Časopis Naše řeč
en cz

»Vyšed ven, plakal hořce«

[Drobnosti]

(pdf)

-

Tak překládá Kralická bible a podobně i jiné staré bible a evangeliáře ve známém vypravování, jak Petr zapřel Krista. Dnes by se jim snad za to dostalo pokárání; jest u nás mnoho lidí, kterým by se zde zdálo slovo ven zbytečným (a proto chybným, ač v jazyce ani, co jest opravdu zbytečné, nemusí ještě býti chybné), protože prý se samo sebou rozumí, kdo vychází, že vychází ven. Tímto výkladem se řídívají dnes i někteří spisovatelé a překladatelé: tak jsme čtli na př. v překladě polského románu, jak matka po rozčilující rozmluvě, již měla s dcerami v pokoji, »pobouřena vyšla«, v původní povídce zase kdosi kohosi posílá z pokoje slovem »vyjdi«. A jak již u nás bývá, nedůvěra k slovu ven u sloves složených s vy-, jíž jakž takž lze ještě rozuměti, přenášívá se i na jeho spojení se slovesem nesloženým: bojíme se psáti i »jdi ven« a pod.

»Vyjíti ven, jíti ven« a prosté »vyjíti, vycházeti« ani není jedno a totéž; rozdíl vycítíme nejlépe, všimneme-li si blíže, kde jak říkáme.[1] Nikdo neřekne na př., že slunce vychází (vyšlo) ven, že kniha vyšla ven; kdo vstal po nemoci, zase po prvé vychází (již vychází), po práci si vyjdeme, služka ani v neděli si nemůže vyjíti atd. Neříkáme také »jíti (vyjíti, vycházeti) ven«, kde se výslovně jmenuje cíl vycházky: jdeme (vycházíme) na procházku, [248]za bránu, na dvůr, do přírody atd. Z toho vysvítá, že slovem ven naznačujeme cíl vycházky (vždyť ven je po stránce tvarové strnulý 4. p. jména, jehož 6. p. máme v příslovci vně: slova ta pocházejí z doby, kdy se na otázky »kam?« a »kde?« ještě mohlo odpovídati pádem bez předložky): vy- se vztahuje k východišti pohybu, tedy již proto není ven slovo zbytečné. Kde Čech (a Slovan vůbec) chce vyjádřiti pouze, že někdo nebo něco vychází ze svého posavadního místa, utvoří větu bez příslovce ven, kdežto slovem tím se naznačuje i účel, dostati se na místo, ležící mimo místnost, z níž se pohyb děje. I němčina tento dvojí jemný významový odstín liší: není jedno, řekne-li se »Karl geht aus« či »Karl geht hinaus (kommt heraus)«. Je pravda, že rozdíl tento je velmi nepatrný: ale snad všude filologie učí, takovýchto rozdílů dbáti, kdežto u nás se tak často žádává, aby se věci rozličné vyjadřovaly stejně. Někdy slovo ven má i význam dosti důležitý; řeknu-li »odpoledne si vyjdu«, nepravím nic bližšího o směru vycházky, větou »odpoledne si vyjdu ven« naznačuji, že půjdu z města ven.

Slova ven oním způsobem čeština stará užívá, co ji známe (spíše bychom našli ven, kde bychom obstáli i bez něho), stejně se vyjadřuje lid náš dnes i ostatní jazyky slovanské. Dokladů starých bychom našli spoustu. Tak na př. v »Životech sv. Otců« (u Smetánky str. 209) čteme, jak nějaký poustevník přišel k sv. Pemenovi a počal mu »hluboce z písma mluviti o hlubokých věcech«; když mu sv. Pemen neodpovídal, »i vyjide (vyšel) ven smutně«; v Hradeckém rukopise poví sv. Prokop knížeti Oldřichovi, »kady by ven z lesa vyjěl«; v Passionále Kristus v podobě dítěte volá sv. Kristofora, odpočívajícího v dřevěné chýši: »Kristofoře, poď ven, přenes mě na nu (na onu) stranu« atd. Čtenář vidí, že se naši předkové vyjadřovali právě tak, jak se vyjadřujeme my, mluvíme-li, jak jsme zvyklí mluviti.

Brusy slova ven nezapovídají: opravdu nevíme, proč se ho naši spisovatelé tak bojí. Kdo píše ven, kde je klade naše mluva lidová, nedopouští se nijaké chyby proti duchu českého jazyka.


[1] Mluvíme zde jen o slovese jíti, vyjíti, vycházeti: rozumí se, že totéž bychom mohli říci i o jiných slovesech podobných významů, o slovesech jako běžeti, vyběhnouti, skočiti, letěti, hnáti, strkati atd.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 8, s. 247-248

Předchozí Liptovská župa

Následující Josef Zubatý: Tak říkajíc, počínajíc atp.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1