Hejno, láj

Ludmila Švestková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Větší seskupení ptáků (např. husí) bývá u nás nazýváno výrazem hejno, v nářečích i stádo, houf, krdel či sporadicky láje. U příslušníků různých nářečí si však tato pojmenování rozsahem vždy neodpovídají. Zatímco staré všeslovanské[1] slovo stádo je obvyklé ve spojení stádo dobytka, koní, ovcí, vysoké zvěře, není již v Čechách (kromě Chodska a Podkrkonoší) běžné např. spojení stádo vran, vrabců, husí, které je zcela obvyklé na Moravě. V severním úseku východomoravských nářečí a v přilehlých slezských dialektech se zase užívá v takových případech karpatského výrazu krdel (kŕdeľ ovcí, ptáků, i děcek), který značí ve slovenských dialektech spíše nahodilé nebo nepravidelné hejno (hus, vlaštovek) ve srovnání s uspořádanou čriedou (pastýřovo stádo krav nebo ovec ap.).[2]

U jihočeských rybníků se pasou houfy husí, ale na obloze letí hejna divokých husí. Na podzim se vlaštovky houfují, pak letí celá hejna vlaštovek. Je tu vyjádřen rozdíl ‚shromáždit se dohromady (do houfu)‘ a ‚letět (pohybovat se) v jednom celku‘. Severočeské spojení houf vajíček, houf jablek zní mnohému z nás sice neobvykle, ale odpovídá svému původu (stč. húf < střhn. hufe, nyní Haufen). V němčině značí hromadu i zástup.

Nejběžnějším českým slovem pro pojmenování ptačích skupin je však hejno: hejno koroptví, holubů, ptačí hejno. Tohoto výrazu užijeme i o létajícím hmyzu: hejna motýlů, much i komárů. Přeneseně pak o hejnech nápadníků (Světlá), kteří dívku obletují, či o hejnech nemocí (Preissová), dorážejících jako obtížný hmyz.

Slovo hejno, stč. hajno (srov. haj[111]ný > hejny, nář.) lze nejspíš odvozovat od názvu pro křik sdružených ptáků, podle něhož byl teprve pojmenován houf ptactva.[3]

Neméně zajímavá je z tohoto hlediska problematika slova láj, láje — značící původně vytí vlků, psů, pak i vyjící smečku, potom jakoukoliv smečku působící hluk, tedy i lidí a loupežníků; tj. zástup lidí, vojáků, popř. ďáblů, hříchů (stč. lit.) a konečně chátru, spodinu, sběř (nč. lit.). Uvedný výklad vychází ze slovesa láti (*lajati) ‚štěkat‘ ap.; odvozené láje (*laja) značí původně ‚psí štěkot‘ (Holub-Kopečný s. 198n). Machek (Etymol. slov., s. 318) považuje slovo láje spíše za příbuzné s řeckým laos — ‚lid válečný‘. Obdobné je i zařazení tohoto slova v Klaretově slovníku do kapitol De militibus (… tumultus laje, cetus sbor… Bohemář 912) a De civitate (… laje tumultus, vojsko phalanx… Glosář 2113). Sám latinský výraz, kterým je v uvedených místech slovo láje vysvětlováno — tumultus, znamená sice ‚zástup‘ (jakési množství), ale má též význam ‚bouře, povstání, hluk‘. Slovo hluk znamenalo ve staročeštině ‚křik‘, pak ‚zástup hlučících‘ (srov. nč. hlouček a shluk).

Také obrovská husí hejna složená z několika houfů hus (v každém asi 50 husí), která hnali překupníci před sebou, působila jistě podobným dojmem. Proto bylo takové množství zastara nazýváno láj husí. Dnes je to jen vzácný archaismus, několikrát zachycený od starých pamětníků na Strakonicku a Volyňsku, odkud jej uvádí též Jos. Fiala na počátku tohoto století ve výčtu nářečních termínů v hořejší, méně úrodné části Volyňska na Šumavě.[4]

Ze severních Čech je zase doloženo lajsko dětí (Kubín), lajsko lidu (Kott) ve významu ‚množství‘. Vcelku jde o expresívní označení velkého hlučícího davu. V jižních Čechách se tohoto výrazu používalo zvláště pro houf husí — a láje se tak stalo do jisté míry i termínem. Zatímco ze staročeské i novočeské literatury známe láj ženského rodu, soudobý jihočeský nářeční doklad zní ten láj. Dnes již nelze zjistit, zda docházelo v jižních Čechách ke kolísání mezi rody až do doby nejnovější (Fiala rod u slova láj neuvádí). Zařazení k mužskému rodu (ten láj) tu pravděpodobně podpořila analogie podle slova houf.

---

[1] Podle Machka již praevropské, Etym. slov. jaz. čes., 1971, s. 573.

[2] Tak Machek, o. c. s. 291: *kerda > čerda viz črieda (s. 587n.). Podle ústního sdělení I. Němce by bylo možno původ slova krdel vysvětlovat zvukomalebnou sémantikou (napodobení zvuku křídel) podobně jako jiná slova na -el se zvukomalebnými základy, o nichž píše v NŘ 63 s. 184.

[3] NŘ 6, 1922, s. 249; Holub—Kopečný, Etym. slov., 1952, s. 119. Podle Bernekera (Slavisches etymol. Wörterbuch 1, s. 291) znamená stsl. -gajati ‚krákati‘. Machek odvozuje slovo háj od stind. kořene *gai- ‚zpívati‘ (LF 51, 1924, s. 241).

[4] Jos. Fiala, O nářečí na Volyňsku, Č. lid XIII, 1904. s. 119—126.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 2, s. 110-111

Předchozí Slavomír Utěšený: „Česká“ harmonika, „moravská“ housenka?

Následující Vlasta Červená, Miroslav Roudný: Králováci na Šumavě