokům menšiny, ujaly se v amerických tiscích přece některé z navrhovaných změn. Když konečně byl založen v lednu roku 1906 Simplified Spelling Board, začal činnost svou také jen tím, že doporučoval jednodušší psaní v těch stech slov, kde bylo přípustné psaní několikeré (vedle dvojic vzniklých dřívějšími opravami, byly to na př. medieval spíš než mediaeval, addrest spíš než addressed, draft spíš než draught, atp.). Ale to byla už oprava pro obecenstvo příliš pronikavá, a [135]když se ji Roosevelt pokusil za svého presidentství provésti v tiscích úředních, musil couvnouti před odporem sborů zákonodárných i soudů. Přes to se Simplified Spelling Board nedal zastrašiti v své snaze, ba stal se ještě radikálnější vlivem těch, kdož jako prof. Lounsbury věří v pravopis fonetický, a doporučuje psáti na př. hed, spred atd. za head, spread, hart, harth za heart, hearth, carv, delv za carve, delve. Návrhy jeho nejsou ještě tak pronikavé jako zásady hájené anglickou Simplified Spelling Society, ale už se jimi, jak se zdá, postup reformy spíše zarazil než uspíšil.

 

Vyžádali jsme si tento výklad o anglických úvahách pravopisných. Pravopis anglický bývá kladen za nejvýmluvnější ukázku pravopisu nesnadného, nevyhovujícího požadavku, aby slovo psané bylo co možná nejvěrnějším obrazem slova mluveného; ale jest velmi zajímavo pohlédnouti na opatrnou rozvážlivost, s jakou národ tak praktický, jako jsou Angličané, pohlíží na potřebu změn v pravopisných zásadách. Se stejnou opatrností uvažují o otázkách pravopisných Francouzi a Němci: neplyne z toho ze všeho kus poučení i pro nás?

Red.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 5, s. 129-135

Předchozí Zvěstování

Následující Josef Zubatý: Mám čas – mám kdy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1