Asad — „Asád“ — Sádát — „Sadat“ — Šádilí — „Šadlí“

Eva Müllerová, Zdeněk Müller

[Drobnosti]

(pdf)

-

V souvislosti se zájmem, který věnuje naše zpravodajství událostem v arabském světě, objevují se v tisku, rozhlase a televizi osobní jména označující vládní nebo politické představitele arabských zemí. Jsou však často vyslovována a psána nesprávně.

Soustavně se objevuje v mluveném i psaném projevu jméno syrského prezidenta v dlouhém tvaru „Asád“, přestože Arabové vyslovují a píší krátké Asad. K obdobné chybě (v obráceném sledu) dochází v případě uvádění jména prezidenta egyptského. U nás slyšíme a čteme krátké „Sadat“, avšak správná je dlouhá podoba Sádát. Stejně je tomu ve jménu nového alžírského nejvyššího představitele. Ve sdělovacích prostředcích se vyskytl nesprávný krátký tvar „Šadlí“ (zkrácení se projevilo i ve vypuštění samohlásky i uvnitř slova). Toto jméno bychom však měli vyslovovat a psát s první a poslední samohláskou dlouhou a mezikonzonantním i, tedy Šádilí (vyslovujeme [Šádylí]).[1]

Jde většinou o chyby v kvantitě samohlásek (tj. v jejich délce nebo krátkosti), méně často o chyby ve vypouštění samohlásek. Tyto nedostatky jsou způsobeny dvěma činiteli:

/1/ arabským pravopisem (krátké samohlásky, tj. a, i, u se v arabských textech zaznamenávají pouze v případech, kdy záměna krátkých samohlásek způsobí změnu významu slova; dlouhé samohlásky, tj. á, í, ú se píší)

/2/ tím, že naše zpravodajství přejímá tato jména ve vyslovované i psané podobě ze světových zpravodajských agentur, tj. vesměs z jazyků, které rozdíly v kvantitě samohlásek nemají, a tedy ani ve výslovnosti, ani v písmu je nevyjadřují.[2] Čeština se však s arabštinou právě v tomto foneticko-fonologickém rysu shoduje, kvantitu samohlásek vyjádřit může. V obou těchto jazycích má kvantita úlohu významotvornou a použití krátkých i dlouhých samohlásek přesně vyhraněnou funkci. V arabském jazyce najdeme totiž také výrazy, u nichž je doplnění nebo posunutí kvantity doprovázeno změnou významu. Například: džamad — ‚led‘, džamád — ‚minerál‘; džamal — ‚velbloud‘, džamál — ‚krása‘; nazil — ‚obyvatel‘, názil — ‚žijící; sestupující‘; ráhib — ‚mnich, poustevník‘, rahíb — ‚vážný, rozvážný, klidný; vzbuzující hrůzu, strašný‘.

[217]Uvedené chyby ostře kontrastují s pozorností, kterou naše zpravodajství (rozhlasové i televizní) věnuje výslovnosti jmen osob, zejména sportovců, ze zemí mluvících anglicky, popř. francouzsky, španělsky apod. Patří přímo k profesi reportéra nebo komentátora, aby si správnou výslovnost jména bezpečně ověřil, a to zpravidla u nositele tohoto jména.

Můžeme očekávat námitku, že do české slovní zásoby proniká celá řada arabských jmen a že možnost jejich ověřování je obtížná. Nelze žádat prověření každého arabského slova. Vybrané příklady uvádějí jména státníků, která se objevují téměř denně. To nás opravňuje k vážnému zamyšlení nad správnou výslovností těchto arabských slov.

---

[1] Pro arabskou souhlásku, která je přepisována do latinky d nebo dh (vyslovuje se jako anglické „th“ hlasné, např. ve slovech this, that apod.), nemáme v české abecedě ekvivalentní znak. Nahradíme-li tuto arabskou souhlásku přibližnou souhláskou českou, dostaneme dvě varianty: -d- nebo -z-. Z toho důvodu není nesprávný, vedle již uvedeného přepisu jména Šádili, ani tvar „Šázilí“.

[2] Svědčí o tom například jméno egyptského tenisty uváděné v našem tisku jako „El-Shafei“. Tento tvar je výsledkem anglické transkripce. Český zápis, který je nejbližší arabské výslovnosti, by měl mít podobu aš-Šáfií.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 4, s. 216-217

Předchozí Jaroslav Porák: K životnímu jubileu prof. Vladimíra Skaličky

Následující Věra Vlková: Monitor, monitorování, monitorovat