Cizí zeměpisná jména v českém kontextu

Eva Pokorná

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

K publikaci Ctibora Votrubce Lidská sídla

Z identifikační funkce vlastních jmen vyplývá potřeba, aby jejich podoba byla stabilizována a aby eventuální úpravy vlastních jmen vyplývající z jazykových hledisek nebo z mimojazykových skutečností byly všeobecně známy a respektovány. Podoby jednotlivých druhů vlastních jmen a jejich úpravy jsou v českém jazykovém prostředí regulovány v různých stupních. Z osobních jmen podléhají formálním (pravopisným), někdy též tvarovým úpravám rodná jména, kdežto příjmení, uchovávající tradiční rodinnou podobu, se pravopisně neupravují; kodifikováno je jejich skloňování a přechylování (tvoření ženských příjmení).[1] Podoby českých místních jmen jsou kodifikovány Statistickým lexikonem obcí ČSSR a užití těchto kodifikovaných podob je v oficiálním styku pro každého závazné. Další česká zeměpisná jména a cizí zeměpisná jména jsou v standardizované podobě uvedena v mapových materiálech, v rejstřících a v dalších oficiálních publikacích, některá z nich jsou uvedena i v jazykových příručkách, např. v Pravidlech českého pravopisu, v příručce Původ zeměpisných jmen,[2] ve výběru pak také v jednosvazkovém Slovníku spisovné češtiny.[3]

[45]Cizí zeměpisná jména se v našem jazykovém prostředí (a přibližně stejně i v jiných jazycích) užívají v původní podobě nebo (z nelatinkových abeced) v podobě přepsané buď tak, aby se dala přepsat znovu do původní abecedy (transliterace), nebo podle výslovnosti při jejich užívání v běžném českém kontextu (transkripce). Některá cizí zeměpisná jména mají v českém kontextu podobu odchylnou od původní podoby (i přepsané, např. Šanghaj místo Šang-chaj).

Podoba jména je např. přizpůsobena prostředkům české abecedy (např. polské Poznań — Poznaň), výslovnosti (např. Salzburg — Salcburk), nebo je upraveno hláskově (např. Wien — Vídeň); jména jsou rovněž tvarově upravena tak, aby se dala snadno začlenit do českého skloňovacího systému (Seine — Seina), nebo jsou některé jejich části nebo jména celá do češtiny přeložena (Bremen — Brémy, München — Mnichov). Tyto úpravy se týkají obvykle jen jednotlivých jmen, nikoli celých typů, a jsou výsledkem kulturních, hospodářských a historických podmínek a vztahů, které se vyvíjely mezi našimi a cizími zeměmi během staletí.[4] Jména takto adaptovaná se jmenují exonyma a jejich okruh se v dnešní době rozšiřuje jen nepatrně (např. české znění jména hlavního města Vietnamské socialistické republiky Ho Či Minovo Město); drobné, obvykle formální úpravy se týkají opět jen jednotlivých jmen, zejména jmen států nebo zemí, jejichž podoby se tím vyrovnávají s podobami jiných jmen (např. Ekvádor místo Ecuador, obdobně jako Nikaragua z Nicaragua aj.).

Exonyma se běžně užívají v českém apelativním kontextu, kdežto v mapách jsou zaneseny původní podoby jmen. Výjimku činí snad jen školní atlasy, kde se pro snadnější orientaci žáků uvádí vedle původní podoby i exonymum. Seznam exonym užívaných v češtině dosud nebyl vydán, takže autoři publikací, v nichž se pracuje se zeměpisnými jmény, ani jiní uživatelé nemají jednotné vodítko pro svou práci. Repertoár exonym totiž netvoří neměnnou položku v souboru zeměpisných jmen a zejména v posledních desetiletích lze pozorovat, že některá exonyma ustupují v běžném užití původním podobám zeměpisných jmen.

Vyjmenované pomůcky pomáhají autorům, redakcím a dalším uživatelům aspoň částečně splnit požadavek, aby se jména v odborných i popularizačních publikacích uváděla v správné původní nebo adaptované formě; žádoucí také je, aby se v publikacích naznačila souvislost původní a adaptované podoby jména.

Se splněním těchto požadavků se v plné míře neshledáváme v knize Ctibora Votrubce Lidská sídla, jejich typy a rozmístění ve světě, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 1980 (396 stran). V této publikaci seznamuje autor čtenáře s předmětem, úkoly a metodami geografie sídel a s vývojem i současným stavem jejich geografie; v hlavní části podrobně [46]analyzuje vesnická sídla a v závěru se věnuje praktickým problémům sídel a metodice sídelně geografických prací. Publikace je členěna na část souvislého textu a na část obsahující statistické údaje ve formě tabulek (mj. též seznam států s jmény jejich významných sídel) a je opatřena rejstříkem. Některé statistické tabulky jsou převzaty z cizojazyčných publikací.

Zeměpisná jména (převážně místní jména) uvedená v jednotlivých částech publikace jednak nemají vždy jednotnou podobu, jednak jsou psána chybně. Není naším úkolem vyjmenovat veškerá nedopatření, chceme spíš jen naznačit celkový způsob zpracování těchto jmen. V statistických tabulkách se uvádějí obvykle původní podoby místních jmen, ne však zcela důsledně. V rejstříku je způsob zaznamenávání podob jmen různý: a) v rejstříku je původní podoba, v textu exonymum, např. Altiplano-Altiplán (s. 92, 93, 297), Lourdes — Lourdy (s. 220), správně je však Lurdy, b) v rejstříku je původní podoba, ale v textu se střídá s exonymem, např. Helsinki — Helsinky (st. 253), Zagreb — Záhřeb (s. 169, 219), Frankfurt am Oder (správně Frankfurt an der Oder) — Frankfurt nad Odrou (204), c) v rejstříku je exonymum, v textu původní podoba, např. Osaka — Ósaka (s. 58, 180), d) v rejstříku je exonymum a za ním v závorce původní podoba, např. Lipsko (Leipzig), Kolín nad Rýnem — Köln (místo Köln am Rhein), Norimberk (Nürberg), Milán (Milano), e) v rejstříku je jako první podoba původní, v závorce je exonymum, např. Tehrán (Teheran místo správného Teherán), Tókjó (Tokio), v textu se však uvádí jen podoba Tókjó, ale také Tókjo (s. 56), f) v rejstříku i v textu je pouze exonymum, např. Šoproň (maď. Sopron), i když jiná maďarská jména jsou uváděna v původním znění, např. Szeged (216), Debrecen (s. 216, 333), g) původní i adaptovaná podoba je v rejstříku i v textu, např. Cáchy — Aachen (s. 161).

V textu nacházíme jen v původní podobě jméno Lujbljana (na s. 260 v předložkovém pádě … v Ljubljani místo v Ljubljaně), u nás běžně užívané ve formě Lublaň a střídavě se tu užívá původních a adaptovaných podob polských jmen, ne však vždy správně psaných. Např. v rejstříku je Lodž, v textu Łodž, v předložkovém pádě v Lódži (s. 28), kolem Lódži (s. 262); v obou citovaných předložkových pádech není na místě diakritické znaménko naznačující výslovnost jména (ludž) v nominativu a akuzativu a tečka nad z. Užití exonyma Lodž v českém kontextu odstraňuje veškerá nedopatření tohoto druhu; polskou podobu Łódź by bylo vhodné uvést v rejstříku spolu s exonymem Lodž. Exonymum Gdaňsk a původní podoba Gdańsk se scházejí dokonce na jedné stránce ve vzdálenosti několika řádek (s. 195), střídají se i podoby Gdynia a Gdyně aj. Nedůsledně jsou psána také místní jména z jazyků, které mají v psané podobě jiná diakritická znaménka naznačující přízvuk ap., např. některá španělská jména jsou psána s čárkou nad samohláskou (Cádiz), jiná bez čárky, např. Valparaiso (s. 344) místo Valparaíso, Asuncion (s. 151) místo Asunción, Bogota (s. 151) místo Bogotá; portugalské jméno je psáno dvojím způsobem: São Paulo (s. 290, 325), ale i [47]Sao Paulo. Rozdílné podoby mají i další jména, např. u nás běžně psané jméno Havana (s. 151) je v tabulce psáno i Habana (180), na jiném místě — a to ne na místě prvního užití jména (na s. 291) — je u podoby Havana uvedeno i původní znění (La Habana). Také jméno mexického hlavního města má v knize různou formu: Ciudad de México, v tabulce Mexico a v rejstříku je podoba Mexiko stejná (a u nás běžně užívaná) pro označení státu i města. Jméno hlavního města Brazílie, které se v našem kontextu užívá na rozdíl od jména státu v původní podobě (Brasília), je na s. 292 psáno také Brazília.

Nepřesně proti všeobecnému úzu jsou psána i některá jména přepsaná z nelatinkových abeced, např. Dár al Bajda (s. 297) místo Dár al Bajdá, Búr Sajd (s. 338) a Búr Said (s. 218) místo Búr Saíd (Port Said), Tel Avív (s. 146) místo Tel Aviv, aj. Jméno syrského hlavního města, uvedené jako exonymum, má v závorce uvedenou jen část původní podoby, totiž Dimašk (s. 146, 156), nikoli Dimašk aš-Šám, původní podoba jména Suez je uvedena jako Suvajz (s. 219) místo Suwajs, jméno Asuán je uvedeno také ve formě Asván (s. 146), kdežto v rejstříku Aswán, San’a (s. 57) a Sana (s. 337) aj.[5]

Některé další nepřesnosti lze považovat za tiskové chyby, např. Pittsburg (místo -burgh) v rejstříku, Milwakee (s. 346) místo Milwaukee, Brigton (v rejstříku) místo Brighton, Quiminalis (s. 158) místo Quirinalis (Kvirinál, jeden z římských pahorků), Lilingwe (s. 228) místo Lilongwe, Washingron (s. 245) místo Washington aj.

Zcela stranou výčtu ponecháváme přepis indických jmen, kde jsme také zjistili diference od běžně užívaného přepisu. Poznamenejme ještě, že některá jména jsou psána formou, která již neodpovídá dnešní skutečnosti, např. jméno Tanganjika (s. 109) se píše Tanganika (tak je také jméno psáno v Pravidlech). Jména jsou v kontextu běžně skloňována, jen v textu pod obrázkem (s. 135) zůstalo neskloněno jméno Krungthep (zde psáno Krung-Theb). Adjektivum odvozené z jména Togo zní togský, nikoli tožský, jak je na s. 228 (Tožská republika); adjektivum bylo patrně vytvořeno podle Kongo — konžský, avšak u dvouslabičných jmen není třeba, aby se g měkčilo.

Závěrem zprávy o Votrubcově knize shrnujeme: Užití cizích zeměpisných jmen v českém apelativním kontextu není proti užití na mapách prosto problémů. Některá cizí jména, na mapách psaná v původním znění, se během užívání v českém jazykovém prostředí ‚obráběla‘ a v různých stupních úpravy jsou v něm zakotvena. Při jejich užití v apelativním kontextu je třeba s touto skutečností počítat a uvádět (nejlépe v rejstříku) důsledně obě formy jmen, tj. původní formu a exonymum, aby čtenář nebyl dezorientován (všechny původní podoby exonym totiž nejsou všem stejně známé). Pokud jde o jména přepsaná z jazyků s nelatinkovými abecedami, je žádoucí uvést [48]je ve formě, která je v souladu se směrnicemi pro přepis z nelatinkových abeced. V apelativním textu se vyhneme v mnoha případech nedopatření vyplývajícímu z neznalosti zákonitostí cizího jazyka, užijeme-li adaptované podoby jména (viz např. citované jméno Lodž). Důsledné užívání jedné formy jména nebo propojení dvou forem zaručuje jednoznačnou orientaci uživatele.

Dodatek:

Na začátku naší zprávy jsme se zmínili o tom, že veřejnosti chybí seznam exonym běžně užívaných v českém kontextu. Na vytvoření takového seznamu pracovali při Názvoslovné komise Českého úřadu geografického a kartografického odborníci, jichž se tyto otázky týkají, totiž zeměpisci, kartografové, historici a bohemisté. Seznam, který obsahuje nejen místní jména, ale i jména řek, jezer, pohoří aj., čeká na vyřízení schvalovacích formalit a doufejme, že se ho brzy dočkáme v tištěné podobě. Abychom přinesli v naší zprávě aspoň pomocnou informaci, uvádíme se svolením tajemníka Názvoslovné komise dr. I. Čáslavky seznam adaptovaných místních jmen, která jsou v širším seznamu obsažena:

Abidžan, Aden, Alexandrie, Alžír, Astrachaň, Athény, Bagdad, Basilej, Bělehrad, Benáres, Benátky, Betlém, Bombaj, Brašov, Brémy, Bruggy, Brusel, Budapešť, Budyšín, Bukurešť, Bydhošť, Casablanca, Curych, Cvikov, Čenstochová, Černovice, Damašek, Debrecín, Drač, Drážďany, Drinopol, Dublin, Dubrovník, Džibuti, Florencie, Frankfurt nad Mohanem, Frankfurt nad Odrou, Gdaňsk, Gdyně, Haag, Haifa, Hamburk, Hanoj, Havana, Helsinky, Hlivice, Hongkong, Ho Či Minovo Město, Charbin, Chotěbuz, Istanbul, Jaffa, Janov, Jaslo, Jasná Poljana, Jasy, Jericho, Jeruzalém, Kalkata, Kanton, Kapské Město, Kašgar, Katovice, Kazaň, Kišiněv, Kladsko, Kluž, Kodaň, Kolín nad Rýnem, Kolombo, Konstanca, Korint, Kostnice, Kozlí, Krakov, Kremže, Kuldže, Kuvajt, Kyjev, Lehnice, Lhasa, Linec, Lipsko, Lisabon, Lodž, Londýn, Lovaň, Lublaň, Lucemburk, Lurdy, Lutych, Luxor, Lvov, Magdeburk, Medina, Mety, Mezilesí, Milán, Míšeň, Mnichov, Mogadišo, Mohuč, Mosul, Nanking, Nazaret, Neapol, Nikósie, Norimberk, Nový York (v praxi však je dnes běžnější New York), Oděsa, Ostende, Ostřihom, Osvětim, Panama, Paříž, Pasov, Patras, Peking, Pireus, Ploješť, Port Said, Postupim, Poznaň, Přemysl, Rabat, Ratiboř, Remeš, Rjazaň, Roztoky, Řezno, Řím, Salcburk, Segedín, Sibiň, Skadar, Smyrna, Sofie, Soluň, Sopoty, Sparta, Suez, Svatý Mořic, Syrakusy, Šanghaj, Šoproň, Štětín, Štrasburk, Tanger, Tarent, Théby, Teherán, Temeš, Temešvár, Terst, Těšín, Timbuktu, Tirana, Tokio, Torgava, Toruň, Trapezunt, Trevír, Trident, Tripolis, Trnovo, Tunis, Turín, Urumči, Užhorod, Vácov, Valona, Varaždín, Varšava, Vělička, Velký Varadín, Vídeň, Vilno, Voroněž, Vratislav, Výmar, Ypry, Zaháň, Záhřeb, Zakopané, Zhořelec, Ženeva, Žitava.

---

[1] M. Knappová, Jazyková kultura a společenské fungování rodných jmen, Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 216—221.

[2] I. Lutterer — L. Kropáček — V. Huňáček, Původ zeměpisných jmen, Praha 1976.

[3] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978.

[4] E. Pokorná, K podobám cizích zeměpisných jmen v češtině, sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 224—229.

[5] K přepisu arabských jmen viz E. Müllerová — Z. Müller, Arabská osobní a zeměpisná jména v české slovní zásobě, Naše řeč 63, 1980, s. 248—253.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 1, s. 44-48

Předchozí Milada Homolková, Petr Nejedlý: Cenná kritická edice

Následující Ludmila Švestková: Čteme správně cizí vlastní jména?