Venýř

Josef Janko

[Hovorna]

(pdf)

-

K výkladu českého slova venýř »Türgestell«, svislé části futra, zvláště kamenného (viz minulé číslo »N. Ř.« str. 283) dodávám toto: Čes. venýř, pol. wegar »Türpfoste«, slov. vanger »steinerner Türstock« pocházejí najisto z německého wanger, wänger (wenger), byť se na první pohled obapolný význam neshodoval. Samo Wange neznamená ani dnes ještě pouze »tvář«, nýbrž i »párové a zpravidla souběžné postranní části nějakého předmětu«, jak vysvítá z dokladů Grimmových, Sandersových a jiných: Wangen eines Rahmens, am Hobel einer Drehbank, senkrechte Balken des Hauptgestells einer Papierschraubenpresse, Wangen am Mast, Teil der Treppe, in den die Stufen eingelassen sind (Treppenwangen), hohe Seitenlehne eines Sitzes, (středonizoněmecky) Sitzbank zu Seiten der Haustüre, besonders die aufrecht stehenden Seitensteine (Wangensteine, [311]Wangelsteine) derselben, die abhängige Seite am Fensterstock (též souborně das Gewänge, což ostatně podle slovníku Schmellerova v bavorském útvaru Gwengen jmenováno jest spolu s jinými »Steinhauerprodukte zu Türen«) a j. v. K významu obecnějšímu vede ostatně též etymologie slova Wange dnes k pravdě nejpodobnější, která vychází z indoevropského kořene vak-, vank- »křivý, ohnutý«, tedy »plocha taková a zvláště postranní«. Týkalo-li se to obličeje (i dálo se tak nejčastěji), ustaloval se význačný, třeba ne výhradní smysl »tvář«.

Wange je v germánštině jedním z málo podstatných jmen, která tvoří odvozeniny po způsobu latinského -arius (naše -ář), a to významu věcného: wangâri, středohornoněmecké wangaere, wanger a s opožděnou přehláskou wänger, wenger. Odvozenina značí buď to, co k postranním, původně zahnutým částem předmětu patří nebo je přímo tvoří, tedy při primitivních pletených aneb dřevěných dveřích (viz M. Heyne, Fünf Bücher deutscher Hausaltertümer 1, str. 24, 29, 30) napřed zaokrouhlené a dřevěné, potom i svislé a kamenné vroubení — anebo při praegnantním významu »tvář« to, kam ji klademe, tedy už v gotském waggareis a pak v staré angličtině a němčině »podušku«, totéž co středohornoněmecké wangenküssen atp.

Z kterých nářečí čerpaly jednotlivé slovanské jazyky? Slovinština beze sporu z bavorštiny, kde sice sám název der wanger (jedn. číslo) není ze slovníků doložen, kde však mohl jako název všedního života přes to žíti anebo se i pomísiti s novějším množným číslem wanger (vedle wangen, na př. v korutanštině), majícím význam celkem totožný. Čeština vážila svoje venýř buď rovněž z nářečí bavorského neb i středoněmeckého, ale patrně z přehlášeného útvaru, který se nad to vzal souhlásky g a zachoval jen zadopatrové n což Čechovi znělo vener — venéř, -ýř); polština konečně přejala nezměněný skorom útvar východo-středoněmecký. Přejetí do češtiny lze klásti do 15.—16. století.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 10, s. 310-311

Předchozí Spolu

Následující Co je Nejvyšší rada spojených a sdružených mocností?