Železničářský slang

Lumír Klimeš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zkoumání slangu má v české jazykovědě již určitou tradici. Připomeňme zde alespoň rozsáhlou studii Oberpfalcrovu.[1] Avšak železničního slangu si naši autoři začali všímat mnohem později, až po roce 1960.[2] Monograficky zpracoval poprvé tento slang Jaroslav Hubáček v knize Železničářský slang. (Praha, SPN, 1974, 131 s.)

Materiál si autor opatřil expercí železničářských časopisů, rozhovorem s informátory, vlastním pozorováním na pracovištích a rozborem vyplněných dotazníků. Takto získané lexikální jednotky pak rozdělil do osmi skupin: osoby, lokomotivy, vozy a vlaky, části a zařízení vozidel, železniční stavby, nástroje a zařízení, pracovní činnost, ostatní věci a činnosti. Nehledíme-li k několika zcela drobným nedopatřením, měli bychom k využití tak bohatého slovníkového materiálu jen jednu připomínku. Domníváme se, že tak rozsáhlá materiálová základna mohla být východiskem k řešení některých dílčích otázek kvantitativních, např. zjištění, která věcná skupina má nejvíce slangových lexikálních jednotek, a zejména jaká je synonymita železničního slangu, tj. kolik lexikálních jednotek má jedno synonymum, dvě, tři atd., jaký je vztah synonym a frekvence aj. Taková zjištění by měla význam pro lepší poznání slangu vůbec. Tak např. studentský slang je hodně synonymní, poněvadž je proměnlivý a emocionální (to spolu souvisí). Naproti tomu tzv. profesionální slangy, např. slang hornický, jsou málo synonymní, neboť zde stojí v popředí sdělovací funkce.

Velmi důležitá a nemálo přínosná je kapitola zabývající se tvořením železničních slangových jednotek. Ukazuje se, že nejvíce (35,8 %) jich vzniklo odvozováním; na druhém místě je metaforické přenášení významu (23,4 %), na třetím přejímání slov (18,6 %), na čtvrtém slova metonymického původu (8,9 %). K týmž závěrům, pokud se týče uplatňování jednotlivých způsobů [162]vzniku slangových lexikálních jednotek v železničním slangu, dospěl autor této recenze v r. 1967.[3]

Pro hlubší poznání určitého slangu je důležité nejen vyšetřit počet lexikálních jednotek a jejich synonymnost, ale i pokusit se odhadnout jejich frekvenci. Hubáčkův uvážlivý, metodicky opatrný a na důkladné znalosti pracovního prostředí založený postup přinesl dobré výsledky. Závěr se zdá věrohodný: železniční slang má sice hodně lexikálních jednotek, ale nevyskytují se příliš často. Většina slangové slovní zásoby je známa spíš pasívně než aktivně. K tomuto závažnému závěru se ještě vrátíme.

Sympatické je, že autor uvádí alespoň tři souvislé záznamy vyprávění (rozhovorů) železničářů. Kdyby byl měl možnost (ta ovšem nezávisela na něm) uveřejnit materiál další, byl by jej pravděpodobně hlouběji rozebral. Zejména by nás zajímala nasycenost slangu (autorovi je tento pojem znám), tj. kolik procent celé slovní zásoby připadne na slangové lexikální jednotky, jak často se opakují, ke kterým slovním druhům patří atd.

Literatura předmětu je velmi rozsáhlá a je vyloučeno, aby ji jednotlivec nejen zvládl, ale v práci tohoto druhu vůbec jen citoval. Nemýlí-li se Soudek,[4] pak už v r. 1939 obsahovala Burkova kniha The Literature of Slang (New York, 1939) 157 stran bibliografických údajů o slangu, tedy více, než má celá Hubáčkova studie. Česká literatura se zdá úplná. V seznamu literatury třeba upravit Utaszyn na Ułaszyn, u Zaorálka Lidová určení na rčení; Pa se mohlo vypsat (Praha).

Srovnáváme-li Hubáčkovu studii se staršími pracemi zabývajícími se slangem, někdy i rozsáhlejšími, zjistíme, že se i metoda zkoumání slangu vyvíjí. Hubáčkova kniha vychází sice z pečlivě sebraného a roztříděného materiálu, přináší však i některé podnětné prvky metodické. Zde máme na mysli především kapitolu Tvoření slangových názvů železničních. Ukazuje, jak je možno hlouběji proniknout ke vzniku slangových lexikálních jednotek, jak se jednotlivé způsoby uplatňují po stránce kvalitativní i kvantitativní, a snaží se nalézt souvislost mezi vývojovými tendencemi v češtině vůbec a ve slangu. Po stránce metodické je pozoruhodná i kapitola jednající o frekvenci.

Bylo by možno si položit otázku, jaké jsou celkové vývojové tendence ve slangu. Odpověď je však nesnadná: starší práce jsou metodicky jinak orientovány a týkají se jiných oborů. Bylo by možná výhodnější srovnat výsledky dvou prací zabývajících se železničním slangem, lišící se místem i dobou vzniku. Rozdíl mezi výsledky Hubáčkovými a závěry mými (viz pozn. 3) se týkají především frekvence. Podle Hubáčkova zjištění se aktivně užívá jen asi 28 % všech slangových lexikálních jednotek, kdežto podle mých výsledků zhruba 69 %. Rozdíly mohou jistě souviset i s rozsahem předloženého dotazníku, ale vše se takto asi vyložit nedá. Možná, že aktivní užívání slangu [163]vskutku ustupuje. Obě práce se však plně shodují, pokud se týče uplatňování a pořadí způsobů, jak vznikají slangové lexikální jednotky.

Hubáčkova kniha je pečlivě zpracována, přináší významné poznatky nejen o železničním slangu, ale přispívá i k hlubšímu pochopení slangu vůbec. Zvláště cenná je snaha vykládat jazykové jevy se stálým zřetelem k vlivům společenským i pracovním; s železničářským prostředím je autor důvěrně obeznámen. Sympatická je také metodická vynalézavost. A je třeba ocenit i pochopení Pedagogické fakulty v Ostravě, že práci svého učitele vydala, a umožnila tak publikovat dílo lingvisticky i společensky závažné, které po obsáhlé studii Křístkově[5] znamená i přínos k poznání Ostravska vůbec.

---

[1] Fr. Oberpfalcer, Argot a slangy. Československá vlastivěda, díl III, Praha 1934. s. 311—375.

[2] J. Hubáček, Zdroje a tvoření slangových pojmenování železničářských. Sborník Pedagogické fakulty v Ostravě, řada Jazyk — literatura — umění, Praha 1966, s. 3—31. — L. Klimeš, Západočeský železniční slang. Sborník Pedagogické fakulty v Plzni, Jazyk a literatura 7, Praha 1967, s. 15—36. — B. Téma, Mluva zaměstnanců železnic na severním Těšínsku. Časopis Slezského muzea 18, 1969, s. 156—164.[*]

[3] Viz pozn. 2, Západočeský železniční slang.

[4] L. Soudek, Structure of Substandard Words in British and American English, Bratislava 1967, 228 s. V. s. 17.

[5] V. Křístek, Ostravská hornická mluva, Praha 1956, s. 198.

[*] Poznámka redakce: Pro bibliografickou úplnost dodejme, že na filozofické fakultě UK v r. 1969 zpracovala Dana Texlová jako diplomní práci Železničářský slang (v České Třebové).

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 3, s. 161-163

Předchozí František Kopečný: O problematice příjmení typu Kopal, Koupil a věcech příbuzných

Následující Václav Křístek: Polská populárněvedecká knížka o češtině