Časopis Naše řeč
en cz

Arabská osobní a zeměpisná jména v české slovní zásobě

Eva Müllerová, Zdeněk Müller

[Články]

(pdf)

-

Součástí naší slovní zásoby se v důsledku rozšiřování styků s arabskými zeměmi a s nimi souvisejícím informováním o tamější politické situaci, hospodářském a společenském životě, historii a kultuře stávají arabská osobní a zeměpisná jména. Zápis, výslovnost a skloňování těchto jmen nám přináší jisté obtíže, které se pokusíme osvětlit.

Abychom lépe pochopili jazykové zvláštnosti arabského hláskového systému, je třeba přiblížit složitost jazykové situace v arabských zemích. Arabštiny se užívá v řadě států na rozsáhlém území Blízkého východu a severní Afriky. Zatímco psaný jazyk, psaná forma jazyka a zápis arabštiny jsou standardní pro celou oblast, výslovnost tohoto zápisu a hovorová forma jazyka se regionálně značně liší.[1] Stejná slova, slabiky, dokonce i hlásky vyslovuje jiným způsobem Egypťan, Syřan, Iráčan, apod. Takto vyslovené je na pozadí vlastního jazyka různě slyší Angličan, Francouz, Rus, Němec, Čech. Přechod slov, jmen a názvů z arabštiny je pak touto jazykovou situací komplikován. Objevují se rozličné transkripce, v kterých se (ve snaze být co nejvěrnější) různost hláskových jevů mnohdy přehání. Vedle takto rozkolísané transkripce existuje několik systémů přepisu arabštiny do latinky (transliterace). Jsou podporovány a prosazovány jak skupinami odborníků, tak vládními institucemi arabských zemí. K zápisu písmen, pro která neexistují v latince ekvivalenty, jsou vyžadována diakritická znaménka.

Se stejnými obtížemi, o kterých zde mluvíme obecně, se setkáváme také při začleňování slov z arabského jazyka do češtiny. Máme-li zařadit slovo z cizího jazyka do českého textu, a to jak mluveného, tak psaného, řídíme se platnými pravidly, zachycenými v odborných pří[249]ručkách,[2] podle nichž se pomocí hlásek české abecedy přibližně vystihne původní výslovnost cizího slova. V posledních letech se objevily kodifikační příručky, které nám celou problematiku, mimo jiné též problematiku arabských osobních a zeměpisných jmen, částečně přibližují.[3]

Při analýze daného okruhu problémů nejprve provedeme s přihlédnutím k zásadám výslovnostním a pravopisným srovnání českého a arabského hláskového systému. Projdeme-li postupně souhlásky v pořadí abecedy arabské (zachycené pomocí latinských přepisů ve výslovnostních podobách stojících nejblíže českým hláskám), zjistíme, že pouze souhlásky b (Bagdád, Badíja[4]), r (Ribát*[5], Rašíd), š (Šatt al-Arab, Šafík), f (Filastín*, Fátima), l (Lubnán*, Latífa), m (Mekka, Muhammad*), n (Nábulus, Núrí), h (Harar, Hášim) mají jediný český ekvivalent. V arabské abecedě chybějí naše souhlásky c, č, ň, p, q, ť, ř, v, x, z. Souhlásky t, ch, d, z, s, k české abecedy (opět seřazené v arabském pořadí) v arabštině mají dvě nebo tři výslovnostní varianty, z nichž každá je arabským fonémem.

t (t Túnis, Turkíja)

(t /th/ Thawra, Thábit) /vyslovováno jako anglické th (thing)/

(ṭ — Ṭarṭús, ṭáriḳ) /emfatické t/

ch (ch/kh/ — Chartúm, Chálid)

(Ḥamá, Ḥasan) /více hrdelní h/

d (d — Dimašk, Durajd)

(d /dh/—, Dhuḥajl) /vyslovováno jako anglické th (this)/

(ḍ —, Ḍijáaddín) /emfatické d/

z (z — Zahla, Zajnab)

(ẓ — Ẓufár, Ẓáhir) /emfatické z/

[250]s (s — Saudíja, Saíd)

(ṣ̣ Ṣúr, Ṣádiḳ) /emfatické s/

k (k — Kuwajt, Karím)

(ḳ /q/ Ḳunajtra, Ḳassám) /vyslovováno jako k, avšak hlouběji v ústech/

Jako polosamohlásky fungují v arabském jazyce w (Wádí, Walíd) a j (Jarmúk, Jásir). Zvláštní skupinu souhlásek tvoří zvuky zachycované transliterací jako ğ /dž/, g /gh/, c:

ğ /dž/ (Džidda, Džamíl) /vyslovováno jako české ve slově džbán, v Egyptě se vyslovuje jako g, v severní Africe jako ž/

ġ /gh/ (Ghazza, Ghassán) /odpovídá našemu „ráčkovanému“ r/

c (cAmmán, cArafát) /hrdelní hláska, podobná zvuku mezi dvěma po sobě vyslovenými a /aa//

Tato poslední souhláska se při přepisu arabských jmen do češtiny vypouští, obdobně jako tzv. hamza, značená ve vědeckých transliteracích apostrofem /’/. Odpovídá českému rázu a má v arabštině plnou hodnotu konsonantu. Toto vypouštění lze připustit, stojí-li hláska na začátku slova nebo uprostřed mezi dvěma samohláskami (’Asad — Asad), (Fu’ád Fuád). V našem jazyce na těchto místech vyslovujeme ráz vlastně automaticky. Podobně lze připustit vypouštění arabské souhlásky přepisované malým c nad řádkou, neboť se dá považovat za výrazněji artikulovanou hamzu (někdy se značí také jen apostrofem jako hamza) (cAmmán Ammán, Sacúd Saúd).[6]

V samohláskovém systému se vyskytují rozdíly v počtu samohlásek ve spisovném arabském jazyce, kde fungují krátké samohlásky a, u, i a dlouhé á, ú, í a v horových formách arabštiny (dialektech), v nichž existují navíc krátké samohlásky e, o a dlouhé é, ó. Nadto se v arabských dialektech krátké samohlásky bez přízvuku často vypouštějí a dlouhé se někdy krátí. V samohláskových artikulacích se v arabštině projevuje rozlišení v oblasti kvantity, která je významotvorná.[7]

Zkoumáme-li arabská osobní a zeměpisná jména v české slovní zásobě, zjišťujeme jisté odlišné příznaky. Arabská osobní jména si cizí charakter zachovávají, už jenom proto, že označují konkrétní (v dané době aktuální) osoby. O formě jejich trvalejšího přepisu do češtiny [251]není nutné ve všech případech uvažovat, protože budou časem nahrazena aktuálnějšími.[8] Hledáme pouze v naší gramatické soustavě prostředek, jak je co nejpřesněji zachytit pravopisně i z hlediska výslovnosti. Problémy vznikají ze dvou důvodů:

1. Arabská osobní jména přicházejí do našeho prostředí většinou přes světové jazyky, jako je angličtina, francouzština, ruština, již tedy upravena (transliterována, transkribována). Při přenosu arabských jmen do češtiny prostřednictvím světových jazyků je však třeba brát v úvahu rozdílnost fonetiky těchto jazyků ve srovnání s češtinou, stejně jako musíme uvažovat o možnostech toho kterého jazyka k transkripci arabských hlásek. Angličtina nebo francouzština nemají například hlásky ch, ž, jinak vyslovují j, h, atd. Arabská jména se v těchto jazycích transkribují jinak, než jak by tomu mělo být v češtině. Pokud přebíráme arabská jména z cizí transkripce či transliterace a nebereme v úvahu tyto skutečnosti, můžeme se dostat do značného rozporu s arabskou výslovností a pravopisem, což by mohlo vést až k nedorozumění. Uveďme příklad, který sice neukazuje nejzazší důsledky této tendence v přejímání arabských jmen, avšak vhodně ji dokumentuje. V angličtině i francouzštině se arabské ch přepisuje jako kh. Slovo chalífa je tedy transkribováno jako khalífa (častěji bez kvantity khalifa). V české slovní zásobě se pak pod vlivem této transkripce objevuje vedle správného přepisu chalífa i podoba kalif, která je, s ohledem na existenci ekvivalentní veláry ch v češtině, neopodstatněná. Podobně se to stává i s arabskou hláskou ğ /dž/, kterou Angličané a Francouzi přepisují dj, a k nám se pak souhláska j přejímá beze změny, ačkoliv máme k dispozici ž. Ve skupině samohláskových artikulací se může změnit význam u, do francouzštiny se totiž přepíše jako ou a zapomíná se, že v českém jazyce rozlišujeme u a ou.

2. Přepis arabských osobních jmen do češtiny je vždy pouze přibližný; často jde o jména obsahující znaky, pro něž nemáme v české gramatické soustavě obdoby. Pro takové hlásky volíme pak z českých ty, které jsou nejpodobnější (pro varianty souhlásek t, ch, d, z, s, k, ráčkované ġ /gh/), nebo je vynecháváme (hamza, c).

V případě arabských zeměpisných jmen vyskytujících se v českých textech nejde většinou o jména nová, neznámá. Změnila se pouze jejich frekvence. Počeštěné podoby těchto názvů vešly již natolik do [252]povědomí uživatelů, že je musíme uznávat, zejména pak tam, kde jsou tyto názvy odvozeny z historicky starších, většinou nearabských jmen. Prosazovat arabské tvary názvů v těchto případech by bylo násilné, a navíc by to mohlo vést k nedorozumění. Máme na mysli například: Eufrat (arabsky al-Furát), Jordánsko (Urdunn), Alexandrie (al-Iskandaríja), Betlém (Bajt Lahm), Jeruzalém (al-Kuds), Alžír (al-Džazáir), Arábie (Arabíja), apod.

Arabská vlastní jména se podobně jako ostatní cizí jména pronikající do češtiny přiřazují do české deklinační soustavy a skloňují se podle příslušných vzorů. Jak se uvádí v příručkách češtiny[9] a učebnicích, o zařazení cizích jmen k jednotlivým vzorům rozhoduje jejich výslovnostní zakončení v 1. pádě jednotného čísla. Uveďme několik nejběžnějších případů (nejde o úplný výčet typů zakončení). Arabská osobní jména mužského rodu zakončená na souhlásku se většinou skloňují podle vzoru „pán“ (u zakončení na -s, -z podle vzoru „muž“). Ve sdělovacích prostředcích najdeme řadu příkladů: od Anwara Sadata (správně s kvantitou Sádáta), podle Jásira Arafata (správně Arafáta), Háfizu Asádovi (správně Asadovi), s Júsufem Fajsalem. Při zakončení -i, -í (Alí, Mahdí, Šukrí) se v 2. a 4. pádě jednotného čísla přidává zakončení -ho, v 3. pádě j. č. -mu a v 6. a 7. pádě j. č. -m. Maskulina zakončená na samohlásku -a skloňujeme podle vzoru „předseda“ (Bišára). Osobní jména ženského rodu zakončená na samohlásku -a a souhlásky, jako např. -d, -m, -r, skloňujeme podle vzoru „žena“ (Fátima, Suád, Nadžm, Núr).

Arabská zeměpisná jména zakončená souhláskou bývají rodu mužského a skloňují se většinou podle tvrdého vzoru „hrad“ (Bejrút, Jemen, Kuwajt). Jména končící na samohlásku -a bývají rodu ženského a skloňujeme je podle vzoru „žena“ (Basra, Medína). U zeměpisných jmen složených z několika slov skloňujeme zpravidla poslední slovo názvu (Šatt al- Arab).

Arabská jména osobní a zeměpisná, která nemůžeme podle zakončení zařadit k domácím vzorům, skloňovat nedoporučujeme. Například maskulina zakončená na (Abú), -á (Jahjá), feminina končící -á, -í (Rushá, Ramzí), zeměpisná končící na -á, -í (San’á, Abú Zabí). Naše sdělovací prostředky tuto situaci někdy řeší odstraněním kvantity [253]z koncové samohlásky a přiřazují potom jméno k vzorům české deklinační soustavy. Například Mustafá — Mustafa (Mustafy) podle vzoru „předseda“.

Shrneme-li v závěru naše poznatky, musíme konstatovat, že nelze převést arabská jména do češtiny tak, aby úplně věrně odpovídala své domácí podobě. Je však reálné usilovat o jednotu zápisu a čtení arabských slov a využít přitom plně možností českých gramatických prostředků. Východiskem k tomu se může stát systém založený výhradně na zápisu, který je standardní v celé arabsky mluvící oblasti, a nikoliv na výslovnosti, která je naopak nejednotná.

 

TABULKA:

Transliterace užívané ve světových jazycích

Transkripce s ohledem na hovorové formy

Navrhovaný přepis

SOUHLÁSKY

 

 

d

d

d

(emfatické d)

d, z

d, dh (jako anglické th ve slově this)

z, d

ġ, gh, g

gh, g

gh

h

h

h

h, ch

dj, j, ğ

dž, ž, č, g

kh, ch

ch

ch

k

k

k

q, ̣ḳ

k, g

s

s

s

(emfatické s), ç

s

t, th, s (jako anglické th ve slově thing)

s, t

sh, ch

š

š

t

t

t

(emfatické) t

t

z

z

z

(emfatické z)

d

w, v, ou

w, u

w

y

j

j

SAMOHLÁSKY

 

 

a

a, e (amír, emir)

a

i

i, e (džihád, džehád)

i

u, o, ou

u, o (Muhammad, Mohamed)

u

a, â, a

á

á

i, ee, i (na konci slova y)

í, é

í

u, ou, oo, û

ú, ó

ú

DVOJHLÁSKY

 

 

ai, ay, ei, ey, ê

aj, ej, é

aj

aw, av, au, ew, ev, ô

au, ó

aw

Koncovka: -ija, -iyya, -ija

-íja

-íja


[1] L. Kropáček, Jazykové problémy současného kulturního a politického života arabských zemí. V: Jazyky národů Asie, Afriky a Oceánie a jejich vztah ke společnosti, politice a kultuře, Socialistická akademie, Praha 1977, s. 212.

[2] B. Havránek, Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963, s. 46, Pravidla českého pravopisu, Praha 1977, s. 57.

[3] I. Lutterer, L. Kropáček, V. Huňáček, Původ zeměpisných jmen, Praha 1976. Arabská zeměpisná jména zde uváděná mají počeštěnou podobu, avšak ve výkladové části se objevují přepisy vycházející přímo z arabštiny.
Slovník spisovné češtiny, Praha 1978 (Seznam zeměpisných jmen).
F. Kopečný, Průvodce našimi jmény, Praha 1974. V knize lze vyhledat arabská rodná jména v počeštěné podobě.
M. Knappová, Jak se bude jmenovat, Praha 1978. V kapitole „Stručně k orientálním jménům“ je zařazen seznam arabských mužských a ženských rodných jmen (s. 301―3).

[4] První jméno je vždy zeměpisné, druhé osobní.

[5] Jména označená * známe v naší slovní zásobě v počeštěných podobách: Ribát Rabat, Filastín Palestina, Lubnán Libanon, Muhammad Mohamed.

[6] Podrobněji o problematice hláskového systému arabštiny viz K. Petráček, Učebnice spisovné arabštiny, 2. díl, Praha 1965, s. 5 — 15.

[7] Významotvorná kvantita sbližuje arabštinu v této oblasti s češtinou. O kvantitě v arabštině viz NŘ 62, 1979, s. 216.

[8] Výjimku musíme učinit u rodných jmen, jejichž kodifikace je nezbytná z hlediska matriční praxe, a u nejběžnějších jmen zeměpisných.

[9] Podrobné údaje viz „Skloňování podstatných jmen cizího původu“ v: B. Havránek, Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963, s. 162n., dále V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, s. 171—3, O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 174—190, 198—209.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 5, s. 248-253

Předchozí Karel Oliva: Zaniklá apelativa v současných pomístních jménech

Následující Jiřina Hůrková, Růžena Buchtelová: Mluvní výchova pro učitele