Časopis Naše řeč
en cz

O kultuře mluvených projevů

Antonín Tejnor

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Obrací-li se v posledních měsících pozornost širší veřejnosti v neobvykle zvýšené míře k otázkám kultury mluvených projevů, je třeba říci, že nemalou zásluhu na tom mají organizátoři IX. Šrámkovy Sobotky, kteří zaměřili v červenci roku 1965 tematiku referátů i besed právě k řečnictví a označili celý týdenní seminář přitažlivým názvem: Umění řečnit. IX. Šrámkova Sobotka byla navštívena početným publikem ze všech krajů republiky a proběhla i za nevšedního zájmu našeho tisku, v němž se objevily obsáhlé recenze, někdy i s kritickým zaměřením vzhledem k výběru témat referátů a k honocení závěrečného řečnického mítinku.

Krajské osvětové středisko v Hradci Králové ve spolupráci s Osvětovým ústavem v Praze vydalo r. 1966 přednesené referáty s obsáhlým hodnocením řečnického mítinku v publikaci zachovávající v titulu název IX. Šrámkovy Sobotky, Umění řečnit.

Jarmila Glazarová v emociálním úvodním projevu zdůraznila potřebu „znovunastolení ušlechtilé kultury mluveného projevu“ a na adresu těch, kteří vyslovovali pochybnosti o účelnosti výchovy k řečnictví, konstatuje, že řečnické umění „smysl má a vždy bude mít, pokud bude třeba v nejlepším smyslu propagovat určité myšlenky a agitovat pro ně veřejnost“. Staví do protikladu demagogické, v obsahu i formě scestné projevy představitelů nacismu nejen proti kultivovaným, humanismem prodchnutým projevům spisovatelů a řečníků na sjezdech obránců míru, ale také proti kráse a působivosti projevů prostých lidí, zejména v těch krajích, kde (třeba jako v kavkazských a středoasijských republikách) má lidové řečnictví dávnou a neustále pěstovanou tradici.

Referát Evy Kamínkové Řečnické umění minulosti ukazuje antické kořeny evropské rétoriky. Všímá si zejména řečnického umění v Aténách v době rozvoje antické demokracie, vybírá z tehdejší rétoriky především takové poučky, kterých je možno s obměnami užít i pro stavbu moderního řečnického projevu. Zvláštní pozornost pak věnuje teoretickým názorům Ciceronovým, jehož tři požadavky na řečníka (dokázat pravdivost tvrzení, získat sympatie posluchačů a pohnout posluchače k jednání podle řečníkova přání) neztratily dodnes nic ze své platnosti. Vliv antické rétoriky na středověkou řečnickou praxi dokládá rozborem Husových latinských příprav k českým kázáním a svůj referát doplňuje ukázkou z překladu Ciceronovy stati De inventione.

[156]Stylem řečnických projevů se zabývá Alexandr Stich. Poukazuje na to, že zatímco počet lidí, kteří s mluvenými projevy vystupují před veřejností, se v posledních letech stále zvětšuje, není na knižním trhu dostatek moderních příruček, které by řečníkům poskytly vhodné poučení nejen o stavbě řeči a způsobu argumentace, ale i o funkčním využívání jazykových prostředků. Zabývá se pak hlavně těmi druhy mluvených projevů, které mají především funkci přesvědčovací, získávací, tj. mluvenými projevy publicistické oblasti. Upozorňuje na dvojí nebezpečí, kterému má řečník čelit především: planému verbalismu a ztrátě kontaktu s posluchači. Uvádí pak řadu příkladů, kdy různé, zejména syntaktické prostředky přispívají k nepřímému, zastřenému ovlivňování posluchačů.

Antonín Tejnor ve stati Gramatika pro řečníky zdůrazňuje především povinnost řečníka poznat a prakticky zvládnout systém spisovného jazyka ve všech jeho rovinách a uvádí přehled normativních jazykových příruček i popularizačních publikací. Připomíná odpovědnost těch, kteří se svými projevy obracejí k širokému okruhu posluchačů a značnou měrou ovlivňují stav kultury jazykového vyjadřování. Upozorňuje na slohovou hodnotu mluvnických prostředků i na nejčastější gramatické chyby, které se v mluvených projevech objevují.

Stať Evy Seemanové Technika mluvených projevů je především souborem praktických cvičení pro ovládnutí dechu a hlasu: dechová cvičení, posazování hlasu, vokálová cvičení, cvičení ve změnách dynamiky (messa di voce), v kladení pauz a větného přízvuku (důrazu). V závěru své stati však překračuje vlastní tematiku a dotýká se některých otázek ortoepických: tam ovšem nejsou její tvrzení zcela přesná (ortoepická pravidla nejsou tak striktní, pokud jde o nevyslovování j v tvarech pomocného slovesa být a také uvolňují pravidlo o přizvukování jednoslabičných předložek).

Příspěvek Ivana Šupáčka Zvuková stránka řečníkova projevu má poněkud nepřesný název. Jde v něm totiž hlavně o poučení o fonaci a artikulaci a o hláskové hygieně (jak předcházet hlasovým poruchám a jak je odstraňovat).

Marie Hejnová v referátu Řečník a společenské chování zdůrazňuje především potřebu řečníkovy slušnosti a ohleduplnosti, podává přehled publikací a statí o společenském chování, určených zejména mladým lidem a jejich vychovatelům, a vyslovuje požadavek, aby řečník celým svým projevem a vystupováním působil jako vyhraněná osobnost.

Sobotecký řečnický mítink komentuje Jiří Hraše. Konfrontuje skutečné výkony řečníků s přednesenými teoretickými požadavky a zaujímá stanovisko ke kladným i záporným novinářským recenzím o tomto mítinku. Zajímavé je jeho grafické schéma různého uplatnění zřetelů k třem základním činitelům řečnického projevu (řečníkova osobnost, látka, zřetel k publiku) a tří základních kompozičních složek (úvodu, stati a závěru) [157]v různých druzích řečnických projevů (obřadním, agitačním, popularizačním a odborném).

Místo doslovu vybral uspořadatel sborníku Jiří Valenta několik citátů z Karla Čapka zaměřených k oslavě české řeči a k jejímu uvědomělému zdokonalování.

I když má sborník některé nedostatky podobných publikací (nejednotnost koncepcí a proporcí, menší tematická sevřenost a ucelenost), může přece jen přispět k tomu, aby se řečníci více zamýšleli nejen nad obsahem svých projevů, ale i nad jejich jazykovým vyjádřením.

Zatím se ohlas IX. Šrámkovy Sobotky projevil výrazně v činnosti našich společenských organizací a veřejných institucí. Socialistická akademie v Praze uspořádala v rámci Lidové university v sále Městské lidové knihovny v zimním semestru 1965/66 cyklus přednášek o kultuře mluvených projevů, do kterého se přihlásilo přes sto posluchačů. V cyklu přednášeli profesoři filosofické fakulty University Karlovy, fakulty osvěty a novinářství a pracovníci Ústavu pro jazyk český ČSAV o psychologii řečníka, o ortoepii a intonaci, o využívání jazykových prostředků v mluvených projevech, o stylizaci a kompozici, o druzích veřejných mluvených projevů i o vystupování řečníků před veřejností. Některé z těchto přednášek si vyžádaly i výbory Socialistické akademie v dalších městech (Pardubice, Liberec, Jihlava, Jičín, Plzeň aj.). Podobný cyklus přednášek byl určen pracovníkům různých redakcí, Čs. televize, frekventantům kursu pořádaného Institutem pro řízení ap. Z iniciativy katedry jazyků na Vysoké škole politické při ÚV KSČ a s využitím zkušeností získaných v těchto cyklech byl od školního roku 1966/67 zařazen kurs přednášek o řečnictví, doplněný praktickými cvičeními, do programu této školy.

Pro velký úspěch předchozího cyklu se rozhodla Lidová universita v Praze celý cyklus opakovat v podzimním semestru 1967/68. Domníváme se, že by bylo velmi prospěšné získat pro návštěvu těchto přednášek především posluchače z řad učitelů a pracovníků těch institucí, které úroveň veřejných mluvených projevů ovlivňují v míře rozhodující. Málo iniciativy zatím vyvíjejí instituce školské, popř. školská správa. Školní osnovy sice proklamují požadavek věnovat ve školním vyučování kultivovanosti mluvených projevů větší pozornost, ale nehledají dostatečně energicky cesty a prostředky, jak tento požadavek realizovat, co by bylo třeba pro výchovu ke kultuře mluvených projevů udělat.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 3, s. 155-157

Předchozí Růžena Buchtelová: Péče o jevištní výslovnost v SSSR

Následující Stanislav Králík: Příspěvek k poznání lidového jazyka na moravsko-slovenském pomezí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1