K původu slov

Pavel Trost

[Drobnosti]

(pdf)

-

Ještě k názvosloví selského vozu

Ve své poznámce k českému názvosloví selského vozu, NŘ 59, 1976, s. 266n., jsem poukázal na některé názvy německého původu, kterými bylo doplněno starší názvosloví slovanské. K starým složkám se počítá oplen, podle Machka slovo etymologicky nejasné, jistě však praslovanské. Ale jednak není oplen přece jen ve všech slovanských jazycích, jednak je podobný výraz, označující součásti předního vozu, dosvědčen místy v západním Rakousku a ve Švýcarsku, tamější výraz vyvodil Lessiak ze staršího ab(i)lîn.[1] Tedy případ oplen není jednoznačný. České názvosloví vozu vyžaduje ještě širšího srovnávacího zkoumání.

Není sporné, že k starým slovanským názvům patří označení paprsku v kole, stč. stpicě, srov. staroruské stьpica, dnes spica a litevské stipinas téhož významu. Jestliže ze stpicě vzniklo později špice, jde pravděpodobně o etymologickou rekonstrukci slova: špice kola měly zakončení špičaté. O německém slově Speiche ‚paprsek kola‘ se Machek směle domníval, že pochází ze staré výpůjčky germánštiny ze slovanštiny. Německý název pak pronikl v polštině, kde je sprycha, szprycha vedle sprys a szpica.

Tzv. váha u vozu se v češtině označuje jako v němčině, tedy i v tomto smyslu váha = Wage.

Název kolečko pro vozidlo o jednom kole je nepochybně odvozen od slova kolo, ačkoli Machek to popřel. Machek sám uvedl pod heslem trakař české nářeční samokol, také je známé německé staré a nářeční Rad(e)-ber(e).[2] Pokud jde o slovo trakař / tragáč, vycházel Machek z německé složeniny Tragkarren, které se však neužívá. Lépe se vychází ze starého Trage ‚náčiní k nošení‘. (Pozn. red. A. Mayer vycházel ze střhn. tragaere.)[3]

Bugr

Nespisovné slovo bugr výtržnost, rámus‘ pochází podle Machka z argotu a je snad předělané slovo brajgl téhož významu. Je to jistě slovo argotové, ale znění bugr je příliš vzdálené od brajgl. Bližší je německé (i vídeňské) slangové Bums ‚pochybný lokál, kde se tan[55]čí‘[4], z Burns by vzniklo burg jako argotové sígr ze syčák. Z významového hlediska by šlo o podobnou metonymii jako při bordel a herberk ve významu, ‚nepořádek‘ a při čurbes, původně ‚zlodějská krčma‘.[5]

Fičet, šupat

Jazyky mají pravidelné a nepravidelné tvoření slov. Pravidelný způsob je odvozování slov od jiných slov pomocí produktivních slovotvorných prostředků. Jeden z nepravidelných způsobů je tvoření slov z hláskových útvarů postrádajících slovní význam: to je oblast zvukomalby nebo onomatopoie. Onomatopoie více než napodobení zvuků je zobrazení pomocí fyziognomie hláskových útvarů. Onomatopoická oblast má tendenci přesahovat do ostatního slovníku. Onomatopoické formace postupují od významové vágnosti k určitějším a vzdálenějším významům, do onomatopoických formací se promítají významy okolních slov, ale okolní slova mohou také podléhat onomatopoickým deformacím. Onomatopoické formace jsou běžně považovány za starobylé. Ale onomatopoie se ještě v historické době podílela na vytvoření některých úseků českého slovníku.

Jako jiné výrazy pro zvukové jevy i fičet se pokládá za onomatopoické: „maluje svist větru“. Zvukomalebný základ spatřoval Machek v útvaru f+i, -č- je podle něho příponové a vzniklo z -k-; stranou jsou v této etymologii ponechána slova: sloveso fikat ‚rychle řezat‘ a „citoslovce“ fik; fikat pokládal Machek za slovo nejasného původu. O tomto slově bylo však napsáno v NŘ 59, 1976, s. 271, že zcela odpovídá německému ficken. Je také možné srovnat s fičet německé dial. fitschen, sloveso označující rychlý a opětovaný pohyb jako šlehání tenkým prutem. Toto sloveso je obsaženo v pojmenování šípu Fitschipfeil, přejatém do češtiny jako fičifajl, viz Machkův slovník. Je správné oddělit fičet od fikat, fik a obě česká slovesa od obou německých? Má být připuštěna jen tzv. elementární příbuznost, tj. samostatný vznik těchto slov na onomatopoickém podkladě? K tomu lze obecně poznamenat, že onomatopoická slova nejsou ve stejné platnosti v různých jazycích a mohou být přejata z jednoho jazyka do druhého[6] jako např. cik cak = něm. Zickzack; fuj = něm. pfui; hop, hopla, hopsal = něm. hopsen; klapat = něm. klappen. Ale fikat — fičet se řadí mezi dvojice jako frkat — frčet, sykat — syčet, s délkou (dvojhláskou) broukat — bručet, foukat — fučet a houkat — hučet. Ostatně se zdá, že se č proti k svým rezavým zvukem účastní na významu slovního útvaru. Je proto pravděpodobné, že fičet se přímo pojí k fikat jako německé fitschen k ficken.

Machkův slovník rozlišuje z etymologického hlediska trojí slovo šupat: /1/ ‚opatrně jít‘[7], /2/ ‚šlehat‘, /3/ ‚s chutí jíst‘. Předpokládá zvukomalebný základ cup pro šoupat 1, zvukomalebný základ šup pro šupat 2 a slovní základ zub- pro šupat 3, srovnané s litevským žiaubti. Sub[56]stantivum šupa se staví k šupat 2, kdežto pro šupec se hledá zvláštní etymologie; je ponechána stranou interjekce šupl (šup sem, šup tam). Avšak zdá se, že trojí šupat je možno zahrnout pod význam ‚dělat šup‘, kde šup znamená pouze náhlý prudký pohyb, ať při chůzi, při bití nebo při jídle (hltavý pohyb od talíře do úst). Vedle interjekce šup stojí šups = německé schups, interjekce užívaná i jako substantivum, např. jemandem einen Schups geben ‚strčit do někoho‘. Místo Schups se běžně píše Schubs vzhledem k slovesnému jménu Schub k schieben  ‚sunout‘. Ale schups, der Schups nepatří přímo k schieben a Schub (s dlouhou samohláskou), nýbrž k intenzívu schuppen (schupfen)[8]; přidané -s jako v Hops, Klaps, Klecks apod., k tomu ještě sloveso schupsen. Německé varianty interjekce--substantiva schups jsou schwipp a schwipps, schwupp a schwupps. Je-li interjekce šups přejata z němčiny, zbývá otázka, není-li také přejat šup jako interjekce vzniklá z německého slovesa. Avšak šupat má vedle sebe šoupat a řadí se mezi jiná česká slovesa začínající š+u/ou a označující jisté slyšitelné pohyby: šukat, šoulat se, šourat se, šumět, šusit.[9] Toto zakovení ve slovníku svědčí spíše pro původnost slovesa šupat, i když ne jednoznačně. Substantivum šupák je asi ‚pobuda poslaný šupem‘, jak se domníval Machek; ve frázi posílat šupem je nepochybně obsažen německý úřední termín Schub, jehož český kalk je postrk. Jistě není pravda, že šoupat je z německého schieben, i když si české a německé slovo významově odpovídají. Šoupat se s délkou (dvojhláskou) znamená na rozdíl od šupat právě pomalý pohyb jako šoulat a šourat se. Pokud šoupat znamenalo i ‚třít‘, naznačovala délka ne pomalejší, nýbrž opakovaný pohyb, jako v šoustat proti šustit[10].

Kérovat, pérovat

Slovo kérovat je dosud zaznamenáno jen v Ripplově slovníku české hantýrky, ale dnes se ho v hovoru hodně užívá s významem ‚kárat, kritizovat‘. Je nasnadě vyvodit kérovat z něm. kehren, ale jak vysvětlit význam, který něm. kehren patrně nemá? Něm. kehren znamená ‚obracet‘, např. jemandem den Rucken kehren ‚obrátit se k někomu zády‘, ale má také význam ‚zametat koštětem‘. Tento druhý význam byl tedy přenesen na lidský objekt tak, jako v příkladech někoho pucovat nebo někoho stírat. (Pozn. red. Kěrovat je možno vykládat z něm. vojenského povelu Kehrt euch! = Čelem vzad!)

Podobný význam jako kérovat má rýmující se slovo pérovat, totiž ‚někoho prohánět‘. I tady přenesený význam záleží v užití o člověku místo o věci: někoho opatřit péry, pružit, tj. udělat mu nohy.

---

[1] P. Lessiak, Beiträge zur Geschichte des deutschen Konsonantismus, 1938, s. 250.

[2] Z něm. Radebere v bavorskorakouském nebo slezském znění pochází také jiný český výraz pro kolečko, radvanec, který Machek vyvodil z neexistujícího něm. Radwagen.

[3] Proti výkladu slova tragáč z tragaere namítá nyní G. Bellmann, že tragaere je doloženo jen ve významu osoby, nikoli nářadí; sám vychází z tragebâre, trageber.

[4] Ve Vídni kdysi Bumsti(-keller).

[5] Původ metonymického užití tu není ve významové změně, nýbrž významová změna sama vyplývá z úsilí o silný výraz (Sperberova „expanze afektivních slov“).

[6] Proti neodůvodněnému rozšíření elementární příbuznosti srov. J. M. Kořínek, Studie z oblasti onomatopoie, 1934, s. 111n.

[7] Podle SSJČ šupat neznamená ‚opatrně jít‘, nýbrž naopak ‚rychle jít, hbitě se pohybovat‘.

[8] Jestliže v různých jazycích dloužení slouží jako příznak intenzívně-iterativních sloves, jde o jazykový prostředek zobrazující.

[9] I šukat a šumět mají paralely v německých nářečích: schucken (schocken), ‚pohybovat se sem a tam‘, schummeln, pobíhat sem a tam, roztírat‘.

[10] Machek uvedl ještě stavové sloveso šupět, šupí mě ‚je mi úzko‘, mráz mě šupí po zádech. Německé schuppen je rovněž dosvědčeno s významem ‚svědit‘, bavorské (Schmeller) schuppern ‚hrozit se něčeho‘.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 1, s. 54-56

Předchozí Igor Němec: Ošemetný

Následující František Štícha: K užívání a významu dvojí formy trpného rodu v současné spisovné češtině