Šrámkova Sobotka k stému výročí narození Fráni Šrámka

JTH (= Alois Jedlička, Antonín Tejnor, Jiřina Hůrková)

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Šrámkova Sobotka, tato významná kulturně osvětová akce pořádaná v letošním jubilejním roce už po jedenadvacáté, věnuje od samého počátku trvalou a záměrnou pozornost také jazyku a jazykové kultuře.[1] Tato tradice se zrodila už v prvním ročníku, kdy Al. Jedlička promluvil o vztahu Fr. Šrámka k českému jazyku. Od té doby se pak pravidelně věnovala v programu pozornost jazyku a stylu literárních děl, jazykové kultuře jako složce kultury a kulturnosti našeho života, otázkám jazyka a stylu ve školní výchově. Zájem o jazykové otázky byl těsně a všestranně spojován s životem naší společnosti, s jejími potřebami vyjadřovacími i kulturně výchovnými. Právě proto byly před třemi léty zařazeny do programu přednášky o třiceti letech dynamického rozvoje českého a slovenského jazyka[2] (zřetel ke vztahu obou našich národních kultur, literatur i jazyků se objevoval i jindy), právě proto je neoddělitelnou a neodmyslitelnou součástí programu zaměření na kulturu mluveného slova v širokém smyslu i ve specializaci na umělecký přednes a na kulturu veřejných mluvených projevů v rámci sborů pro občanské záležitosti.

V programu letošní Šrámkovy Sobotky zaměřeném k Šrámkovu jubileu převažovala témata literárněvědná a historická: Fr. Buriánek promluvil o Šrámkově místě v tzv. generaci buřičů, M. Pohorský sledoval vývoj Šrámkovy prózy a sovětská bohemistka L. Budagovová se soustředila na vztah Fráni Šrámka k ruské literatuře a na ohlasy Šrámkova díla v Sovětském svazu. O Šrámkově vztahu k jazyku a o některých otázkách Šrámkova uměleckého jazyka a stylu promluvil Al. Jedlička. Volně byl do programu vložen (ovšem v souladu s celkovým širším programovým zaměřením dosavadních akcí) seminář pro členy Sboru pro občanské záležitosti, na němž proslovil A. Tejnor přednášku na téma Jazyk a styl slavnostních mluvených projevů.

Ve svém obsáhlém výkladu podal Al. Jedlička trojí pohled na vztah Fráni Šrámka k českému jazyku: (a) Vyšel ze Šrámkova osobního vyznání Chvála jazyka a připomněl i některá další hodnotící slova Šrámkova o vlastním jazyce nebo o jazyce vrstevníků, (b) soustředil se na charakteristiku jazyka v Šrámkově literárním díle i se srovnávacím zřetelem k osobnímu jazyku [254]v osobní korespondenci a (c) výklad uzavřel hodnotícími soudy jiných o Šrámkově jazyce.[3]

Šrámkova Chvála jazyka napsaná v r. 1927 má některé rysy společné s chválami, které psali mnozí naši významní básníci a spisovatelé, ale vyzdvihuje i ty vlastnosti českého jazyka, které nejvíce vyhovují Šrámkovu básnickému naturelu, tj. jeho melodičnost, lyričnost a rytmičnost. Fráňa Šrámek však nezůstával jen u básnických vyznání vztahu k jazyku. Jeho jazykové bohatství a umělecký výraz jsou výsledkem pracovního úsilí, projevem uvědomělého vztahu k českému jazyku. Jsou zachovány Šrámkovy výpisky z Naší řeči, ze slovníků, zápisy lidových rčení ap.

Při charakteristice Šrámkova uměleckého jazyka Al. Jedlička ukázal, že je svými prvky zakotven v literárním jazyce jeho doby, čerpá z tradic literárního jazyka a pokračuje v nich; zároveň však je zakotven i v živém jazyce mluveném, v jeho frazeologii i obraznosti. Vyznačuje však jej i výrazná individuální tvořivost (především v oblasti lexikální) a také úsilí o výraz významově jemně odstíněný a přiléhavý. Referent se pokusil charakterizovat Šrámka jako osobitý jazykový typ; jazykové prvky pro něj charakteristické (autor to doložil mezi jiným na využívání přechodníků) se objevují ve všech druzích jeho jazykových projevů (i v osobní korespondenci) a také v stylově osobité složce dramatického textu (v scénických poznámkách). Ze Šrámkovy záliby v hledání slovního výrazu, někdy — řečeno slovy Šrámkovými — svalnatého, jindy křehkého, vyplynuly mnohé individuální autorské neologismy, rozprostírající se zase na celé ploše Šrámkova vyjádření.

O Šrámkově osobitém uměleckém výrazu se obdivuhodně vyjadřovali i přední klasikové naší literatury, Vl. Vančura, Fr. Halas, V. Nezval i Jarmila Glazarová,[4] která dlouho patřila k udržovatelům šrámkovské tradice na Šrámkových Sobotkách.

 

A. Tejnor zaměřil svou přednášku na projevy při svatebních obřadech. Charakterizoval specifické rysy těchto projevů jak z hlediska jejich autorů, tak z hlediska posluchačů a upozornil na požadavky, které právě z této specifičnosti plynou pro volbu a uspořádávání jazykových prostředků v projevech. Početnému posluchačstvu z řad členů sborů pro občanské záležitosti připomněl nejdůležitější ortoepická díla i hlavní zásady mluvní techniky a hlasové hygieny. Jádrem přednášky však bylo uvedení hlavních obsahových složek projevů při svatebních obřadech a posouzení slohové vhodnosti nebo nevhodnosti jednotlivých lexikálních a gramatických prostředků, kterých se v těchto projevech často užívá. Jako ilustrační materiál posloužily sbor[255]níčky slavnostních projevů vydané v různých okresních kulturních střediscích.

I když tyto materiály mohou být platnou metodickou pomůckou, neměly by nikdy zcela nahrazovat vlastní autorskou tvůrčí práci. Vždyť právě na způsobu, jak řečník přistupuje ke stanovení cíle projevu, jak vybírá jazykové prostředky, aby byly v souladu s jeho vlastními individuálními vlastnostmi a schopnostmi a aby byly co nejvhodněji voleny vzhledem ke složení kolektivu posluchačů i k celkové situaci, v níž se projev pronáší, na tom všem závisí působivost slavnostního projevu.

V závěru autor zdůraznil, že pokládame-li za vhodné, aby se v přednesu projevů při svatebních obřadech uplatnily i prvky působící na city posluchačů, musíme si být vědomi, že řečník nemá překračovat míru dobrého vkusu a neupadat do neupřímného patosu nebo přehnané sentimetality.

Přednáška byla doplněna vybranými Šrámkovými verši vhodnými jako poetický doprovod svatebních obřadů. Básně recitovala členka Divadla Vítězného února v Hradci Králové. Člen sboru pro občanské záležitosti přednesl dva odlišně laděné svatební projevy, které prakticky dokumentovaly zásady zdůrazňované v úvodní přednášce.

Z bohaté diskuse i z živého zájmu posluchačů o další jazykové otázky lze předpokládat, že sobotecký seminář přispěl ke zvyšování kultury veřejných mluvených projevů.

Tradiční součástí Šrámkovy Sobotky je soutěž posluchačů pedagogických fakult v uměleckém přednesu. Kroužky uměleckého přednesu na pedagogických fakultách navazují často na činnost recitačních souborů bývalých pedagogických institutů i na dobré tradice práce dávných učitelských ústavů. Katedry českého jazyka a literatury organizují semináře uměleckého přednesu, kde se mladým lidem dostává odborného vedení. XXI. Šrámkova Sobotka byla desátým setkáním mladých recitátorů — budoucích učitelů.

Letošní ročník zaměřil pozornost přednašečů především na dílo národního umělce Fráni Šrámka: v povinných textech byl předepsán výběr z jeho poezie nebo prózy. Porota i návštěvníci byli příjemně překvapeni přístupem řady recitátorů k odkazu Fráni Šrámka: budoucí mladí učitelé prokázali svými výkony hluboký a upřímný vztah hlavně k Šrámkovým veršům (próza zazněla jen jedna).

Odborná porota hodnotila — jako každoročně — u jednotlivých výkonů dramaturgický výběr textu (zejména vzhledem k idividuálním možnostem recitátora), pochopení předlohy, porozumění autorovu záměru a také úroveň kultury řeči. Při posuzování přednašečských výkonů budoucích učitelů, kteří by měli být „mluvními vzory“ pro příští generace, se úroveň kultury řeči hodnotí velmi pozorně. Oceňuje se jak celková technická vybavenost recitátora po stránce mluvní (tj. práce s dechem, hlasem, výslovnost jednotlivých hlásek i hláskových spojení, posuzuje se přesná výslovnost i vyšších [256]celků), tak i recitátorův smysl pro rytmus češtiny, schopnost myšlenkově, logicky členit promluvu, přirozeně a vhodně využívat intonačních kadencí, recitátorův smysl pro používání odchylek od spisovné výslovnostní normy se zřetelem na vyjádření různých žánrů, specifičnost textu apod.

Vzhledem k tomu, že se této soutěže nezúčastňují pouze posluchači oboru čeština, ale i budoucí učitelé jiných předmětů, je zejména pro tyto posluchače umělecký přednes jednou z mála příležitostí, kdy mají možnost pracovat aktivně s mluveným slovem a naučit se s ním zacházet.

Význam letošní Šrámkovy Sobotky byl podtržen i účastí ministra školství doc. Milana Vondrušky a jeho projevem na zahájení, účastí zástupců ministerstva kultury, krajských a okresních institucí. Aby mohly výsledky badatelské i kulturně osvětové práce, které byly na Šrámkově Sobotce představeny, trvaleji a šíře působit, bylo by vhodné uvažovat o vydání jubilejního sborníku. Letošní Šrámkovo jubileum i náplň XXI. Šrámkovy Sobotky si to zasluhují.

---

[1] Srov. A. Tejnor, O kultuře mluvených projevů, NŘ 50, 1967, s. 155—157; J — T, Chvála jazyka (Na okraj XVIII. Šrámkovy Sobotky), NŘ 57, 1974, s. 251—255.

[2] Srov. sborníček Čeština — nástroj básníků (Albatros 1975) a cyklostylovaný sborník Chvála jazyka, vydaný Krajským kulturním střediskem v Hradci Králové 1976.

[3] Materiál k tomu poskytuje zdařilá antologie Podivný nepokoj sestavená M. Otrubou (Praha 1972).

[4] Projevy J. Glazarové přednesené v Sobotce jsou obsaženy v jejím souboru Místopis srdce (Praha 1973).

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 5, pp. 253-256

Previous Miloslav Sedláček: Německý sborník o české koncepci jazykové kultury

Next Eva Macháčková: Významné jubileum našeho nejstaršího časopisu