Staré sloveso fintovati a fintit

Pavel Trost

[Drobnosti]

(pdf)

-

[1]1. Jungmannův slovník uvádí sloveso fintovati ‚smysliti, ersinnen, einbilden‘ s četnými doklady z Komenského; dále fintování ‚Einbildung‘. Toto slovo se zdá být etymologicky průhledné: vyvozuje se z italského finta ‚přetvářka, klam‘. Ale italské slovo znamená i v jazycích, které je přijaly jako čeština, nikoli pouhý výmysl, nýbrž výmysl lstivý, úskok; finta není jen ‚něco fingovaného‘.[2] Význam lstivého klamání v dokladech z Komenského není patrný. Např. Labyrint kp. XLIV (aby každý Bohu) v duchu a pravdě, bez fintování nějaké tělesné podoby, sloužil = ‚bez vymyšlení nějaké tělesné [56]podoby‘. Janua linguarum má rozmanitá fintování = multifaria imaginationes.

Místo výkladu z italštiny je možné i dost pravděpodobné vykládat fintovati z němčiny. Stará odvozenina od něm. slovesa finden ‚nalézt‘ je fund, které v starším jazyce znamenalo ‚výmysl‘. Užívání toho něm. slova bylo dříve velice široké, než se ustálilo na významu ‚trik, úskok‘ a nastala synonymie Fund a Finte, kterou konstatoval Adelung. Tedy č. fintovati ‚vymýšlet‘ může být od mn. č. fund, tj. fünde, v rakousko-bavorské podobě fint ‚výmysly‘.

2. Česká slova s počátečním f jsou buď cizího původu, nebo expresívně ikonická. Obojím způsobem se vykládalo slovo fintit. Holub—Kopečný myslí na souvislost s it. finta; fintění by bylo ‚klamná nádhera‘. Machek pokládá fintit za slovo ikonické (obrazové) souvisící s frčet, frča, frnda. (Nespojuje však fintit a fiflena, fiflit, toto sloveso považuje spíše za expresívní obměnu stč. fiklovati ‚strojit‘.) Ale fintit lze také spojit s něm. fünde/fint ‚výmysly‘. Slovo fund (vunt) se mohlo vztahovat i na novotu, módu: středohornoněm. niuwe vünde ‚nová móda‘ (Lexer), raně novohornoněm. neuer fund ‚nová móda, módní bláznovství‘ (Götze). Cituje se (Schmeller) ze starého zpovědního zrcadla so er new fündt herfürpringt in klaydern und andern dingen ‚když předvádí nové výmysly (novou módu) v šatech a jiných věcech‘.

---

[1] Za cenné připomínky děkuji prof. V. Šmilauerovi, který však s mými výklady nesouhlasí.

[2] Podle Kluga it. finta bylo přejato do němčiny až v 17. stol. jako odborný termín šermířský.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 1, s. 55-56

Předchozí Pavel Trost: Slova ofina a placka

Následující Jiří Novotný: Porušování členské sounáležitosti v současné spisovné češtině