Časopis Naše řeč
en cz

Místní jména na Moravě a ve Slezsku II

Jaromír Spal

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

První část tohoto díla, vyšlá r. 1970, byla v recenzi[1] označena jako „dychtivě očekávaná novinka“; tím spíše to platí o dílu druhém, který měl vyjít podle plánu r. 1972, ale vyšel až koncem r. 1980.[2] Příčinou toho — vedle nesnází technické povahy — bylo hlavně úmrtí jednoho z autorů, dr. Ladislava Hosáka, a to právě r. 1972. Revizi historické dokumentace hesel T—Z za něho pak provedl dr. Adolf Turek ze státního archívu v Opavě.

V práci je zásadně zachováván postup I. dílu s některými změnami, vysvětlenými v předmluvě. Uvádí se tedy: 1. jméno obce a lokalizace. 2. Doklady. 3. Údaje historické a administrativní: ty jsou tu zdůrazněny se správným odůvodněním praktickou potřebou.[3] Následují tvary nářeční a odvozené (bod 4), pak 5. výklad a 6. uvádí některé místní části: tento bod byl po kritice I. dílu omezen. — Není ovšem jisto, je-li šťastná přijatá zásada uvádět v kontextu MJ vždy v nominativu jmenovacím. Dosavadní spisovný úzus tu dával přednost přívlastku shodnému: od města Znojma, v obci Rašovicích.[4] Od poválečných dob se hlavně v administrativním stylu ujímá [210]nominativ jmenovací (část města Jihlava), jemuž dali autoři přednost, aby nedocházelo k pochybnostem o nominativním tvaru. Jenže ovšem část obce Strhaře, Křtiny by naopak mohlo vést k mylnému nom. *Strhař, *Křtina.

Rozsahem je II. díl větší než I. (zhruba 5 : 3). Je to jeden ze vzácných případů, kde nebylo třeba úzkostlivě šetřit místem. Proto sem byla vedle obcí zahrnuta i jména samot a výroben (Salajka, Papírna), hospod (Zavadilka), hradů (Špilberk, Vikštejn); u mnoha MJ byl pak nutný výklad hydronym (Morava, Odra, Opava, Svratka aj.). Obcí zaniklých je na Moravě značně více než v Čechách (až ⅓), HŠ[5] na rozdíl od Šmilauera se pokouší vyložit i MJ jen jednou zaznamenaná. Nebezpečí omylu je tu ovšem značné, ale odvaha a snaha vyložit pokud možno vše je sympatická. Velmi prospívá autorovi jeho dialektologická erudice (např. Úsuší v oblasti nářečí horského nesouvisí se suchý, ale socha!). Navíc se tu tuším také poprvé objevují slangová MJ: Valašské Meziříčí — u železničářů Valmezice, Žabovřesky-Žabiny, Ostojkovice-Saturánsko. Je to věc dosud málo povšimnutá. Uvádět lidové etymologie je jen někdy účelné, ale ovšem svědčí to o důvěrné znalosti materiálu i objektu z vlastní zkušenosti: není to tedy pouhý etymologický slovník místních jmen, žádné „výklady filologické“ od zeleného stolu.

Rozdíl 10 let je však příznivě znát i na metodě výkladů samých. Jsou ještě promyšlenější, ve zvýšené míře pak užívají moderních toponomastických metod, zvl. „toponymického areálu“, stratigrafie, u jmen s paralelou německou zákonů hláskové substituce. A přece ani ve spojení s metodami dosavadními to vždy nevede k jednoznačnému řešení. ČV[6] má skoro napořád výklady jednoznačné, Profous[7] zpravidla, HŠ II podává někdy i dva až tři výklady jako rovnocenné nebo spíše odstíněné podle pravděpodobnosti; některá řešení se zamítají; z hojných dokladů se svědomitě vysvětlují všechny varianty (to Profous nedělal). A nejednou je závěr bez řešení s poctivým přiznáním: nejasné — není divu u jmen jako Milokošť, Odunec, Omice, Osoblaha, Pitárné, Polichno, Poštorná, Příšťpo. To není nedostatek, nýbrž naopak projev vědecké poctivosti a ovšem i rozvoje onomastiky. Čím více víme, tím opatrnější jsme v úsudcích — a onomastika je věda mladá.

O skutečných omylech tu nelze mluvit. Soudím jen, že MJ Zhoř, které se tu se Svobodou vykládá ze vzhořet, má mnohem spíše význam návrší jako pol. wzgórze.[8] Také Važhrdly daleko spíše než *Vařhrdly patří ke stč. vážit hrdlo = život. Jinak lze nadhodit jen možnosti výkladu. Tak u MJ Pacetluky ukazuje nejstarší doklad možnost Pecetluky (= potloukali se po pecích, srov. Pecerady). Pasohlávky se tak jmenují od dob charvátské kolo[211]nizace: není to xenofobní narážka na sch. pas = pes místo psohlavci? Štěměchy snad spíše *Tščieměchy (= prázdné, srov. Šťáhlavy). U Oznice by snad bylo možno uvažovat o *o-zьdьnice „ohrada“; Přívěšť z OJ Přívěst a to Přivět-tь (srov. OJ Navěst z -vědь). Sedmlánů: opravdu měl dvůr sedm lánů nebo je to jen „magická“ sedmička ve smyslu mnoho?

Materiál tohoto dílu je úctyhodný: přes 2000 MJ. V tom jsou snad stovky zajímavých řešení; některá by bylo třeba vyzdvihnout, podepřít, jiná doplnit. Ale tak podrobná recenze v časopise není možná, budeme se k těm věcem jistě vracet v časopisech onomastických. Vždyť jen hesla Sekyřkostel, Olomouc a mnohá jiná by stačila na samostatné pojednání. Podobně hluboké jsou často rozbory OJ, z nichž vznikla MJ: autor si neulehčuje situaci — jak činili mnozí předchůdci = předpokladem OJ, které se už dále nevykládá. Škoda, že ne dosti jasně jsou odlišena OJ doložená od nedoložených.

Čtenáře snad zaujme nečekaný výklad některých MJ. Tak Náměšť není z náměstí ani z *Náměstek, ale z OJ Námest (mstíti); Metylovice z *Metyl (motýl), Ptení z *Pьt-ьn-ьje (ptačí ves); Rajnochovice z Rajnoha (podrobný výklad OJ Rajnoha, Hrajnoha); Podmolí z OJ *Banimil; Palava k *pal-, ne Pavlov; Silůvky ze Sulhostice; Tomíkov z *Dominikov; Úblo z *onbl- (pramen); Vlčovice k velik-, ne vlk-; Vilímeč pův. Vilenec; Vidly = rozcestí; Vidnava = Vidná voda; Vitochov pův. Dětochov; Vlaštovičky zdrobnělina k Vlastovice (a to z OJ Vlast-); Vlčice pův. potok Vlčica; Vsetín je k *Sěta (s pův. -ě-, vsacký je druhotné); Žerotín k pův. Žir — atd.

Dosti je jmen adaptovaných z němčiny: Pudlov (die Pudel = kaluž), N. i St. Říše (k něm. Gries = štěrk!), Valtice z Feldsberg, Velkruby z Wildgrub, Vendolí z *Weidl, Ženklava ze Senftleben; pozoruhodné MJ Bílá Studně (něm. Lichtenbrunn a to podle Lichtensteinů. Naproti tomu zjišťují autoři, že Rožnov nemusí být z Rosenau a Vídeň není přenesením z Rakouska, vzniklo z OJ *Vieden. Složité vývoje ukazuje MJ Muglinov: slovanské *Mogylno bylo přejato do němčiny jako Muglin a z toho české Muglinov. Patří jedné z obcí s pův. německou kolonizací na vých. od Ostravy.

Vedle podstatného úkolu vyložit moravskoslezská MJ přineslo bádání o nich i nové podněty teoretické a ukázalo, které problémy bude onomastika muset řešit. Je to např. otázka expresívního vkladného -l- (zde Žadlovice, Židlochovice), expresívní palatalizace koncové souhlásky základu hypokoristik (zde Vizovice k Vid-, Zaražice k *Zaraz), otázka MJ jako Zábrdovice, Záhlinice, Zádveřice — jsou z vlastních OJ, nebo z apelativ?

Teoretické výtěžky práce má obsáhnout teprve připravovaný třetí díl. Tento druhý díl však naproti tomu přináší četné doplňky a poznámky k oběma dílům vyšlým. Především se to týká dokladů, které dodatečně poskytl uvedený už archivář A. Turek. Pominout je nebylo možno: bohužel však neuvádějí pramen. Pokud se vztahují k MJ v I. díle, byly uvedeny v II. díle do[212]datečně. Rovněž sem byly zahrnuty doplňky k seznamu pramenů, věcné doplňky a opravy k dílu I. (s. 839—882), počítaje v to i tvary uvedené na Šemberově Mapě země Moravské z r. 1881. Pokud jde o vnější vzhled práce, je uvedení těchto oprav málo efektní, je však sympatickým důkazem vědecké svědomitosti. — Dále bylo třeba uvést nové proměny tvaru MJ Moravy a Slezska i jejich důvody; zvláště pak jsou uvedeny obce nově zaniklé. Naproti tomu kapitola „Osady považované neprávem za zaniklé“ obsahuje Hosákovy opravy především Nekudovy[9] práce o zaniklých osadách středověkých (opraveno 155 položek!). Konečně neobvyklá, ale velmi poučná zvláště pro laika je historicko-geografická kapitola „Hustota sídlišť ve středověku.“ — Je ovšem zřejmé, že také zpracování těchto kapitol mimo vlastní výklad vyžadovalo mnoho času.

Závěrem: je to nesporně velmi zdařilá práce základního významu pro českou onomastiku, důstojně ji reprezentující v mezinárodní vědě jak spolehlivostí závěrů, tak moderností pojetí. To se týká složky filologické i historické, zároveň je to však i dílo ceny vlastivědné. Česká toponomastika se může pochlubit, že má zpracována všechna MJ na území Čech a Moravy jednak prací Profousovou, jednak dílem Hosákovým a Šrámkovým. Pro to byl často ražen název „moravský Profous“. Jenže Profousovo dílo, ve své době obdivuhodné, už zastarává, toponomastika se rozvíjí mnohem rychleji. A tak možná brzy budeme říkat, že bychom potřebovali „českého Hosáka-Šrámka“.


[1] Recenze I. dílu od J. Spala byla otištěna v časopise Naše řeč 54, 1971, s. 305—308.

[2] Ladislav Hosák — Rudolf Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku II., Academia, Praha 1980, 962 stran.

[3] Ovšem zatím vyšlý Retrospektivní lexikon obcí ČSSR 1850—1970 I., II., Praha 1978, tento úkol částečně přejímá.

[4] Poslední příklad je zároveň hovorový (z článku Nářečí česká od B. Havránka v Československé vlastivědě III, Praha 1934, s. 163).

[5] HŠ = HosákŠrámek, oba díly knihy uvedené v pozn. 2.

[6] František Černý — Pavel Váša, Moravská jména místní. Výklady filologické, Brno 1907.

[7] Antonín Profous, Místní jména v ČecháchI—IV, IV. díl s J. Svobodou, Praha 1947—1957.

[8] Jaromír Spal, Ze západočeské toponymie, ZMK XVI, 1975, s. 369—376.

[9] Vladimír Nekuda, Zaniklé osady na Moravě v období feudalismu, Brno 1961.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 4, s. 209-212

Předchozí Jiří Nekvapil: Sborník o metodologických problémech československé jazykovědy

Následující Milada Homolková: Slova a dějiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1