O slangu v městské dopravě

Miloslav Churavý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V září r. 1975 oslavila pražská hromadná doprava sté výročí svého vzniku v podobě „koněspřežné tramwaye“ — koňky. K tomuto výročí vydal pro své členy Kroužek přátel městské dopravy při Kulturním domě Dopravních podniků v Praze cyklostylovanou brožuru Slangové a zvláštní výrazy pražských dopraváků.[1] Je to „slovník výrazů, které — jak v úvodu píše zpracovatel inž. Fr. Prošek — používali a používají pražští dopraváci — zejména provozní pracovníci — a které jsou odlišné od obecného (tj. obecně užívaného a srozumitelného — M. Ch.) spisovného jazyka“. Na 17 stránkách (mimo čtyřstránkový úvod se zásadami zpracování a s poznámkami ke vzniku díla) je 233 hesel, některá s bohatým záznamem frazeologických spojení.

Pestrá paleta výraziva, vyznačující se lidovou jadrností, stručností, nápaditostí, vtipností, obrazností a více nebo méně silným emočním nábojem, se — jako ostatně v každém slangu — rozpadá na celou škálu vrstev a podvrstev.[2] Do nich se zařazují jednotlivá slova podle své přináležitosti k jazykovému útvaru, jemuž říkáme slang v širším smyslu. Zásadně tu jde o dvě základní vrstvy slangu: profesionální a expresívní. Mezi nimi lze někdy stanovit i mezivrstvu profesionálně emocionální, k níž patří slova profesionální, mající nocionální význam, ale svou formou vyjadřující citové zaujetí uživatele k označované skutečnosti.

Do profesionální vrstvy lze zařadit slova a jejich spojení vzniklá a užívaná přímo při pracovní činnosti. Sem se někdy zahrnují bývalé termíny, které nově kodifikovanými názvy poklesly ve výrazy slangové a přežívají často i v hovorovém jazyce jako prostě neodborné názvy (dozorce ‚traťový dispečer‘, trať ‚linka‘). U výrazů tvořených v pracovním prostředí se proje[99]vuje velmi silně tlak jazykové ekonomie, snahy po úsporném pojmenování oproštěném od všeho, co je v celkovém situačním kontextu nadbytečné (balení ‚předtištěný obal pro roličky mincí‘, graf ‚linkovaný grafikon‘, karta ‚provozní štítek‘; elektromagnety ‚elektromagnetický přestavník výhybek‘ a ‚elektromagnetická kolejnicová brzda‘ — též jen magnety; konec ‚konečná zastávka‘; narovnat, nalinkovat, ohnout ‚přestavit výhybky do rovného nebo žádaného směru‘). Úspornost pojmenování je i v tzv. univerbizaci, v tvoření jednoho slova z víceslovného názvu tím, že obecný sufix nahrazující druhové substantivum se přidá k specifikujícímu přívlastku (služebák ‚služební vůz‘, příčňák ‚příčný závěsný drát trolejového vedení‘, motorovka ‚motorová odlehčovací brzda‘). Z iniciálových zkratek nebo z písmenného označení typů tu vznikají značková slova (béčko ‚brzdový stykač‘, déčko ‚derivační stykač‘, erťák ‚autobus zn. Škoda 706/RTO‘). Často se v profesionální vrstvě uplatňuje lexikální metafora (čočky ‚terčíky s označením linek na stanicích‘ nebo ‚návěstidla pro tramvajový provoz‘ — též kuličky, koule, puntíky; skleník ‚trolejbus Tatra T 401 ev. č. 461‘, pavouk ‚vzdušná výhybka nebo křížení‘, díra ‚příliš dlouhý interval mezi vlaky‘, vanička ‚žlábek pro mechanické odpočítávání 50 mincí‘) a lexikální metonymie (konec ‚doba pobytu na konečné zastávce‘: nemít žádný konec ‚odjet z konečné zastávky hned po výstupu a nástupu cestujících‘; svačina ‚dopolední zákonná čtvrthodinová přestávka na konečné zastávce‘, podobně večeře ‚v odpoledních nebo večerních hodinách‘). Jiné slangové názvy jsou lexikální synekdochy (špičky ‚výhybky‘, šibenice ‚speciální automobil pro montáže trolejového vedení‘). Metonymické povahy jsou i názvy vozů tvořené univerbizací (kolíňák ‚kolínský vůz‘, tj. vyrobený v Kolíně, mosťák ‚mostecký vůz‘, tj. odkoupený od DP Most) nebo národní či obyvatelská jména (kubánec ‚autobus vyrobený pro vývoz na Kubu‘, rumun ‚pro Rumunsko‘, arab, říman ‚vůz jedoucí jedním ze dvou směrů bývalé okružní linky č. 2 označeným arabskou nebo římskou číslicí) nebo zeměpisná pojmenování (sahara ‚autobus vyrobený pro vývoz do Alžíru‘). Do profesionální vrstvy patří samozřejmě i četná denominativní slovesa (stanicovat ‚stát ve stanici‘, užívá se ho i s předponami od- nebo za-) nebo převzaté slangismy, které se šíří i mimo úzkou oblast daného slangu (papíry ‚řidičský průkaz‘ od motoristů, konvoj ‚řada vozů‘ z vojenského slangu, šťáva ‚elektrický proud‘ ze slangu elektrotechnického). Jindy jde o slangové obraty z neutrálních slov[3] (dělat dveře ‚měnit strany dveřních uzávěr obousměrných tramvajových vozů‘, podobně dělat výhybky, dělat kasu ‚vybírat peníze z pokladniček samoobslužného provozu‘, dát světlo ‚propojit osvětlovací obvody vlečného vozu s motorovým vozem vodivou tyčí‘, točit na trojúhelníku ‚obracet vůz couvá[100]ním‘, jet na barvu ‚řídit se barevnými návěstidly místo návěstidly tramvajovými‘, být u klik, stát za klikama ‚řídit starý tramvajový vůz‘).

Mezivrstva profesionálně emocionálních výrazů se odráží od základní vrstvy profesionální obvykle v synonymních názvech, a to zhruba ve všech uvedených jazykových typech (namalovat — napsat ‚vyplnit a odevzdat hlášení‘; panťák — pantograf ‚pantografický sběrač proudu‘; šemík, šiml, šumák — ešemka ‚autobus typu ŠM 11‘; firma — cedule ‚směrová orientační tabule‘). Ale mohou sem náležet i citově zabarvená slova mimo synonymické dvojice, pokud uznáme jejich expresívní formu za dostatečně prokazatelnou (galuska ‚sjetá pneumatika‘, alkoholík ‚protimrazová pumpa plněná lihem‘, lora ‚tramvajový nákladní vůz‘, pračka ‚trolejbus zn. Praga‘; srov. např. dnes už neexpresívní výrazy ještěrka ‚akumulátorový vozík‘, čuba ‚zakládací klín pod kola‘ i v jiných slanzích souvisících s dopravou).

Druhou základní vrstvu tvoří výrazy se silným expresívním zabarvením. Užívají se spíše v emfatickém vyprávění nebo v žertovných rozmluvách než při vlastní pracovní činnosti. Označení osob mají charakter přezdívek. Je-li pro řidiče tramvaje řidič autobusu gumař (podle guma ‚pneumatika’), pak pro „autobusáka“ je „tramvaják“ švec(?) a pro oba „dopraváky“ je zaměstnanec metra krtek. Traťový dispečer není jen starej, ale i okovaná čepice, poklasný, pozorka, zlatá šňůra, a když má službu ve stanici Muzeum, je podkoní. Zatímco rychle jezdící řidič je letec nebo střihoun, pomalu jezdící je hrabal nebo hrabánek. Cestující jsou kaštani nebo smetáci (snad podle slov „kasta“ a „smetánka“). Je-li jich mnoho, říká se jim balík nebo pakl, ale když jich je ve voze jen několik nebo tam nejsou žádní, pak řidič vozí vítr nebo jede jako lucerna. Dát si kliku na břicho a jet s klikou na břiše, na pupku nebo jet na parádu znamená ‚jet největší rychlostí’. Vůz schopný rychlé jízdy se nazývá dělo, ale vůz ve špatném technickém stavu je popelnice, šunka nebo vrak. Bagr je autobusová linka 138 v trase z Václavského náměstí na pankrácké sídliště, protože přejížděním napříč Nuselským údolím připomíná pohyb rypadlové lžíce, pobřežní hlídka tramvajová linka 28 spojující smíchovské a branické nádraží jízdou po obou vltavských březích, runda byla tramvajová linka 13 z dolnokrčské Ryšánky k Národnímu muzeu, když místo konečné zastávky objížděla okruhem Sokolská—Škrétova, voko je nejen tramvaj č. 21, ale i autobus č. 121 (podle karetní hry „jednadvacet“ nebo „voko bere“).

Jistě bychom mohli dojít ještě k dalším zajímavým poznatkům zevrubnějším rozborem vzniku a funkce slangových výrazů, které posbírali pracovníci Dopravních podniků a členové Kroužku přátel městské dopravy. Za jejich zájem o mluvenou řeč a za pečlivý sběr jazykového materiálu bychom jim chtěli upřímně poděkovat.

---

[1] O slangu v příbuzném oboru železniční dopravy psali v druhé polovině 60. let B. Téma, L. Klimeš a J. Hubáček v pracích citovaných v Klimešově zprávě o Hubáčkově monografii Železničářský slang (1974) v NŘ 58, 1975, s. 161.

[2] O rozlišení slangových vrstev, k němuž vyzýval akad. B. Havránek v poznámce k Hubáčkově článku Distribuce onomaziologických postupů v slovní zásobě jednoho slangu v SaS 36, 1975, s. 104—109, jsme se s A. Tejnorem pokusili ve statích O zdravotnickém slangu v čas. Lékař a technika 1969—70.

[3] Už v titulu díla a pak i v zásadách uspořádání připomíná zpracovatel F. Prošek, že seznam obsahuje i výrazy, „které nejsou samy o sobě slangové nebo speciální, a které mají tudíž zvláštní význam jen ve slovních spojeních“.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 2, s. 98-100

Předchozí Jaroslav Toman: Bulharská vysokoškolská učebnice českého jazyka

Následující Igor Němec: Z vývoje českého jazyka