Letora

Emanuel Michálek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Řekneme-li o někom, že je veselé letory, že má letoru melancholickou nebo vznětlivou, myslíme tím temperament, povahu osoby, o níž mluvíme. Ale sotva si přitom uvědomíme, že slovo a pojem letora pochází ze staré nauky o základních živlech, tvořících podstatu celé přírody živé i neživé. Za takové „elementy“ byly ve starověku a středověku považovány oheň, voda, vzduch a země. V lidském organismu odpovídá podle tohoto učení ohni krev (latinsky sanguis), vodě hlen (flegma), vzduchu žlutá žluč (cholé) a zemi žluč černá (melancholé). Podle toho, která látka v lidském organismu převládá, rozeznávali staří čtyři hlavní lidské letory, tj. soubory (latinsky complexio) vlastností určujících tělesný a povahový typ. Ve shodě s tím mluvíme dosud o letoře sangvinické, flegmatické, cholerické a melancholické, i když už staré představy o živlech nesdílíme. Pro naše předky byl člověk letory sangvinické, sangvinik, pravokrevný, flegmatik vodokrevný n. vodnokrevný, cholerik pěnohorký a melancholik kalokrevný n. kalostudený. Užívali tedy staří Čechové na rozdíl od nás v těchto případech výrazů domácích, nikoli přejatých.

Jsou to většinou pojmenování dost průhledná, méně jasné pěnohorký, pěnohorkost vysvětluje poznámka např. v slovníku Lactifer Jana Vodňanského: humor colera … quasi spuma sangvinis VodňLact Q 5a ‚žluč jako pěna krve‘. Druhá část slova pěnohorký se vyskytuje např. i v dnešním spojení horká hlava označujícím člověka vznětlivého, prudkého. Méně zřetelné je označení onoho souboru fyzických a duševních vlastností, totiž slovo letora. Nejstarší doklady jména letora jsou v Klaretových slovnících z doby Karla IV. (Glosář a Vokabulář) a zde závažnou úlohu pro české pojmenování mívá jeho latinský protějšek.[1] V našem případě je to, jak už bylo připomenuto, complexio. V staré češtině se lat. complex ‚společník, druh‘ překládalo běžně tovaryš, blízké společenství vyjadřovalo rovněž přídavné jméno letný: [56]poustevník za života přeslavného Jeronyma jemu v obyčeji leten velmi byl jest familiarissimus (Gebauerův Slovník 2, 237). Odvozené podstatné jméno letenstvo označovalo důvěrnost, přátelství, např. právě v Klaretových slovnících (Gebauer 2, 236). Základ let- mohl tedy být užit při překladu lat. complexio. Jméno letora bylo utvořeno podobně jako řada jiných Klaretových výrazů, např. podpora (KlarBoh 630), skladora ‚poetika‘ (KlarGlos 1632), piesnotvora ‚komedie‘ (tamtéž), návzdora ‚schválnost‘ (t. 1457). Slovo letora bývá ovšem vykládáno i jinak, např. z latiny (v Slovníku spisovného jazyka českého) nebo z léto za „tempus“ (vyvozováno z temperamentum, v 2. vyd. Etymologického slovníku V. Machka). Přednost výkladu podaného v našem příspěvku vidíme v tom, že se opírá o souvislosti běžně doložené v stč. textech.

Letora není ojedinělým slovem, které přešlo ze slovníků 14. stol. do slovní zásoby podnes užívané. Stejně běžné jsou i jiné výrazy obdobného původu, např. drvoštěp, jepice, místopis, náprstek, nať, nemocnice, platidlo, polštář, právník, příroda aj. Náleží k dokladům dosvědčujícím trvalý přínos doby Karlovy k rozvoji našeho spisovného jazyka.

---

[1] Srov. E. Michálek, K zvláštním způsobům Klaretova tvoření slov, NŘ 58, 1975, s. 81.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 1, s. 55-56

Předchozí Ludmila Švestková: Hubnout, chudnout, spadávat se

Následující Pavel Trost: Heble