České nářeční texty

Zdenka Rusínová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O české dialektologii lze právem říci, že patří k dynamickým jazykovědným disciplínám. Práce Ústavu pro jazyk český na tomto poli je dostatečně známa. Ve spolupráci s vysokoškolskými badateli se uskutečňuje závěrečná fáze komplexního výzkumu teritoriálních nářečí v Čechách a na Moravě, jejímž výsledkem bude Český jazykový atlas. Dnes již je současný stav tradičních nářečí z převážné části popsán jak v rámci národního jazyka, tak i v rámci širším, všeslovanském, kde popis vybraných jevů poslouží jako součást Slovanského jazykového atlasu.

Po významném Běličově[1] a také Cuřínově[2] přehledu českých nářečí jsme se [43]nedávno stali svědky dalšího počinu naší dialektologie. Je jím soubor českých nářečních textů,[3] vydaný za hlavní redakce prof. Arnošta Lamprechta dr. Věrou Michálkovou s redakčním kruhem (Jan Balhar, Pavel Jančák, Slavomír Utěšený) a s kolektivem pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV v Brně a v Praze.

Ke kladnému ocenění se tu nabízí hned několik závažných faktů. Málokdy se bohužel stane, že by poměrně rychle za sebou vyšly publikace vzájemně se doplňující (i když značně samostatné), jako je tomu u zmíněné práce Běličovy a nářečního materiálového souboru. Mohly tak být uplatněny jednotné metodické postupy v jedné časové rovině. Jde tu o zevrubnou zprávu jedné lingvistické generace nejen o současném stavu teritoriálních nářečí, ale zároveň o způsobu zaznamenávání jazykových faktů a o metodě jejich zpracování, výkladu a popisu. Čítanka nářečních textů je v naší jazykovědné produkci vlastně novinkou, doposud se texty publikovaly jen jako doprovod jednotlivých dílčích monografií. Je založena na dokumentaci shromážděné z předem vybraných lokalit. Z území Čech tak máme popsána zanikající okrajová teritoriální nářečí i územně podmíněné varianty obecné češtiny. Z Moravy jsou tu zachyceny nářeční systémy se všemi jevy integrace a vlivu spisovné češtiny i s přežívajícími rysy archaickými. Objektem zkoumání není pouze dialekt obyvatelů venkova, nýbrž (a tu se čítanka dostává nad dosavadní tradici) i mluva městská, mluva nově dosídlených oblastí a konečně i mluva vystěhovalých obyvatelů žijících mimo území republiky (Polsko, Jugoslávie, Rumunsko, Sovětský svaz, Spojené státy americké). Přitom nejde jen o soubor textů z různých oblastí. V díle jsou obsaženy poměrně zevrubné a velmi výstižné charakteristiky jednotlivých nářečí. Tím se jeho působnost neobyčejně rozšiřuje a čítanka je tak schopna posloužit nejen jako ilustrace k Běličovu Nástinu, ale i jako samostatný zdroj informací o nářečích vůbec.

Kromě dnes už samozřejmě moderního způsobu výzkumu (zevrubné dotazníky, způsob vedení rozhovoru, zápis na magnetofonové pásky a následný fonetický přepis) je třeba ocenit velmi citlivý vztah autorů k mluvené formě jazyka. Někteří z nich zpracovali nářeční syntaktické monografie a tento fakt se ukázal jako příznivý při interpretaci zaznamenaného textu. Bylo tu zachováno nejen kolísání například směrem k obecné češtině, ale hlavně nebyla zkreslena hovorová syntax (eliptičnost, pleonastičnost, parataxe) a mnohdy i citovost projevu.

Autoři věnovali svému dílu značnou péči a úsilí, které jsou jasně patrné. Tiskové chyby v obtížném textu padají na konto technické redakce (časté rozsypané začátky a konce řádků, místy chyby v číslování vysvětlivek). Z kritických poznámek lze uvést jen ty, které převážně souvisejí s odlišným povědomím o obecné srozumitelnosti nebo o spisovnosti některých slov. Na s. 82 jsou nevysvětlena slova okrajky a bochňíček (zřejmě ‚odkrojky‘ a ‚se[44]kaná‘), na s. 115 nemusí být pro každého čtenáře průhledné slovo tejďe v kontextu No a tejďe vot práce— (v témž textu je vysvětleno tej ce ‚teď se‘). Na s. 139 je vyloženo spojení jakej b∂l (Prasklo to pod ňim, jakej b∂l) (zabil se) jako ‚a co mohl dělat‘. Tohoto spojení se užívá běžně spíše ve významu ‚a co mu to pomohlo‘, ‚a jak dopadl‘: nebyla tu snad tedy vysvětlivka nutná. Ne zcela důsledně jsou ve vysvětlujícím aparátu uvedena spisovná znění názvů obcí (např. s. 186 jen Bračice). Na s. 207 je omylem vysvětleno anebo opět jako ‚anebo‘, na s. 237 zůstalo nevysvětleno jakési oko mám, ač je u něho odkazové číslo, stejným číslem je pak očíslován jiný výraz, ale vysvětlen je pouze druhý. Na s. 311 by bylo vhodnější vysvětlení výrazu oplidać obecnějším ‚prohlížet‘ než ‚ohlížet‘, které má i jiný význam. Pro čtenáře, který není obeznámen s nářečím česko-polského smíšeného typu na Těšínsku, může být obtížné dešifrovat i pravidelné hláskové změny. Proto by tu měly být vysvětlivky hojnější, např. s. 324 džev’iňdž jako ‚devět‘, pajśćizňa jako ‚panské‘ (následující forma na pajskim je vyložena jako ‚panské‘!). Na s. 406 zůstalo nevyloženo stavínek, asi ‚stavba‘.

Tyto poznámky uvádíme převážně se zřetelem k šíři čtenářské obce, které má čítanka sloužit. Může jí být používáno od základní školy po univerzitu, čtenáři mohou být jak naprostí laici, tak specialisté-dialektologové. Texty mají ještě jednu dimenzi. Mnohého čtenáře okouzlí i jako literatura, jako bezprostřední svědectví o prostém životě, o povahách lidí, o jejich vztazích a reakcích na dobové události. Je možné, že se stanou inspirací i pro spisovatele, ale především jsou významným lingvistickým počinem, dílem vypovídajícím o úrovni naší dialektologie způsobem zcela jednoznačným.

---

[1] J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972.

[2] F. Cuřín, Regionální prvky ve vyučování českému jazyku, Praha 1973.

[3] České nářeční texty, SNP, Praha 1976, 425s. + mapa.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 1, s. 42-44

Předchozí Josef Hrbáček: Nový svazek sborníku Filologické studie

Následující Jiři Kraus: O jazykové výchově a jazykové kultuře v Japonsku