Expresivita substantivních deminutiv v českých spisech J. A. Komenského

Josef Hubáček

[Články]

(pdf)

-

Cílem článku je dát odpověď na otázky, zda mají deminutiva v českých spisech Komenského slohotvornou funkci a přispívají-li ke stylové diferenciaci těchto děl. Z nich beru v úvahu Labyrint světa a ráj srdce[1], Theatrum universitatis rerum, Amphitheatrum universitatis rerum, O vycházení a zapadání přednějších hvězd oblohy osmé[2], Retuňk proti Antikristu a svodum jeho, Haggaeus redivivus[3], Didactica, Informatorium školy mateřské, Dvéře jazyků odevřené, Ráj cirkve znovu se rozzelenávající, Navržení krátké o obnovení škol v kralovství českém[4], Listové do nebe, Truchlivý, Nedobytedlný hrad, jméno Hospodinovo a Přemyšlování o dokonalosti křesťanské[5].

Dnešní jazykověda vychází při posuzování deminutiv z analýzy vztahu mezi slovem základním a odvozeným deminutivem[6]. Zjišťuje, že dnes stojí vedle sebe dvě velké skupiny deminutiv. První skupinu tvoří zdrobněliny formální, „u nichž je sémantický vztah ke slovům základním téměř nebo zcela přerušen“[7]. Druhou skupinu tvoří tři podskupiny:

a) deminutiva, u nichž je sémantický vztah k jejich základnímu slovu kvantitativní a vyjadřuje menší míru vlastností nebo rozměru;

[180]b) deminutiva, u kterých jde o vztah kvalitativní, v jehož pozadí je vždy subjektivní nazírání jejich uživatele na skutečnost;

c) deminutiva se vztahem kvantitativně kvalitativním.

Současná stylistika považuje za expresívní ta zdrobnělá slova, „u nichž ve vztahu k významu slova základního nejde jen o změnu kvantitativní, která tedy nevyjadřují přímo věc rozsahem malou, menší než pojmenování základní“[8].

V souladu s tímto pojetím pracuji s úplnou excerpcí deminutiv z uvedených spisů Komenského takto: Souhrnně uvádím zdrobněliny formální a ty, u nichž je sémantický vztah k jejich základnímu slovu jenom kvantitativní. Deminutiva, u kterých jde o vztah kvantitativně kvalitativní nebo pouze kvalitativní, vykládám podrobněji.

Mezi spisy Komenského mají podle mého soudu zvláštní místo Dvéře jazyků odevřené. Představují mi spojovací článek mezi jeho připravovaným velkým slovníkem a spisy ostatními. Přes svou formu mají Dvéře slovníkový charakter a mohou posloužit v mnoha případech pro ověření expresivity deminutiv užitých v ostatních dílech Komenského. Zdrobněliny vyskytující se ve Dvéřích jsou v téměř naprosté většině užity k účelům pojmenovávacím ve výkladové části textu a v českém překladu latinské předmluvy. K „speciálním účelům slohovým“[9] je jich užito pouze několik.

Jen v přehledu (jak už bylo řečeno) uvádím tyto skupiny deminutiv J. A. Komenského:

a) Výrazy, které mají podobu deminutiv a byly zřejmě v této podobě už přejaty (zpravidla z němčiny, a to rovněž z výrazů deminutivních: haklík, koflík, penžlík, váček).

b) Výrazy, často deminutiva formální, jichž je užito k účelům pojmenovávacím; u nich je sémantický vztah k slovům základním přerušen (nebyl pociťován ani v době Komenského):

babka, beránek, brdce, cvoček, čeládka, dcerka, děvečka, dítky, dlážka, dvérka, hodinky, hovádko, hrdlička, jazýček, kbelec, klobouček, kobylka, korouhvička, lahůdka, léčka, listek, měšec, nálezek, nevěstka, obrázek, olivka, oslík, pahrbek, pícka, písnič[181]ka, píšťalka, plénka, pokladnice, praporec, prášek, provazec, přípovídka, puňtík, rafíčka, schodek, sitka, směsice, snopek, stánek, stránka, studnice, ulička, vážky, víčko, vidličky, vroubek, vršek, zvonec, zoubek, ženka aj., zvláště terminologická pojmenování ve Dvéřích.

c) Výrazy, u nichž sémantický vztah ke slovům základním sice přerušen nebyl, avšak jejich běžným užíváním ve zdrobnělé podobě nebyl s nimi v době Komenského spojován žádný příznak expresivity. Nejčastěji jde o deminutiva, u nichž je sémantický vztah k základním slovům jen kvantitativní (vyjadřují menší míru vlastnosti nebo rozměru):

bylinka, cedulka, čárka, částka, dárek, děvčátko, domček, domek, hromádka, hrstka, hřička, hulka, chvilka, kaplice, klíček, knižka, kořínek, krajinka, kroužek, kousek, křížek, kůsek, láhvice, městečko, muška, okénko, plácek, pokojík, pokojíček, polstařík, pramének, ptáček, pytlík, rourka, skulinka, slavíček, slovíčko, spisek, stateček, studýnka, svíčka, škřinka, veršíček, veršík, větříček, větvička, zvoneček, žilka.

Listové do nebe odrážejí sociální a majetkové rozpory chudiny a boháčů. Všechna expresívně zabarvená deminutiva souvisejí s tímto tématem; jsou reprezentována např. výrazem haléřek/halířek, označujícím nepatrný majetek. Užívají ho obě sociální skupiny; chudí po pravdě, bohatí z nemístné skromnosti. V listu chudých se k takovým výrazům přidružují zpodstatnělé maličko (toho malička, což od tebe nám propůjčeno bývá) a deminutivum chaloupka (víceji daní i z té špatné chaloupky). Na expresivitu této zdrobněliny usuzuji i z textu Dvéří (396, L): V chalupě špatné kdo rád přebývá? Další čtyři zdrobnělé výrazy vložil autor do listu Kristova tam, kde dává chudým sebe za příklad (plástek medu) nebo kde připomíná svou dosavadní laskavost bohatým (hrstka, stolička metlička). Ve všech čtyřech případech jde o parafrázi bible. V té však je užito výrazů základních. Tím, že Komenský užil zdrobnělin, aktualizuje tyto výrazy a dodává jim jisté expresivity. Lze říci, že v Listech do nebe je užito zdrobnělin s jistou záměrností: pomáhají zdůraznit bídné postavení chudiny, přezíravý postoj zámožných a smířlivé stanovisko Kristovo.

O vycházení a zapadání přednějších hvězd oblohy osmé uplatňuje zdrobněliny jen pro pojmenování souhvězdí: Kuřátka, Prasátka.

Amphitheatrum universitatis rerum má pouze jediné deminutivum, jež nese určitý příznak expresivity: Odkudž se vidí, že se takové hříčky Pánu Bohu nelíbí, aby s takovými jeho slavnými skutky ko[182]medie a hříčky se strojily (194, 16—17). Výrazem mnou proloženým komentuje Komenský tragédii, k níž došlo při pašijových hrách, a je ho zde podle mého soudu použito s jistou ironií tak, že sám v souvislosti s výrazem hříčka užitém zde v dalším textu v jiném významu vytváří jakousi slovní hříčku.

Theatrum universitatis rerum má z četných deminutiv jen několik výrazů se vztahem kvantitativně kvalitativním, u nichž by bylo možno vystopovat alespoň určitou míru expresivity. Počítám k nim tyto: červík (člověk špatného toliko červíka se býti poznává; 108, 26). Jde o kontext parafrázující bibli, tam však se čte červ. Dále sem přiřazuji: tam chaloupku nějakou i dost špatnou uhlédal (126, 36): až do jiskřičky viděti se může (151, 32); v jedinké a tak… malé krajince takový počet lidu! (142, 6); prášek — častěji se vyskytující — jen v kontextu nejmenší prášek proti širokosti všeho světa (129, 25); každá ta nejmenší vícka z kolika částek složena jest (142, 3). Nejnápadnějším deminutivem se zcela zřejmým příznakem expresivity je v celém textu Theatra výraz mudráček: dva tito nad Boha se vypínající mudráčci (149, 6). Výrazné expresivity se tu dostává deminutivu proto, že je tvořeno od základního slova mudrák (s příponou zveličující a pejorativního významu).[10] Výrazu tohoto typu není zde užito ojediněle; lze jej číst i v jiných spisech Komenského.[11]

Retuňk proti Antikristu a svodum jeho obsahuje kromě značného počtu zdrobnělin stylisticky bezpříznakových jen několik deminutiv s příznakem expresivity. Deminutiva druhého stupně jsou uplatněna v případech, kdy častým užíváním ztratila zdrobnělina prvního stupně svou expresivitu a kdy jde Komenskému o aktualizaci výrazu alespoň částečným obnovením příznaku expresivity. Srovnej např.: částečkou říše jsouc… (80, 36). Výrazně expresívní ve smyslu pejorativním je výraz latinka užitý v kontextu ironizujícím latinské přísloví, jímž se podle názoru Komenského řídili jezuité: Ale nechť vědí, že my máme jinou latinku… (159, 29). Jako intenzifikační se jeví literka, podobnůstka, posmíšek, slovíčko: Písmo nikdež toto ani literkou nedotýká (168, 4); nejmenší podobnůstky nemá (15, 18); nemluvím k posmíšku [183](103, 18); do slovíčka že boží slova jsou (136, 17). Méně nápadné je meliorativní lidičkové: Ti dva dobří lidičkové (132, 9). Také v tomto spisu užívá Komenský zdrobnelin mnohdy tam, kde se svým obrazným vyjadřováním blíží slohu bible nebo kde biblický text parafrázuje, zatímco bible sama má slova základní. Srovnej např.: na lodce víry bezpečen býti chceš (189, 1); pilni buďte… ovčiček božích (205, 25); Kristus pohodlíčka potřeboval (111, 20); proč při slavičce té světa tak lpěti máš (174, 4); byl by zmínečku… učinil (97, 32); z ovcí stádečka svého odpovídati musí (108, 28); v doslovném citátu z bible ponechává však zdrobněliny prvního stupně (např.: ó mé maličké stádce; 31, 13), které patrně již expresívní příznak neměly, jako expresívní byla však patrně pociťována slova ve spojeních jako: pro dojití… uměníčka literního (201, 25); pro úřadec… zbaviti se slávy boží (192, 32).

Haggaeus redivivus obsahuje rovněž řadu příkladů, kdy je při parafrázi bible užito deminutiv, zatímco text Písma má slova základní: jako strůmkové vedeni byli (348, 35); jest z nečisté studénky (355, 25); jako zahrádka svlažená (363, 18). Tam, kde je v bibli užito zdrobnělin prvního stupně, užívá Komenský mnohdy zdrobnělin druhého stupně a tím výrazy, na které je čtenář bible zvyklý, znovu aktualizuje alespoň částečným obnovením příznaku expresivity. Srov. např.: do pytlíčku děravého (259, 22);[12] ovčiček Kristových pastýři (325, 16). Expresívní příznak dodává výrazu škulinka (skrze škulinky cosi zableskujícího; 324, 6) sám kontext. O výrazu svatáček (od svatáčků povrchních ostříhán býti; 332, 36) platí totéž, co bylo již dříve uvedeno o deminutivu mudráček.

Nedobytedlný hrad, jméno Hospodinovo je drobný spisek obsahující jen deset deminutiv, z toho tři s příznakem expresívním: jacíkoli prostředkové (ať nedím pověrné titěrky) nejmíň nic neplatí; v dalších dvou případech jde o parafrázi biblického textu: olej v nádobkách; dvaceti pecenků k nasycení sta osob stačilo.

Truchlivý obsahuje řadu deminutiv. Vyskytují se ve dvou oblastech. Do první patří nepatrně upravené nebo volněji parafrázované citáty z bible, druhou tvoří texty různých příkladů, exempel, historií, příběhů, jimiž Komenský ilustruje svá tvrzení i své úvahy. V obou oblastech je většina deminutiv kvantitativních nebo i formálních, jen několik je expresívně zabarveno. V textu parafrázujícím bibli k nim počítáme tato: my, zrnečka také boží jsouce; bude … množení sémenka našeho jiným [184]k životu; rouby a štípky z jedné zahrady; žádného znameníčka přítomnosti své nám neukazuješ; ubírej se do toho svého pokojíčka s potěšením; rozptýlené stádce oveček božích; co on za břeménko na tebe zase vloží; paste stádečko boží; vlahy měla dosti všecka země z tak malého obláčku. Ve všech těchto případech je užito v bibli slova základního. Zdrobněliny v textu Komenského jsou mnohde vyjádřením pokory, s jakou se vyslovuje o vztahu posledních zbytků Jednoty k Bohu. Příklady, exempla a básnické obrazy jsou zastoupeny jen několika expresívními deminutivy: mračníčko jako šlepěje člověčí z moře vystupuje; Bůh prostředeček ukazuje; žes nám některým z lodí vlasti vykázaným tu neb tam nějaký ostrůvek k našemu zachování najíti dal. Kontext dodává příznak expresivity výrazu strůmek v tomto případě: …mladší synové Jednoty, kteréž jsme… vypěstovávati a jako mladé strůmky štěpovati hleděli, abyšte když nás starých nestane, ovoce nesli. Přiřazuji sem i výraz biblička, jimž Komenský označuje jistě i ze skromnosti jedno ze svých děl, ačkoli v tomto případě nelze u deminutiva popřít ani vztah kvantitativní.

Přemyšlování o dokonalosti křesťanské obsahuje expresívní deminutiva především v předmluvě. Na téže úrovni jako právě uvedený výraz biblička jsou tu slova knížečka, spisek: já tobě knížečku tuto… odsílám; čtiž tedy pilně knížečku tuto; krátký v slovích, ale hojný v smyslu spisek. V textu parafrázujícím bibli se vyskytují — proti základním slovům v ní užitým — deminutiva místečko, metlička, láhvice, nádobka, pokojíček, studnice vždy s příznakem jisté expresivity. Mimo místa připomínající bibli lze číst převážně zdrobněliny formální (víčko) nebo neexpresívní. Jen výrazům penížek, titěrka nutno přiznat expresívní zabarvení: udělení žebráku kusu chleba aneb penížka; titěrek jim (tj. dětem, J. H.), koňů dřevěných, panen, ořechů, perníků etc. přejí.

Labyrint světa a ráj srdce má zdrobnělin málo, uváží-li se rozsah spisu; relativně mnoho je tu však zdrobnělin expresívních. Za nápadná a stylisticky velmi účinná — pro čtenáře soudobého i dnešního — lze považovat některá deminutiva užitá expresívně většinou ve smyslu pejorativním pro pojmenování osob určitých povolání nebo vlastností: Jiných drobnějších filozůfků mnoho bylo (52); tu houf křepkých jakýchsi jonáčků (53); hledám-li pokrytců a povrchních nějakých svatáčků (76). Zvlášť nápadné je užití deminutiv tohoto typu tam, kde je doprovází tzv. figura etymologica, tj. spojení slova s jeho odvozeninou, jako např.: když jsem na jiných těch rozkošníčků rozkoše trochu ještě [185]lépe se podíval (101); rozkošníčkům rozkoší a boháčům bohatství… přidávajíc (106). Komenský využívá i méně obvyklé zdrobňující přípony, zvyšující expresivitu zdrobněliny ve srovnání s deminutivem tvořeným sufixem obvyklým. K takovým výrazům patří zde mračínko (proti mračničku v Truchlivém): rychle se rozplývá jako mračínko pod sluncem (156). Z dalších deminutiv s příznakem expresivity je nutno uvést výraz prášek (avšak jen v textu na s. 161): ani nejmenší prášek z nich se nestratil. Jiné působivé místo textu se týká deminutiva staveníčko, jehož expresivitu zde zvyšuje i opakované využití deminutiv adjektivních (27): Poněvadž zajisté lidské tělo skrovničkým a prostičkým jídlem a pitím se přechovati, skrovničkým a prostičkým rouchem přiodíti, skrovničkým a prostičkým staveníčkem přichrániti dá, patrné jest, ze maličké a skrovničké o ně péče i práce potřebí, tak jakž za starodávna bývalo. S jistou ironií je užito dalších dvou deminutiv v těsné blízkosti za sebou (47): zvěsa hlavy, chodil, choulil se, rděl, u koho věděl, prosbou i penězi zase nádobíčko shledávaje: ješto, kteří vnitř zachystáníčko měli, takové příhody ne tak se báli. S odstínem přezíravosti je užito výrazu titěrka (25): se zvonci, zrcadly, měchýři, hrkavkami a jinými titěrkami zacházeli. Totéž platí o výrazu životčíšek (72): na ratolestech toho stromu pod zemí všelijaké libé ovoce roste, kteréhož pry ti tiší a pracovití životčíškové dobývají. S příznakem jisté expresivity je užito i výrazu pokojíček v textu, který připomíná bibli, v níž je však užito zdrobněliny prvního stupně (pokojík). Cituji z druhé části Labyrintu s. 129: …uhlédám navrchu v klenutí svého toho pokojíčka okno jakési veliké… Lze říci, že deminutiva přispívají výrazně k stylistické charakteristice textu Labyrintu. Zvláště nápadná jsou ta, která zesilují satiričnost pohledu na soudobou společnost, jako např. filozůfek, jonáček, rozkošníček, svatáček. V této souvislosti je pak vhodné uvést, že výrazů svatáček a (dříve již uváděného) mudráček užil ve své Postile i M. F. Zámrský: mudráček (492); potměšilý svatáček (667).[13] V jeho díle se také objevuje tendence užívat při parafrázích bible zdrobnělin tam, kde v ní samé se čtou slova základní.

Dvéře jazyků odevřené obsahují přes 120 deminutiv. Téměř všechna jsou užita k účelům pojmenovávacím bez příznaku expresivity. Uplatňují se ve výkladové části textu a v překladu latinské předmluvy. Ke [186]zvláštním účelům slohovým je užito pouze tří výrazů: knížečka (366, 8), částečka (366, 21), prácička. O prvých dvou lze říci, že na pozadí běžně tehdy užívaných výrazů knížka a částka představují zdrobněliny kvantitativně kvalitativní s jistou mírou expresivity. Komenský jich používá v obou případech k označení výsledků své vlastní práce a dává najevo svou skromnost. Ze stejného důvodu je užito výrazu pracička (371, 20): Aj viz skrovnou tuto pracíčku! A tak jediným deminutivem s výrazněji expresívním příznakem je výraz prácička v předmluvě k českému čtenáři: dětinská jest a pro děti prácička tato (367, 35). Působivost výrazu je tu zdůrazněna užitím adjektiva dětinsky a spojením pro děti. Výraznější expresivita uvedeného výrazu však vyplývá z toho, že je tu zdrobňováno abstraktum. Zatímco abstrakta vyjadřují pojmy kvantitativně neomezené, jejich deminutiva zařazují tyto pojmy do kategorie kvantitativní omezenosti. Výraz se stává nápadným, je doprovázen příznakem jisté přezíravosti. Považuji za vhodné poznamenat, že všechny případy deminutiv, jichž je užito s určitou mírou expresivity, vyskytují se v předmluvě k českému čtenáři a v 1. kapitole díla, která je předmluvou zčásti rozvedena a zčásti parafrázována. Funkcí deminutiv bylo napomáhat v přiblížení díla čtenáři a v získání jeho zájmu o text dalších kapitol, jež mají již zřetelně učebnicový charakter a ve kterých je terminologicky užito i takových výrazů jako mudráček, hospodáříček.

Informatorium školy mateřské má několik skupin deminutiv. Do první zařazuji všechny výrazy, které Komenský uplatňuje, mluví-li o dětském organismu, např.: tělíčko outlé, kostky měkké, žilky slabé, všechno ještě nedospělé (242, 36). Nejméně expresívní je patrně výraz žilka; srovnej jeho terminologické využití v Theatru (157, 19) i ve Dvéřích (382, 38). Dále sem patří: ustečka, teménko, rozoumek, ručička, nožička, kolénko, jazýček, hlavička. Jde vesměs o výrazy, jichž se s určitou dávkou expresivity užívá dodnes. Poznamenat tu je třeba, že některým neexpresívním zdrobnělinám (v této skupině žilka, v dalších skupinách např. městečko, veršíček, veršík) dodává určitou expresivitu kontext. Příznak expresivity spojený např. v uvedeném příkladu s deminutivy tělíčko, kostky jakoby se automaticky rozšiřoval i na výraz žilka. Čtenář je stále více ovládán ústřední myšlenkou tématu — výchova nejmenších dětí — a pod tlakem této myšlenky přiznává jistou míru expresivity i zdrobnělinám, které by se v jiném kontextu jevily jako zcela neutrální, slohově indiferentní.

Do druhé skupiny zařazuji zdrobněliny označující samy děti a osoby [187]přicházející s nimi nejčastěji v rodinném prostředí do styku: děťátko, pacholátko, děvčátko; matička, tatíček, dědiček, bratříček, sestřička. Častěji se vyskytuje výraz dítky. Byl pociťován již jako slohově indiferentní, a proto užívá Komenský i výrazu dítečky, zdrobněliny expresívní: vnově narozené milé dítečky (241, 11). Nejmenší míru expresivity nesly patrně výrazy pacholátko, děvčátko;[14] platí o nich to, co bylo již výše řečeno např. o výrazu žilka a dalších. Vedle uvedených deminutiv se uplatňují i taková, jichž je užito — někdy v parafrázi bible — pro obrazné pojmenování dětí: nechť jsou mravenečkové vždycky se okolo něčeho čmýrající… (247, 5); nebeské ty perličky (233, 3); dále výrazy obrázek, nádobka, preceptoříček. Již s ohledem na způsoby využití je možno považovat všechna tato deminutiva za expresívní. Tam, kde bible hovoří o dospělých (obraz, nádoba), užívá Komenský o dětech zdrobnělin. V těsné souvislosti s těmito zdrobnělinami jsou výrazy, jichž Komenský užívá v jednom ze základních přirovnání, v přirovnání růstu dítěte k růstu stromu: bylinka neb strůmeček z seménka svého vzroste (261, 3); (výraz bylinka získává částečnou expresivitu opět jen ze souvislosti). Dále pak sem patří zahrádka, zrostlinka, štípek, strůmek, strůmeček, seménko, oseníčko. Zdrobnělin je užito rozptýleně na větší ploše textu. Připomínají čtenáři základní obraz, pouze některá však mají expresívní hodnotu. Z vedlejšího obrazu (vychovávané dítě — dobytče navykané práci) patří sem dále výrazy koníček, volek, hovádko.

Třetí skupinu tvoří zdrobněliny označující věci, s nimiž děti často přicházejí do styku: slibovati pěkné šátky, pěkný klobouček, pěknou tabulku, pěkné knížečky etc. (262, 35). Ze Komenskému šlo o vyjádření určité expresivity, dokazuje výraz knížečky, užitý zde na pozadí slohově indiferentního deminutiva knížka. Dále sem patří označení zvířat (kočička, koníček, kravička, ovečka, psíček, ptáček) i věcí z okolního světa (kožíšek, kvítek, lahůdka, miska, stolička, stůlek, suknička, vozíček, hůlka, husličky, dčbánek, kalamaříček).

Čtvrtou skupinu tvoří zdrobněliny, jimiž Komenský označuje prostředky výchovy a vzdělání i objekty poznání u nejmenších dětí: takové by otázečky býti mohly (265, 3) a dále: modlitbička, slovíčko, písnička, kolečko, čárka, halířek, veršík, veršíček, hříčka, káznička, vášnička, městečko. U všech těchto deminutiv různě převažuje vztah kvalitativní nad kvantitativním nebo obráceně. Patrně nejvýrazněji kvantita[188]tivní je u zdrobnělin městečko, veršík, veršíček,[15] hřička.[16] S jistými výhradami sem přiřazuji i výraz titěrka (patrně označení pro hračky napodobující skutečné předměty): místo pravého nádobí přistrojené pro ně titěrky (247, 19; obdobně 245, 40; srov. i Dvéře 381, 11); nemluvně s štěrkavkami, poupaty a titěrkami hrajic.

Pátou skupinu představují expresívní zdrobněliny vyskytující se v citované říkance: Kůta, lisa, kdes běhala? Do kuchynky. Cos tam měla? Tři buchynky…

Všem uvedeným zdrobnělinám, o jejichž různé míře expresivity jsem se již zmínil, dal Komenský jedinou funkci: Vzbudit ve čtenáři nebo posluchači[17] dojem, že má co dělat nikoli s didaktickou příručkou o výchově dítěte předškolního věku vůbec, ale se souborem přátelských rad pro výchovu svých malých dětí.

Z celkového počtu asi osmdesáti deminutiv pak pro můj výklad zbývají už jen drobty: zcela indiferentní výraz částka, zdrobněliny chvilka a chvílečka se zcela zřetelným kvantitativním vztahem k základnímu slovu a substantiva cháska a ženka. U obou je zdrobňovací přípony využito k vyjádření negativní exprese, odporu a pohrdání: jakou takovou nekázanou chásku (246, 41); z nejšlechetnější… matrony ledajakýms lehkým, zběhlým, neřádným, bezbožným… ženkám v nově narozené milé dítečky své oddávají (241, 11).

Didactica dokumentuje — pokud jde o využití deminutiv — to, co se objevuje i v ostatních spisech Komenského. Z expresívních deminutiv se mnohá uplatňují v textu, v němž autor hovoří o výchově nejmenších dětí (dítečky, děvčátko, chvilka, chvílečka, klíšťky, knížečka, kolečko, kulička, kuřátko, mládeneček, nožička, opičátko, pacholátko, plácek, psíček, ptáček, staveníčko, tabulka, ustka, veršíček, vozíček, žaludeček, žemlička, žilka). Deminutivum se objevuje i v citovaném přísloví Čemu se nenaučí Janíček, nenaučí se Jan (65, 25). V souvislosti s uplatněním přirovnání se objevují deminutiva s příznakem mírné expresivity v některých obrazech (bylinka, hovádko, jesličky, kořínek, kvítek, obilíčko, ratolestka, strůmek, telátko, zrostlinka). Zdrobnělin s expresívním příznakem užívá Komenský velmi často tam, kde parafrázuje [189]bibli: bratříčky a sestřičky Kristovy (58, 43); jako boudka v zahradě tykvové (190, 31); synáčky a dcerky boží (58, 43); rostla a množila se jako kvítkové mláďátka boží (198, 1); z cizích potoučků svou čisternu naplňuje (123, 7); čistší ty praménky moudrosti (124, 6); jestliže se mu z jeho révíčka nedbánlivostí naší trní nadělá (194, 11); boží viničky a zahrádky (197, 45). Je ovšem nutno uvést i skutečnost, že text Didaktiky neobsahuje — jako některé jiné spisy Komenského — zdrobněliny výrazně expresívní. Zmínit je se třeba jen o výraze didaktička s příznakem meliorativním: Frey… milostnou svou didaktičku vydal (39, 27); dále o slově jměníčko s příznakem pejorativním: sypali jste jím jměníčka svá (197, 38). Pokud jde o uplatnění expresívních zdrobnělin, neliší se v podstatě Didaktika od Informatoria. To však je věnováno výchově nejmenších jako celek, obsahuje proto více deminutiv užitých na celé ploše textu.

Navržení krátké o obnovení škol v království českém má z desítky deminutiv jen dva případy, v nichž je možno hovořit o expresivitě výrazu: dítěti pomocníčka chovati (355, 22) při výkladu o vyučování malých dětí; pak při parafrázi bible: preceptor, když bude… stádečko své do vyšší klasí míti pustiti (354, 33); zdrobnělina 2. stupně je tu místo zdrobněliny 1. stupně (stádce) užité v bibli.

Ráj církve znovu se rozzelenávající má z osmi deminutiv pouze jediné s jistým příznakem expresivity: z pokladu světla moudrosti své jiskřičky… vysílaje (26, 11).

Závěrem lze shrnout zjištění týkající se uplatnění expresívních deminutiv ve spisech Komenského takto:

Deminutiva s jistým příznakem expresivity se vyskytují ve všech uvedených spisech Komenského bez ohledu na jejich charakter, avšak v různé kvantitě. Je jich využito k aktualizaci těch částí textu, které mají zdůraznit celkový záměr díla nebo některý jeho důležitý obsahový prvek. Touto slohovou funkcí deminutiv se Komenského spisy nijak neliší od jiných soudobých děl. Specifikem Komenského je využití některých expresívních deminutiv ve spisech se stylistickým postupem výkladovým v těch případech, kdy pro zvýšení názornosti užívá při svém postupu přirovnání. Deminutiva se také podílejí na slohové diferenciaci textů předmluv nebo příkladů či exempel ve spisech se stylistickým postupem výkladovým nebo úvahovým.

V užití zdrobnělin lze ve všech probraných spisech Komenského pozorovat stejné principy. K stylové diferenciaci spisů přispívá pouze míra, v níž jsou tyto principy uplatněny. Častěji je užito deminutiv [190]s příznakem meliorativním než pejorativním. Nápadných, výrazně expresívních zdrobnělin užívá Komenský poměrně málo. Některé běžně užívané zdrobněliny 1. stupně střídá se zdrobnělinami 2. stupně. Teprve tyto pak mají v jeho textu jistý příznak expresivity. Účinnost expresívních deminutiv stupňuje jejich hromaděním nebo dalšími stylistickými prostředky jen ojediněle. Zcela výjimečně využívá u zdrobnělin stejného stupně tvořených od téhož základu přípon různého typu: mračničko — mračínko.

V kontextu parafrázujícím bibli užívá Komenský poměrně často zdrobnělin v případech, kde má Písmo slovo základní. Má-li Písmo zdrobnělinu 1. stupně, užívá Komenský často zdrobněliny 2. stupně. Také tuto tendenci lze pozorovat v soudobé literatuře odrážející text bible.

---

[1] J. A. Komenský, Labyrint světa a ráj srdce, Praha 1958; k vydání připravil Antonín Škarka.

[2] Všechny tři spisy ve svazku Dílo Jana Amose Komenského 1, Praha 1969.

[3] Oba spisy ve svazku Dílo Jana Amose Komenského 2, Praha 1971.

[4] Všech pět spisů ve svazku Dílo Jana Amose Komenského 11, Praha 1973.

[5] Tyto spisy byly excerpovány ze sloupcové korektury 3. svazku Díla J. A. Komenského, kterou mi vedení 6. odd. PÚ JAK ČSAV k tomu cíli laskavě zapůjčilo.

[6] Problematikou deminutiv se podrobněji zabývá František Štícha, Substantiva deminutivní formy s lexikalizovaným významem, NŘ 61, 1978, s. 113—127; pozn. 2 na s. 113 uvádí starší články o zdrobnělinách publikované v NŘ.

[7] Jaroslav Zima, Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961, s. 25. — O ztrátě deminutivního významu i o jejích příčinách pojednává Josef Dvořák, Deminutiva v jazycích románských, Praha 1932, s. 16—17.

[8] A. Jedlička, V. Formánková, M. Rejmánková, Základy české stylistiky, Praha 1970, s. 77—78.

[9] Fr. Daneš, M. Dokulil, J. Kuchař, Tvoření slov v češtině, II, Praha 1967, s. 494: „Existuje možnost prakticky od každého substantiva utvořit deminutivum; této možnosti bývá využíváno jednak k účelům pojmenovávacím, jednak, zvláště často, k speciálním účelům slohovým…“

[10] Josef Straka, Předmluva k pracím o deminutivech, Listy filologické 67, 1940, s. 373 uvádí o slově mudrák, že se jako hanlivé pociťovalo teprve od 16. stol., kdežto dříve se užívalo v téže platnosti jako „mudřec“. Také Kraličtí ho užili ve svém překladu bible v tomto původním významu.

[11] Srov např. Dvéře (414, 20): Mudráček lapavý (tj. „úskočný“, J. H.) jest.

[12] Srov. v bibli (Ag 1, 6): do pytlíka děravého.

[13] Martin Filadelf Zámrský, Postila evangelitská… 1592 (bez místa tisku). Opíráme se o ukázku vydanou Milanem Kopeckým v knize Staří slezští kazatelé, Ostrava 1970.

[14] Srovnej např. i jeho užití v Amphitheatru (188, 38): dítě celé, … děvčátko nalezeno.

[15] Srovnej např. v Theatru:… onen řecký veršíček vzní… (113, 16); …ušlechtilými těmito veršíky ukázal… (127, 22).

[16] Srov. užití tohoto výrazu ve Dvéřích (420, 2) a v Amphitheatru (194, 16).

[17] Srov. Didactica (186, 44): Aby čtli neb čísti dali knížečku… Injormatorium.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 4, s. 179-190

Předchozí Emanuel Michálek: O jazyce Kralické bible

Následující Milada Nedvědová a kol.: Dvorný a zdvořilý