Český jazykový atlas a český podíl na Slovenském jazykovém atlase

Slavomír Utěšený

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Česká dialektologie, která má od r. 1946 hlavní pracovní základnu v Ústavu pro jazyk český v Praze a po založení ČSAV od r. 1952 též v jeho pobočce v Brně, zvládla za uplynulých třicet let zhruba trojí úkol: /1./ soustavný [154]průzkum soudobého stavu českých nářečí — sbírání údajů pomocí regionálních korespondenčních anket, jejich ověřování v terénu a pracovní zmapování (1946—1955), /2./ přípravy a provádění přímého výzkumu pro Český jazykový atlas (ČJA) a účast na koncepcích a výzkumných pracích na Slovanském jazykovém atlase (SJA) (1956—1970)[1] a /3./ zpracování anketových údajů v mapách a komentářích ČJA a SJA (od r. 1971).

Od jedné fáze k druhé se přecházelo pozvolna a též časové rozvržení vcelku souběžně probíhajících prací na ČJA a SJA se plně neshodovalo: s vlastními přípravami ČJA se začalo již od první české dialektologické konference v Brně r. 1954,[2] přípravy na SJA se rozvinuly až po IV. mezinárodním sjezdu slavistů v Moskvě r. 1958[3] — na druhé straně se začalo se zkušebním zpracováváním problémů pro SJA ještě dlouho před dokončením sběru materiálu již od r. 1969, kdežto k značkovému mapování pro ČJA se přikročilo teprve v r. 1974. I tak je ovšem celkově souběžný průběh příprav ČJA a SJA přímo základním činitelem v pracovním rozvoji české dialektologie po r. 1958. — Týká se to jak časového rozvrhu, tak i obdobných momentů v organizaci a technických i metodických detailech obou podniků, ba uplatnilo se za tu dobu druhotně i nemálo společných rysů v celkovém založení obou připravovaných děl, což v případě ostatních slovanských zemí, zvláště pokud sestavily své národní nářeční atlasy již dříve, rozhodně neplatí do takové míry.

Z valné části lze tuto návaznost připsat koordinované činnosti národních dialektologických komisí, jejichž předsedové jsou i zástupci svých zemí v mezinárodní komisi SJA[4] — v našem případě jde zvláště o českou a československou dialektologickou komisi, kde byly v šedesátých letech probírány téměř výhradně záležitosti české a slovenské účasti na SJA.[5] Dále se o pozi[155]tivní vzájemné ovlivňování obou projektů přičinilo i působení čs. členů pracovní skupiny SJA, zejména pokud se účastnili i prací na ČJA: na všech uvedených fórech probíhala v řídícím a pracovním procesu v přímém i korespondenčním styku neustálá výměna zkušeností v celoslovanském i národním rámci. Především tak byly přejímány a dále zdokonalovány osvědčené postupy, takže např. pokud jde o společné rysy ČJA a SJA, nelze pak často ani dobře říci, které straně přísluší ideový nebo realizační primát v tom či onom dílčím principu.

Pokusíme se nyní stručně shrnout obdobné momenty, popř. přímo shodné rysy, které vznikaly při přípravách a sestavování obou významných soudobých jazykovězeměpisných projektů — ČJA a SJA.

1. Program základního výzkumu, tj. soubor dat, která měla být zjišťována ve vybraných lokalitách, vznikl na základě podrobných soupisů diferenčních jevů českých nebo slovanských nářečí. Tyto soupisy vznikly na základě starších nářečních výzkumů a literatury — srovnáním soutěžních návrhů.

2. Jednotlivé položky těchto tzv. inventářů jevů byly po jisté redukci zařazeny do dvou částí terénní verze dotazníku — /I./ podle věcně významových okruhů, /II./ v gramatickém uspořádání (v SJA je navíc zvláštní část lexikálně sémantická, která se zatím nezpracovává). Vedle závazných reprezentantů sledovaných jevů existují i reprezentanty příkladové (závazně se např. v SJA zjišťuje 1. os. sg. préz. slovesa dám, časování sloves na -ovati však může být doloženo libovolnými příklady). V dotazníku pro ČJA je programových otázek s nezávaznými reprezentanty v gramatické části více než v SJA[6] — obdobný je jen stav u oddílu syntaktického, jehož zařazení do dotazníkového programu svědčí zase už samo o značné paralelnosti v založení obou výzkumů.[7]

3. Pro síť bodů — obcí vybraných k výzkumu — byly shodně uplatněny tyto zásady: nerovnoměrná hustota sítě, odpovídající intenzitě nářečního rozrůznění příslušných oblastí[8] a dále dvojvrstevnost sítě, tj. její rozčlenění na tzv. opěrné body (kde byly zjišťovány všechny položky dotazníku) a na [156]tzv. normální body (kde se pracovalo s redukovaným programem). Poměr bodů této tzv. řídké (opěrné) a husté (normální) sítě byl v SJA stanoven asi na 1:7, v ČJA na 1:3 (102 body opěrné a 312 normálních): v českých zemích však byl i pro SJA vyzkoumán jako opěrný každý třetí až čtvrtý bod (celkem 10 bodů z 33). Pro paralelnost obou výzkumů je tu pak ještě závažnější to, že body SJA byly vybrány vesměs z bodů řídké sítě ČJA, a do obou atlasů bylo tedy v maximálním rozsahu výzkumu pojato nářečí 10 osad opěrné sítě SJA, mezi něž patří středočeské Křečovice, jihočeský Soběnov, chodský Postřekov, podkrkonošská Poniklá, hanácké Příkazy, opavské Mokré Lazce a východomoravský Újezd u Luhačovic.

4. Blízké jsou i způsoby fonetického zápisu dat v obou anketách: v SJA byla přijata latinka s „českými“ diakritiky a z mezinárodní transkripce se tu na rozdíl od českých pravidel přijalo zejména označování délek dvojtečkou za literou pro příslušnou hlásku a dynamického přízvuku povýšenou svislou čárkou před přízvukovanou slabikou. — Závažnější je však vztah připravovaného morfonologického zápisu v ČJA a tzv. morfonologické transkripce SJA, zakládající se na „praslovanském“ vyjádření fonematického skladu příslušných výrazů a nepodávající informace prozodické (korva ‚kráva’, dǫga ‚duha’). Na rozdíl od diachronně zaměřené transkripce SJA má typizující zápis ČJA postihnout především centrální formy, shodující se víceméně se soudobým stavem spisovně českým: zápis MOUKA znamená tedy ve vlastních českých nářečích mouka, v (středo)moravských nářečích móka, ve slezských muka atd., zápis DĚDINY zahrnuje např. čes. ďeďini, han. ďeďině, slez. džedžyny atp.

5. V současné době se v SJA provádějí fonologické popisy jednotlivých bodů, které stanoví vedle repertoáru fonémů i jejich distribuci a původ (vzhledem k stavu v pozdním praslovanském údobí). Tato akce má pro další práci především usnadnit rozlišení pravidelných a zvláštních regionálních hláskových obměn v jednotlivém konkrétním výraze. V ČJA není takové rozsáhlé (a přitom i diachronicky prohloubené) zjišťování fonematických vztahů potřebné. Klasifikace hláskových obměn tu byla provedena na základě teritoriálním — stanovením areálů (oblastí rozšíření) hlavních, dosud relativně důsledných hláskových rozdílů všech nářečí českého jazyka. Je zajímavé, že mezi 25 takto vybraných pravidelných obměn nespadají již hanácké změny krátkého vokalismu v základech slov nebo východočeské změny obouretného w. Spolu s typizujícím morfonologickým zápisem opírajícím se o spisovnou grafiku (viz předešlý bod) bude tento soubor pravidelných regionálních obměn (v pracovním slangu se pro něj ujal název „fonetické brýle“) důležitým nástrojem k umožnění sjednoceného typizovaného podání atlasových dat, které by se neutápělo v jejich rozmanitosti do posledních nevýznamných detailů.

6. Obdobně se v ČJA i SJA využívá též nejnovějších postupů symbolové, zejména značkové mapovací techniky a metodiky. Na rozdíl od předchozích [157]prací z jazykového zeměpisu jde tu povýtce o analytické vyjádření jazykového obsahu map. Vedle závazného repertoáru značek je stanoven i reportoár jejich modifikací a doplňkových diakritických prostředků, použitelných ve vztahu k hierarchickému uspořádání distinkcí v jednotlivých úrovních analýzy.[9] Pokud jde o techniku, rozšířilo se při sestavování pracovních map kreslení značek podle šablony, znovu se však v ČJA zkouší použití razítek, s nimiž se mapovaly korespondeční ankety.

7. Rukopisné mapy vznikají zároveň s materiálem pro komentář. Vedle soupisů zjištěných forem, které v SJA vystupují samostatně v podobě tzv. indexů, je třeba uvést zejména poznámky o konkurenci dublet (jejich určování z hlediska původnosti nebo novosti v daném nářečí, frekvence, zastoupení ve frazeologických vazbách ap.): příslušné kvalifikátory byly i pro výzkum v SJA stanoveny podle zkušeností z práce v českém terénu, který je vystaven zvlášť silnému tlaku obecné češtiny a spisovného jazyka. Obdobně se využívá i údajů ze starších pramenů, zvláště údajů etymologických. Závažnou část těchto materiálů představuje i schéma analýzy dané otázky, jehož se autoři přidrželi.

8. Obdobně se vyvíjely v ČJA a SJA i otázky struktury edice díla: SJA, který má vedle vstupních prolegomen vycházet souběžně v řadě lexikální a gramatické (zprvu hláskoslovné) — v rozsahu asi 100 map za dva roky. je předběžně rozvržen asi do 20 svazků. I pro ČJA se počítá s úvodním svazkem a dále asi s 8 svazky systematicky nebo věcně uspořádaných souborů po 100—150 mapách. Zatím se zpracovává slovníková a slovotvorná část, soustředěná do těchto okruhů-svazků: 1. Člověk a rodina, 2. Životní prostředí (zde i specifický oddíl městský), 3. Společenský život dříve a nyní, 4. Hospodářství, zvl. zemědělské, 5. Příroda a obecniny. Počítá se dále s jedním svazkem hláskoslovným a 1—2 gramatickými, jakož i se závěrečným, shrnujícím svazkem edice.

9. První konkrétní představu o edici SJA podává ukázkový soubor experimentálních map, uveřejněný v edici Obščeslavjanskij lingvističeskij atlas Materialy i issledovanija (Moskva 1971 — vyšlo 1973). Tyto mapy, opatřené jen zčásti stručnými komentáři, dokumentují hlavně různé možnosti zpracovávání látky, metodou jazykového zeměpisu v takovém rozsahu nikdy předtím nezvládané. V přípravách ČJA představuje obdobnou pracovní etapu Informační a problémový soubor map, jehož 1. část byla v rukopise připravena na jaře r. 1975,[10] druhá část, zahrnující již i údaje z městské sítě (včetně mluvy školní mládeže) bude sestavena v tomto roce.

10. Práce na obou atlasech je příkladem rozsáhlé práce týmové. O mezinárodní mnohostranné spolupráci na SJA není třeba ztrácet mnoho slov: pracovní skupina SJA, ustavená oficiálně v r. 1969, se schází každoročně kon[158]cem ledna v Moskvě na čtrnáctidenním soustředění, komise a redakční rada atlasu pak střídavě v jedné ze zúčastněných zemí — zpravidla v květnu—červnu (u nás se konalo poslední takové zasedání ve středisku Univerzity J. E. Purkyně v Cikháji u Žďáru n. S. r. 1973, příští má být uspořádáno roku 1979 na Slovensku).[11] V případě pracovního kolektivu ČJA není ovšem organizace spolupráce tak složitá, přesto i zde můžeme konstatovat jisté obdoby s prací na SJA. Pražská a brněnská část kolektivu se začala v r. 1975 scházet rovněž pravidelně ve čtvrtletních lhůtách, střídavě v Praze a v Brně. Na obou posledních soustředěních koncem roku byly probrány jednak aktuální otázky spadající podle této zprávy do bodů 4—9, jednak zde byly kriticky rozebrány vzorové mapy s komentáři, připravené mezitím na obou pracovištích.[12] Na tomto základě byl stanoven i harmonogram dalších prací na prolegomenech a slovníkové části atlasu, při čemž nadále zpracovává pražský kolektiv údaje z území bývalé země České a nářečí vlastně českého typu mimo území ČSR, brněnský kolektiv pak údaje z území bývalé země Moravskoslezské a z moravských a slezských nářečí za hranicemi státu.

---

[1] Tato etapa prací byla zároveň nejsložitější — vedle stanovení koncepce a sestavení projektů zahrnovala zkušební výzkumy a úpravy dotazníků na jejich základě. Teprve od r. 1965 (po vytištění obou dotazníků) začalo soustředěné sbírání materiálu.

[2] Materiály konference s ideovým projektem ČJA od V. Vážného publikovalo Slovo a slovesnost 16, 1955, č. 3.

[3] Prehistorie SJA sahá až k 1. sjezdu slavistů v Praze r. 1929; před IV. sjezdem byly pak vykonány z iniciativy polských dialektologů (W. Pomianowská) i první rešerše vedoucí k sestavení celoslovanských lexikálních map na základě otázek společných všem existujícím nářečním slovanským anketám.

[4] Komise pro SJA je orgánem Mezinárodního komitétu slavistů a od ustavení v r. 1959 ji vede prof. R. I. Avanesov (Moskva), který je zároveň předsedou jejího byra, složeného z představitelů zúčastněných států (ČSSR zastupuje J. Bělič); v komisi je pak každý slovanský jazyk zastoupen jedním představitelem.

[5] Čs. dialektologové a slavisté se odpočátku věnovali přípravám SJA se značným úsilím (srov. materiály publikované od r. 1960 ve zvláštním oddílu čas. Slavia a též brožurku připravenou čs. dialektologickou komisí za redakce J. Běliče pro V. MSS v Sofii: Rabota po podgotovke Obščeslavjanskogo lingvističeskogo atlasa, Praha 1963). — Od r. 1964, kdy se začalo se sbíráním, ale i později při prvním zpracovávání materiálu stala se tato práce v ČSSR téměř výhradní záležitostí dialektologů akademických pracovišť. V českých zemích provedli sběr pracovníci ÚJČ ČSAV — J. Mudra (na studijním pobytu), S. Utěšený a A. Vašek; v počáteční fázi se ho zúčastnili též J. Petr, J. Sedláček a J. Skulina.

[6] Zkušební výzkum ukázal, že se programová metoda, která excerpcí spontánních projevů získává zvlášť spolehlivý materiál, dá plně uplatnit jen v anketách menšího rozsahu.

[7] Výzkum syntaxe v rámci slovanských atlasových anket probojovávala zvláště čs. komise; rozsáhlý inventář s návodem výzkumu zde připravil J. Bauer (viz Slavia 28, 1959, s. 607—616). Této problematice byla věnována i část brněnské syntaktické konference r. 1962 (srov. sb. Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962, s. 409—430).

[8] I tento princip probojovávala v SJA zejména čs. komise. Prof. Avanesov zastával zásadu co největší možné pravidelnosti sítě (srov. R. I. Avanesov, K voprosu o Obščeslavjanskom lingvističeskom atlase, Slavia 31, 1962, zvl. s. 506n.).

[9] Srov S. Utěšený, K problematice symbolů v lingvistickém kartografování, Slovo a slovesnost 33, 1974, s. 327n.

[10] Srov. zprávu v Naší řeči 58, 1975, s. 258n.

[11] Ustálilo se zde pevné mezinárodní pořadí, i česká a slovenská strana se v pořádání zasedání pravidelně střídají.

[12] Zatím se zpracovávají jednoduché výrazové mapy — buďto různých (a dále i různě tvořených) názvů (např. sběračka, žberačka, naběračka, šufan, žufánek, velká lžíce, šeblefla), nebo slovotvorných obměn výrazu jediného (např. hrníček, hrneček, hrnéček, hrnýček). Do vzorového zpracování byly dále pojaty tyto problémy: názvy pro světnici, postel a duhu/dužinu sudu (všechny spjaté s věcnými rozdíly) a ekvivalenty sloves ždímat (prádlo) a štípat (dřevo).

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 3, s. 153-158

Předchozí František Kopečný: Úvod do etymologie

Následující Běla Poštolková: Čeští lingvisté o odborné terminologii