Bulharská vysokoškolská učebnice českého jazyka

Jaroslav Toman

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dokladem zvýšeného úsilí bulharských pedagogů — bohemistů o zkvalitnění odborné výuky českému jazyku na vysokých školách v BLR je vydání nové vysokoškolské učebnice Učebnik po češki ezik. Dílo autorského kolektivu — M. Karaangové, S. Šimečkové a M. Minčevové — vyšlo roku 1972 v sofijském nakladatelství Nauka i izkustvo a čítá 243 strany.

Studijní pomůcka je určena především posluchačům 1. ročníku české i slovanské filologie na Univerzitě K. Ochridského v Sofii, ale autorky doporučují její využití i při vyučování českému jazyku v zájmových kursech a při samostatném praktickém studiu. Díky srovnávacímu pojetí učebnice mohou si při jejím případném využití leccos ujasnit i vysokoškolští studenti bulharštiny v Československu.

Koncepce a obsah učebnice jsou dány požadavky příslušných učebních osnov. Ty určují i její cíl: vést k osvojení psané i mluvené podoby českého jazyka a k získání dovednosti samostatně pracovat s českým uměleckým i odborným textem a překládat z bulharštiny do češtiny a naopak.

Při tvorbě učebnice její autorky vycházely zejména z Havránkovy-Jedličkovy České mluvnice (SPN, Praha 1960), což se promítlo v opominutí novějších pravopisných změn.

Kniha je rozvržena do dvou částí: úvodního (lekce 1—9) a základního (lekce 10—33) kursu. V sedmi fonetických a dvou pravopisných lekcích po[96]dává charakteristiku českých hlásek a uvádí nejdůležitější ortoepická a ortografická pravidla. Hledisko konfrontační a genetické (přihlédnutí k hláskovým změnám) přispívá k uvědomělejšímu chápání specifičnosti obou jazyků a zároveň obrací pozornost studujících na jevy pro ně nejdůležitější. Autorky volí deduktivní postup od výkladu, který zahrnuje pravidlo s jedním nebo několika typickými příklady, přes poznámky, upozorňující na jevy zvláštní, k cvičením. Učivo základního kursu je orientováno na seznámení studentů s psanou i mluvenou češtinou a se základy českého tvarosloví. Každá lekce se skládá z výchozího textu, mluvnického výkladu a cvičení; zachovává tedy prověřený postup induktivní.

Učební látka je doplněna rejstříkem usnadňujícím hledání nesoustavně řazených gramatických výkladů a jejich spojování do systému a dále souborným morfologickým přehledem substantiv a sloves. K učebnici je připojen abecední česko-bulharský slovník, který zároveň poskytuje základní tvaroslovné informace a usnadňuje samostatnou práci s texty.

Učebnice obsahuje dva typy výchozích textů. K prvnímu typu patří jednoduché články s konstruovanými situacemi každodenního života. Jejich těžiště spočívá v konverzačních promluvách, v nichž je užito textů z mluveného spisovného jazyka. Jsou tedy určeny především k poslechu a hovoru. Poskytují základní inventář jazykových prostředků nutných pro praktické dorozumění. Druhým typem jsou tematicky i stylově rozmanité texty původní. Reprezentují většinou funkční styl umělecký. Zahrnují výběr ukázek lidové slovesnosti, prozaických úryvků a básní předních moderních českých autorů (J. Fučíka, M. Pujmanové, I. Olbrachta, J. Wolkra, V. Nezvala, K. Čapka, V. Vančury, J. Haška). Přestože byly voleny se zřetelem k mluvnickým výkladům, nestaly se nikdy jejich pouhou ilustrací. Představují tedy i jakousi elementární čítanku naší pokrokové literární tvorby. Umělecké texty jsou doplněny útvary stylu odborného, zejména výklady, které mají převážně charakter odborné informace dějepisné (Ze života J. A. Komenského, Působení M. J. Husa aj.) nebo zeměpisné (Zeměpisná poloha a rozloha ČSSR, Jihočeský kraj a jeho rybníky aj.). Dvěma články je tu zastoupena i stylová oblast běžně dorozumívací, avšak aktuální ukázky ze slohové oblasti publicistické autorky — ke škodě učebnice a jejích uživatelů — nezařadily vůbec. Studující také budou citelně postrádat poznámky k výchozím textům, adekvátní překlady idiomů a frází, lexikálně sémantické, gramatické i stylistické vysvětlivky, ale i základní a rozšiřující slovní zásobu k jednotlivým lekcím. Kvality učebnice snižuje i výskyt výrazů nespisovných, frekvenčně omezených, bulharismů a tiskových chyb v textové části úvodní (např. čepici se šiltem — s. 74; padá první branka z bulharské strany — s. 83; vlak zpomaluje rychlost — s. 87 aj.). Naší socialistické skutečnosti rovněž neodpovídají věty typu: „Učitel pan Pospíšil přichází“, nebo „Na shledanou, pane Pospíšile!“ v lekci Hodina českého jazyka na s. 42. Vinou nepozorné korektury se do textů, ale i do cvičení a gramatického učiva vloudily pravopisné chy[97]by (např. na s. 87, 160, 199), z nichž nejčastější je nesprávné kladení čárky před spojku a v souřadných souvětích slučovacích.

Práce s cvičeními organicky doplňuje práci s texty a gramatickými výklady. Kvůli dokonalejšímu osvojení vyjadřovacích a mluvnických dovedností by mohl být počet cvičení větší. Kontrola zpětnou vazbou, zejména u samouků, vyžaduje, aby byl k jednotlivým cvičebním textům připojen klíč. Velký význam je přikládán cvičením lexikálním a stylizačním, překladům a lidovým rčením. Mnohá z nich jsou však neaktuální. (Srov. Mluvit andělským jazykem — s. 105; Hodinka se mu dosýpá — s. 114; Pouštět se na moře bez vesla — s. 114; Lámat kopí na někoho /?/ — s. 74; Neumí krůpěj od krupobití rozeznat — s. 74 aj.).

Ve výkladech mluvnických, a to především tvaroslovných, postupují autorky zpravidla od paradigmat a zjednodušených přehledů k jednotlivým gramatickým zvláštnostem, které dále rozvádějí a vysvětlují poznámkami a pokyny pro zapamatování. Přitom správně akcentují hledisko konfrontační a hledisko praktického využití a diferencují obtížnost a důležitost učiva se zřetelem k zvláštnostem bulharského tvarosloví. Tomu je podřízena i volba postupu, výběru a uspořádání mluvnických jevů. (Např. určujícím metodickým znakem pro deklinaci substantiv a adjektiv je tvrdost a měkkost vzorů, samostatné lekce tvoří učivo o duálových tvarech substantiv a o nepravidelnostech ve skloňování podstatných jmen všech rodů apod.) Autorky jsou si ovšem vědomy toho, že zvolený metodický přístup ztěžuje uživatelům učebnice chápání českého tvarosloví jako součásti mluvnického systému. S tímto nedostatkem se vyrovnávají žel jenom částečně, zařazením gramatického rejstříku a morfologickým přehledem substantiv a sloves. O to naléhavěji se proto pociťuje potřebnost mluvnických lekcí opakovacích.

Autorky neopomíjejí ani srovnávací hledisko významové. Uplatňují je zejména ve výkladech o významu a využití pádů a předložek. Tam, kde to pokládají za prospěšné pro jazykovou praxi, upozorňují i na jevy pravopisu syntaktického a na slohové rozlišení prostředků spisovné češtiny.

Některé mluvnické výklady jsou zatíženy zbytečnými detaily (přechodníkové vazby), jiné, příliš zjednodušené, by si zasloužily rozvést a vysvětlit z hlediska významu a užití (futurum a pasívum, adjektiva přivlastňovací, zájmena osobní, číslovky řadové). Příklady, které doprovázejí teoretické učivo, mohly být početnější. Škoda, že při jejich výběru nebylo zároveň přihlédnuto k jejich frekvenci (viz: J. Jelínek — J. V. Bečka — M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů, Praha 1961). Byly by arci typičtější a aktuálnější.

Výskyt věcných chyb v závěrečných výkladech o číslovkách (např. psaní data — s. 179, opomenutí klasifikace na číslovky určité a neurčité), obsahová neúplnost části morfologické (chybí zmínka o spojovacích výrazech, částicích a citoslovcích) a užití nenormativních tvarů psací latinky (úvodní tabulka), toliko nepatrně se lišící od abecedy ze Slabikáře Frumara — Jursy [98]z roku 1909, snižují odbornou úroveň jinak poctivé, svědomité — a dodejme — i průkopnické práce autorského kolektivu.

Vzhledem ke stále těsnějším stykům obou bratrských socialistických zemí ve všech oblastech společenského života je si jen přát, aby nové vydání této učebnice bylo náročnější.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 2, s. 95-98

Předchozí Alena Polívková: Několik informací o rozvíjení jazykové kultury ve Varšavě

Následující Miloslav Churavý: O slangu v městské dopravě