K českému překladu Manifestu komunistické strany z r. 1893

Adolf Kamiš

[Články]

(pdf)

-

Česká lingvistika se doposud málo zabývala vývojem politické terminologie, právě tak jako stavem soudobého jazyka politiky. Vidíme však, že se jinde věnuje těmto otázkám veliká pozornost, jazyk politiky se stává předmětem studia různých disciplín, a to nejen lingvistiky, ale i pragmatiky, semiotiky atp., zabývají se jím tedy nejen lingvisté, ale především filozofové jazyka, sociologové, psychologové apod.[1]

Různí západní badatelé, i když zdůrazňují svou objektivnost a nestranickost, docházejí nutně, poněvadž vycházejí z idealistických základů, k nesprávným závěrům, v jejich studiích se začasté objevují i projevy šovinismu a antikomunismu. Bylo by proto potřebné zabývat se těmito problémy, odhalovat nesprávné názory a bojovat proti nim, jak to činí např. publikace německého filozofa G. Klause Síla slova.[2]

V této stati si klademe úkol skromnější, chceme se pokusit ukázat některé rysy základní české politické terminologie v devadesátých letech minulého století. Východiskem je rozbor jazyka prvního českého překladu Manifestu komunistické strany, který vyšel na domácí půdě.[3]

Tento překlad byl pořízen dělnickým novinářem Aug. Radimským: původně byl otiskován na pokračování v r. 1893 v Dělnických listech, které vycházely ve Vídni, ale byly tištěny v Brně. Ke knižnímu vydání — v podstatě nezměněnému — došlo téhož roku v Brně; podle všech znaků textu vychází překlad ze čtvrtého německého vydání z r. 1890.

[114]Vydání Manifestu bylo významnou událostí v českém dělnickém hnutí. Překvapuje jen, že český překlad vyšel poměrně pozdě, když už byl Manifest přeložen do mnoha jazyků, jak to zdůrazňuje redakce Dělnických listů: „Dějinný spisek tento vydán ve všech možných řečích, tudíž hanba by bylo pro české hnutí, aby jej postrádalo, když i v Rusku, v onom barbarském státě, od roku šedesátého přeložen a vydán jest.“[4]

Toto české vydání Manifestu z r. 1893 bylo zkonfiskováno, jediný zachovaný výtisk je uložen v Ústavu marxismu-leninismu v Moskvě. Podle něho vydalo nakladatelství Blok v Brně v r. 1973 k 80. výročí vydání českého překladu a zároveň k 125. výročí prvního vydání Marxova a Engelsova Manifestu komunistické strany faksimile tohoto vzácného výtisku.[5]

Bylo by možno zkoumat český překlad z různých hledisk, věnovat jednak pozornost výstižnosti českého překladu, který je pro pregnantnost a výrazovou hutnost originálu velmi náročný, jednak srovnávat s pozdějšími překlady. My se omezíme na stránku lexikální, budeme si všímat především slov povahy terminologické z oblasti dělnického hnutí.

Poznamenáváme jen, že pokud jde o kvalitu překladu, možno už při zběžném zkoumání říci, že je vcelku výstižný. Překladatel jako novinář měl jistě značnou zběhlost v českém jazyce, užívá nepochybně terminologie, jíž se užívalo v tehdejší dělnické publicistice, která už měla v 90. letech určitou tradici.

Díváme-li se na volbu slov, vidíme, že překladatel musel překonávat značné obtíže, pokud šlo o volbu ekvivalentů za některá německá slova, zvláště složená; autor zřejmě užívá v těchto případech neologismů, srov. např.:

v nucené bezrodinnosti (s. 44 — „in der erzwungenen Familienlosigkeit“ — Št.[6] vynucený život bez rodiny); ženskou vespolností (s. 45 — „Weibergemeinschaft“ — Št. společenství žen); komůrkové vězení (s. 61 — „Zellengefängnisse“ — Št. věznice se samovazbou); surové urovnění (s. 62 — „rohe Gleichmacherei“ — Št. hrubé rovnostářství) apod.

Jinak se v překladu projevuje zřetelná snaha užívat místo mezi[115]národních výrazů termínů českých; překladatel je zřejmě volí pro lepší porozumění, srov. např.:

chudnutí (s. 36 — „Pauperismus“); stává se chudobným (s. 36 — „wird zum Pauper“); zakládají se jednoty (s. 31 — „Assotiationen“); vychází na tutéž mluvu (s. 43 — „läuft auf die Tautologie hinaus“); osazování (s. 20 — „Kolonisation“); proti feudalismu a neobmezenému království (s. 57 — „absolut“); vyvlastnění pozemkového majetku (s. 49 — „Expropriation“); hospodářská výroba (s. 8 — „ökonomische Produktion“); ziskubraní (s. 15 — „Profit“); zpátečník (s. 24 — „Reaktionär“); zpátečnický socialismus (s. 51 — „reaktionär“); za výraz „Bourgeoisie“ má zpravidla domácí ekvivalent měšťáctvo (celkem 55×, převzatý výraz „buržoazie“ je jen 34×); 1× má ekvivalent velkoměšťáctvo, 5× maloměšťáctvo;

za výraz „Bourgeois“ má jen český ekvivalent měšťák (celkem 15×), 1× velkoměšťák (s. 20 — moderní velkoměšťáci „die modernen Bourgeois“), 3× maloměšťák;

odvozené adjektivum zní jen měšťácký (celkem 67×) (s. 60 — měšťácký socialismus „Bourgeois-Socialismus“), 4× velkoměšťácký, 2× maloměšťácký.

Pokud překladatel užívá mezinárodních termínů, vykládá je obvykle — podle staré, možno říci havlíčkovské tradice — (v německém originálu ovšem výklad není), jednak v závorkách v textu; viz např.: hlásá všeobecný asketismus (rozjímavost — s. 62); buržoazie (měšťáctvo — s. 27); idiotismu (nevědomosti — s. 25); individuum (jednotlivce — s. 41); volná konkurence (soutěž — s. 26); kosmopolitickou (světoobčanskou — s. 24); manufaktura (rukodílna — s. 20); píseň paskvilní (potupná s. 51 za něm. „Schmählieder“); vyvinuje se také proletář (chudinství — s. 28); lumpácký proletář (tuláci, žebráci apod. — s. 34); stálou progresívní (stoupající) daň (s. 49).

Někdy je ovšem postup obrácený, český výraz se zpřesňuje mezinárodním termínem, srov. např.:

velkoměšťáctvo (buržoazie — s. 21); pro nejlepší (idealnou) společnost (s. 63 — „die bestmögliche Gesellschaft“); snílkové (utopisté — s. 62 — „die Erfinder dieser Systeme“);

nebo vysvětluje pod čarou:

absolutismus — *neomezená vláda (s. 31); feudalismus — *manská šlechta (s. 31); členství komuny — *obecní samospráva (s. 36); komunikační prostředky — *prostředky spojení: dráhy, pošty, telegraf, telefon (s. 32) atp.

[116]Většina českých terminologických výrazů jsou kalky za německá nebo internacionální slova, např.:

hnutí proletáře (s. 9 — proletarische Bewegung);

třída (Klasse): třída dělnická (s. 6, 29); vykořisťovaná a utlačená třída (proletář — s. 8); od třídy vykořisťující a utlačující (buržoazie — s. 8); třídní boj nebo též třídní spor: (Klassenkampf): dějiny třídních bojů (s. 19); povahu sporů třídních (s. 31);

třídní protivy (dnes protiklady — Klassengegensätze): spočívající na třídních protivách (s. 39); úplným zaniknutím třídních protiv (s. 48); odpadnutí třídní protivy (s. 64);

výrobní prostředky (s. 23 — Produktionsinstrumente);

výrobní poměry (Produktionsverhältnisse): měšťáckých výrobních poměrů (s. 30, 42, 61);

výrobní síly (s. 26 — Produktionskräfte);

výrobní způsob (s. 11 — Produktionsweise);

vykořisťovat (exploitieren): námezdnou práci vykořisťuje (s. 40); od vykořisťování, utlačování a třídních bojů (s. 8); v zájmu vykořisťované třídy dělnické (s. 51 — exploitierten) ap.

Základní termíny, jako kapitál, proletář, proletariát, revoluce ap., ponechává překladatel v jejich mezinárodní podobě a nevidí potřebu je vykládat, srov. např.:

feudální: feudální společnost (s. 62); feudálního společenského pořádku (s. 52); feudální aristokracie (s. 53);

komunismus (s. 62 aj.);

komunista: spolek komunistů (s. 5);

komunistický: socialistická a komunistická literatura (s. 51);

revoluce: dělnická revoluce (s. 11, 48); měšťácká revoluce (s. 67);

komunistická revoluce (s. 48, 68); revoluce veškerého proletáře (s. 67);

revolucionář (s. 65);

revoluční: revoluční hnutí (s. 67); k revoluční straně proletáře (s. 33); zplodilo revoluční proletář /!/ (s. 52);

socialismus: maloměšťácký socialismus (s. 53); kritičně utopistický socialismus a komunismus (s. 62) aj.

Pokud jde o často se vyskytující výrazy proletář a proletariát v Manifestu, není bez zajímavosti, že překladatel užívá většinou podoby proletář (celkem 85×) za cizí „Proletarier“ i „Proletariat“.

Za podobu „Proletarier“ stojí v případech jako: proletáři všech zemí, spoj se (s. 16, 68); k proletáři (s. 38); moderní dělnictvo, proletář (s. 28); proletář a komunisté aj. Je zajímavé, že překladatel užívá [117]tohoto slova jen v jednotném čísle; ve všech uvedených případech je v originálu podoba čísla množného („die Proletarier“).

Jinak je podoba proletář běžná za ekvivalent „Proletariat“, jako např.: proletář je ale plodem velkoprůmyslu velkokapitálu (s. 33) aj.

Ekvivalent proletariát za stejné cizí slovo má jen 5× v těchto případech: osvobození proletariátu (s. 46); moderní proletariát (s. 52); zplodilo proletariát (s. 52); existuje pro ně proletariát (s. 63); v níž je proletariát ještě nevyvinutý (s. 64).

Je otázka, proč za slovo proletariát užívá překladatel výrazu proletář. Možno snad přijmout domněnku, kterou vyslovil M. Papírník ve stati „Nejvzácnější české vydání Manifestu komunistické strany“[7], že změna termínu proletariát na proletář na většině míst, kde se v originálu mluví o proletariátu, a to jak v Dělnických listech, tak v knižním vydání, je vedena snahou otupit útočnost Manifestu z obavy před cenzurou.

Ze stejného důvodu je snad upraven překlad vzhledem k tiskovým poměrům rakouským v případech:

násilným přetvořením (s. 19 — místo revolučním); aby mohli kapitálu odpor klásti (s. 31—32 — za německý výraz „Empörungen“).

Adj. proletářský je časté, srov. např.:

výsledky hnutí proletářského (s. 38); od ostatních proletářských stran (s. 38); politické hnutí proletářské (s. 62) aj.

Mohli jsme se jen stručně dotknout politické terminologie ze začátku 90. let minulého století. Je to oblast, která teprve čeká na podrobnější zpracování. Hlavním pramenem terminologie dělnického hnutí je publicistika, proto bude třeba věnovat jí při studiu této otázky pozornost. Na starších textech publicistického stylu bude možno ukázat vývoj této terminologie. Přes určitou neustálenost je terminologie politická a terminologie dělnického hnutí v 90. letech vcelku vybudována. Její ustálení a rozšíření je především zásluhou publicistiky, která v 90. letech prodělává značný rozvoj.

---

[1] Bohatou literaturu — především západní — uvádí Walther Dieckmann v knize Sprache der Politik. Einführung in die Pragmatik und Semantik der politischen Sprache, Heidelberg 1969.

[2] Praha 1976; překlad publikace Die Macht des Wortes. Ein erkenntnistheoretisch-pragmatisches Traktat, Berlín 1964.

[3] První český překlad vůbec vyšel r. 1882 v New Yorku, byl pořízen L. Kochmannem (pod pseudonymem Vive la Liberté).

[4] V protestu proti konfiskaci Manifestu, Dělnické listy č. 80 z 13. 9. 1893, s. 6—7.

[5] K tisku připravili, úvodem a poznámkovým aparátem opatřili Otakar Franěk a Ant. Verbík.

[6] Vydání z r. 1949, jehož překlad pořídili L. Štoll a A. A. Hoch.

[7] V Časopisu Knihovník 9 (1964), s. 265.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 3, s. 113-117

Předchozí ZS (= Zdeňka Sochová): Radíme a kritizujeme

Následující Igor Němec: Vztah centrum — periférie v lexikálním vývoji