Časopis Naše řeč
en cz

Druhy i názvy rozličných spojení slov

[Články]

(pdf)

-

Při studiu jazyka a knih o jazyce často narážíme na rozličné názvy s významem jen neurčitým a kolísavým. Platí to zvláště o názvech označujících volnější nebo těsnější skupiny slov, na př. sousloví, rčení, úsloví, vazba, obrat, fráze, syntagma a j. Je to nepříjemná závada při práci o jazyce, a proto se pokoušíme vyjasnit a vymezit některé z těchto názvů, aby se jich dalo užívat za názvy odborné; při tom máme zřetel také k Jednotnému školnímu názvosloví mluvnickému. Výklad, který zde podáváme, vznikl z písemné diskuse mezi J. V. Bečkou, Vl. Šmilauerem a redaktorem.

*

V Jednotném názvosloví se zavádí název sousloví, který navrhl a vymezil J. V. Bečka v NŘ. XVIII (1934), 8 n. Označuje se jím důležitý prostředek jazykový, totiž těsné spojení dvou nebo několika slov v nedělitelnou jednotku významovou. Výraz Hradec Králové je svou podobou dvoučlenný, ale vyjadřuje představu stejně nedílnou jako na př. výraz Praha nebo Plzeň. Výraz Kostelec nad Černými lesy nevyjadřuje představu složitější než jednoduché výrazy Jičín, Náchod. Taková spojení slov jsou jakoby náhradou za nedostávající se nebo nepostačující výrazy jednoduché, a říká se jim nyní tedy i oficiálně sousloví. Nejsou ovšem jen mezi jmény vlastními; totéž shledáváme také u mnoha výrazů obecných, na př. obrátiti vniveč, křížem krážem, střední škola, nemá sobě rovně atd. Podle platnosti pak liší Bečka sou[198]sloví substantivní (střední škola), adjektivní (na smrt nemocen), adverbiální (křížem krážem) a slovesná (míti naspěch).

Výraznou vlastností sousloví, podle níž je také lze od jiných, volnějších spojení slov rozeznávat, je to, že jednotlivá slova v nich ztrácejí svoji samostatnost. Bečka l. c. o tom říká: „Každé ze slov sousloví pozbylo něco ze své samostatnosti. Je to, jako by se tato slova navzájem podpírala. Vyjměme jedno z nich, a ostatní neobstojí. Rozložme na př. sousloví dávat pozor! Slovo pozor se sice bude částečně krýt s obsahem sousloví, ale nebude mít v sobě dějového pojetí, zato však dávat se úplně osamostatní a naprosto změní svůj obsah. Je tedy dávati pozor těsným spojením, v němž se slova navzájem doplňují: slovo pozor dává sousloví obsah, slovo dávati dějovou hybnost.“ Tím se sousloví podobají slovům složeným; a Bečka v NŘ. XXII (1938), 66 n. ukazuje, že je vskutku mezi souslovími a složeninami těsný vztah. Jeví se to jednak v tom, že sousloví za jistých podmínek bere na sebe podobu složeniny, a to beze změny významu (stč. velika noc — velikonoce, Kněž most, t. j. knězův most — Kněžmost), jednak v tom, že týž jednotný pojem bývá někdy v jednom jazyce vyjádřen slovem jednoduchým, v jiném složeninou a v jiném souslovím, na př. franc. meule — něm. Mühlstein — čes. mlýnský kámen (ale též žernov); čes. úplněk — něm. Vollmond — franc. pleine lune; čes. kolkovné — něm. Stempelgebühr — franc. impôt du timbre.

Tím je pojem sousloví dostatečně vymezen a lze ho s prospěchem užívat v odborném názvosloví.[1] Není však možno říci to také o všech ostatních názvech označujících spojení slov. K názvu rčení na př. kladou naše slovníky jako synonyma slova úsloví, fráze, slovní obrat, ba i pořekadlo se vykládá za „obecně rozšířené obrazné rčení“. Bečka (NŘ. XVIII, 15 n.) vymezuje význam slova rčení tak, že je to metafora, která se častým užíváním stmelila v pevný celek a ztratila působivost metafory, tedy zkrátka metafora otřelá. Podle původu pak rozlišuje Bečka rčení lidová, na př. má brouka v hlavě, chytá se za boky (= je velmi rozesmát), nohy mu jen hrají, má roupy, a rčení umělá, na př. klásti svůj život na oltář vlasti, vtisknouti dílu pečeť své osobnosti.

Od sousloví se rčení vedle svého původu z metafory liší tím, že slova v něm bývají spjata méně těsně než v sousloví (lze je na př. volněji přeskupovat) a že není k vyjadřování tak nutné [199]jako sousloví, neboť bez rčení lze se obejít, kdežto za mnohá sousloví nemáme v jazyce náhrady[2].

Význam slova klišé určuje Přír. slovník: „obrazné rčení, které ztratilo ráz osobní slohové svéráznosti; otřelá metafora“. Podle toho by klišé tedy nebylo nic jiného než Bečkovo rčení umělé. Bečka však nyní poznamenává, že podstatou klišé nemusí být slovní obraz, a dovolává se k tomu příkladu, který cituje sám Přír. slovník: slečna R. byla skvělý zjev. Také jinojazyčné slovníky vymezují význam slova klišé bez zřetele k obraznosti výrazu, a proto Bečka i pro češtinu navrhuje tuto definici: otřelý obrat, zpravidla ozdobný, kterého se užívá stereotypně k usnadnění slohového tvoření. Zdá se však, že tu nemusíme být tak příliš úzkostliví. Umělé rčení, které by nebylo zároveň klišé (t. j. rčením otřelým), jistě není pojem běžný, neboť v takovém případě mluvíváme spíše o metafoře, a proto, t. j. z důvodu čistě praktického, nebude snad třeba vésti hranice mezi umělým rčením a klišé. A dále: není pochyby, že se označením klišé zpravidla myslívá výraz nadnesený, nadsazený, „květnatý“, jak říká Přír. slovník u hesla floskule, a že tedy i tenkrát, když klišé nevzniklo přímo z nějaké obrazné (symbolické) představy, působí přece jen rázem otřelé metafory; to platí na př. i o výraze „X. byla skvělý zjev“. Ostatně i z Bečkových příkladů v Technice slohu (1938) 90 n. je vidět, že mezi umělým rčením a klišé není rozdíl podstatný, nýbrž toliko v stupni nadsazení; klišé citovaná Bečkou jsou snad hlaholnější než příklady, které Bečka pokládá za rčení, ale všechna jsou nadsazené obrazy.

Tak se mezi umělými rčeními uvádějí výrazy:

Achillova pata, Augiášův chlév, Pyrrhovo vítězství, Damoklův meč, Kolumbovo vejce, Potěmkinovy vesnice, čínská zeď, kámen úrazu, skok do tmy, silná ruka; býti hybnou pákou něčeho, kráčeti s duchem času, je to hra náhody, hráti důležitou úlohu v něčem, prameny příjmů vysychají, strhnouti posluchače proudem své výmluvnosti, osud s ním krutě zahrál, sklízeti ovoce své práce, klásti svůj život na oltář vlasti, nahlédnouti do dílny básníkovy, octnout se v slepé uličce, býti odstaven na vedlejší kolej;

mezi klišé:

bahno velkoměsta, hodina dvanáctá, egyptské hrnce, hlas volajícího na poušti; ulomiti hrot výtkám, tančit mezi vejci, sedět na dvou židlích, házet klacky pod nohy, otravovat studně, kalit vodu, klanět se zlatému teleti, hlíza zkázy hlodá na zdravém koření něčeho, vrhnout stín podezření na někoho, kola hospodářství se roztáčejí, sklátit do hrobu, úpěti pod tíhou něčeho, přepínati strunu něčí trpělivosti, něco je v sázce.

A konečně Bečka sám k těmto příkladům dodává, že se klišé „neliší nijak nápadně od umělých rčení; spíš než svou podobou [200]liší se tím, jak se jich užívá“. Můžeme tedy s klidným svědomím zavést rozlišení na rčení lidová a na rčení umělá neboli klišé; odklidíme tím komplikaci, která byla celkem bez užitku. A chtěl-li by kdo od klišé výslovně odlišit rčení, jimiž se projevuje zjevný úmysl blýsknout se lacinou tretkou slohovou, může sáhnout ještě k slovu floskule. Podle Přír. slovníku je to „květnatý výraz, naučené rčení; jalová průpovídka, prázdná fráze“, tedy přesně to, co zde potřebujeme.[3]

Mnohovýznamné je i slovo fráze a vedle toho ještě víc než u klišé proniká u něho zabarvení pejorativní. Přír. slovník říká, že fráze je „úsloví, rčení, zejm. rčení ustálené“; ale někdy se frází myslívá i celá věta. Ve smyslu pejorativním pak fráze podle PS. znamená „prázdná slova, prázdné heslo, liché, neupřímné mluvení“. Doporučovalo by se přestávat v odborném názvosloví jen na významu pejorativním. Bečka pak navrhuje tuto definici: obrat více méně zmechanisovaný, mající zastírati nedostatek citu nebo původních myšlenek. Šmilauer to říká prostěji: fráze je umělé rčení, při němž je pocit myšlenkové prázdnoty. Třeba ovšem připomenout, že frazeologie (podle PS.: nauka o úslovích, větních obratech, vyznačujících jistý jazyk; sbírka takových úsloví) nemá nic společného s pejorativním smyslem slova fráze. Bečka dokonce pronáší obavu, aby se rozpor v citovém zabarvení těchto dvou slov neprojevoval nějak nepříznivě v praxi; ale povědomí této odlišnosti trvalo dosud zcela pevně a není snad příčiny, proč by se mělo v budoucnosti nějak měnit. Správně však Bečka připomíná, že slovo fráze je už termín hodnotící, nikoli popisný, jako jsou na př. termíny sousloví, rčení a p.; ve stilistice bývá ovšem právě takovýto hodnotící termín velmi často potřebný, na př. když se mluví o původnosti a účinnosti vyjadřování. Hodnotící význam mívá i název klišé.

K tomu připojuje Šmilauer ještě návrh na vymezení slova formule, formulka; podle Přír. slovníku je to „ustálený nebo úředně (vědecky a p.) stanovený způsob vyjádření, vzor k vyjádření“. V jinojazyčných slovnících bývá formule vykládána jako ustálená forma, v níž se něco definuje, ustanovuje nebo prohlašuje anebo jež je předepsána zvykem nebo autoritou při slavnostních příležitostech; do vymezení, jež podává Přír. slovník, by tedy stačilo vsunouti slovo zvykem: zvykem ustálený způsob. Podle obsahu a situace jsou pak formule přísežní, oddávací, zaklínací, zdvořilostní, děkovací, zahajovací a j.

[201]Ale ještě je tu také výraz úsloví. Z výkladů podávaných našimi slovníky vidíme, že bývá pokládán za úplně souznačný s výrazem rčení. Doporučuje se ovšem zvolit za termín odborný toliko jeden z těch dvou výrazů, jako to učinil Bečka. Úsloví by pak vyjadřovalo širší pojem ustáleného obrazného spojení slov bez zřetele k tomu, je-li jeho metaforičnost už setřena čili nic. Podle povahy jazykového materiálu se však zdá, že v praxi vystačíme zpravidla s termínem rčení, ledaže by se někdy objevila potřeba zvláštního označení pro jistý útvar přechodní, o němž bude řeč při pořekadle, dalším to článku v naší řadě.

U pořekadla máme na vybranou z několika rozličných definic, neboť se jím obírají i naučné slovníky a poetiky je zařaďují do lyrického básnictví myšlenkového (poučného, tendenčního). Uvedeme tu jen definice novější: Podle naučného slovníku z r. 1931 je pořekadlo „lidové úsloví vyjadřující určitou představu svérázně a názorně, obyč. obrazně (přirovnáním), na př.: mrzne, až kosti praští; lže, až se mu od huby práší“. K. Oliva v Teorii literatury (1934) 83 říká, že pořekadlo je „vtipný slovní výraz o jistém ději ze skutečného života“, na př. myslí na zadní kola, mluví jako slepý o barvách, jak by hrách na stěnu házel. Menšík v Úvodu do poetiky (1937) 143 charakterisuje pořekadlo takto: „Pořekadlo se liší od přísloví tím, že není obsahu poučného, nýbrž vystihuje vtipným, obrazným, živým způsobem nějakou životní situaci (nosí dříví do lesa; uhodil se přes kapsu; pozdě bycha honí).“ Fr. Bílý v Malé slovesnosti (1925) vymezil pořekadla jen jako „prostonárodní obrazná rčení, která dodávají mluvě názornosti, živosti a svěží původnosti“; jak vidět, přidávají Oliva i Menšík k tomu důležitý, ba právě podstatný znak, že pořekadlo vyjadřuje jistý děj nebo situaci ze skutečného života. Toto vymezení přijal i Přír. slovník: pořekadlo je „krátké vtipné úsloví vyjadřující obrazně jistou situaci“. Neobyčejně vhodné jsou pak dva doklady z Jiráska, kterými Přír. slovník své vymezení doprovází, neboť názorně ukazují a dosvědčují vznik pořekadla: Všude si o něm s posměšky povídali, jak pořídil. Až pořekadlo z toho bylo: „Vyděláš jako Míchal na prasatech.“ — To je smutný vznik pořekadel: „Pořídíš jako sedláci u Chlumce“ a „s hráze do rybníka“. Podstaným znakem pořekadla tedy je, že obrazem v něm (t. j. tím, k čemu se něco přirovnává) je nějaký děj nebo zážitek, ať už skutečný nebo za skutečný přijímaný, jako je tomu v příkladech Jiráskových, či jen smyšlený, jako je tomu na př. v pořekadlech: loudí se jako zloděj na jarmark; vypravuje se jako chudý král do boje (jako vrabci z Čech); je obratný (tancuje) jako koza na ledě; chytil ježka (napálil [202]se); oholil ho bez břitvy; utekla čertu z bělidla. Tím se také vysvětluje, proč mají pořekadla tak často podobu přirovnání.

Se rčením má pořekadlo společnou ustálenost a původ z obrazu, ale u pořekadla se obrazný ráz stále ještě zřetelně pociťuje, kdežto u rčení je už úplně setřen, takže u něho vnímáme jen výsledný význam přenesený. Na př. spojení má brouky v hlavě budeme pokládat za rčení, protože se nám při jeho vyslovení vybavuje toliko představa mrzutých starostí, mrzuté nálady, vrtochů a pod., nikoli však představa skutečných brouků; proto Přír. slovník u hesla brouk právem zařaďuje význam „rozmar, vrtoch, mrzutá nálada“ jen jako jeden z významových odstínů. Podobně je tomu také u rčení má roupy (toho užijí dokonce i lidé, kteří ani nevědí, co roupi jsou, na př. děti), nohy mu jen hrají, chytal se za boky a p. Řekne-li se však „tancuje jako kráva na ledě“, vybaví se nám celá původní humorná představa, a je to tedy zřejmě pořekadlo. Jsou ovšem i útvary přechodní; výraz má máslo na hlavě bude někdo snad pokládat za spojení už zmečhanisované, tedy za rčení, jiný v něm bude vidět pořekadlo — každý podle své individuální jazykové zkušenosti. Ale proto ještě není naše rozlišení ani zbytečné ani nesprávné, neboť v jazyce je takových přechodních útvarů mnoho i jinde; a tam, kde se nám nezdá vhodný ani název rčení ani název pořekadlo, hodí se právě pro svou neutrální povahu název úsloví. Tak bychom měli velmi podrobnou stupnici rčení úsloví pořekadlo.

Po tomto objasnění můžeme nyní přezkoušet příklady, kterými se v prve citovaných pramenech dokládá význam slova pořekadlo. Jistě bychom za pořekadlo nepokládali spojení „mrzne, až kosti praští“, „lže, až se mu od huby práší“, „pozdě bycha honí“, neboť jsou už patrně obecně zautomatisována na pouhá rčení. Trochu na rozpacích bychom snad byli u spojení „myslí na zadní kola“, „uhodil se přes kapsu“, a označili bychom je proto za úsloví. U ostatních pak lze předpokládat, že se při nich ještě obecně drží původní představa, a byla by to tedy pořekadla v pravém smyslu. Ale jak jsme řekli, může se tu jiná jazyková zkušenost projevit jiným tříděním. Poučná práce by byla pokusit se takto přesněji roztřídit lidová pořekadla v druhém oddíle Čelakovského Mudrosloví.

Pořekadlo však třeba odlišit také od přísloví. Podle Bílého l. c. jsou přísloví „bystré průpovědi, vyjadřující krátce (obyčejně jednou větou) smýšlení lidu o nejrozmanitějších předmětech a vztazích života“. Podobně je definuje i Menšík 142. Oliva 82 říká, že jsou to „pravidla životní moudrosti, která jsou založena na [203]dlouhodobé zkušenosti a jsou vyjádřena krátkou, jadrnou větou.[4] A také v citovaném už naučném slovníku se praví, že přísloví je „projev lidové moudrosti, vyjadřující stručnou, úsečnou formou lidové zvyky, zkušenosti, mravní zásady a poměr k okolí“. Jadrné projevy a zásady životní zkušenosti lidu, tak bychom snad řekli nejstručněji, co jsou přísloví. Je v nich obsažena nejen zkušenost smyslová jako v pořekadlech, nýbrž i zkušenost rozumová; jsou výrazem přesvědčení. Pořekadlo je obrázek, přísloví je obrazná norma. Jestliže se o někom, kdo nepochodil při výměně, řekne obrazně, že „vyměnil krávu za tele“, je to užití pořekadla o jisté reálné situaci; jestliže však někdo gnomicky, t. j. jako obecné pravidlo vysloví větu „Nevyměňuj krávu za tele“, je to už přísloví.

Jak je vidět, nezapadá přísloví do té naší řady. Stupnice rčení - úsloví - pořekadlo je vytvořena různou mírou automatisace, tedy činitelem jazykovým, kdežto přísloví činí příslovím jeho povaha myšlenková, a to už není věc jazyka. Proto se zdá, že naše poetiky a stilistiky nečiní dobře, když kladou přísloví a pořekadla tak těsně vedle sebe; řekli bychom, že do poetik patří jen přísloví, kdežto pořekadla že náleží do stilistik, do slovníků a frazeologií.[5]

A ještě nám v této skupině zbývá jeden název: průpověď, zdrobněle průpovídka. To je útvar účelem podobný přísloví, ale vyjadřující se bez pomoci obrazu, tedy to, čemu se říká gnoma nebo sentence.

Kromě sousloví náleží všechny pojmy, o nichž jsme dosud mluvili, do stilistiky. Můžeme k nim přiřadit ještě název obrat. Přír. slovník u něho uvádí synonyma „fráze, úsloví, výraz“, Vášův-Trávníčkův slovník jej vykládá slovy „rčení, fráze“. Docela jiný význam mu dává Bečka: je to výrazový prostředek vzniklý záměrným uspořádáním, opakováním nebo neobvyklým užitím slov a p. V tomto smyslu by obraty byly tedy všechny básnické tropy a figury. Od sousloví a rčení by se obrat lišil tím, že není nebo nemusí být spojením ustáleným. Takovéhoto obecného označení je jistě zapotřebí, a proto by se doporučovalo Bečkovo vymezení přijmout.

Přistupujeme nyní k některým názvům povahy syntaktické, tedy mluvnické. Z nich na prvním místě je název vazba. Rozumí se jím zpravidla spojení s určitým pádem, na př. báti se hříchu (vazba s genitivem nebo genitivní), učiti jazykům (vazba s dativem, dativní), bažiti po penězích (vazba s předložkovým pá[204]dem neboli předložková), plýtvání penězi (vazba s instrumentálem, instrumentální), spatřil ho smutného (vazba dvojího akusativu) atd. Mluvívá se proto o vazbách pádových a myslí se tím spojení slovesa, příd. jména, podst. jména s některým pádem. Někdy se naopak užije výrazu vazba slovesa nebo vazby slovesné a myslí se tím totéž: spojení slovesa s pádem. Jindy se však vazby slovesné kladou jako opak vazeb jmenných, a tu už není řeč jen o spojení s pádem, na př.: Když dokončil studia, odešel do místa — vazba slovesná. Po dokončení studií odešel do místa — vazba jmenná. Podobně se mluvívá o vazbě s určitým slovesem, o vazbách přechodníkových, o vazbě přísudkové, přívlastkové atd. Mívá tedy výraz vazba význam širší než jen „spojení s pádem“; znamená vůbec „způsob, formu, spojení“. Bečka v NŘ. XVIII (1934), 17 říká, že slovo „vazba označuje, jakým způsobem se připojují slova k sobě“. Mluví potom o vazbách těsných, polotěsných a volných (NŘ. XIX, 1935, 97 n.; v Technice slohu 132 n. je však přejmenoval na větná spojení těsná a volná). V Jednotném názvosloví se nyní zavádí rozlišení jiné. Syntaktické spojení dvou výrazů (podst. jméno — přívlastek, sloveso — předmět, sloveso — příslovečné určení a p.) se nazývá obecně větnou dvojicí. Při spojování ve větné dvojice pak nastává celkem trojí případ: buď se syntaktické spojení formálně neprojeví (na př. zběžně prohlédnouti), anebo se projeví formálně, a to buď shodou (na př. diváci prohlížejí), nebo podřízeností (na př. prohlédnouti obrazy); a této formě podřízenosti se říká vazba v užším smyslu. Je tedy vazba jedna z forem, kterou se projevuje syntaktický vztah[6]. Proto Bečka učinil správně, když své vazby těsné a volné přejmenoval na spojení těsná a volná, neboť se tím dobře odliší jejich stilistická povaha od gramatické povahy vazeb. Přívlastky těsný, volný pak dostatečně vymezují tento důležitý pojem speciální proti širokému významu slova spojení vůbec.

V praxi se však s oním úzkým vymezením pojmu vazba vždycky asi nevystačí. Jednotné názvosloví samo na př. schvaluje, aby se říkalo vazby přechodníkové (nikoli „krácení vět přechodníkem“), a to je ovšem něco docela jiného než vazby pádové. Bude tedy patrně třeba rozlišovati vazbu v užším smyslu „forma syntaktické podřízenosti“ a vazbu v širším smyslu v případech jiných. Nedoporučuje se však užívat tohoto termínu příliš široce; bylo by dobře, kdyby Jednotná terminologie doda[205]tečně ještě vytkla případy, v kterých lze označení vazba užívat bez újmy přesnosti.

Při rozboru vět se mluví o členech věty neboli o větných členech ve smyslu „jednotlivá součást větného celku“. Větné členy jsou základní (podmět a přísudek; jejich spojením vzniká věta dvoučlenná) a rozvíjecí (přívlastek s přístavkem a doplňkem, předmět, příslovečné určení). Větný člen je holý nebo rozvitý nebo rozšířený. Rozvíjení větného členu postupuje ve větných dvojicích; rozvitý člen je vždycky jen dvoučlenný (Gebauer-Ertl II, 8). Místo větný člen se v témže smyslu říkává větný výraz; toto dvojí označení se dobře hodí zvláště tenkrát, když se mluví o jednotlivých členech výrazu složeného, rozvitého nebo rozšířeného, nebo naopak o jednotlivých výrazech větného členu složeného; na př. „jednotlivé členy výrazu rozšířeného (nebo: jednotlivé výrazy členu rozšířeného) se oddělují čárkou, nejsou-li spojeny slučovací spojkou a, i, nebo“. Rozlišovat výrazy slovní (nevětné) a členy (výrazy) větné (Gebauer-Ertl II, 7n.) není nutné; je to komplikace bez praktického užitku.

O výraze syntagma jsme už pověděli, že se mu normalisované názvosloví vyhnulo, a to pro jeho mnohoznačnost a nejasnost i proto, jak připomíná Šmilauer, že se jím někdy označoval pojem sousloví. Místo syntagma se nyní říká větná dvojice. S termíny, které máme po ruce, jistě se můžeme bez označení syntagma obejít; Bečka jen poznamenává, že výhodné při něm bylo snadné tvoření příd. jména (syntagmatický), kdežto termín větná dvojice tuto možnost neposkytuje.

Také se někdy užívá označení skupina slov; ale to je tak neurčité, že se jím může rozumět i řada slov nespojená ve významovou jednotu.

Na konec nám zbyl název s významem nejširším, výraz. Jím se zahrnují útvary jednoduché i složené, všechny části vět i věty celé. Mluvívá se o výraze také ve smyslu vyjadřovacího způsobu vůbec, na př. výraz básnický, prozaický, květnatý, otřelý, bohatý, svěží, názorný, určitý, neurčitý, přesný, nepřesný, lidový, vulgární, souvislý, nesouvislý atd. V. Mathesius (Řeč a sloh 16) překládá slovem výraz cizí termín exprese ve smyslu „opak sdělení“, t. j. „takové vyjádření vnitřního stavu mluvčího, které se děje jen pro vyjádření, často pro úlevu, tedy bez zaměření na posluchače, ba někdy přímo s odporem proti možnému posluchači“, a mluví na př. o „jednoslabičném výraze bolesti“. Jinde však (83, 85 atd.) vykládá Mathesius o výraze základním, určovaném a určujícím, tedy užívá slova výraz ve smyslu syntaktickém.

Tento široký význam navrhuje Šmilauer vystihnout vymezením, že výraz je jednotka syntaktického spojování. Protože je [206]však tohoto slova zapotřebí i ve stilistice, doporučuje Bečka tuto definici: výraz je slovní vyjádření představy jednoduché nebo složité ve větné souvislosti. Ale tím by se z rozsahu pojmu výraz vyloučil právě význam „exprese“ (ve smyslu Mathesiově), a proto snad bude nejvhodnější, když výrazem budeme rozumět prostě každé vyjádření slovem nebo slovy. Výrazy jsou na př. všechny syntaktické, stilistické i lexikální útvary, o kterých jsme dosud mluvili.

Přistupujeme nyní ke shrnutí. Podle platnosti lze všechny ty názvy rozdělit na obecné, syntaktické, stilisticko-lexikální, stilistické a lexikální. Tak vznikne tato stupnice:

I. Názvy obecné (syntaktické, stilistické i lexikální zároveň)

1.Výraz = vyjádření slovem nebo slovy vůbec.

2. Spojení slov = sestava dvou nebo několika slov v syntaktickou (významovou) jednotku.

II. Názvy syntaktické

1. Větný člen (větný výraz) = jednotlivá součást větného celku.

2. Větná dvojice = syntaktické spojení dvou výrazů.

3. Vazba

a) v užším smyslu = rekce, syntaktické spojení ve smyslu podřízenosti (vazba pádová);

b) v širším smyslu = některá jiná syntaktická spojení, na př. vazba přechodníková.

III. Názvy stilisticko-lexikální

1. Rčení = lexikalizované obrazné spojení slov:

a) lidové

b) umělé neboli klišé (floskule, pejor. fráze)

2. Úsloví = přechodní útvar mezi rčením a pořekadlem.

3. Pořekadlo = obrazné spojení slov vyjadřující jistou situaci.

4. Formule = zvykem n. jinak ustálený nebo předepsaný způsob vyjádření.

K hotovým útvarům (druhům) literárním patří průpověď, citát a přísloví. Také formule někdy bývá uceleným útvarem literárním.

IV. Název stilistický

je obrat = výrazový prostředek vzniklý záměrným uspořádáním, opakováním nebo neobvyklým užitím slov.

V. Název lexikální

je sousloví = těsné spojení slov v nedělitelnou jednotku významovou.

*

[207]Předkládáme čtenářům Naší řeči a jazykovým odborníkům tento návrh s žádostí, aby jej doplnili nebo opravili podle potřeby. Připomínáme k němu ještě, že jsme si dobře uvědomovali obtíž, která při třídění vzniká z živé a proměnlivé povahy rozličných těch výrazů obrazných. Upozornil na to už Bečka v NŘ. XVIII, 12 i jinde. Tak na př. je plynulý přechod mezi souslovím a rčením, mezi rčením a pořekadlem; nebylo by však správné popírat potřebu přesnějšího třídění proto, že existují takové výrazy přechodní.


[1] Názvu sousloví, se dosud v některých jazykových pomůckách, zvláště v některých školních učebnicích, užívalo ve smyslu „čeleď slovní“; to tedy není novým názvoslovím už dovoleno. Souslovím ve smyslu nynějším se říkalo „syntagmata“, „ustálená spojení“ nebo „automatisovaná skupina slovní“.

[2] V Gebauerově-Ertlově Mluvnici české I (1926), 138 se mluví o rčeních jako o „složených výrazech slovních“, v Havránkově-Kopeckého-Starého-Získalově Cvičebnici jaz. čes. IV, 64 se nazývají „ustálená rčení“.

[3] V jiném významu užívá výrazu „(větné) cliché“ V. Skalička v Slovu a sloves. I, 214. Rozumí jím „větnou stavbu, která je pro nějaký jazyk nebo pro některou část vět jistého jazyka normalisována“.

[4] Deutschbein, Neuenglische Stilistik (1932) 103 říká, že přísloví je „zkušenost prostého člověka v obecně platné formě“.

[5] Příslovím aplikujeme na určitý případ moudrost lidovou, kdežto citátem moudrost určitého autora.

[6] Místo větná dvojice se dosud říkalo syntagma, sousloví, spojeniny; z těchto názvů dostalo sousloví význam zcela jiný, jak jsme viděli, a názvy syntagma a spojenina nebyly do normalisovaného názvosloví přijaty.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 9, s. 197-207

Předchozí Vladimír Šmilauer: Slovesný čas

Následující Jiří Haller: Dvě díla o slohu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1