Časopis Naše řeč
en cz

Příklad popularizace (nejen) pro mládež

Jaroslav Machač

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

„Jak, proč a kde vznikla některá slova, jména, rčení, úsloví, pořekadla a přísloví“, vypráví Jindřich Pokorný v publikaci[1] vydané nakladatelstvím Albatros a určené (podle poznámky v tiráži) pro čtenáře od 12 let. Že o ní přinášíme poznámku v našem časopise, má své dobré důvody v knížce samé, v jejích nesporných kvalitách a v dobré službě, kterou vykoná pro popularizaci i poznatků jazykových.

Co jsou to ta „některá slova, jména…“? Nemáme pro ně souhrnný název. Jde o takové výrazy, užívané tradičně v našem jazyce a z velké části i v jiných jazycích evropských z téže vzdělanostní sféry (tedy vlastně europeismy), v nichž se obráží svět antiky, bible, světové literatury, sociální, politické a kulturní dějiny, o výrazy, jejichž motivace je vázána na určité kon[258]krétní dobové situace, děje, události, osoby, předměty, zvyklosti atd. Vedle jednotlivých slov k nim patří i některá ustálená víceslovná pojmenování, frazeologická spojení a ustálené výrazy větné jako zvláště pořekadla, přísloví a tzv. okřídlená slova.

Máme shrnutí, popř. i lexikografické zpracování různých okruhů a vrstev této tradiční složky slovní zásoby a tzv. paremiologie (tj. pořekadel a přísloví) ze starších dob (např. v gramatice J. Blahoslava, v sbírce přísloví J. Dobrovského, v Mudrosloví F. L. Čelakovského aj.), veřejnosti je dostupný Zaorálkův slovník lidových rčení (v 2. vyd. z r. 1963) na rozdíl od antikvárně vzácných Flajšhansových Živých slov (souboru okřídlených literárních i jiných citátů) z r. 1915; velkou pozornost věnují frazeologii i paremiologii oba naše akademické výkladové slovníky v rámci popisu obecné slovní zásoby. Nemáme však dosud ani speciální slovník frazeologický, ani speciální jazykovou příručku se soustavnými výklady o vzniku a motivaci zmíněných tradicionalismů.

Avšak zájem o tuto oblast v široké veřejnosti je a vůbec není překvapující, že při postupující redukci tzv. humanitního vzdělání a tím i poklesu znalostí o řadě kulturně historických pojmů jeví se takové poodhrnování roušky zastírající (většinou dávnou) motivaci tím zajímavější. Potvrzuje to ohlas rozhlasového cyklu vysílaného zhruba před deseti lety v relacích pro mládež pod názvem „Co to je, když se řekne…“ a publikovaného pod týmž názvem i v knižní podobě[2], dosvědčuje to i kladné přijetí 4. výběru z rozhlasových jazykových koutků[3], jehož část věnovaná výkladům o lidovém jazyce zahrnuje samostatný oddíl, v kterém se objasňuje vznik a význam některých obecně známých a obecně užívaných (demotivovaných) rčení, hlavně lidových.

Jeden z šesti autorů zmíněného rozhlasového cyklu, překladatel Jindřich Pokorný, vydal tedy nyní vlastní samostatný soubor takovýchto výkladů. Tento soubor, tematicky neomezený, ale soustřeďující se jen na výrazy v současném jazyce dosud živé a užívané, obsahuje výklady asi 350 jednotek (z toho je asi 60 slov a zbytek výrazy víceslovné a větné), zpracované ve 200 „heslech“, řazených abecedně. Nejde ovšem o slovník v pravém slova smyslu. Jednotlivá hesla mají povahu (nejen populárně, ale přímo) beletristicky psaných, s fabulační lehkostí a vynalézavostí stylizovaných kapitol. To dobře umožňuje číst knihu i jako celek, od A do Z, jako soubor medailonů s příběhy o tom, jak jednotlivá „heslová“ slova, obraty a fráze vznikaly a jaký byl popř. i jejich další (jazykový) osud. Vlastní poučný a naučný záměr a cíl se v tomto podání však neztrácí. Slovníkový a také jazykový zřetel se projevuje nejen ve vnější úpravě, ale i v tom, že heslové podoby víceslovných výrazů se uvádějí (a podle toho i řadí) v plném le[259]xikalizovaném znění. V připojeném rejstříku se na toto plné znění odkazuje (např. jáma lvová Daniel v jámě lvové; vroubek mít u někoho vroubek) — stejně tak jako na eventuální výrazy synonymní, pokud se v příslušné kapitole uvádějí a vykládají (např. vějička sednout na lep; stát na hanbě → stát na pranýři apod.). Naučný zřetel zdůrazňuje autor i obvyklým věcným (a většinou i vtipným) shrnutím na konci i užíváním vhodných prostředků technických, běžných ve slovnících, jako je např. jiný typ písma při citaci, popř. při kontextovém užití frazeologismů vykládaných jinde, zmíněná odkazovací technika atp. Do textu se — namnoze nenásilnou formou — začleňují i různé přídatné informativní poznámky o souvislostech věcných (osmý div světa — o starověkém stavitelství), etymologických (I ty, Brute Caesar, Kaiser, císař, car; přiznat barvu mariáš; nimrod hubertus), literárních (psát do vody) a ovšem historických, jen zřídka pociťujeme tyto exkursy jako nadbytečné (starý jako Metuzalem), popř. naopak vytčení některých souvislostí postrádáme (medvědí služba — Krylovova bajka).

Použitá odborná literatura a prameny se arciť — v této knížce pro děti — neuvádějí, ani necitují; věcné (v tom i jazykové) výklady jsou však nepochybně o dobré a spolehlivé prameny opřeny a koneckonců autor si pro svůj cíl mohl s užitkem vybrat právě jen případy nesporné, i když se ojediněle objevují a naznačují i různé varianty možných výkladů (např. novinářská kachna). Sama beletrizace látky je onen lákavý obal, který knížku a její obsah učiní blízkým pro široké vrstvy čtenářů bez rozdílu věku. Přemíru beletrizování můžeme autorovi vytknout jen tam, kde je na újmu věcné přesnosti a správnosti (proč se např. mluví o Vinnetouovi ve výkladu rčení dát za někoho ruku do ohně) nebo když se v něm vlastní výklad ztrácí (jádro pudla, handicap), popř. vzbuzuje-li dojem samoúčelnosti (závěr k sednout na lep).

Vedle zmíněného rejstříku obsahového je ke knize připojen také abecedně uspořádaný rejstřík s údaji o výslovnosti cizích jmen a nezbytné vysvětlivky v míře přiměřené věkovému stupni předpokládaného okruhu čtenářů. Ilustrátor Václav Kabát se nedal svést např. k možným laciným nadsázkám parodujícím doslovné znění některých vykládaných obratů; jeho perokresby, vhodně členící jednotlivá hesla, reagují vtipně na autorský text a ladí zejména s mírně ironizujícím tónem některých autorových vývodů etických.

V prostředí slovenské jazykovědy zazněl nedávno hlas o potřebě hledat a nalézat další nové formy pro účinnou popularizaci a byl podporován i z české strany.[4] Kniha J. Pokorného, s jazykovědou těsně souvisící, může být jedním z dobrých inspirativních podnětů, jak formy popularizační literatury obohacovat.


[1] Jindřich Pokorný, Zakopaný pes aneb o tom, jak, proč a kde vznikla některá slova, jména, rčení, úsloví, pořekadla a přísloví, Praha 1976, 463 s.

[2] Olga Spalová a kolektiv, Co to je, když se řekne…, Praha 1968, 328 s.

[3] Kolektiv pracovníků ÚJČ ČSAV, Čeština všední i nevšední, red. J. Kuchař a S. Utěšený, Praha 1972, 489 s. Srov. recenzi v NŘ 56, 1973, s. 33—35.

[4] Na konferenci o teorii spisovného jazyka, v lednu 1976; srov. zprávu o ní v Slovenské reči 41, 1976, s. 177—183 a v předešlém čísle Naší řeči s. 214n.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 5, s. 257-259

Předchozí Miloslav Sedláček: Russkaja reč’ do druhého desetiletí

Následující Alexandr Stich: O hovorové češtině a jiných věcech v prešovském jazykovědném sborníku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1