Časopis Naše řeč
en cz

Druhá bohemistická konference v Ústí nad Labem

Ludmila Zimová, J. Válek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve dnech 18. a 19. září 1980 uspořádala katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem spolu s oddělením jazykové kultury Ústavu pro jazyk český ČSAV již druhou bohemistickou konferenci. Ve shodě s usnesením, které bylo přijato na závěr předchozí konference konané v Ústí nad Labem v říjnu 1979,[1] bylo tentokrát jednání věnováno dvěma důležitým okruhům otázek. V první části pracovního setkání zazněly příspěvky na téma Kodifikační teorie a praxe, a to obecně i ve vztahu k vyučování českému jazyku. Druhý den konference byl pak věnován problematice jazykových disciplín v nových učebních plánech a osnovách studia češtiny na vysokých školách učitelského směru. Aktuálnost a potřebnost řešení těchto otázek potvrdila i početná účast zástupců bohemistických kateder vysokých škol, a to z filozofických a pedagogických fakult, pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV, výzkumného ústavu odborného školství i vřelý zájem slovenských hostů z Pedagogické fakulty v Nitře.

Konference byla zahájena referátem kolektivu oddělení jazykové kultury ÚJČ ČSAV v Praze „Aktuální otázky teorie a praxe jazykové kodifikace“, který přednesl A. Stich. Z problémů, kterým by se měla věnovat teorie kodifikace, byly v referátu podrobněji posouzeny především tyto: /1./ Průzkum různých typů kodifikačních pravidel a jejich zhodnocení (z hlediska absolutního i relativního, tj. vzhledem k jejich konkrétnímu určení); různé možnosti posilovat nebo naopak brzdit perspektivní zacílení kodifikace prostřednictvím formulace těchto pravidel; zvláštní pozornosti jsou hodna kodifikační pravidla u těch jevů, které jsou v pohybu nebo u nichž se dlouhodobě a hromadně rozchází úzus s kodifikací. /2./ Možnosti udržet nebo restituovat pomocí kodifikace sémantické rozdíly tam, kde se jazyková praxe tohoto rozlišování vzdala. /3./ Možnosti uvádět do kodifikace jevy vývojově perspektivní a přitom v úzu už značněji rozšířené. /4./ Možnosti přibližovat spisovnou kodifikaci jazyku běžně mluvenému a meze těchto možností (byl uveden a popsán soubor tvaroslovných jevů, které jsou dnes z kodifikačního hlediska obzvláště citlivé). /5./ Způsoby uvádění kodifikace do praxe a volba taktiky při kodifikačních úpravách. /6./ Potřeba, aby kodifikátor analyzoval i své vlastní postoje ke kodifikovaným jevům a zjišťoval jejich motivaci, aby se co nejvíce omezily subjektivní složky pří rozhodování.

Diskusi k danému tématu zahájil J. Oravec z PF v Nitře. Východiskem [251]svého příspěvku učinil tezi, že řeč patří do oblasti chování. Podobně jako se občas porušují normy chovám, porušují se obzvláště v některých sociálních skupinách i normy jazykové. Kodifikaci chápe jako „stupeň vědeckého poznání a zachycení normy“; měla by být stanovena na základě kritérií funkční adekvátnosti (= kritérium sociolingvistické, umožňující větší zřetel k uživateli), systémovosti (kritérium intralingvistické, vycházející z toho, že jazyk je účelným systémem) a strukturnosti. Je škoda, že J. Oravec nepřihlédl ke kodifikačním kritériím, jak byla již dříve podrobně propracována F. Danešem. M. Sedláček se ve svém diskusním příspěvku zabýval uplatňováním systémového hlediska při kodifikaci. Zdůraznil, že nelze ztotožňovat systémovost s pravidelností a že regulativní zásahy jsou nejspíše možné u jevů periferních. Souhlasí s Danešovými kodifikačními kritérii a doporučuje přihlížet ještě k některým dalším, především k potřebě kontinuity kodifikace. J. Kraus hovořil o odrazu kodifikace ve veřejných mluvených projevech. Protože kodifikace tradičně zahrnuje některé jazykové plány podrobně a jiné jen obecně, popř. je opomíjí vůbec, ukazuje se jako vhodné rozlišovat kodifikační pravidla základní (např. pravopisná, tvaroslovná) a nadstavbová (většina pravidel slovosledných, zvl. těch, které souvisejí s aktuálním členěním, pravidla související s výstavbou textu atp.). Autor zároveň upozornil na současný rozvoj rétoriky ve světě, v poslední době zvláště v socialistických zemích.

J. Kuchař ocenil ve svém vystoupení kladné rysy kodifikačních popisů a úprav, ke kterým došlo v uplynulých pětadvaceti letech (téměř ve všech rovinách jazykového systému). Systematičtějším zpracováním jazykového materiálu v souborných dílech i v dílčích vědeckých analýzách, jakož i komisionálním posuzováním sledovaných jevů byla do značné míry odstraněna subjektivita v hodnocení a kodifikační příručky získaly u uživatelů potřebnou autoritu. Zároveň poukázal na některé nedostatky, které s sebou dosavadní kodifikace přinesly. Jde zvláště o řadu jednotlivých nedůsledností jak v řešení jevů pravopisných, tak i při koordinaci mezi příručkami. Doposud se nepodařilo sloučit základní zásady pravopisu, mluvnice a výslovnosti do jedné příručky pro školu; možnost, kterou nabízel SSČ, nebyla využita. Další vývoj kodifikačních úprav vidí referent v dílčích periodických revizích, nikoli v rozsáhlých reformách. Ale i při řešení jevů v dílčí oblasti je třeba brát zřetel k řešení v oblastech jiných a vždy chápat kodifikaci jako celek. F. Štícha ukázal na příkladu českého zvratného a opisného pasíva jednu z možností řešení problému některých konkurenčních sémanticky vázaných prostředků.

P. Sgall a A. Kamiš zaměřili své diskusní příspěvky na některé otázky tvaroslovné kodifikace. Zatímco A. Kamiš věnoval pozornost zachycení některých vývojových tendencí v morfologii sloves, soustředil se P. Sgall na požadavek zjednodušení některých kodifikačních zásad v tvarosloví s ohledem na školskou praxi. J. Novotný doporučil ve svém vystoupení [252]upustit od některých kodifikačních zásad, které nepostihují vztah relevantnost — irelevantnost, jako je např. rozlišování i v příčestí minulém, oddělování volného přívlastku čárkou. M. Knappová seznámila účastníky konference s nejdůležitějšími zásadami pravopisné a gramatické kodifikace osobních jmen. Jejich výsledkem je mj. i standardizace repertoáru oficiálních podob rodných jmen. J. Hůrková a R. Buchtelová se zabývaly kodifikací výslovnostní normy a některými otázkami tzv. výslovnostních stylů. Konstatovaly, že současná výslovnostní norma je značně rozkolísaná a vnitřně stylisticky rozčleněná. Rovněž pojem „výslovnostní styl“ nebyl zcela přesně vymezen. Dosavadní práce o výslovnosti spisovné češtiny neměly kodifikační charakter. Teprve Výslovnost spisovné češtiny I (1967) připouští existenci výslovnostních dublet pro spisovnou výslovnost. Rozlišení výslovnostních typů na základní (neutrální), běžnou a zvlášť pečlivou výslovnost je doposud založeno na kritériu větší či menší pečlivosti při vyslovování hlásek a hláskových skupin. Větná intonace, dynamika, mluvní tempo, realizace mluvních předělů stály dosud stranou pozornosti, i když se na utváření výslovnostních stylů nesporně podílejí. Autorky proto vyjádřily názor, že je třeba sledovat vývoj výslovnosti, utváření výslovnostních stylů a jejich vzájemný vztah. Zavádění výslovnostní kodifikace do praxe je spojeno s četnými obtížemi. Jedním z nejdůležitějších předpokladů úspěchu je teoreticky i prakticky vzdělaný učitel, který je mluvním vzorem svým žákům. V závěru diskuse o teoretických otázkách kodifikace vystoupila A. Polívková. Zabývala se problematikou kodifikace místních jmen a od nich odvozených jmen obyvatelských. Poukázala na nejednotné výklady v kodifikačních příručkách i na posun v hodnocení sufixů -ák a -an.

Diskusi o problémech kodifikační praxe, zvláště školské, zahájila M. Čechová příspěvkem o postavení pravopisu v současné jazykové výuce. Konstatovala, že dosud přežívá odtrhávání pravopisného výcviku od ostatních složek jazykové výchovy. Vzhledem k sníženému počtu hodin věnovaných jazykové výuce a vzhledem k vyšším nárokům na zvládnutí syntaxe a stylistiky je třeba hledat nové cesty k rychlejšímu osvojení pravopisných návyků. Dosavadní komplikovanost pravopisných pravidel však tento úkol do značné míry ztěžuje. Za jedno z možných řešení referentka označila reformu pravopisu a předložila její čtyři varianty. Za nutné a žádoucí označila tyto úpravy: /1./ vyřešit psaní velkých písmen, /2./ ukončit důsledně počešťování pravopisu cizích slov, /3./ zjednodušit interpunkci, /4./ předpony s- a z- psát foneticky, /5./ příslovečné spřežky psát dohromady. Závěrem však s politováním konstatovala, že nejvhodnější dobou k provedení těchto úprav bylo období příprav nového vyučování, avšak této příležitosti nebylo využito. Problematikou zvládnutí pravopisu ve škole se zabývala i N. Kvítková. Na základě vstupních jazykových testů na středních odborných školách a středních odborných učilištích s maturitou došla k závěru, že největší nedostatky nejsou ve zvládnutí pravopisu, ale ve znalostech žáků [253]z oblasti tvoření slov, morfologie, syntaxe a stylistiky. Proto doporučila v hodinách jazykového vyučování rozvíjet především myšlení a vyjadřování žáků. H. Hrdličková hovořila o interferenci pravopisných zásad v češtině a v ruštině, zvláště v oblasti psaní velkých písmen a přejatých slov. Učitelé češtiny a ruštiny by měli tyto interferující jevy znát a včas na ně žáky upozorňovat.

Z. Rusínová upozornila na některé problémy pravopisné kodifikace ve Slovníku spisovné češtiny, které se týkají především označování kvantity samohlásek, psaní znělých a neznělých souhlásek a i a y v přejatých slovech. E. Minářová uvedla konkrétní případy disproporcí mezi kodifikačními příručkami (Slovník spisovné češtiny a Pravidla českého pravopisu) a učebnicemi pro 2. stupeň, zvláště v morfologii zájmen a sloves a v hodnocení slohové neutrálnosti a hovorovosti dubletních tvarů. Uvedené disproporce jsou značnou překážkou pro práci s kodifikační literaturou, jak vyžaduje současná koncepce jazykového vyučování. J. Hubáček uvedl, že vštěpování, a zvláště přeceňování kodifikačních pravidel nemá být ústředním cílem jazykového vyučování. Žák má poznat normu, jež mu má být návodem k užívání jazyka.

L. Kubů předložila výsledky svého výzkumu, v němž pomocí ankety zjišťovala vztah středoškoláků a učňů ke gramatice a ke spisovnému jazyku. Mnozí dotazovaní vyslovili výhrady k metodám a formám výuky českému jazyku, a někteří dokonce i k funkčnosti spisovného jazyka. Výsledky ankety zdůraznily úlohu učitele, zvláště jeho tvořivého přístupu k výuce některých částí gramatiky. K. Hádek poukázal na ne dost přesné vymezení zásad psaní čárky u postponovaného přívlastku, několikanásobného a postupně rozvíjejícího přívlastku, u vsuvky a při rozlišování slučovacího a vylučovacího významu spojky nebo. V. Podhorná se zabývala výchovou žáků ve vztahu ke spisovnému jazyku. Na základě kontrolního testu v prvních ročnících středních škol a odborných učilišť zjistila, že dosavadní znalosti žáků z morfologie (zejména zvládnutí kodifikace novějších tvarů), ale i stylistiky a syntaxe jsou nepostačující. Základní škola nedala žákům znalosti jazykového systému, izolované jevy se brzy zapomínají. Zadání téhož testu posluchačům postgraduálního studia na pedagogické fakultě pak ukázalo, že mladí učitelé jsou značně konzervativní a málo informovaní o jazykovém vývoji a o změnách v kodifikaci.

V závěru této části jednání bylo konstatováno, že situace v oblasti kodifikace tu i přes četné shody, kterých se dosáhlo v názorech na ni (perspektivnost kodifikace, způsob formulování kodifikačních pravidel, autoanalýza postojů kodifikátorů, citlivý přístup ke kodifikaci pravopisu, morfologie a ortopedie), není zcela uspokojivá. Je třeba vzít v úvahu sociolingvistické a psychologické aspekty, zvláště u mladé generace, a zabývat se vzájemným vztahem kodifikačních příruček. Ke zlepšení současného [254]stavu by měly přispět i nově formulované obory, jež by připravovaly kodifikaci jednotlivých jazykových oblastí.

Druhý den konference zahájila M. Racková referátem „Jazykovědné disciplíny v současných učebních plánech studia češtiny na vysokých školách; problémy a zkušenosti“. Byl přijat s mimořádným ohlasem a následující živá diskuse přinesla celou řadu zajímavých a podnětných názorů a návrhů na tvoření učebních plánů, postavení didaktik v rámci přípravy budoucích pedagogů-češtinářů, vztah obecně lingvistických a speciálně lingvistických disciplín i výměnu zkušeností.

Druhá ústecká bohemistická konference ukázala, že aktuální otázky současné kodifikace nacházejí živý odraz v jazykovém vyučování, že nová koncepce vysokoškolské přípravy budoucích učitelů češtiny vyvolala podnětnou diskusi, jež by měla vést k odstranění některých nedostatků a k zkvalitnění celého vyučovacího procesu. Specializovaná setkání pracovníků vysokých škol a vědeckých ústavů věnovaná těmto otázkám považujeme za užitečná a potřebná.


[1] Srov. ref. v NŘ 63, 1980, s.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 5, s. 250-254

Předchozí Lumír Klimeš: Vojenské hodnosti v kronice J. N. Zatočila z Loewenbrugku

Následující Jan Petr: Populární výklad jazykovědy litevsky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1