Časopis Naše řeč
en cz

O hovorové češtině a jiných věcech v prešovském jazykovědném sborníku

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Živé kulturní a vědecké centrum, které po válce vzniklo na východním Slovensku, v Košicích a Prešově, a které se uplatňuje stále rozhodněji a významněji v celkovém kulturním životě našeho státu, přispělo k VII. mezinárodnímu kongresu slavistů ve Varšavě zajímavým samostatným sborníkem.[1]

Sborník imponuje svou tematickou šíří a rozmanitostí, vhodným vyvážením obecné teorie a detailních rozborů i výsledky, které jednotlivé studie přinášejí. Podáme alespoň přehled této tematické bohatosti a zastavíme se pak u těch několika studií, které jsou obsahem blízké čtenářům Naší řeči.

Námětům z roviny zvukové a tvarové stavby jazyka jsou věnovány studie J. Horeckého (fonologická soustava spisovné slovenštiny se popisuje generativní metodou), J. Sabola (v ní se popisuje morfonologická stavba koncovek přídavných jmen ve slovenštině), E. Nováka (který pojednává o tzv. nulovém morfému v slovanských jazycích a určuje jeho příznakovost, popř. nepříznakovost v rámci příslušných opozičních dvojic — srov. např. český tvar obyvatel — nepříznakový 1. pád jedn. č., příznakový 2. p. množ o.) a J. Muránského (kde se podává fonetický popis výslovnosti souhlásky v ve východoslovenských městech).

Syntaktické problematice je věnována práce N. Ščipanské (na ruském jazykovém materiálu se popisuji podřadicí spojky vyjadřující hodnotící významový odstín).

Z oblasti lexikologie a slovotvorby zde nacházíme studii A. M. Varcholy (o dvojicích kvalitativních přídavných jmen s opačným významem), speciální článek J. O. Dzendzelivského z Užhorodu (o názvech povodně v ukrajinštině) a konfrontační studii J. Furdíka (týkající se složených přídavných jmen v maďarštině a slovenštině).

[261]Konfrontační metodou je zpracována i dialektologická studie J. Valisky (o slovenských vlivech v německých nářečích na Spišsku). Dialektologie je dále zastoupena onomastickou prací J. Kriššákové o živých typech neoficiálních osobních jmen na Spišsku.

Čeština se ve sborníku objevuje jako hlavní námět jen jednou, zato však v příspěvku velmi závažném a všestranně hodném pozornosti: F. Miko zde podal konfrontační stylistickou studii česko-slovenskou, v níž popsal využití hovorového stylu v díle K. Čapka a v slovenském překladu. Studie je především příkladně, přísně logicky a přehledně komponována; nejdřív je podán autorův názor na metody konfrontační stylistiky, pak je podáno autorovo pojetí hovorového stylu, následuje rozbor hovorového stylu v umělecké próze Čapkově a na takto vytvořeném pevném materiálovém a metodologickém základu se teprve provádí konfrontační slohový rozbor. Je omezen pouze na jeden z Čapkových filozofujících románů — Hordubala —, a dokonce pouze na jeho úvodní partie, za tímto nerozsáhlým materiálovým východiskem se však skrývá analýza rozsáhlá, a proto výsledky přesvědčivě reprezentují podstatné rysy Čapkova individuálního slohu.

Studie zaujme českého čtenáře (a to nejen stylistika, ale i učitele, překladatele, redaktora, spisovatele) už obecnými principy originální a velmi důkladně propracované Mikovy stylistické teorie. Tato teorie, vytvářená a stále prohlubovaná už po více než deset let, je v našich odborných kruzích se zájmem dlouho sledována a studována, širší česká kulturní veřejnost však zatím o ní šíře informována nebyla.[2]

Mikovu teorii bychom mohli nazvat „výrazovou stylistikou“; jejím základním prvkem jsou totiž tzv. výrazové kategorie (autor je nazývá též výrazovými hodnotami, popř. vlastnostmi), tj. stylové hodnoty, které se navrstvují na jazykové a tematické jevy, které jsou zapojeny do synonymických dvojic nebo řad (jednodušeji řečeno, výrazové hodnoty existují a projevují se tam, kde k vyjádření v podstatě téhož obsahu existuje několik různých jazykových nebo textových možností). Výrazové hodnoty tvoří podle autora uspořádanou soustavu, existují a mohou se projevovat jedině proto, že jsou [262]vázány vztahy protikladu k jiným výrazovým hodnotám (např. hovorovost existuje a pociťuje se tím, že je v protikladu ke knižnosti). Výrazových hodnot zjistil autor induktivní i deduktivní cestou celou bohatou škálu.[3] Tato teoretická soustava souvisí se stylistickou teorií pražskou, založenou na pojmu slohotvorného činitele, ale zdaleka se s ní nekryje, a co je hlavní, vychází z jiného pohledu na slohotvorné dění a slohovou skutečnost. Základními výrazovými kategoriemi jsou podle Mika operativnost textu (tj. zaměření sdělení na čtenáře nebo posluchače s nějakým praktickým cílem) a jí protikladná ikoničnost textu (tj. zaměření sdělení na zobrazení, vyjádření sdělovaných obsahů); s nimi jsou v souhře pojmovost a zážitkovost sdělení. Tyto výrazové hodnoty tvoří základ pro existenci čtyř základních stylů — hovorového, jednacího, vědeckého a uměleckého. Hovorový styl je přitom podle autora prvotní a základní — z něho a na něm se v historickém procesu vytvářejí styly ostatní. Je dán především operativností a zážitkovostí výrazu.

Je vnitřně rozrůzněn; vedle jeho základní varianty se vytvořily i specifické varianty, které autor pojmenoval konverzační a ikonický styl (ten má dílčí varianty vyprávěčský a dopisový hovorový styl); i sama základní varianta je rozrůzněna: na kontraverzní variantu — např. v hádce —, operativní — např. v rozmluvě na pracovní téma —, afektivní — v citově vzrušeném soukromém projevu —, atd.

Autor odlišuje hovorový styl od hovorového jazyka a hovorových prostředků (tj. souboru jazykových prostředků užívaných především v běžném sdělování). Hovorový styl, hovorovost je „výrazová výstavba textu v soukromé, neoficiální komunikační sféře, kterou se realizuje běžná dorozumívací funkce jazyka a textu“ — připomeňme, že pro tento pojem česká stylistika začíná užívat, právě aby se vyhnula terminologické homonymii a nedorozozuměním, která z ní plynou, termín „prostě sdělovací styl“.

Element hovorovosti v Čapkově díle (a v umělecké próze vůbec) je vždy a nutně v jiné pozici než ve svém základním dorozumívací prostředí. Tam je hovorovost operativní (projev je zaměřen na partnera v sdělovacím procesu), zde je prostředkem uměleckého účinku, je „zobrazována“ (tj. je podle autorova slovníku „ikonická“). Hlavní popud k vnášení hovorového živlu vidí autor studie v potřebě umělecké literatury bránit se papírovosti a verbálnosti, v potřebě čas od času spojit se těsněji s běžnou živou jazykovou skutečností a zesílit tak autentičnost uměleckého sdělení.[4]

[263]Konkrétním rozborem (mimochodem velmi instruktivním např. pro naši školní, literárně kritickou, překladatelskou atd. praxi) několika úryvků z Čapka ukazuje autor základní výrazové hodnoty Čapkova hovorového stylu. Je to hovorovost literárně stylizovaná; vytváří se jí obraz žoviálního žánrového vyprávěče, trochu upovídaného, vtahujícího do sdělovacího procesu své posluchače (tj. čtenáře); jeho řeč je „aktuální“ (odkazuje neustále k fiktivně vytvořenému prostředí a času, v kterém vyprávění probíhá), je expresívní, je málo sukcesívní (tj. mnohé pasáže mají jiný cíl než přinášet nové věcné informace), je sociativní (tj. navazuje kontakt s adresátem) atd. Autor postupně probírá Čapkův text z hlediska všech výrazových kategorií své soustavy a nakonec sestavuje jeho „výrazovou partituru“, tj. stanoví míru uplatnění jednotlivých výrazových hodnot.

Při porovnání českého originálu a slovenského překladu postupuje autor tak, že určí všechna místa v textu, kde je diference, která není pouze jazykově formální, a sleduje jak slohové příčiny, tak účinky těchto rozdílů. Dochází k závěru, že překlad je výrazově explicitnější, má menší stupeň hovorovosti, výrazové naléhavosti a hodnotících prvků, je však naopak o trochu emocionálnější, expresívnější a operativnější.

Ještě závažnější jsou však obecná zjištění, týkající se rozdílných kvalit hovorových stylů v obou jazycích a jejich rozdílných významových asociací. Zatímco český hovorový styl má výrazně „městský“ ráz, je týž styl v slovenštině, pod vlivem odlišných společenských i jazykových okolností, působících zvl. v době konstituování spisovné slovenštiny, „venkovštější, lidovější“; týž prvek (např. slangové slovo) má proto v obou národních stylistikách různé postavení. Často tak při překladu dochází k jevu, který Miko nazývá kreolizací[5] (tj. do překladu se vnášejí výrazové kategorie jazyka originálu). Čapkova stylizace hovorového stylu je pak na základě obecnějších stylových vlastností češtiny svižná, plyne s vypracovanou rutinou, bez těžkopádného zatížení, zatímco slovenský překladový protějšek je jakoby pomalejší, rozvážnější, vážnější.

Mikův příspěvek ve sborníku znamená závažný přínos i pro bohemistiku; jeho stylistická teorie je podnětná a hlavně vede k zevrubným analýzám, dávajíc jim pružný nástroj pojmový; je důležitým příspěvkem k poznání hovorového stylu, obohatila naše znalosti K. Čapka a působí jako impuls k dalším porovnávacím studiím slohu češtiny a slovenštiny, popř. šířeji i ostatních slovanských jazyků.[6]

[264]Pokud jde o Mikovu teorii samu, je v zájmu české stylistiky sledovat ji soustavně, hodnotit a využít jejích mnoha teoretických i praktických stránek. Jde o nový pohled na složitý jev jazykového stylu, a nový zorný úhel nám objevuje i nové stránky stylové skutečnosti. Teorie sama je přitom stále ještě ve vývoji a kritická aplikace i hodnocení ji mohou dále prohloubit (např. autorovo převážné zaměření na umělecké texty vede podle našeho soudu k tomu, že neumělecké slohové sféry nejsou do systému včleněny dostatečně pevně, např. v základní klasifikaci stylů uniká celá oblast persvazívní (publicistické) komunikace, naopak jednací styl není stále ještě představen tak, aby plně přesvědčovalo jeho chápání jako vnitřně dost kompaktního a vnějšně od jiných zřetelně odděleného základního stylu). S jistými rozpaky jsme přijali autorovo pojímání některých základních jevů z teorie spisovného jazyka. Autor chápe spisovný jazyk výslovně nikoli jako jev funkční, ale teritoriální (patří do něho v jeho pojetí všechny útvary, které mají celonárodní dosah, tedy i obecná čeština). Hovorovou češtinu pak ztotožňuje s češtinou obecnou. Víme, že dosavadní chápání těchto jevů není zcela uspokojivé; to působí i složitost situace samé. Terminologické posuny podobného rázu však situaci nijak nevyjasňují, a mohou na druhé straně vést k dalším, zbytečným nedorozuměním (ukazují to i rozpory v studii samé, srov. s. 137 proti 165, kde se mluví o „obecné hovorové češtině“ — to předpokládá i jinou hovorovou češtinu, ta však nemůže být totožná se „spisovným jazykem v vyšším smyslu“, kterým prý Čapek realizoval svou hovorovost; ztratí se tak nakonec úplně důležitý protiklad hovorová vers. knižní čeština).

Nakonec se zmiňujeme ještě o studii J. Mlacka, věnované syntaktické stavbě frazeologických spojení.[7] Práce sice nevychází z českého materiálu, ale při blízkosti české a slovenské frazeologie mají její výsledky bezprostřední dosah i pro bohemistiku. Autor popřel názor, že frazeologické jednotky jsou vnitřně skladebně neanalyzovatelné, zjistil, že i zde existují syntaktické vztahy zcela jasné — prokazují je jednak časté případy, kdy se frazeologická spojení rozšiřují o fakultativní členy nebo naopak kdy se z nich některé složky vypouštějí, popř. nahrazují jinými, dále případy přestavby jednotek pro potřeby slohové a citlivost slovosledu frazeologických jednotek na princip aktuálního členění.

Sborník prešovské Šafaříkovy univerzity je přínosný jako celek; lze ho zčásti zároveň uvítat jako dobrý podnět pro vlastní práci bohemistickou a pro zkoumání vztahu slovenštiny a češtiny.


[1] Jazykovedný zborník, Z príležitosti VII. slavistického kongresu vo Varšave, redigovali Ľ. Novák a J. Furdík spolu s redakční radou, Acta Facultatis philosophicae Universitatis Šafarikanae, Jazykovedný zborník 4, Bratislava 1975, 206 str. Vydání sborníku se tedy za kongresem opozdilo o celé dva roky. Naše už málem kosmicky dlouhé výrobní termíny v polygrafii tak začínají vědecký život přímo diskvalifikovat; pořadatelé podobných publikací mají dvě možnosti: buď stihnout akci, k níž je publikace připravována, pak ovšem musí redakční uzávěrka tak předbíhat samu akci, že se podává materiál už archaizovaný, to je ovšem při rychlém dnešním rozvoji vědeckých výzkumů nevýhoda značná, ohrožující i prestiž naší vědy v mezinárodním měřítku, nebo naopak přinášejí materiály v době, kdy se akce koná, živé, obsahově i metodologicky aktuální, ale pak se přijde, jako v tomto případu, s křížkem dávno po pohřbu.

[2] V českých jazykovědných časopisech ji posoudili K. Horálek v SaS 32, 1971, s. 364 n. a J. Kraus v NŘ 54, 1971, s. 44 n.

J. Miko svou teorii podal a postupně prohluboval v řadě časopiseckých článků i knižních prací; z nich jsou pro českého čtenáře nejpřístupnější knihy Text a štýl, Bratislava 1970, a Od epiky k lyrike, Bratislava 1973; speciálněji je zaměřena jeho Estetika výrazu, Bratislava 1969. Teoretické práce doprovázejí autorovy hojné dílčí konkrétní rozbory jednotlivých autorských stylů, stylů jednotlivých uměleckých děl a jednotlivých stylových kategorií. Připomínáme to i proto, že podobných prací, přinášejících konkrétní slohové rozbory, má česká stylistika mnohem méně, což se pak nutně záporně odráží i ve školní praxi stylistické a literární výchovy (pro češtináře, který chce stylistickou složku ve vyučování mateřskému jazyku uplatňovat neformálně, je proto dnes jednou z vítaných pomůcek slovenská příručka Štylistické rozbory umeleckých textov; obdobný český pramen poučení po ruce nemá).

[3] Jejich přehled a výklad je soustavně podán např. v knize Text a štýl, cit. v pozn. 2, s. 35 n. — na s. 80 jsou předvedeny v tabulce i s vyznačením vzájemných vztahů; v knize Od epiky k lyrike na s. 261 n. jsou podány formou rejstříku s definicemi.

[4] To je hnací prvek jistě základní, existují však i další, vnitřně umělecké, psychologické, ideové atd., jak to ukazují analýzy české prózy užívající tzv. obecné češtiny; viz naposledy NŘ 58, 1975, s. 215 n.

[5] Podle A. Popoviče, Poetika umeleckého prekladu, Proces a text, Bratislava 1971.

[6] Vychází tak vstříc obdobným českým snahám, srov. M. Jelínek v Čs. přednáškách pro V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii, Praha 1963, s. 295 n., a v SPFFBU, řada A, sv. 11, 1963, s. 93 n., a autor v Čs. rusistice 10, 1965, s. 97 n., a v Styliských studiích I, rotaprint ÚJČ ČSAV, Praha 1974, s. 33 n., zvl. 43—44, a 55 n., zvl. 78—85.

[7] Mlacek v tomto sborníku navázal na svou starší, knižní práci Zo syntaxe frazeologických jednotiek; její podrobný posudek od J. Hrbáčka je v SaS 34, 1973, s. 242n.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 5, s. 260-264

Předchozí Jaroslav Machač: Příklad popularizace (nejen) pro mládež

Následující Miloslav Sedláček: Úsušek

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1