Vojenské hodnosti v kronice J. N. Zatočila z Loewenbrugku
Lumír Klimeš
[Články]
-
Jednou z nejpozoruhodnějších knih pobělohorského období je „Leto- a dennopis …“,[1] jehož autorem je Jan Norbert Zatočil z Loewenbrugku. Je zajímavý nejen z hlediska historického, ale i jazykového.[2] Zde si povšimneme pouze jedné, dost specializované složky slovní zásoby, totiž označení vojenských hodností.
V r. 1648 bránily Prahu před útoky Švédů jednotky vojáků z povolání, stálé ozbrojené útvary městské, zmobilizované jednotky domobrany (tzv. kompanie městské) a svobodná studentská kompanie. V naší kronice jsou doloženy tyto vojenské hodnosti:
Generál. Vyskytuje se velmi často (60 dokladů), nikde však není tato hodnost odstupňována (např. generálleutnant apod.).
Nejvyšší. Plukovník. Je doložena velmi často, vždy v této české podobě. Cizí synonyma nemá.
Nejvyšší zástupník, nejvyššího zástupník. Podplukovník. V souvislém textu se vyskytuje pouze v této podobě, jen několikrát je pod čarou vytištěno jako vysvětlivka Capitan-Leutenandt. „ … toho (útočníka) … nejvyššího zástupník aneb Capitan-Leutenandt Balcar Regl … prostřelil.“ Str. 19. V. též kapitánleutenandt.
Major. Toto slovo je doloženo jen dvakrát (str. 45, 46), vždy v souvislosti s činností obléhajících (tj. švédských) jednotek: „(Zajatý) major, byvši od oficírů vojenských dostatečně examinýrován, mezi jinšími věcmi vypravoval, že …“ Str. 46. Název major se dostal do němčiny až koncem 16. stol.[3] Předtím (ale i později) se nazýval Regiment-Wachtmeister, Oberstwachtmeister, Obristwachtmeister. Původně to byla stálá důstojnická funkce, teprve později hodnost. Tento důstojník řídil strážní službu celého pluku (odtud název), dozíral na pořádek v táboře, na markytány, kontroloval plnění plukovníkových rozkazů, [247]měl přehled o počtech pluku aj.[4] Byl po plukovníkovi a podplukovníkovi funkčně třetí nejvyšší důstojník v pluku. V soustavě vojenských hodností odpovídá asi dnešní hodnotí majora (nižší než podplukovník, vyšší než hejtman), funkcí do jisté míry náčelníku štábu.
Nejvyšší strážník, nejvyšší vachtmistr. V souvislém textu nalézáme vždy první název, druhý bývá někdy jen jako vysvětlující poznámka pod čarou. U jednotek vojáků z povolání jde o funkci, popř. už i o hodnost Oberstwachtmeistra (v. výše major), tedy majora: „ … pevný zámek Tačno na pomezí českém ležící, na kterým za komendanta nejvyšší strážník Cobel s jedním stem padesáti muži od regimentu z valdtštejnského ležel …“ Str. 34. U ozbrojených útvarů městských jde však o funkci spojenou s určitým úřadem, ne o hodnost. Tento nejvyšší strážník neboli nejvyšší vachtmistr nebyl voják z povolání. To je zřejmé zejména z prvního dokladu: „A maje o tom nenadálém vpádu primas staroměstský Mikuláš František Turek z Rosentálu jakožto nejvyšší strážník (aneb vachtmistr) nad kompagnyemi městskými Starého Města pražského zprávu, beze všeho meškání na bubny lermo po všech ulicích tloucti … nařídil.“ Str. 3. „O čemž také Pražané Nového Města pražského … zvěděvše, nápodobně Jeho Mil. cís. král. rychtář a nejvyšší strážník (aneb vachtmistr) kompagnyí městských Václav Kavka měšťany pod praporce uvedl …“ Str. 4. Nejvyšší strážník byl v míru velitelem ozbrojených městských jednotek, za branné pohotovosti a za války řídil podle pokynů velitele města vojenská i jiná opatření nutná k obraně města, kromě jiného i mobilizaci tzv. městských kompanií, tj. jakési domobrany. V hierarchii vojenských hodností stál nejvyšší strážník za podplukovníkem, tedy jako major: „Dálejí … byli dožádaní do hlavní varty poznovu všichni nejvyšší, nejvyšší zástupníci aneb leutenandtové, nejvyšší strážníci, jako nejvyšší Getz …“ Str. 27.
Strážník zástupník, strážno-zástupník, vachtmistr leutenandt, vachtmistr-leutenandt. V souvislém textu se vyskytují jen české názvy, cizí pouze jako vysvětlující poznámka pod čarou: „Kterýžto (nejvyšší strážník) … ihned při městském strážno-zástupníku (vachtmistru-leutenandtovi) nařídil do domu … jíti …, dlé kteréhožto nařízení strážníka zástupník (vachtmistr leutenandt) z obouch míst … šest set a padesáte kusův (mušket) … odvedl.“ Str. 4. (Názvy v závorce jsou v kronice vytištěny jako poznámka pod čarou.) V naší kronice se uvedené označení vyskytuje pouze v souvislosti s ozbrojenými měst[248]skými jednotkami. (Existovalo však i u jednotek vojáků z povolání.[5]) Je zřejmé, že je to hodnost (funkce) nižší než nejvyšší strážník.
Hejtman. Hodnost vyšší než poručík, odpovídající dnešní hodnosti kapitána. Vyskytuje se u jednotek vojáků z povolání, městských ozbrojených jednotek i studentské kompanie. Hejtman byl obvykle velitelem roty. (Početní stavy rot byly různé. Tak např. svobodná studentská kompanie měla v den zahájení nepřátelství, tj. 26. července 1648, 745 členů; organizačně se dělila na 8 korporálšaftů.) Méně jasný je přesný význam sousloví „nejvyšší hejtman“: „Dálejí … bylo všechněm z vyššího stavu, nejvyšším hejtmanům a jiným všem oficírům v známost uvedeno, by …“ Str. 25. Nejspíš jde o obecné, souhrnné označení vyšších velitelů.
Kapitánleutenandt (psáno Capitan-Leutenandt). Nejde o hodnost, ale o označení zástupce velitele, v naší kronice pluku nebo roty. Máme pouze pět dokladů. „Aleš Vratislav z Mitrovic, hejtman Nového Města pražského, zvoliv sobě za kapitánleutenandta Kryštofa Bekka … a Viktorína Zikmunda Švantle … za praporečníka …“ Str. 26. V. též výše heslo nejvyšší zástupník.
Zástupník, leutenandt. Hodnost nižší než hejtman a vyšší než fendrych. Ve vlastním vyprávění uvádí autor pouze český název, leutenandt se vyskytuje jen v poznámce pod čarou. Tam však, kde cituje císařská privilegia, jež byla Pražanům udělena, tj. počínaje str. 74, uvádí i v souvislém textu pouze hodnost leutenandt a fendrych. Český název nepřipomíná ani pod čarou. Snad je to proto, že jde o úřední dokument. „Byl jest v Menším Městě … nějaký reformírovaný zástupník (aneb leutenandt) příjmím Ottovalský …“ Str. 1. (Slova v závorce jsou v kronice pod čarou.) Císař vyznamenal Jana Antonína Casanovu, leutenandta. Str. 76. Tato hodnost — podobně jako fendrych — je doložena u všech jednotek, které tehdy bránily Prahu. Nevyskytuje se hodnost nadporučíka ani podporučíka. Tyto hodnosti byly totiž v rakouské armádě zavedeny až v r. 1748 a dočasně nahradily hodnost poručíka.[6]
Praporečník, fendrych. Důstojnická hodnost nižší než zástupník neboli leutenandt. „Praporečník (fendrych) také Příchovský … tu nešťastnou novinu přinesl.“ Str. 3. (Slovo v závorce je v kronice pod čarou.) [249]V. i výše heslo zástupník, níže heslo strážník. Odpovídá hodnosti podporučíka.
Strážník. Poddůstojnická hodnost vyšší než fírer. V naší kronice je doložena, podobně jako fírer, jen ve spojení se studentskou kompanií. Není vyloučeno, že jde též o funkci (velitel stráží u roty, strážmistr). Německou vysvětlivku pod čarou nemáme. „/Studenti/ nicméně Jana Jiřího Kauffera za hejtmana, Kryštofa Rhyblína, institutionum profesora, za auditora, zástupnika France Juliusa Rötle z Hirschfeldu, praporečníka Mikuláše France Fábera, strážníka Mikuláše Merce, adjutanta Daniela Walthauzera, fírera Kryštofa Norberta Knauta, forýra pak Karla Ferdinanda Šeble sobě zanechali.“ Str. 26—27.
Fírer. Poddůstojnická hodnost odpovídající asi hodnosti četaře. Příklad v. výše u hesla strážník.
Korporál, karparál. Desátník. Doloženo u jednotek vojáků z povolání a u studentské kompanie. „Jindřich Rosenbladt, od svobodné kompagnye študentské korporál …“ Str. 43. „Vartovník … Švejdy do toho sklepu lezti a zase vycházeti spatřil, to kamarádu ukázal, on učiniv korporálovi toho zprávu, korporál pak pověděv to generálovi …“ Str. 47. „Kryštof Winš … dostavše se za karparála mezi študenty …“ Str. 8.
Loewenbrugkova kronika nám tedy umožnila utvořit si představu o názvech vojenských hodností u nás koncem třicetileté války. Je pozoruhodné, že autor dává přednost názvosloví českému, i když se zejména v armádě projevovaly v této době silné vlivy cizí, hlavně románské. (Obdobné puristické tendence se objevují i u některých autorů německých.)[7] Ačkoliv české názvy v podstatě vycházejí z názvů starších, předbělohorských (např. zástupník, strážník, praporečník, nejvyšší), přece uvádí pod čarou vysvětlující cizí synonymum, pravděpodobně z obavy, že by někteří těmto názvům nerozuměli. Tak postupuje i u slov z jiných významových okruhů.
[1] J. N. Zatočil z Loewenbrugku, Leto- a dennopis, to jest celého královského, Starého a Nového Měst pražských léta 1648 patnácté neděl dnem noci trvající obležení švejdského pravdivé a ubezpečlivé vypsání, 1. vyd., Praha 1685.
[2] L. Klimeš, K vývoji české slovní zásoby v 2. polovině 17. století. In: Sborník Pedagogického institutu v Plzni, Jazyk a literatura IV, 1962. Praha 1962, s. 15; týž, Pokus o statistický výklad vývoje věty a souvětí v české historické próze z let 1635—1758. In: Annali. Sezione Slava XIII. Napoli 1970, s. 105.
[3] H. Paul, Deutsches Wörterbuch, 5. vyd. Halle (Saale) 1956.
[4] A. von Wrede, Geschichte der k. u. k. Wehrmacht, I. Wien 1898, s. 68.
[5] M. Lier, Zaopatřování vojenských osob v úřadech městské správy v Čechách za císaře Josefa II. In: Zprávy vojenského archivu a musea RČS I, 1926. Praha 1926, s. 7. V. s. 16.
[7] Viz o. c in 2 (K vývoji …), s. 22—24.
Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 5, s. 246-249
Předchozí Jana Hoffmannová: K nespisovným prvkům ve dvou českých překladech Šukšinovy Červené kaliny
Následující Ludmila Zimová, J. Válek: Druhá bohemistická konference v Ústí nad Labem
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1