Časopis Naše řeč
en cz

K životnímu jubileu prof. Vladimíra Skaličky

Jaroslav Porák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Před 70 léty (11. srpna 1909) se narodil univ. prof. dr. Vladimír Skalička, DrSc., člen korespondent Čs. akademie věd, první profesor obecného jazykozpytu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (habilitoval se, a to pro obor ugrofinistiky, v r. 1939, profesorem byl jmenován v r. 1946). Na této univerzitě působil jako vědec a jako učitel téměř tři desítiletí[1] a jeho přednáškami i semináři prošla a jeho výklady i jeho pra[215]cemi byla ovlivněna řada našich lingvistů střední i mladší generace, mezi nimi nemálo bohemistů. A externě zde prof. Skalička působí i po odchodu do důchodu.

Prof. Skalička vycházel ze znalostí celé řady jazyků s odlišnou strukturou (vedle řady jazyků indoevropských hlavně jazyky ugrofinské, jazyky bantuské, čínština aj.) a ze systémového pojetí jazyka. Jednou z jeho základních tezí je, že různé jazyky jsou různým řešením stejných problémů. S ní úzce souvisí otázka, jaká jsou ta řešení; a tu zjišťuje Skaličla, že jejich počet není neomezený. Na tom založil svou typologii jazyků, hlavní to předmět jeho zájmu; rozlišuje pět jazykových typů: flexívní, izolační, aglutinační, introflexívní a polysyntetický. Typem rozumí soubor vlastností, které jsou si navzájem příznivé, nejsou však v příčinné souvislosti. Znamená to tedy, že je-li v jazyce rys A, je pravděpodobné, že je v něm i rys B nebo C. Znamená to také, že jazyky nejsou čistými typy, a říkáme-li tedy, že čeština je jazyk flexívní, je to proto, že v něm rysy tohoto typu značně převažují nad rysy typů jiných. To umožňuje také rozlišovat např. jazyky se silnější nebo slabší flexí, aglutinací atd. A takové rozdíly existují nejen mezi jednotlivými jazyky, ale i v různých stadiích vývoje téhož jazyka.

Toto pojetí jazykové typologie, které získalo značný mezinárodní ohlas, uplatnil Skalička vedle jiných jazyků i na češtině; vznikly tak zejm. práce Vývoj české deklinace (1941) a Typ češtiny (1951). V první z těchto prací se přesvědčivě ukazuje, že tento pohled na vývoj jazyka dovede ukázat v novém světle i vztah hláskoslovného vývoje k tvaroslovnému (tak např. staročeské přehlásky a v ě, u v i, o v ě posilují flexívnost a jimi tento typ v české morfologii vrcholí; další hláskoslovné změny vedou k posilování prvků zejm. aglutinačních).

V pracích Skaličkových je celá řada výkladů, a to výkladů podnětných a originálních, k různým otázkám lingvistiky. Zabýval se fonologií, morfologií (teorie pádů, komplexnost jazykových jednotek aj.), syntaxí, vztahem morfologie a syntaxe, teorií promluvy, dějinami jazykovědy apod. V řadě studií se zajímal o vztah jazyka a společnosti; připomeňme aspoň studii o tzv. jazycích primitivních, v níž popírá oprávněnost tohoto názvu v pojetí některých lingvistů, nebo studii o vztahu vývoje nářečí k vývoji společnosti, ke střídání společenských řádů. Tyto studie spolu s některými dalšími jsou shrnuty v knize Vývoj jazyka (1960). Řada jeho prací byla přeložena a vyšla v zahraničí (zejm. v SSSR, v NDR aj.).

V tomto stručném připomenutí jubilea není možné v celé šíři probrat Skaličkův přínos a vědecký význam jeho prací. Místo závěru, spolu s přáním životní i pracovní pohody do dalších let, připomeňme aspoň, že jedna z prvních významných autorových studií, pojednávající o asymetrickém dualismu jazykových jednotek, byla v r. 1935 otištěna v Naší řeči.


[1] K zhodnocení Skaličkova díla srov. zejm. K. Hausenblas, SaS 30, 1969, s. 221—226, a P. Trost, Slavica Pragensia XI, 1969, s. 7—10; zde je na s. 11—17 také soupis Skaličkových prací za léta 1931—1968.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 4, s. 214-215

Předchozí František Daneš: Josef Vachek sedmdesátiletý

Následující Eva Müllerová, Zdeněk Müller: Asad — „Asád“ — Sádát — „Sadat“ — Šádilí — „Šadlí“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1