Obecná čeština v překladu

Milada Nedvědová a kol.

[Articles]

(pdf)

-

Jazyková a slohová stránka beletristických překladů nebývá u nás předmětem posuzování příliš často. Dostává se jí sice pozornosti z hlediska teorie a kritiky překladu, ale téměř uniká druhé možné hledisko, totiž hledisko čtenáře, adresáta projevu, který má před sebou jen výsledek překladatelského procesu a vnímá, popř. posuzuje ho jako kterýkoli jiný česky psaný text, bez možnosti porovnávat ho s originálem. A přece i takový přístup k přeloženému dílu může přinášet zajímavé a někdy i obecněji podnětné poznatky. Překladové práce tvoří dnes značnou část knižní produkce, jejich jazyková stránka a slohová podoba se proto podílí na celkové úrovni a tvářnosti jazykové [65]komunikace podstatně. V překládaných dílech se někdy objevují nové jazykové a slohové podněty a kvality, jindy se v nich obráží vnitřní napětí naší současné jazykové situace, její potenciálně nebo skutečné konfliktní okolnosti.

Mezi taková díla patří překlad srbské povídky Prohra, který nám dal podnět k této úvaze.[1] V tomto díle se totiž s neobyčejnou naléhavostí projevila jazyková, slohová, umělecká i společenská problematika využití obecné češtiny v uměleckém díle.[2]

Mihailovićova povídka vstoupila do kontextu českého písemnictví příznačným způsobem už svou složkou tematickou. Jejím námětem je moderní variace na starý námět krevní msty, který byl jednou z dominant tematického repertoáru jihoslovanského písemnictví už v starých epických zpěvech a který byl u nás jako typicky jihoslovanský přijat a zpracován už v literatuře obrozenské a jako takový dal impulsy i pro další tematický a motivický vývoj původního českého písemnictví.

Mihailovićova próza je zároveň i novodobou variací na starý typ „výchovného románu“. Hlavní hrdina povídky, chlapec z předměstské bělehradské dělnické rodiny Ljuba Sretenović, v ní prochází řadou událostí a vlivů, které postupně formují jeho povahu a názor na svět. Jeho základní životní hodnotou je jeho dělnictví („Já jsem  … odjakživa strojní zámečník, člověk od řemesla; ruce jsou všecko, co mám“, s. 135), dělnictví se svým kodexem cti a tradicí revolučnosti a solidarity. K těmto hodnotám, jakož i k hlubšímu citu k nejbližším lidem, se však hrdina propracovává velmi pomalu a za velkou cenu, takže si je plněji uvědomuje až tehdy, když o ně neuváženou emigrací přišel. Jako člověk středního věku, kdy svůj příběh vypráví, stojí vlastně na pokraji životního krachu; ani tehdy však nedokáže pochopit a zhodnotit svůj osud zcela otevřeně a vidí řešení svého emocionálního traumatu vykořeněnosti zcela primitivně a násilnicky v možnosti světového otřesu a konfliktu. Autor se nedal svést k lacinému psychologickému happyendu; „výchova“ hrdiny není koncem literárního díla zdaleka dokončena, zřejmě ho čekají ještě další vnější i vnitřní důrazné nárazy a otřesy, než se vyrovná sám se sebou a s prostředím — jak s tím, které opustil, tak s tím, které zvolil.

Léta jeho dětství a dospívání ovlivnilo především prostředí, ve kterém žil, hlavně parta výrazně lumpenproletářského ražení; našel v sobě sice sílu rozejít se s ní, ale stopy jejího vlivu v něm zůstaly; vůdce této party, který později vlastně zničil jeho [66]rodinu, „trestá“ nakonec tím, že ho připraví o život. A vedle „hodnot“, které mu zprostředkovala parta, měl už v mládí jen dvě jistoty: děvčata, nevybíravě střídaná, a profesionální sport. A i toto jeho hlavní životní zaměření ho nakonec formovalo ne tím, co v něm bylo sportovního, ale tím, co v něm bylo profesionálního. Teprve mnohem později si uvědomuje, že selhal v obojím. Tehdy se jeho sebejistota a celý hodnotový řád rozpadá; ve „výchově“ hrdiny nastupuje jako pozitivní moment deziluze a zoufalství.

Textová výstavba díla je založena důsledně na vyprávění v první osobě, tedy na postupu, který je dnes ve všech evropských literaturách už tak běžný, že je téměř bezpříznakový. Vyprávěč je totožný s hlavním hrdinou a podává obraz svého života ex post. Toto hlavní pásmo vyprávěče je prokládáno jednak vnitřními monology hrdiny a jeho vnitřními, nepronesenými přímými a nepřímými řečmi, jednak pronesenými přímými řečmi téhož hrdiny a řady dalších postav povídky.

Věnovali jsme zde poněkud víc pozornosti obrazu hlavního hrdiny a textové výstavbě díla, protože jsou to faktory, které do značné míry určují jazykově slohovou výstavbu překladu. K této okolnosti se totiž při posuzování překladů přihlížívá málo; obvykle se za základní, nebo dokonce jediné určující vodítko pokládá jazykově slohová podoba originálu a úkol překladatele najít co nejadekvátnější jazykově slohový ekvivalent, a to buď přímými paralelními prostředky v jazyku překladu, nebo co nejpřiměřenější substitucí „prognostických významů“[3] originálu, tj. významů, v nichž se odráží přímo v sémantické rovině vztah příslušníků jazykového společenství k jazykovým znakům. To je jistě [67]správné, vystihují se tak podstatné rysy mechanismu překladu, ale není to úplné. Překladatel je jazykově a slohově limitován v beletrii velmi podstatně i celkovou situací jazyka,[4] do něhož překládá, výstavbou tematické roviny a roviny postav díla, typem výstavby textu a nakonec slohovými normami, které jsou v jazyku, do něhož se překládá, s těmito faktory spojeny. V našem konkrétním případu: dílo toho typu, který jsme naznačili výše, tj. dílo vyprávěné v první osobě, s vyprávěčem-hrdinou stylizovaným jako „mladý silný muž“ z velkoměstské periférie, už více méně automaticky určuje, že text bude při překladu do češtiny nejen v přímých řečech, ale i v pásmu vyprávěče posunut za hranice spisovné češtiny směrem k češtině obecné a slangům, a to ve všech rovinách jazyka, i když v originálu je tento posun uskutečněn následkem odlišné jazykové situace jen v rovinách některých (poněvadž v rovinách ostatních, např. zvukové nebo tvarové, rozdíly mezi spisovností a nespisovností neexistují nebo nejsou podstatné; v originálu povídky využil autor prvků tzv. šatrovackého jazyka, tj. velkoměstského slangu mládeže promíseného argotismy, který je charakterizován prvky lexikálními, lexikálně sémantickými, frazeologickými a syntaktickými, a jen okrajově tvaroslovnými nebo hláskoslovnými /výslovnostními/).[5] Vzor, v němž se nejzřetelněji projevuje česká slohová norma pro takový druh prózy, jaký napsal Mihailović, představují dnes v češtině například povídky V. Duška o mládeži z karlínského předměstí.

M. Kvapil charakterizoval v doslovu k povídce (s. 142) Mihailovićův jazyk obecně tak, že je mu vlastní „mistrná, až rafinovaně mnohovrstevná funkčnost jazyka stylizovaného do rovin různých sociálních prostředí“ a že se vyznačuje „odvahou použít naturalismů jako prostředku pro vyjádření drsných skutečností“.

Překladatel Jiří Fiedler postupoval tímto směrem, veden určujícími faktory originálu, především v jazykové rovině lexikální a frazeologické. Text vyprávěče i přímé řeči postav jsou v tomto ohledu zcela určujícím způsobem proniknuty hovorovými, obecně českými[6] a slangovými výrazy; doložíme to jen omezeným množstvím příkladů, jimiž aspoň naznačíme slohové rozpětí užitého výraziva (fotr, [68]ségra, brácha; frajer; makat, fachčit; sekýrovat, zfotrovatět; kecat, píchnout někomu, sušit hubu, provozovat podrazy, lemplovat, zrychtovat někoho; flák, trsat (což se provozuje ve slujích a candrsálech); frmol; líznout (‚zatknout‘), sehnat flek, sežrat někomu něco, držet se štajf, dělat haura, ukecat někoho, sumírovat si, pindat; na blind, bezva, zichr, vošajslich, atd., atd.). Hojně se objevují slovní jednotky univerbizované, jako prostředek typický pro mluvené nespisovné dorozumívání (jako tuberák; mistrák, přátelák, přestupák, opušťák), a slovní jednotky slovotvorně obdobně utvářené (kodrcák, tj. ‚starý rozviklaný autobus‘, mindrák; lampasák apod.); bohatě je zastoupeno výrazivo týkající se požívání alkoholu a erotického života (být pod párou, nalít se, zhulákat se apod.; děvče jako objekt zájmu je holka, kus, kost, treska, kostrč, žrádlo nebo děvka (v originálu šolja, riba), a jako takové se honí, zafixuje, pak lízne nebo nabalí, válí se to s ním a nakonec se přeřízne, oklátí neboli převrátí, popř. rozrazí; přitom se zjistí, jestli byla načatá, nebo celá).

V řadě uvedených příkladů přechází nespisovná vypjatá expresivita textu do oblasti explicitní vulgarity. Ta je jednou z určujících složek slohové výstavby textu, a přejímá někdy i prostředky původem argotické. Vulgární prostředky jsou charakteristické především pro přímé řeči mladých lidí (v nich se nejen uplatňuje věkově daná touha po silném výrazivu, je v nich také ukryt prostředek, kterým se zjevuje solidarita společenské skupiny), ale i pro pásmo vyprávěče (dělám strašně nasranou masku, nepotřebuju jít kvůli hajzlovi do lochu; rozdělat pajšl někomu, zaháknout se za balíka, tj. ‚pověsit se na paty cizímu člověku, křupanovi, venkovanovi‘). V řeči vyprávěče je možné pozorovat v tomto směru vývojový pohyb — tato krajní výrazová poloha sice nemizí, ale podstatně slábne v okamžiku, kdy se mu hodnotový svět jeho mládí přestává jevit jako samozřejmý.[7] Z tohoto totálního proudu krajní expresivity, až vulgarity jsou vyňaty přímé řeči hrdinovy matky (v jejímž projevu se uplatňuje, v souladu s jejím životním postojem, výrazivo a obraty náboženské).

V jazyku překladu povídky se využívá bohatých zdrojů obraznosti, které nespisovné, zvl. slangové vyjadřování skýtá (čumák, tj. ‚divák‘; placatit se u země, tj. ‚být malé postavy‘, mít sladkou masku, tj. ‚pří[69]větivě se usmívat‘, srovnat někomu fasádu, tj. ‚rozbít obličej‘, vypustit šťávu, tj. ‚vymočit se‘).

Tematická rovina a rovina postav se do jazyka díla promítá ještě lexikální složkou individualizující (na rozdíl od dříve popsaného lexikálního živlu, jazykově určujícího prostředí a postavy spíše kolektivně), a to sportovním slangem z oblasti boxu. Představu o zapojení všech těchto prostředků slovní zásoby a o jejich slohovém fungování dá snad čtenáři tato ukázka:

Přijdem a vidím tam jednu kostrč, pěknou jako obrázek — vysoká, vlasy blond až na ramena, hezká tvář, kozičky do špičky, nohy jak z modelárny. „Bohajeho, Dragane,“ povídám, „zafixuj ten kus tam u sloupu“. „Vidím,“ povídá Dragan, „žrádlo“. „Pojď ji líznout,“ povídám. „To myslíš jako ty?“ „No jasně, že já,“ směju se. „Na tebe je trochu dlouhá.“ Dragánek opravdu nebyl žádná čára. „A co by ti to udělalo, kdybys koupil tu druhou vedle? Mrkni, to taky není špatná kost.“ Jak se tak předem domlouváme — „di do prdele,“ povídá mi, „jak dlouho ti mám furt sparovat, vždycky chytnu tu horší —„ saxíky začnou válet, a najednou se odkudsi přitočí Pišta Apač! Byl u ní první a koupil ji. A za ním se objevil Mića Gibon a popadl tu druhou. Rozhlídnu se a vidím: kousek dál sedí ještě další dva vrahouni z Dušanovce, Iva Marajs a Slava Žiďák.

Nechce se mi to líbit. Kde ti se tady berou?

„Viděls?“ ptá se mě Dragánek.

„Viděl,“ povídám. A dumám, jak dál. „Víš co,“ měním hned taktiku, „utrhnem ty tři, co tam zůstaly.“

Urvali jsme tři tresky — tamta je zatím v chumlu, motá se kolem ní snad osum párů — všecko ostatní je už v hajzlu. A celkem jsme ten flák přežili (s. 36—37).

Takto vysoce zdůrazněná lexikální nespisovnost, expresivita a vulgarita by měla mít, jak by se zdálo, automaticky za následek dalekosáhlou stylizaci ve směru k nespisovnosti i v rovině hláskové a tvarové. Avšak už uvedená ukázka naznačila, že tomu tak není (srov. opravdu, sedí — množ. čís., apod.).

Skutečně, v celé knížce se nenajde například jediné protetické v-. Ještě příznačnější je však způsob, jak se v textu překladu uplatňuje nejtypičtější a nejnápadnější hláskový znak obecné češtiny, totiž -ej- na místě spisovného -ý-/-í-. Nespisovné -ej- se v základu slova objeví třikrát (na s. 34, 109 a 112—3), a ve všech případech frazeologizované (bejvávalo, zatnout kejhák, štrejchnout), v koncovkách ho není užito vůbec. Sledujeme-li však jazykovou stránku textu pozorněji, zjistíme skutečnost ještě zajímavější, že totiž v celé poměrně rozsáhlé povídce je všeho všudy jen kolem třiceti míst (tj. v průměru jedno na [70]čtyřech stranách textu!), kde se konkurence -ej/-ý vůbec mohla uplatnit. To je textový fakt, který je zcela v rozporu se statistickými poměry frekvence hlásek v češtině.[8]

Průměrná statistická zjištění však neukazují pozici tohoto hláskového jevu v textu v plném světle. Více než deset případů, kdy se v textu objevují spisovné podoby s -ý-, je totiž kumulováno na s. 90—93, a to v promluvách jedné osoby, Sretenovićova trenéra kapitána Zoriće, člověka, který jediný stojí v konfiguraci postav díla výrazně jako hodnotový antipod hlavního hrdiny. Odlišně stylizovaný projev Zorićův, v němž je na malé ploše nápadně kumulován výrazně spisovný hláskový jev a který i lexikálně je vychýlen směrem k nespisovnosti jen málo, nabývá již tím i hodnoty kompoziční a ideové.

Stejně tak je spisovné -ý- zcela nenápadné tam, kde se objeví v dopisu (s. 74), a v závěrečných citově vypjatých pasážích vyprávěčových (s. 132—138). Nápadnost spisovného -ý- se ztrácí i v přímých řečech, které jsou pronášeny v cizím jazykovém prostředí, a tedy vlastně v „jiném jazyku“ (s. 10). Pomineme-li tedy tyto případy, které jsou zřetelně motivovány, dojdeme k výsledku, že v celé knížce se objevuje v pásmu vyprávěče a pásmu postav jazykový prostředek s -ý- jen asi desetkrát.

Příčina této výjimečné stylizace je zřejmě v subjektu překladatele. Pozornějšímu a vnímavějšímu čtenáři neujdou v textu některé znaky, které ukazují překladatelovu moravskou jazykovou bázi. Je to např. záporový genitiv v řeči vyprávěče (s. 20) a preferování koncovek -a a -e v 2. a 6. pádu neživotných maskulin (háječka, s. 17, 71; futře s. 97), především však interdialektový lexikální prvek chalan, velmi frekventovaný v pásmu vyprávěče i pásmu přímých řečí postav (je ho užito jako ekvivalentu srbského mangup).[9]

Nespisovná obecná čeština „pražského“ typu se svými typickými [71]znaky zvláště hláskovými a tvarovými[10] byla pro překladatele zřejmě nepřijatelná. Ale chápal, že spojením výrazně nespisovné a expresívní roviny lexikální s hláskoslovím a tvaroslovím v podstatě spisovným by pro větší část čtenářů vznikla jazyková parodie, vyvolávající nechtěné a pro vyznění díla rušivé účinky.

Podnikl proto namáhavý a pracný experiment — jeho podstatou bylo právě vyloučení situací, kde by se muselo volit mezi nejpříznačnějším hláskovým rysem obecné češtiny, -ej-, a jeho spisovným protějškem -ý-/-í-.[11] Znamenalo to např. vyhýbat se jistým tvarům tvrdých adjektiv, hledat synonyma za výrazy s hláskou-písmenem -ý- v základu atd.

Na jednom případu lze ukázat, jak vynalézavě si počínal: na s. 35 se objevuje nespisovný název nositele vlastnosti vaďák („a on se na ni hned sápe jak vaďák“) na místě, kde by v běžné obecné češtině slangového zabarvení bylo substantivizované přídavné jméno vadnej (frazeologizované ve spojení bejt (ňákej) vadnej).[12] Okazionální novotvar vaďák existuje potencionálně v soustavě obecné češtiny (je možné, že už byl v jazykové praxi tu a tam realizován), je plně v souladu s jejími slovotvornými tendencemi a navíc zvýšil expresivitu textu, je tedy plně v souladu s obecným slohovým směřováním našeho překladu. — Naopak záměrně sáhl překladatel k podobě se spisovným -ý- v samém závěru díla, v pateticky zoufalém monologu hlavního hrdiny; na s. 138 čteme: „Od té doby mi zůstává už jenom jedna  … naděje,“ a v těsné blízkosti je repetice: „Člověk, kterému už zbývá jednom jediná naděje“ (prol. zde); jde o poslední větu povídky, tedy místo významově mimořádně zatížené; spisovná podoba u hrdiny-vyprávěče, vyjadřujícího se jindy silně nespisovně, působí zde proto neobyčejně účinně.

Jinak v hláskové a tvarové rovině užíval překladatel často jen pouhého náznaku nespisovnosti, nešel do důsledků a nesnažil se o zcela věrnou kopii mluveného nespisovného projevu; u některých jevů se proto objevuje kolísání funkčně nevyužité.

[72]Tak jsou v textu (v obou základních pásmech) např. podoby jdi (52) i di (34, 119), jseš i seš (52, 121), sedm, osm i sedum, osum (21, 24 — 17, 19, 38, 84), čtyři i štyry (17, 21, 27, 32, 37, 130, 135—52, 65, 77, 81). Náznak slohového a kompozičního využití je u dublety ještě (v pásmu vyprávěče, např. 24, 108) a eště (v přímých řečech, 19, 102, 111). Zásadně nejsou kráceny délky koncovek (jezdím k hranicím, s jakým, čím, chlapům) ani základů (říkám, půjdu); nezjednodušují se souhláskové skupiny (jestlipak apod.). Jiné hláskové adaptace směrem k nespisovnosti jsou užity jen v náznaku (např. došáhneš, 38 — v přímé řeči, ale v kapse, nikoli kapce, 22 — v pásmu vyprávěče; tento jev je výrazně český v užším smyslu slova). Důsledně se však užívají tvary vemu, veme, vem! od slovesa vzít (podoby vezmu atd. cítí někteří mluvčí, zvláště mladí, dnes skutečně jako už příznakově knižní).

O důsledném pomíjení náslovného v- jsme se už zmínili (protetické v- je přitom hojné nejen v Čechách, ale i v celé západní polovině Moravy). Neobjevuje se ani tam, kde pro to kontext nebo sémantika výrazu a jeho slohová platnost vytvářely příznivé okolnosti (např. opušťák, ohodit se ‚pěkně se obléknout‘ —, oddělat (někoho), oklátit (děvče), štrejchnout do ohryzku, odejít ze špagátů, oblek a vercajk, zarůst jak opice apod.). Textové podmínky si pro to překladatel vytvořil téměř důsledným eliminováním nespisovného -ej-.

Pozoruhodná je konkurence spisovného -é- a obecně českého -í-. Podoby se zúženým -í- se objevují v základech slova (oblíknout se, omdlívat, rozhlídnout se, nejmíň atd.). Za nedůslednost lze považovat spisovnou podobu převézt (užitou v přeneseném významu ‚vyzrát na někoho‘, s. 22); možné nespisovné podoby převízt, popř. převezt však překladatel zřejmě považoval za místně omezené. Proti tomu téměř důsledně je spisovné -é- v koncovkách (někde je drženo „oficiálností“ výrazu: takzvané dvojí občanství, 136).

V textu lze zachytit stopy toho, že i tyto podoby se snažil překladatel aspoň někde vyloučit, aby nebylo nutné mezi -é- a -í- volit (např. na s. 21: „Bylo mě těžko zasáhnout“ místo přirozenějšího těžké/těžký).

Osobitě je stylizován text i v tvaroslovné rovině. Je téměř samozřejmé, že tam, kde jazyková soustava poskytuje možnost volby mezi slohově rozlišenými tvary, jsou voleny tvary hovorové (koncovka -m pro 1. osobu množ. č. přít. času u sloves, plurálová koncovka -i místo -é u podst. jmen mužských životných, „ženská“ shoda u podst. jmen střed. rodu v 1. a 4. pádu množ. čísla.[13]

[73]Text kolísá mezi tvary (j)si — (j)seš, např. na s. 52 v přímé řeči Ljuby Sretenoviće: „Tak víš co, Atamane? Ty jsi o dost starší  … Ale teď ti něco povím: ty sám seš gauner! Nejsi o nic lepší než tamti vaši, Atamane! Ještě horší seš!“ (prolož. zde). Obecně česká podoba seš ve sponové funkci je dnes pevná nejen na většině území Čech, ale i na střední Moravě včetně Olomoucka;[14] překladatel zde využil této dublety výrazně slohově — nespisovné seš je exponováno jako emfatičtější, významově i citově naléhavější.

Vztah k ostatním příznakovým tvaroslovným prvkům můžeme shrnout velmi stručně. V 7. pádu množ. čísla se jednoznačně preferuje zakončení -ma, a to nejen u mužských substantiv, kde je to více méně samozřejmé (s klukama, direktama, sourozencema atd., v některých případech ani nebyla možnost volby: kurvila se s fricema), ale i u substantiv ženských, u adjektiv, zájmen a číslovek tři a čtyři. Tento jev má zřejmé aspirace na nespisovný prostředek celonárodní (a navíc se jeho nespisovnost pociťuje už poměrně slabě, takže se vytvářejí podmínky pro jeho přehodnocení v slohově příznakový jev spisovný).[15]

Proti tomu jsou v překladu zcela opomenuty obecně české tvary minulého času bez koncovky -l u sloves se souhláskovým zakončením základu, je tedy jen okradl, nesl atd., stejně tak jako slovesa vzoru tisknout mají tvary bez kmenové přípony -nu- (táhl, hmátl, zvykl atd.).[16] Zde je diference česko-moravská velmi ostrá a pevná; pro čtenáře z Čech jsou zvláště u sloves nespisovných tvary jako (já jsem ho) prokoukl nepřirozené.

Velmi citlivým prostředkem z našeho hlediska jsou tvary 3. osoby množ. čísla přít. času sloves V. a IV. prézentní třídy. Zde překladatel zcela důsledně pominul tvary s apokopovaným (vypuštěným) -í (tedy -aj, -ej) a důsledně také dodržoval spisovné rozlišování tvarů sloves prosit, trpět na jedné a sázet na druhé straně.[17] Pro ty, jejichž „mateřským“ jazykem je obecná čeština, jsou tyto tvary v nespisovné umělecké stylizaci obtížně přijatelné zvláště u emocionálních frazeologismů (např. nemají páru, apod.). U sloves III. prézentní třídy jsou užívány vcelku bez výjimek koncovky -u, -ou (slohově rušivý tvar: [74]chlapi se poflakují, s. 99, je patrně nedopatření).

Ještě větší komplikace charakterizující současnou jazykovou situaci češtiny vyjevuje překlad svým vztahem k těm tvarům 1. pádu množ. čísla mužských životných tvrdých příd. jmen, u nichž se před koncovkou -i mění koncová souhláska nebo skupina souhlásek základu. Tvary předepsané spisovnou kodifikací se v Čechách cítí, zvláště u mladé generace, jako vypjatě spisovné. Naopak na převážné části Moravy se shodují s běžnými tvary interdialektů.[18] Naproti tomu tvary s nezměněnou podobou základu jsou i v Čechách hodnoceny jako výrazně nespisovné (a pro Moravany jsou zcela nepřijatelné, protože jsou cítěny jako silně vulgární). Pro českou situaci v užším smyslu slova tu tedy zatím chybí předpoklad, aby se mohl uplatnit běžný, a snad i zákonitě působící kodifikační mechanismus, jímž se v okamžiku, kdy chybí neutrální člen synonymní morfologické řady, posunuje do neutralizované pozice tvar nespisovný.[19] Překladatel se za této svízelné situace rozhodl sáhnout po podobách spisovných (a „moravských“). V řadě případů je výsledek vcelku slohově nenápadný i pro čtenáře z Čech (někteří boxeři, jiní trenéři), konfliktnost řešení se však zaostří tam, kde spisovný tvar v kontextu stojí vedle tvaru hovorového (lidi tu nejsou špatní, 8), kde alternuje skupina souhlásek (mužští, s. 11 — v přímé řeči!), kde je užito adjektiva nespisovného v expresívní funkci (jsme vadní, 10) nebo kde adjektivum určuje podst. jméno nespisovné, popř. expresívní (příklady můžeme uvést jen na ukazovací zájmena, kde jsou však poměry slohově zcela tytéž: tihle poskoci, 31; ti zabijáci, 36).

Za zmínku stojí i jeden jev slovotvorný, v překladu velmi frekventovaný. Jde o tvary druhého stupně příslovcí. V češtině existuje v některých případech řada až čtyř synonymních tvarů, rozrůzněných regionálně[20] a také slohově. Jde o čtveřici rychleji, -ej, -ejc, -ejš.[21] Pře[75]kladatel opět sáhl k podobám hovorovým, nikoli výrazně nespisovným (častěj, hlasitěj, opatrněj, pozděj, rychlej, vážněj), ojediněle užil i tvarů spisovných, a to výhradně v pásmu vyprávěče (později 19, 83; trapněji, 135).

Fiedlerův překlad Mihailovićovy povídky je významný a úspěšný překladatelský výkon, vysoce přesahující průměr svou promyšleností a slohovou kvalitou. Překladateli se zde podařil trochu husarský kousek: jeho dílem vstoupil do kontextu současné české prózy překladový text, pro který neexistuje v rovině jazykově slohové v původní literatuře ekvivalent. Přitom jeho jazyková stylizace je kompaktní, účinná, esteticky i myšlenkově naléhavá a působí zcela přirozeně (přes některá dílčí problematická řešení a nedůslednosti, na něž jsme během rozboru upozorňovali). Tímto překladem přibylo nové osobité řešení otázky, jak v umělecké literatuře zobrazovat a stylizovat současnou složitou českou jazykovou situaci; toto řešení by nemělo ujít pozornosti literárních kritiků a teoretiků, stylistiků a jazykovědců, ani čtenářů, a hlavně autorů původních (jejichž jazyková a slohová úroveň bohužel málokdy přesáhne šedivý slušný průměr a z nichž část upadá ve využití nespisovných útvarů a prostředků do únavné manýry). Fiedlerův překlad patří mezi ty činy, jimiž se o kousek rozšiřují a obohacují výrazové možnosti národního jazyka a jeho uměleckého stylu.

Jen jedna složka Fiedlerovy jazykově slohové konstrukce by měla podle našeho mínění být předmětem úvah a diskuse všech, kteří mají k věci co říct. Je to postoj, který zaujal k protikladu spisovného -é-a obecně českého -i-/-ý-, zvláště v koncovkových morfémech. Staré nezúžené -é- kromě spisovné češtiny zachovávají dnes už jen nářečí východomoravská a slezská (a přitom ani ona ne všechna a zcela důsledně).[22] Důsledné zachovávání podob s -é- (kromě základové pozice ve slovech jako oblíknout) se slohově dostává někdy do rušivého kontrastu s celkovou jazykovou stylizací prózy tohoto tematického a textového typu. Zúžené -í- se totiž dostalo v současné češtině do pohybu; odtrhuje se od soustavy příznakově nespisovných obecně českých rysů, jako je -ej- nebo v-, a nabývá stále více povahy jevu hovorového; o tom svědčí např. jazyková stránka rozhlasového a televizního vysílání i praxe značné části současné původní prózy, pokud její jazyková stylizace směřuje ke kontaktu s reálnou jazykovou situací.

[76]Překlad Mihailovićovy povídky specifickým způsobem upozorňuje i na jistá latentní napětí, charakteristická pro českou jazykovou situaci, a měl by posloužit jako dílčí podnět pro diskuse o dalším vývoji kodifikace spisovné češtiny.

---

[1] Dragoslav Mihailović, Prohra (pův. název Kad su cvetale tikve), přel. Jiří Fiedler, Praha, Odeon 1979.

[2] Srov. F. Daneš, v NŘ 37, 1954, s. 124n., zvl. 135n.; a ve sb. Jazyk a štýl modernej prózy, Bratislava 1965, s. 88n.; J. Hrabák v NŘ 45, 1962, s. 289n.; K. Horálek v Slavica Pragensia IV, 1962, s. 643 n.; M. Fundová v NŘ 48, 1965, s. 21n.; L. Nováková v Slavica Pragensia VIII, 1966, s. 373n.; A. Stich v čas. Knižní kultura, 1964, s. 60n., tamt. 1965, s. 248n., ve Zprávách Kruhu přátel českého jazyka, leden 1969, s. 10n., v NŘ 58, 1975, s. 215n. a v NŘ 62, 1979, s. 26n., zvl. 32—34. Popis radikálně odlišné situace v současné ruské próze viz u K. Koževnikové, Spontannaja ustnaja reč v epičeskoj proze, Praha 1970, s. 109n.

[3] Srov. L. S. Barchudarov, Jazyk i perevod, Moskva 1975, s. 106n.; v podstatě obdobně vidí tento problém i většina sovětských a západních teoretiků překladu uvedených u Barchudarova na s. 237—8. Srov. dále J. Levý, Umělecké otázky překladu, Česká literatura 5, 1957, s. 379n., a K. Horálek, K otázce reprodukce stylistických kvalit podmíněných jazykovým systémem, Dialog 2, 1958, s. 71n. Nespisovnými prvky v překládání se u nás zabývala H. Křížková (Běličová), Poznámky k jazyku krásné literatury a překladu, Dialog 1964, č. 3, s. 30n. Srov. i studii K. Koževnikové v čas. Čs. rusistika 10, 1965, s. 74n. Je příznačné, že problematika využití nespisovných prostředků, v této souvislosti velice závažná a ožehavá, je jen zcela okrajově zmíněna například v překladovém sborníku Překlad literárního díla, Praha 1970 (např. s. 145 zmínka o ekvivalentech „hovorových prvků“); totéž platí i o naší základní monografii tohoto oboru, knize Umění překladu od J. Levého (Praha 1963), kde se několikrát mihne problematika „hovorového jazyka“, a to především v souvislosti s vulgarizací a zmalicherňováním originálního znění překladem (s. 46, 116—126); s opřením o analýzy J. V. Bečky v Úvodu do české stylistiky (Praha 1948), která zachytila stav dnes už pochopitelně antikvovaný, došel Levý k nepřijatelnému závěru, že charakteristika „fonetickými a morfologickými prostředky“ je už dnes spíše věc minulosti — v křiklavém rozporu s tím je i těsně předcházející ukázka ze známého překladu Salingerova díla Kdo chytá v žitě od manželů Pellarových.

[4] Viz Al. Jedlička, K problematice jazykové situace, SaS 39, 1978, s. 300n. a sb. Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 18—19 a 249—250.

[5] Srov.: Slovník slovanské lingvistické terminologie I, Praha 1977, s. 28 a 204.

[6] Srov. k tomu J. Bělič, Celonárodní slovní zásoba ne plně spisovná a nespisovná, SaS 25, 1964, s. 11n.

[7] Diferencí mezi nespisovným a spisovným pojmenováním se využívá v textu někdy i jako prostředku stylového a ideového; tak přestupák z přímé řeči vyprávěče se mění v jeho vyprávěčském textovém pásmu na přestupní lístek (s. 52, 53), argotický loch se mění v méně slohově expresívní lapák, když pominula hrdinova pomstychtivá vášeň (s. 112, 121) apod.

[8] Nemáme k dispozici kvantitativní údaje, které by nám mohly prosně určil, jak dalece je text v tomto směru stylizován, ba deformován. Ale velmi hrubým odhadem můžeme předpokládat (s využitím údajů publikovaných v SaS 24, 1963, s. 165n. a v přiložené tabulce), že -ý- by se v normálním textu na jedné stránce naší povídky mělo objevit průměrně asi patnáctkrát; je tedy v našem překladu snížena obvyklá průměrná frekvence tohoto jevu asi na jednu šedesátinu.

[9] Jako moravismus uvádí heslo chalon (‚nemehlo, ein großer, plumper und dummer Mensch‘) už Jungmannův Slovník (díl I, s. 781), podobu chalán (‚neotesaný člověk, klacek, ničema, rozpustilec, der Klachel, Taugenichts‘) určuje jako moravismus a slovakismus také J. Kott (Česko-německý slovník, VI, Praha 1890, s. 408) a dokládá ji mj. z J. Dobrovského, z almanachu Nitra J. M. Hurbana, a dále informacemi, které mu poskytli studenti z Kroměříže a Olomouce.

[10] Srov. její popis v monografii J. Hronka, Obecná čeština, Praha 1972, zvl. s. 22—53.

[11] Metoda užitá při překladu Prohry je jistou analogií toho, jak se jazykový materiál upravuje a přizpůsobuje při překladu libret (srov. V. Jirát, Portréty a studie, Praha 1978, s. 520n.).

Je ovšem jasné, že užití nespisovných prostředků je v překladech (stejně jako v dílech původních) stylizováno vždy — např. někteří překladatelé volí účinný postup, že signály nespisovnosti umisťují, popř. koncentrují tam, kde jde o obsah emocionálně zesílený nebo dramatický apod. Ojedinělost překladu Prohry je v tom, že byly zcela důsledně a hromadně eliminovány situace, kdy je nutno vůbec volit mezi elementem spisovným a nespisovným.

[12] Slovník spisovného jazyka českého, díl IV, Praha 1971, s. 4 uvádí spojení být (nějak) vadný jako oblastní české a vykládá ho ‚(být) nemocný, malátný‘, ale obecně česká slangová paralela má význam ‚být nenormální, vymykat se negativně z obvyklých mezí‘.

[13] Tvary jako lidi, všecky (jména) apod. drží dosud kodifikace za hranicemi spisovnosti, je v tom však v nesouladu s živým jazykovým územ, který jim v mluveném dorozumívání příznaky nespisovnosti nepřipisuje.

[14] Viz J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 200.

[15] Návrh na to už byl podán, viz sb. cit. v pozn. 4, s. 118.

[16] Viz J. Bělič, cit. práce, s. 194—5 a mapka č. 13.

[17] O nářeční diferenciaci v tomto ohledu viz J. Bělič, cit. dílo, s. 190—92. Tvary jako (oni) prosí, leží se nepociťují jako výrazně spisovné dnes už snad jen v jihozápadních Čechách (pomineme-li některé malé moravské enklávy), a i tam je starší nářeční stav tohoto jevu narušen migrací obyvatelstva.

[18] Srov. J. Bělič, cit. práce, s. 167.

[19] Viz sborník cit. v pozn. 4, s. 115—16 a 121.

[20] Toto územní rozrůznění není zatím popsáno — údaje o něm nemá ani J. Bělič v citované souhrnné dialektologické práci, ani J. Hronek; S. Utěšený (viz sb. Miscellanea linguistica, Acta Universitatis Palackianae, Ostrava 1971, s. 35) uvádí podobu typu volněj (< eji) jako znak severovýchodočeský, volnějš jihozápadočeský, „všude jinde pak -ejc“. Vcelku a zhruba se tedy dá říct, že tvary na -eji se dnes cítí v Čechách jako spisovné, a to vyhraněně spisovné, tvar na -ej jako hovorový, tvar na -ejc jako nespisovný obecně český, tvar na -ejš jako nespisovný, a přitom aspoň zčásti lokálně omezený. Srov. i P. Jančák v NŘ 63, 1980, s. 172.

[21] Sekundárně se hovorově a nespisovně zabarvené přípony šíří i k příslovcím, které ve spisovném jazyku netvoří 2. stupeň příponou -eji, např. k dvojici dříve (neutrální spis.) a dřív (hovor.) existují i nespisovné podoby dřivějc, dřívejc, dřívějš — nikoli však tvar s příponou -eji.

[22] Viz J. Bělič, cit. dílo, s. 98—100 a mapa č. 15 a č. 28, a J. Hronek, dílo cit. v pozn. 10, s. 22—24 a 123.

Naše řeč, volume 64 (1981), issue 2, pp. 64-76

Previous Miloslava Knappová: Začleňování cizích ženských příjmení do češtiny

Next František Kopečný: K původu termínů slang, argot, hantýrka a žargón