K výročí Oldřicha Hujera (1880—1980)

Věra Petráčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 25. listopadu minulého roku uplynulo sto let ode dne, kdy se v učitelské rodině v Paceřicích u Turnova narodil významný český jazykovědec, profesor srovnávacího indoevropského jazykozpytu na české Karlově univerzitě v Praze, Oldřich Hujer. Oblastí jeho vědeckého zájmu se stal vznik a vývoj slovanských jazyků ze společného praslovanského základu, zvláště pak v tomto kontextu vznik a vývoj českého jazyka až do doby jeho současnosti. Těmto problémům věnoval O. Hujer jak syntetické práce, tak také množství menších studií; nepomíjel však ani takové otázky, jako je vývoj a stav českých nářečí.

O zmíněnou problematiku se začal zajímat už v době svých gymnazijních studií v Příbrami. Na volbu dalšího studia — a později vědecké dráhy — měli tu bezesporu vliv i jeho středoškolští profesoři Bohdan Jedlička a Prokop Lang. Na české univerzitě v Praze se stal žákem Jana Gebauera a Josefa Zubatého. Pak následovala ještě studia v Lipsku, tehdejším centru německé mladogramatické lingvistické školy vycházející z tradic G. Curtia a jeho žáků. Velmi záhy po návratu z Lipska a po krátkém působení na střední škole, v r. 1911, se Hujer na pražské české univerzitě habilitoval [202]ze srovnávacího indoevropského jazykozpytu. Od r. 1919 zde působil jako profesor tohoto oboru.

Vědecká a publikační činnost O. Hujera byla hned od samého počátku (v r. 1901) rozsáhlá a obsahově široká. Přispíval pravidelně články a studiemi do českých a zahraničních časopisů, sborníků ap., nejvíce však do Listů filologických, Revue des études slaves, Indogermanische Forschungen, dále do časopisů Prace filologiczne, Južnoslovenski filolog aj.[1]

Jako byli ve své době J. Gebauer a J. Zubatý právem považováni za autority našeho tehdejšího jazykovědného života, tak se i Oldřich Hujer stal pojmem pro naši lingvistiku v období dalším. Patřil k důsledným mladogramatikům — metodou své badatelské práce i řešenou problematikou. Vyznačoval se snahou o maximální přesnost, k níž lze dospět na základě vyřešených dílčích otázek i drobnějších detailů. Proto častěji volil cestu menších studií a článků, jež můžeme členit podle již uvedených sfér jeho zájmu, tj. na práce indoevropeistické, slavistické a bohemistické.

Ve své první syntetické (habilitační) práci Slovanská deklinace jmenná[2] se snažil odpovědět na některé sporné otázky týkající se původu a vývoje praslovanských substantivních a adjektivních deklinačních koncovek. Po čtyřech letech vydal Hujer snad svou nejvýznamnější práci — Úvod do dějin jazyka českého,[3] který se dočkal ještě za jeho života dalších vydání, včetně překladu H. Bariće do srbštiny pod názvem Uvod u istoriju slovenskich jezyka.[4] Tato práce představuje úspěšný pokus o praslovanskou mluvnici. V r. 1934 vychází v Československé vlastivědě Hujerův Vývoj jazyka československého,[5] který můžeme chápat jako pokračování práce předchozí. Liší se od ní jen svým úzce bohemistickým zaměřením, totiž vývojem češtiny od doby jejího vydělení z praslovanského základu. Nejvýznamnější Hujerovy studie s bohemistickou tematikou shromáždil J. Kurz a vydal pod názvem Příspěvky k historii a dialektologii českého jazyka.[6]

Velmi významná je Hujerova účast na vypracování koncepce Příručního slovníku jazyka českého, který začal vycházet v r. 1935 a který Hujer také redigoval. Jeho náhlá smrt 4. června 1942 však tuto práci přerušila. Kromě toho podněcoval O. Hujer zájem o soustavný výzkum českých nářečí. Nemalou měrou se zasloužil také o nové vydání Pravidel českého pravopisu a o pravidelné vydávání české jazykovědné bibliografie.

U O. Hujera nelze pominout vedle vlastní badatelské činnosti neméně záslužnou a rozsáhlou činnost kritickou a organizační. Jeho recenze, zprávy a bibliografické výtahy i nekrology uveřejňované doma i za hranicemi při[203]bližovaly lingvistické veřejnosti nejnovější domácí a světové práce z oblasti, jíž se sám věnoval. Vyjadřoval se však také k jiným otázkám, např. k vydavatelské praxi u staročeských památek, ke stavu bádání o starořeckých dialektech, nebo vyslovoval své poznámky ke studiu latinských zájmen. V nekrolozích ocenil výsledky lingvistů, kteří mu byli tematikou a pojetím blízcí, např. A. Leskien, F. de Saussure, A. Małecki, A. Meillet, J. Gebauer, J. Zubatý, F. F. Fortunatov, A. A. Šachmatov, J. Baudouin de Courtenay, A. I. Sobolevskij, K. Brugmann, V. Vondrák, J. Chlumský, A. Brückner aj.; s úctou vzpomínal na své přátele a první učitele B. Jedličku a P. Langa.

Profesor Hujer byl členem mnoha redakcí a domácích i zahraničních vědeckých institucí. Aktivně působil zejména v České akademii věd a umění; jednak jako sekretář tzv. filologické třídy a později tajemník Akademie, jednak jako člen lexikologické komise. Tato činnost je spjata hlavně s časopisy Listy filologické, Slavia a s přípravou sborníků jazykové třídy v Československé vlastivědě.

Neodmyslitelnou součástí Hujerovy činnosti bylo jeho pedagogické působení na univerzitě v Praze a v Brně. Vychoval řadu odborníků, z nichž někteří působí na naších vysokých školách ještě dnes. Jeho hlavní práce a řada dílčích studií, které přinášejí často nová a originální řešení, patří k trvalým hodnotám naší novodobé jazykovědy.

---

[1] Podrobněji sr. Soupis prací Oldřicha Hujera, Pražský lingvistický kroužek, Praha 1940 (zahrnuta léta 1901—1940).

[2] in: Rozpravy České akademie, tř. III/33, Praha 1910.

[3] Praha 1914.

[4] Beograd 1935.

[5] in: Československá vlastivěda III, Jazyk, Praha 1934.

[6] NČSAV, Praha 1961.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 4, s. 201-203

Předchozí Vladimír Šmilauer: Kvantitativní lingvistika a Marie Těšitelová

Následující Jiří Nekvapil: Sborník o metodologických problémech československé jazykovědy