Příspěvek k poznání stavbařského slangu

Lumír Klimeš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Je dost neobvyklé publikovat jazykovědné příspěvky v časopisech zaměřených pouze technicky. Pro čtenáře je proto překvapením, naleznou-li stať Antonie Kejvanové Slangové výrazivo německého původu ve stavebních profesích otištěnou v časopise Českého vysokého učení technického v Praze, nositele Řádu republiky, totiž v časopise Acta polytechnica, Práce ČVUT v Praze, 11 (I, 3), 1979, s. 103—133.

Jak už název ukazuje, předmětem autorčina zkoumání jsou české stavbařské slangové lexikální jednotky německého původu.

V úvodní části se autorka pokouší o vystižení podstaty slangu a argotu (s. 103—105) a o rozbor sociálních a technických vlivů na stavbařský slang a jeho vývoj (s. 105—107). Další část studie (s. 107—117) je věnována přizpůsobování německých termínů nebo německých slangových lexikálních jednotek češtině, zejména hláskové substituci. Na s. 118—124 se autorka zabývá podrobnějším hodnocením a tříděním slangových lexikálních jednotek, s. 125—129 obsahuje seznam termínů i slangových lexikálních jednotek s vysvětlením, kde je třeba. (Lexikální jednotku zde chápeme ve smyslu Slovníku slovanské lingvistické terminologie I, s. 182.)

Hlavní přínos práce spatřujeme v tom, že se autorce podařilo vystihnout, jaký vliv měly pobyt v cizině (především ve Vídni) a zkušená našich řemeslníků za hranicemi na jejich profesionální vyjadřování, jak se tato mluva tradovala a jak jsou profesionalismy vytlačovány především mechanizací práce a změnami v její organizací. Cenné jsou rovněž autorčiny bohaté pří[217]klady substituce i jiného přizpůsobování německých slov češtině. Významným doplňkem našich poznatků o slangu je další složka práce, obsahující 165 lexikálních jednotek přejatých z němčiny a různým způsobem obměněných, a to jednotek slangových i termínů. Chtěli bychom připomenout, že se některé z nich vyskytují i ve slanzích jiných, zejména v hornickém: cimrovat, kveršlák (ne „kvěršlák“, s. 126, správně na s. 121), mitl, pikhamr, porhamr aj. Vysvětlující termíny mohly snad být nějak graficky odlišeny od pojmenování sice spisovných, ale neterminologických.

K velmi záslužné a zajímavé stati A. Kejvanové lze dodat asi toto:

1. Skupina 5.1 (s. 118) má zaznamenávat výrazy, „které jsou již zachyceny  … i v SSJČ jako odborné kodifikované termíny“, „pojmenování, která byla postupně přejata do rodiny spisovného jazyka“. To však v některých případech neodpovídá plně skutečnosti: u kramle je v SSJČ zkratka ob., rovněž u slova šlaka; klinkr SSJČ vůbec nezaznamenává. Šmolka je správně uvedeno mezi slovy, jež SSJČ řadí mezi spisovná, ale v poslední řádce na téže stránce (s. 118) se o tomto slově tvrdí, že je „doposud v SSJČ v rovině obecné češtiny ev. s označením slang“. Není tomu tak. SSJČ je zaznamenává jednak bez poznámky (mořidlo), jednak jako slovo odborné (modrý pigment). Podstatné jméno frýz, frýzek se objevuje jednou ve skupině 5.1 (tj. slov spisovných), ale hned na následující stránce i ve skupině 5.2 („slangová pracovní pojmenování“, slova, jež „se nevyřazují do prostředků vrstvy spisovné“). V SSJČ čteme u slova frýz poněk. zast. vlys (archit.).

2. Autorce se podařilo pohotově reagovat i na literaturu vydanou ještě v r. 1978, bohužel ne na vše, co důležitějšího před tímto datem vyšlo. Ze starších prací bychom připomněli výklad ve Šmilauerově Nauce o českém jazyku (1. vyd. Praha 1972, 5. vyd. 1980, § 0-26); mnoho podnětů by byla autorka našla též v některých pracích Jaroslava Hubáčka, především v první kapitole jeho monografie Železničářsky slang (Praha 1974). Otázkami univerbizase se v poslední době zabýval hlavně Alois Jedlička v knize Spisovný jazyk v současné komunikaci (Praha 1974).

3. Kvantitativní hodnocení slangu bývá nemálo svízelné pro různorodost počítaných jednotek. Přesto si však čtenář možná položí otázku, zda by nebylo možné vyjádřit v procentech podíl lexikálních jednotek německého původu. — Velmi zajímavé je zjištění, že 88 % všech slov přejatých z němčiny bylo nějakým způsobem přizpůsobeno češtině.

4. V jinak dobré práci vadí několik jazykových a formulačních kazů: Pomocí obvyklých českých sufixů dochází k derivačním typům, které … (s. 107),  … kdy odbornou terminologii pokládáme jako dílčí součást této … (s. 117; „odbornou“ je zbytečné: odborné názvosloví = terminologie; pokládat za něco.) Bereme-li v úvahu a přihlédneme-li k vzájemnému vztahu odborného vyjadřování spisovného a vyjadřování profesionálního … (s. 124; zeugma). Pouze v truhlářských údržbářských dílnách přežívají [218]„ponky“ a tradiční nástroje a nářadí i s jejich slangovými pojmenováními … (S. 124; se svými.)

Práce A. Kejvanové je záslužná zejména proto, že zaznamenává množství stavbařských slangových lexikálních jednotek, jež jinde zachyceny nejsou, a jež by proto dříve nebo později zmizely téměř beze stopy. Autorka také velmi dobře pronikla k společenským základům slangu a zajímavě osvětlila vliv technického pokroku na spisovnou, a zejména na nespisovnou profesionální složku slovní zásoby. Ocenit je třeba i zvolenou metodu výzkumu, v neposlední řadě též spolupráci s technickými odborníky. Zde na její práci upozorňujeme také proto, že studii lingvisticky tak přínosnou a zajímavou totiž nikdo nebude hledat v časopise ryze technickém.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 4, s. 216-218

Předchozí Milada Homolková: Slova a dějiny

Následující Petr Mareš: Oslyšen, či neoslyšen?