Nový výběr z jazykových koutků

Dušan Šlosar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po třech výborech z oblíbených jazykových koutků Československého rozhlasu vyšel r. 1972 čtvrtý pod názvem Čeština všední i nevšední. (Zpracoval kolektiv pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV pod redakcí J. Kuchaře a S. Utěšeného, vydalo nakladatelství Academia v Praze, 490 stran + 1 mapka.) Nový výbor je ve srovnání s tradicí pojat odlišně. Zatímco předchozí se věnovaly výhradně praktickým otázkám jazykové správnosti, chce nejnovější zprostředkovat široké obci zájemců vhled do méně známých zákoutí národního jazyka: do dialektů, frazeologie a oblasti vlastních jmen. Jistě to není náhoda: zejména dialektologické a onomastické bádání se u nás v posledních desetiletích rozvíjelo extenzívním i intenzívním směrem a přineslo množství nových poznatků, zčásti velmi zajímavých i pro neodbornou veřejnost.

Nejrozsáhlejší je část dialektologická. Seznamuje také s některými základními pojmy oboru a se současným stavem a způsobem bádání. Většina pojednání se pak týká především rozdílů ve slovní zásobě mezi různými nářečími, specifickým výrazivem tradičních, dnes už zaniklých oborů lidské činnosti (např. vorařství), terminologií starých způsobů zemědělské výroby, vrstvou citově zabarvených pojmenování v nářečích apod. Širší veřejnost se zde také poprvé seznamuje se schematickou, ale přesnou souhrnnou mapkou dnešního stavu českých tradičních nářečí. Ta dotvrzuje známou zkušenost, že nářeční diferenciace vzrůstá směrem od středu Čech k oblastem vzdálenějším. Ilustrační nářeční materiál obsažený v jednotlivých výkladech nemůže ovšem vystihovat tuto diferenciaci v detailech, nýbrž jen v náznacích. To se autorům většiny výkladů daří velmi dobře, někde však přece jen konstatujeme, že archaičtější (zejména moravské) nářeční typy vyznívají plošeji, než by odpovídalo objektivnímu stavu věcí (např. není uvedeno lašské archaické čmel, pauk; podobně je tomu v oddílech o počasí, o dětských hrách atd.). Jiné stati (například o emocionalitě — výklad nazvaný Člověčina) ovšem na druhé straně využívají materiálu z okrajových dialektů velice vhodně. — Nebylo by patrně bývalo nefunkční, kdyby do úvodních výkladů k tomuto oddílu bývala byla zařazena aspoň informativní zmínka o dialektech sociálních. Proto by asi bylo vhodné uvažovat o tom, aby takové poučení spolu s několika ilustra[34]cemi bylo zařazeno do jazykových koutků v budoucnosti. K zdařilým výkladům o nářečních slovech jen malou věcnou poznámku: je málo pravděpodobný předpoklad, že třeba výraz obližmiska pojmenovával původně věc (prst). Tento typ složenin, ostatně velmi starého data vzniku a vyskytující se ve více slovanských jazycích, sloužil výhradně k citově zbarvenému pojmenovávání osob a v některých dialektech je právě v této funkci dodnes živý.

Méně rozsáhlý, přitom však poutavý, instruktivní i teoreticky velmi poučný je oddíl o rčeních. Ukazuje názorně na několikerý původ rčení: z lidového jazyka, ze slangů a z literatury. Vybrané výklady ilustrují různý původ a různé osudy rčení, většinou objevně a průkazně (on je na to metr; táhne se jako červená nit), jen ojediněle s menší mírou přesvědčivosti (tak jsme to projeli!). Je ovšem přirozené, že v této obtížné oblasti nemohou být všechny výklady originálním objevem autorského kolektivu a že se musejí opírat i o interpretace cizí, např. pojednání o rčení do klamona, navazující na výklad z Trávníčkových Zákampí.

Nejdůmyslnější stavbu — i když jde rovněž o souhrn separátně vysílaných „koutků“ — má bezesporu oddíl třetí, onomastický (o vlastních jménech). Jeho jednotlivé části představují záměrně řazené ilustrace k úvodním výkladům o pramenech vzniku či způsobech tvoření vlastních jmen osobních i zeměpisných. A tak tento oddíl kromě zajímavého materiálu přináší i řadu dalších hodnot: upozorňuje přesvědčivě například na význam toponomastiky pro dějiny osídlení, pro kulturní dějiny vůbec, pro historickou slovotvorbu apod. Několik okrajových poznámek k tomuto oddílu: Příjmení mající formu participia l-ového (Hrabal, Kouřil) nelze přesně vzato řadit k „příjmením větným“. Jak ukázal už Kopečný, l-ový sufix tu měl platnost slovotvornou — tvořil ze slovesného základu de facto činitelská jména (dosvědčuje to už raný staročeský doklad — substantivum robotil jako překlad latinského servus v glosách z Homiliáře opatovického). Tento typ, později zasažený emocionálním nádechem, se pak už v tvoření obecných jmen výrazněji neprosadil. To má ovšem i důsledek teoretický: je třeba počítat s tím, že příjmení se tvořila na základě stálejších příznaků, nikoli na základě jakýchsi jednorázových „příhod“.

U výkladu o osobních jménech postrádáme zmínku o tom, že mnohá příjmení deminutivní formy (Nováček) mohou být od původu jména synovská. To napovídá jednak bývalý stav v některých typech lašských nářečí, kde byl tento typ tvoření ještě před časem živý, jednak množství jmen toho typu. Místní jméno Kbely se na různých místech knihy vykládá různě, jednou jako ‚prohlubeň, pramen‘, jednou jako ‚nádoba‘; první výklad je podle našeho soudu pravděpodobnější.

Jednotlivé výklady v Češtině všední i nevšední zachovávají (poutavou) formu původních rozhlasových „koutků“. Takový souhrn lze pak samozřejmě číst vcelku (například stavba posledního oddílu s tím zřejmě [35]počítá), ale jistě se najde mnoho zájemců, kteří by si chtěli vyhledat poučení o jednotlivých jevech, které je zajímají. Ti budou v jisté nevýhodě, protože kniha není opatřena věcným rejstříkem. Jsme si vědomi toho, že podrobný rejstřík by byl neobvykle rozsáhlý (jednotlivé stati přinášejí až několik desítek dokladů), avšak na druhé straně je si třeba uvědomit, že orientace podle názvů jednotlivých koutků není vždy dost dobře možná (v pojednání nazvaném Od vrubovky k turbínám se nemluví ani o vrubovce, ani o turbíně, pod záhadným názvem Anglická lana na evropském kontinentě je stať obsahující zajímavý výklad úsloví táhne se jako červená nit apod.). Proto by patrně bylo bývalo účelné do obsahu za původní názvy zařadit podtituly obsahující výběr typických probíraných slov či rčení a udělat pak věcný rejstřík z nich.

Pojetí jazykových koutků, jaké nám představuje čtvrtý výběr, je šťastné. Pomáhá vzbuzovat u veřejnosti širší zájem o jazykové otázky a překonávat tak rozšířené úzce utilitární pojetí jakéhosi nutného vyjadřovacího bontónu (jenž se nadto upírá především k otázkám pravopisným) místo širokého chápání jazykové kultury v pravém slova smyslu. Pracovníci Ústavu pro jazyk český dokázali z bohatých materiálových fondů, jež mají k dispozici, a ze svých teoretických zkušeností vybrat opravdu vhodným způsobem fakta a poznatky, které mohou takový zájem vzbudit.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 1, s. 33-35

Předchozí Josef Štěpán: O výrazech typu sotvakdo (sotva kdo)

Následující Antonín Rubín: K ukončení výzkumu tradičních nářečí pro Český jazykový atlas