Časopis Naše řeč
en cz

K druhému ukázkovému souboru map Českého jazykového atlasu

Slavomír Utěšený

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V říjnu 1976 vydalo dialektologické pracoviště Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze a v Brně v interním nákladu druhý informativní a problémový soubor map Českého jazykového atlasu (dále IPSM 2) jakožto další část přípravy tohoto reprezentačního díla české dialektologie. První soubor, o kterém jsme zde referovali před rokem[1], měl těžiště v části textové a jeho 30 ukázkových map zůstalo nerozmnoženo v originálním provedení na průsvitném oleátu. Druhý soubor, obsahující 15 lexikálních a slovotvorných map z tematického okruhu „domácnost“, byl připraven v patnácti exemplářích — a jeho mapy byly pořízeny z pracovních originálů v jednobarevné xeroxové reprodukci se zmenšením v netypickém měřítku asi 1:900 000 (konečné měřítko map má být ve shodě se soudobými celostátními kartografickými díly a též s Atlasem slovenského jazyka 1:1 000 000, tedy ještě poněkud menší). Tím se IPSM 2 přiblížil ve své mapové části konečné projektované podobě edice, která však má být provedena trojbarevně až čtyřbarevně[2].

[161]Část map je doprovozena ukázkovými komentáři, obsahujícími vedle (autorského) výkladu a (explorátorských) vysvětlivek k mapovým údajům též paralely ze slovanských jazyků a základní údaje etymologické i historické, a zvláště pak výčty starších nářečních údajů ze sbírek lexikálního archívu lidového jazyka v dialektologickém oddělení ÚJČ v Praze[3] zároveň s příslušnou lokalizací.

Zatímco v prvním souboru byly zpracovány jen údaje z tradičních nářečí, přináší IPSM 2 již i první zeměpisné zpracování údajů z 55 vybraných měst[4], a tedy vlastně i první souborný obraz starší fáze české lidové mluvy na venkově i ve městech, a s tím pak zároveň i první celkový územně rozvrstvený obraz nastupujícího úzu dospívající školní mládeže ve městech na celém českém jazykovém území.

Novinkou ve srovnání s prvním souborem je i morfonologický typizovaný zápis položek v legendách, přičemž se pravidelné hláskové, fonetické a zčásti tvaroslovné obměny těchto typizovaných (lematizovaných) základních podob v mapách zvlášť nevyznačují a uvádějí se pouze v úvodní části komentářů: např. základní typizovaná podoba SLAMĚNKA zní někdy slamňenka, jinde słamjenka, słam’enka ap., OKŘÍN zní zase vokřín, okřin, vukřín aj. — a žádná z těchto pravidelných oblastních obměn se v mapách ani v legendách nesleduje a nezaznamenává.

V IPSM 2 jsou tak zpracovány ve dvou skupinách — 1. mapy s komentáři, 2. mapy se stručnými charakteristikami — tyto položky, seřazené dále podle číslování otázek Dotazníku pro česká nářečí (v závorce uvádíme autory map, popř. též komentářů): „postel“ (L. Švestková), „ždímat prádlo“ (A. Rubín), hrníček — slovotvorné obměny (L. Bachmann), „světnice“ — v městech „pokoj“ (J. Skulina, J. Balhar, M. Krčmová), „štípat dříví“ (J. Balhar), „dužina (sudu)“ (F. Kic, J. Balhar, M. Krčmová); „(uřezané) husí křídlo“ (P. Jančák), „rozsvítit“ (V. Michálková), „polštář“ (J. Hlavsová), „sběračka“ a „vařečka“ (S. Utěšený), lžíce — slovotvorně (J. Pleskalová), „ošatka“ (J. Balhar), „kynout“ (J. Bachmannová), „prostovlasý“ (J. Skulina).

Všechny mapy přinášejí souborně zpracovaný materiál dílčích položek, sledovaných co do územního rozšíření jednotlivých typizovaných ekvivalentů (pojmenovávacích nebo slovotvorných či výrazotvorných variant), jež jsou nadto určovány i podle generačního rozvrstvení a co do frekvence. [162]Toto souborné zpracování přináší též mnoho nového pro etymologické výklady a pro vývody o vzájemných vztazích jednotlivých výrazů a areálů jejich rozšíření. Po této stránce je zvlášť významné souběžné zeměpisně fixované podání tří základních vrstev výzkumu — údajů z venkovské sítě zanikajících tradičních nářečí, údajů staré vrstvy městské, která často stojí v protikladu k svému venkovskému okolí, a konečně údajů nejmladší vrstvy městského úzu, v tomto smyslu ještě výrazněji odlišné. Dosah srovnatelnosti těchto dat a jejich vztahů, zachycených na trojí průmětně vždy v jediné mapě zároveň, lze zatím ještě těžko plně a správně ocenit. Jistě však tato data i při jejich primárně zeměpisném zpracování mohou významně přispět k vyšetřování dnešních vývojových perspektiv běžné češtiny v celém jejím územním, sociálně ekologickém a generačním rozpětí.

Jako příklad takových nových možností hodnocení soudobého vývoje češtiny, jak se projevuje v konkrétních jednotlivých jevech, uvádíme nejzávažnější přínosné údaje z mapy a komentáře prvního vybraného problému v IPSM 2 — názvů pro postel (kus nábytku určený ke spaní) v dnešní češtině. Základní bezpříznakový, celoúzemně užívaný název je postel: ve městech je u staré generace zaznamenán téměř obecně, u mladé pak výhradně. Dříve byl na Moravě a též v severovýchodních Čechách dosti rozšířen výraz postel v mužském rodě (do postelu, na smrtelným posteli), dnes je tomu tak již jen ve zbytcích v Poještědí a v centru Českomoravské vrchoviny. (Na širším Brněnsku se setkáváme s ustupující obměnou postél, která se zvlášť v horském úseku hanáckých nářečí udržuje zároveň s jinými délkami tohoto typu.)

Proti této základní podobě se v řadě nářečí stále udržuje starší obecně západoslovanský termín lože (popř. lůžko): je tomu tak především na rozsáhlém území moravských a slezských nářečí a ve zbytcích i na většině okrajů Čech, zde pak nejvíce v rozsáhlém západočeském pruhu od Plas ke Klatovům. Starší sběry dokládají lože z celé jihozápadočeské oblasti, lůže pak z Podkrkonoší, dodnes je tato varianta na náchodském a kladském úseku a na severomoravském Zábřežsku. (Západočeské doklady s novou délkou lóže anketa již nezjistila.) Na Opavsku je izoglosou udáno rozšíření starobylé tvaroslovné obměny łožo. — Na střední Moravě a na Těšínsku je výhradně deminutivní tvar lůžko, který je ve dubletách rozšířen i dále v slezských nářečích. — Na Valašsku je zas odvozenina ložnice (łožnica), vystupující tu i v jiných významech, stará obměna v ženském rodě łoža tu již zjištěna nebyla.

Celý jihovýchodomoravský okraj tu má zcela zvláštní pojmenování pohrádka, které vedle této specifikace znamená namnoze ohrazení vůbec a v naší významové sféře pak zejména palandu (dříve zvláště pro čeledíny ve stáji).

[163]— Podobnou významovou škálu — od dřevěné palandy přes depreciativní, znevažující označení horšího neupraveného lože až k běžnému označení lože vůbec — vykazuje i výraz barák, zapsaný častěji zejména na střední Moravě, hojně však doložený i z nářečních slovníků východomoravské oblasti a zčásti i z Čech, většinou ve frazeologických spojeních jít na barák, válet se v baráce ap. — Ve frazeologii se vztah slov postel—lože—barák jeví namnoze vůbec v jiném světle než v poloze základního (terminologického) pojmenování: zvlášť často se tak frazeologická spojení jít na lože ap. udržují v jihozápadočeském okraji a vývojový primát názvu lože se nadále obráží ve spojeních jako lože manželské, úmrtní lože, rozvod od stolu a lože i v dnešním spisovném jazyce.

Dá-li se mapa českých nářečních názvů pro postel označit za příklad specificky českého vývoje, určeného sémantickým přehodnocením výrazu postel s původním významem postýlka = ‚stlaní, ložní prádlo‘, jeví se na jiných mapách IPSM 2 čeština jako pole soupeření různých prastarých, v podstatě obecně slovanských slov ze stejného širšího významového okruhu (tak ekvivalenty štípat, sekat, klát-kálat-kolit, rubat-roubat na mapě „štípat dříví“) nebo jako obdobné pole soupeření západoslovanských, zvláště pak též slovenských ekvivalentů (ždímat-žímat, ž(d)mout, žmýchat, kroutit, krúcat na mapě „ždímat prádlo“) nebo konečně jako obdobné pole zároveň s výrazy přejatými (polštář — zhlavec // zhlavek, slezský zahłavek, podhlavník).

V řadě případů jsou takové lexikální rozdíly zároveň součástí národopisné terminologie (názvy pro ošatku jako slaměnka, okřín, košinka, víčko, názvy pro uřezané husí křídlo jako kosinka, peroutka, peruto, štětička). Jindy jde o položky významné pro domácí etymologii (obměny výrazu svět/l/nice jako sednice, sence, seknice, sechnice nebo hláskovým skladem vzájemně si blízké názvy pro díly stěn dřevěných nádob jako dluž(e), duha, dyha, deska — všechny s naprosto rozdílnou etymologií).

Pro řadu českých slov jsou příznačné nepravidelné obměny. Podobně jako u výrazu světnice je tomu např. u lžíce (lžička, lyžka, užica, vžice, žlíce, žice aj.), vařečky (vařačka, vařaja, vařejčka, vařéka, vařecha, vařašká aj.) nebo sběračky (sbíračka, žbíračka, žběračka), slovesa rozžehnout (roužnout, ružnót, rožat, rožít aj.). U řady položek se jeví pestré rozrůznění slovotvorné — tak u deminutiv k výrazu hrnec//hrnek (hrníček, hrneček, hrnéček, hrnýček, hrnčík, hrnček), spojené popř. i se širší syntagmatikou pojmenování — tak u výrazů s významem ‚prostovlasý‘ (prostohlavý, holohlavý, s holou hlavou, bez čepice ap., vlasatý-střapatý-chlupatý).

Ve všech těchto případech přinášejí mapy řadu nových, dosud neznámých informací a ve stejném trojvrstevném podání ukazují zároveň dnešní vývojovou situaci daných položek v celé jejich složitosti. Pokud jde o vlastní areálovou charakteristiku územního rozšíření jednotlivých podob, setká[164]váme se na jedné straně s příklady ostře rozlišených kompaktních areálů (česká sběračka ap. — moravský šufan//žufánek ap. nebo severozápadočeské křídlo, severovýchodečeská a hanácká kosinka, jihozápadočeská a jihozápadomoravská peroutka, zvláště výrazně pak všechny názvy ošatky), nebo naopak s případy značné vzájemné promísenosti jednotlivých ekvivalentů (např. mezi slovesy štípat//sekat či rozsvítit//rožnout). Podobně je tomu u rozlišení mezi venkovskou a městskou vrstvou. V protikladu k uvedenému případu výrazně dvojvrstevného nářečního lože a nadnářečního postel jsou tu i četné případy typu peroutka/kosinka, kdy je městský úzus ve shodě se svým venkovským okolím. Ve většině případů se ovšem reálná situace pohybuje mezi oběma uvedenými extrémy. A právě toto široké rozpětí a mnohotvárnost celkové české jazykové situace se snaží postihnout všechny mapy posuzovaného souboru, které i po této stránce zároveň konkrétně informují o základním charakteru připravovaného Českého jazykového atlasu a naznačují tak i jeho mnohostranný význam pro českou a slovanskou jazykovědu a kulturní historii, a to jak v aspektu historickosrovnávacím, tak i v aspektu typologickém. V neposlední řadě se tak slibně ukazuje i význam těchto atlasových dat pro studium vývoje a dnešního stavu rozrůznění našeho etnika, tak jak se obráží v situaci jazykové, a tedy pro další sociolingvistická a sociologická studia naší socialistické národní společnosti.


[1] S. Utěšený, První ukázkový soubor map Českého jazykového atlasu, NŘ 58, 1975, 258—261.

[2] Závažnými problémy výrobní stránky projektu ČJA se zabývá interní dokument „Projekt edice ČJA“, zvl. odst. 6, s. 3n., kde je dovozena potřeba rozlišování jednotlivých vrstev materiálu zvláštními barvami.

[3] Informace o tomto archívu podala jeho první vedoucí B. Zimová v čl. Archív lexikálního materiálu lidového jazyka, NŘ 37, 1954, 238—239 (srov. též její čl. K teorii a praxi lexikálního archívu českého lidového jazyka, Prace Filologiczne, Warszawa, 18/2, 1964, 309—314).

[4] O vývoji tohoto výzkumného projektu viz můj čl. Městská mluva v Českém jazykovém atlase, NŘ 57, 1974, 94—100. — V konečném zpracování bude v ČJA 56 měst, v IPSM 2 není ještě materiál z Bruntálu.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 3, s. 160-164

Předchozí Miloslav Sedláček: Čtvrt století časopisu Sprachpflege

Následující Slavomír Utěšený: Spadla moucha do sopoucha…

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1