Časopis Naše řeč
en cz

Porušování členské sounáležitosti v současné spisovné češtině

Jiří Novotný

[Články]

(pdf)

-

1. Členskou sounáležitostí se rozumí ten jev, že členy některých skladebných dvojic jsou spolu tak pevně spjaty, že je nemůžeme jiným členem od sebe oddělit.[1] Takové pevné sepětí se zpravidla jako nezbytné a závazné vytýká u neshodného přívlastku vyjádřeného podstatným jménem v 2. pádě. Podle platné kodifikace i podle téměř veškeré normativní literatury nelze tento přívlastek oddělit od podstatného jména, které významově blíže určuje a na němž mluvnicky závisí, jiným členem závislým na témž (řídícím) jménu; tento požadavek se zpravidla vyslovuje zcela jednoznačně a bez omezení.[2] Přesto se však v denním tisku, v televizi, v rozhlase a jinde v spisovných projevech běžně setkáváme s případy porušování členské sounáležitosti (PČS); právě v posledních třiceti letech v souvislosti s vývojem společenských poměrů i s vnitřním vývojem jazykovým frekvence tohoto jevu znatelně vzrostla. Toho si povšiml Fr. Daneš,[3] který se tímto jevem zabýval především z hlediska výstavby výpovědi; dnešní náš příspěvek k bližšímu poznání tohoto jevu, na nějž jsem již dříve upozorňoval,[4] věnuje pozornost PČS v oblasti pojmenovávací.

2. Jde o takové případy PČS, kdy neshodný přívlastek v 2. p. se [58]připojuje k pojmenovací jednotce již složené (viz dále), jež se tak stává základem pro významově specifikovanější (a gramaticky rozvitější) pojmenovávání daného jevu skutečnosti; z hlediska tohoto specifikovanějšího pojmenování ji proto budeme dále označovat jako pojmenování základové (např. ministerstvo školství ap.). Protože toto základové pojmenování je samo tvořeno dvojicí řídícího jména s neshodným přívlastkem, závisejí v novém, takto vzniklém specifikovanějším pojmenování na témž řídícím jménu dva přívlastky, z nichž druhý je vždy v 2. p.: přívlastek základové pojmenovací jednotky, kterým je připojený přívlastek v 2. p. od řídícího jména oddělen,[5] je buď vyjádřen rovněž podst. jménem v 2. p. (např. v pojmenování ministerstvo školství České socialistické republiky), nebo v pádě jiném, prostém (např. observatoř Ondřejov Astronomického ústavu ČSAV) nebo předložkovém (např. výbor pro obchod a dopravu České národní rady), popř. výrazem neohebným (např. protitrojkový paragraf vpřed Itenové). V pořadí přívlastků se projevuje jejich těsnější nebo volnější vztah k řídícímu jménu. Z mluvnického hlediska zde jde, jestliže jsou oba přívlastky, jak tomu většinou bývá, vyjádřeny podst. jménem, o postupně rozvíjející přívlastek substantivní (neshodný); o těsnějším a volnějším vztahu přívlastků tohoto postupně rozvíjejícího přívlastku substantivního k řídícímu jménu svědčí také postavení odpovídajících přívlastků adjektivních při převedení na postupně rozvíjející přívlastek adjektivní (viz zde na s. 61n.). Ze sémantického hlediska se tu vyhraňují dva základní typy, z nichž každý má několik podtypů.

2. 1. V prvním typu se přívlastek v 2. p. připojuje k základovému pojmenování, které je zpravidla pevně ustáleným úředním nebo oficiálním názvem, rozšiřuje je a stává se součástí nového složeného pojmenování, které takto vzniká. Tento typ má několik podtypů; setkáváme se s ním především u těchto pojmenování:

(1) Pojmenování ministerstev a ministrů

Přívlastek v 2. p. je zde od svého řídícího jména oddělen zpravidla jiným přívlastkem v 2. p., který vyjadřuje určení, zaměření působnosti ministerstva nebo ministra (jeho význam bychom mohli vyjádřit předložkou pro a 2. pád tohoto typu označit jako genitiv určení, zaměření [59]nebo určenosti, zaměřenosti, genitiv destinační). Druhý, takto oddělený přívlastek v 2. p. bývá úředním názvem státu, země, republiky atd., jejímž je ministerstvo ústředním úřadem (a ministr jeho představitelem) a vyjadřuje vztah prosté přináležitosti, příslušnosti k tomu, co pojmenovává; srov. např. ministerstvo (ministr) školství (kultury, průmyslu, obchodu, vnitra, zahraničních věcí, zemědělství a výživy) Československé (České, Slovenské) socialistické republiky, ministerstvo zahraničí Svazu sovětských socialistických republik, ministerstvo lidového vzdělání Německé demokratické republiky, ministři vnitřního obchodu zemí RVHP atd.

(2) Pojmenování složek nadřazených organizací a institucí

Patří sem pojmenování zastupitelských sborů, rozmanitých výborů, správ, rad, ústavů, oddělení, kateder, odborů, provozoven, zařízení atd., které jsou orgány, složkami, útvary ap. různých společenských, politických, kulturních, vědeckých, zájmových, výrobních, hospodářských, obchodních aj. organizací, institucí, úřadů atd. Z hlediska věcného obsahu není tedy tato skupina tak jednorodá jako skupina první. Pestřejší je však i z hlediska významových vztahů uvnitř základového pojmenování i z hlediska jejich formálního vyjádření. 2. pád vyjadřující příslušnost k organizaci nebo instituci, k níž daný orgán jako její složka náleží (z toho hlediska bychom jej mohli označit jako genitiv institucionální, stejně jako od řídícího jména oddělený genitiv u prvního podtypu), bývá oddělen od jména, na němž závisí, dílem rovněž (a) prostým genitivem, dílem (b) pádem předložkovým a dílem (c) tzv. nominativem jmenovacím.

a) Prostým genitivem, který jsme označili jako genitiv určení, zaměření, je institucionální genitiv oddělen např. v těchto dokladech: Výbor lidové kontroly ČSSR, Rada bezpečnosti OSN, Ústav fyzikální chemie přírodovědecké fakulty /KU v Praze/, katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty /v Ústí n. L./, oddělení informací ministerstva zahraničních věcí /SSSR/, oddělení vynálezů a zlepšovacích návrhů národního podniku /Avia Letňany/, odbor školství ONV, středisko vrcholového sportu ministerstva školství, výrobna polyesterových bloků zemědělského kombinátu /v Bouzově u Olomouce/ atd.

Sem patří také podle SSJČ sice méně vhodná, avšak dnes rozšířená pojmenování se základovým podst. jménem dům, jako např. Dům kultury ROH, Ústřední dům pionýrů J. Fučíka ap., v nichž odloučený přívlastek v 2. p. vyznačuje, kdo je provozovatelem pojmenovaného zařízení nebo po kom je pojmenováno.

[60]Sem dále náležejí i případy, kdy přívlastek základového pojmenování pojmenovává živé bytosti (osoby), jako např. rada ministrů SSSR, Klub vnitropolitických redaktorů ČSN; 2. pád tohoto závislého přívlastkového jména zde můžeme sice také chápat jako genitiv určenosti, zaměřenosti, tj. s významem „rada pro ministry“, „klub pro redaktory“, ale je tu ještě specifický významový odstín široké totožnosti, tj. „rada = ministři“, „klub = redaktoři“ atd. (Na to, že „někdy může se genitiv podle rozdílného pojetí počítati k rozdílným druhům“, poukazoval již Jan Gebauer; viz Historická mluvnice jazyka českého IV, skladba, Praha 1929, s. 368). Mohli bychom zde konec konců při nejširším pojetí hodnotit významový vztah mezi genitivem a jeho řídícím jménem také jako vztah prosté příslušnosti, přináležitosti (s významem „ministři mají radu“, „novináři mají klub“ atd.).

b) Pádem předložkovým, především s předložkou pro, bývá vyjádřen rovněž vztah určenosti; např. výbor pro obchod a dopravu České národní rady, výbor pro obchod a průmysl Sněmovny lidu, správa pro dopravu českého ministerstva vnitra, Ústav pro jazyk český ČSAV, odbor pro výstavbu ONV atd.[6]

c) Nominativem jmenovacím, tj. nezhodným přívlastkem v 1. p., který udává jméno, název ap. toho, co je již obecně pojmenováno řídícím jménem (vedle vlastního jména v 1. p. to bývá i výraz v jeho platnosti), se vyjadřuje vztah totožnosti. Zatímco genitivem se u tohoto (druhého) podtypu, jak jsme se snažili výše ukázat, vyjadřuje vztah totožnosti u pojmenování živých bytostí, nominativem jmenovacím se zde tentýž vztah vyjadřuje u pojmenování věcí neživých; srov. např. observatoř Ondřejov Astronomického ústavu /ČSAV/, Studio Ypsilon Naivního divadla /v Liberci/, prodejny Elektro podniku Domácí potřeby, restaurant V sedmém nebi moskevské televizní věže ap., s významem „Ondřejov = observatoř“, „Ypsilon = studio“ atd. Pojmenovací jednotky s touto strukturou tvoří přechod k typu 2 (viz dále), kde základové složené pojmenování je tvořeno v zásadě spojením podst. jména širšího významu s nom. jmenovacím podst. jména významu užšího.

(3) Pojmenování kolektivů

Jde o pojmenování kolektivů sdružených svazky pracovními, společenskými, zájmovými aj. Přívlastek základového pojmenování bývá v pádě druhém nebo prvním a významová struktura celého pojmeno[61]vání, i s odloučeným genitivem, je obdobná jako u skupin (1) a (2a); srov. např. brigáda socialistické práce lokomotivního depa /Praha-střed/. Často vyjadřuje odloučený 2. pád podst. jména také toho nebo to, po kom nebo po čem je kolektiv pojmenován, např. brigáda socialistické práce Julia Fučíka (Milana Žabčíka — podle vedoucího), SČSP apod. I zde bývá někdy první, těsněji připojený přívlastek v 2. p. k řídícímu jménu ve vztahu totožnosti, např. v pojmenováních typu tým mužů NDR, družstvo žen Lokomotivy Praha ap. (ve smyslu „muži = tým“, „ženy = družstvo“ atd.).

O význam totožnosti jde také tam, kde přívlastek základového pojmenování je vyjádřen nominativem jmenovacím; ten udává vlastní jméno kolektivu, zatímco přívlastek v 2. p. pojmenovává jeho vedoucího, popř. provozovatele; např. soubor Fortuna Václava Andra, hudba Ústečanka Františka Ziky ap. (s významem „Fortuna = soubor“, „Ústečanka = hudba“ atd.).

Jak je vidět, bývá v uvedených třech podtypech prvního typu i odloučený přívlastek v 2. p. pojmenováním složeným a rovněž úředním, oficiálním názvem toho, co pojmenovává; jestliže úřední podobu obou složek a tím i celého složeného pojmenování chceme dodržet, pak se PČS nevyhneme. Vychází-li se však při pojmenování jedné z obou složek, především druhé, z pojmenování jednoslovného, většinou neúředního (pokud je to ovšem možné), dává se před 2. pádem podst. jména přednost příd. jménu tvořenému z tohoto jednoslovného pojmenování a k PČS nedochází; srov. např. české (slovenské) ministerstvo vnitra, Československý výbor lidové kontroly, Žabčíkova brigáda socialistické práce atd. K PČS nedochází pochopitelně ani tam, kde se v základovém pojmenování užije k vyjádření téhož vztahu „místo“ potenciálního podst. jména v 2. p. jména přídavného; srov. např. Ústav fyzikální metalurgie ČSAV proti Geofyzikální ústav ČSAV ap.

Pokud jde o vzájemné postavení přívlastků, musí tam, kde jsou oba vyjádřeny 2. pádem podst. jména, na prvním místě stát vždy genitiv destinační a teprve na druhém genitiv institucionální, popř. genitiv označující, po kom je daný jev skutečnosti pojmenován. O těsnějším vztahu genitivu určení a volnějším vztahu genitivu přináležitosti k společnému řídícímu jménu svědčí i to, že převedeme-li postupně rozvíjející přívlastek substantivní v postupně rozvíjející přívlastek adjektivní, stojí opět příd. jméno, které vyjadřuje určení, zaměřenost blíže řídícímu jménu a přídavné jméno, které vyjadřuje příslušnost k organizaci nebo instituci, popř. po kom je daný orgán nebo kolektiv pojmenován, dále od něho. Pořadí přívlastků je zde tedy, řečeno poněkud nepřesně, obrácené: označíme-li řídící jméno A, přívlastek s význa[62]mem určenosti B a přívlastek s významem přináležitosti C, mění se výchozí slovosled A B — C v slovosled C B A; srov. např. Výbor /A/ lidové kontroly /B/ ČSSR /C/ československý /C/ kontrolní /B/ výbor /A/, Dům /A/ učitelů /B/ hlavního města Bratislavy /C/ → bratislavský /C/ učitelský /B/ dům /A/, Ústřední dům /A/ pionýrů /B/ J. Fučíka /C/ → Fučíkův /C/ pionýrský /B/ dům /A/. Vyjádření s adjektivním přívlastkem je pochopitelně méně přesné.

Jestliže však pro vyjádření vztahu určenosti, zaměřenosti použijeme místo genitivu pádu předložkového, vztah mezi tímto přívlastkem a řídícím jménem se uvolňuje a tento přívlastek může pak následovat také až za přívlastkem vyjadřujícím přináležitost; srov. např. Vládní výbor České socialistické republiky pro bezpečnost silničního provozu, popř. i možné alternativní neúřední pojmenování jako např. správa českého ministerstva vnitra pro dopravu ap.

(4) Pojmenování akcí

Jde především o akce sportovní. Oba přívlastky jsou v 2. p.; první pojmenovává stát nebo geografickou či správní oblast, které se akce týká, druhý vyjadřuje, kdo je nositelem akce, pro koho je určena; např. mistrovství Evropy sáňkařů, mistrovství ČSR vysokoškoláků ap. První genitiv se tedy do značné míry kryje s genitivem, který jsme nazvali genitivem institucionálním, druhý s genitivem, který jsme označili jako genitiv určenosti, zaměřenosti. Jejich pořadí je tu však obrácené; to odpovídá tomu, že genitiv institucionální (popř. genitiv v jeho funkci) je zde spjat s řídícím jménem těsnějším vztahem než genitiv určení: základovým je pojmenování mistrovství Evropy (ČSSR) ap., nikoli mistrovství sáňkařů (vysokoškoláků) ap. (to se odráží i v užívání zkratek jako např. ME „mistrovství Evropy“, MS „mistrovství světa“). Řídícím členem bývají podst. jména pojmenovávající nějaké soutěže, jako např. mistrovství, pohár, přebor, soutěž ap.; srov. např. mistrovství světa (Evropy) krasobruslařů (házenkářek, gymnastek), mistrovství ČSR vysokoškoláků, Pohár mistrů evropských zemí (= PMEZ) házenkářů, soutěž slušnosti hokejistů, mistrovství republiky automobilů atd.

V uvedených dokladech a případech analogických však nejde o oficiální názvy, nýbrž o jejich publicistické obměny. Na rozdíl od prvních tří skupin bývá zde odloučený přívlastek v 2. p. pojmenováním jednoslovným. Vyjádření s PČS se tu jeví jednak jako projev současné vývojové tendence k posilování genitivu na úkor adjektiva (srov. např. se sáňkařské mistrovství Evropy, vysokoškolské mistrovství ČSR), která právě ve sportovní žurnalistice je dobře patrná, a jednak jako prostředek rozlišení, zda jde o soutěž mužů, nebo žen. V oficiálních ná[63]zvech dává se tu před genitivem přednost prostředkům jiným, schopným v případě potřeby rovněž vyjádřit, zda jde o soutěž mužů, nebo žen (např. mistrovství Evropy v krasobruslení (mužů), popř. krasobruslařské mistrovství Evropy); to platí i o případech, kdy odloučený přívlastek je vyjádřen výrazem víceslovným (např. MS ve stolním tenise (mužů), ME ve sportovní gymnastice (žen), PMEZ v pozemním hokeji (žen) atd.).[7]

Užití předložkového pádu s předložkou v „místo“ genitivu (např. krasobruslařů) je tu však omezeno na případy, kde pojmenování v genitivu je odvozeno od pojmenování sportovního oboru (např. krasobruslař od krasobruslení); kde je utvořeno od pojmenování, které nepojmenovává sportovní obor (např. vysokoškolák od vysoká škola — není pojmenování sportovního oboru), není tato „náhrada“ možná: srov. např. nemožnost převedení 2. pádu pojmenovávajícího nositele akce na 6. pád s předložkou v v pojmenováních jako např. mistrovství ČSR vysokoškoláků, ME hráčů do 23 let, mistrovství republiky automobilů ap. — I užití příd. jména je omezeno, a to na případy, kdy v slovní zásobě příslušné přídavné jméno je; pokud není, nezbývá než užít buď významově příbuzného příd. jména (např. fotbalový ke kopaná nebo slangového házenkářský k házená), nebo vyjádření jiného.

2. 2. V druhém typu se přívlastek v 2. p. sice připojuje také k složenému pojmenování, avšak to nemá charakter pevně ustáleného oficiálního názvu. Jde tu většinou pouze o pojmenování motivovaná snahou mluvčího o přesné vyjádření, jež spočívá v tom, že se daná věc pojmenovává dvojím pojmenováním, obecným a jedinečným nebo rodovým a druhovým; jen u terminologických sousloví můžeme mluvit o pevně ustálených spojeních. Právě tímto druhým pojmenováním, popř. druhou částí terminologického sousloví, je připojený přívlastek v 2. p. oddělen od řídícího jména; oddělujícím výrazem bývá nominativ jmenovací nebo výraz v jeho platnosti, popř. příslovce nebo výraz příslovečné povahy. Mezi nominativem jmenovacím a řídícím jménem je přístavkový vztah široké totožnosti: řídící jméno pojmenovává šíře tutéž věc, kterou závislé jméno pojmenovává úže. Připojený přívlastek v 2. p. nerozšiřuje základové složené pojmenování v nové, složitější pojmenování, jehož by se stal součástí. Má charakter pouze bližšího významového určení, doplnění složeného pojmenování, k němuž je připojen (a jež mluvnicky rozvíjí). Proto se zde vedle činitelů pojmenovávacích uplatňují i činitelé významové výstavby [64]výpovědi: větší nebo menší těsnost základového složeného pojmenování, která je příčinou PČS, může být v rozporu s požadavky významového členění výpovědi. K PČS tu dochází hlavně u pojmenování lidských výtvorů v nejširším smyslu. Neshodný přívlastek v 2. p., kterým se základové složené pojmenování rozvíjí, vyjadřuje se zřetelem k výtvoru jeho tvůrce (genitiv autorský) nebo vlastníka, popř. je k němu i v jiném významovém vztahu. Z hlediska významu základového pojmenování se zde výrazněji rýsují skupiny pojmenování, která pojmenovávají především (1) duševní výtvory, (2) tělesné výkony, (3) průmyslové výrobky a (4) stavební díla.

(1) Pojmenování duševních výtvorů

S PČS se zde setkáváme především při pojmenováních hudebních skladeb, literárních a výtvarných děl, filmů ap.; srov. např. (árie) z opery Hubička Bedřicha Smetany, (hudba) z baletu Louskáček Petra Iljiče Čajkovského, (píseň) z operety Rose Marie českého skladatele Rudolfa Frimla, symfonie Z nového světa Antonína Dvořáka, písňový cyklus Květomluva Luboše Sluky, (četba) z knihy Reportáž psaná na oprátce Julia Fučíka, cyklus Rok v kruhu výtvarného umělce Josefa Štefka, film Kde nevítězí smrt režiséra Aždara Ibragimova atd.

PČS by se zde mohlo snadno zabránit, přesto však se s ním v publicistické a odborné stylové oblasti běžně setkáváme. Je to tím, že lépe vyhovuje snaze publicistického a odborného stylu o těsnější vyjádření než způsoby jiné, které uvolňují buď vztah mezi obecným označením díla a jeho vlastním názvem (např. z opery B. Smetany Hubička), nebo mezi celým složeným pojmenováním díla a jménem jeho autora (např. z opery Hubička od B. Smetany). Pokud se ovšem vychází z (méně přesného) pojmenování autora výrazem holým, nepřipouští tato okolnost PČS (srov. např. z opery Hubička od Smetany nebo ze Smetanovy opery Hubička).

Z pojmenování neuměleckých literárních výtvorů stojí za povšimnutí ještě specifický typ pojmenování právních dokumentů, usnesení ap., jako např. vyhláška č. 9 federálního ministerstva práce a sociálních věcí, rezoluce 242 Rady bezpečnosti ap. Genitiv pojmenovává instituci, která je zde autorem (jde tedy o prolínání genitivu institucionálního a autorského), popř. vyjadřuje celek (dokument), jehož část (paragraf, článek ap.) pojmenovává člen řídící; např. článek 41 a 42 Charty OSN. Genitiv v těchto případech nemůžeme nahradit předložkovým pádem s předložkou od (jako u životného původce). Avšak ani druhý způsob, jímž by se PČS zabránilo, tj. výměna míst mezi nominativem jmenovacím a genitivem, se zde zpra[65]vidla neuplatňuje, protože by znamenal porušení těsnosti vztahu mezi obecným označením dokumentu a jeho individuálním označením pořadovým číslem.

(2) Pojmenování tělesných výkonů

Jde především o pojmenování sportovních výkonů. Genitiv původce, pojmenovávající sportovce, který je tvůrcem výkonu, je od řídícího jména oddělen výrazem, který je součástí terminologického sousloví daného sportovního oboru, jež je zde základovým pojmenováním. Tento výraz bývá vyjádřen příslovcem nebo výrazem příslovečné povahy; např. hod kladivem juniorů, protitrojkový paragraf vpřed Itenové atd.[8] Někdy sice nejde o terminologické sousloví, ale dané pojmenování je mu blízké a mluvčí pociťuje vztah mezi jeho složkami jako velmi těsný, těsnější než mezi řídícím jménem a genitivem původce; srov. např. pokus o smeč československé reprezentantky Špelinové. Sem náleží i spojení jako např. malá domů Brázdíka, se slangovým terminologickým souslovím v základu a genitivem podst. jména, který označuje původce a jehož užití i u přivlastňování individuálního je v jazyce sportovní žurnalistiky (avšak i publicisticky vůbec) poměrně hojné.

(3) Pojmenování průmyslových výrobků

Zde se setkáváme s PČS nejvíce u pojmenování dopravních prostředků, zejména letadel. Základové pojmenování je tvořeno jménem pojmenovávajícím letadlo obecně a jeho přívlastkem, který udává typ letadla; jím je oddělen od společného řídícího jména přívlastek v 2. p., který vyjadřuje zpravidla vlastníka letadla. Pojmenování typu letadla je vyjádřeno dílem značkovým pojmenováním v platnosti nominativu jmenovacího, např. v komplexním pojmenování stíhačka Mirage belgického vojenského letectva, dílem tímto pojmenováním blíže určeným pojmenováním zařazujícím, např. letadlo Boeing 727 kolumbijských aerolinií, letoun Boeing 707 izraelské společnosti, popř. pouze pojmenováním zařazujícím, např. letadlo DC 9 venezuelské letecké společnosti; tutéž strukturu jako u posledního typu nalezneme i ve spojeních pojmenovávajících jiné dopravní prostředky, např. tahač T-138 Pozemních staveb. Jindy je pojmenování typu letadla vyjádřeno tak, že je uvedeno 2. pádem podst. jména typ, např. letadlo typu Convair 440 letecké společnosti Sierra Pacific Airlines, letadlo typu Coronado letecké společnosti Spontax, letadlo typu DC 9 jugoslávské společnosti [66]JAT, bombardéry typu Phantom amerického vojenského námořnictva atd. V jiných případech pojmenovává u pojmenování dopravních prostředků a jiných průmyslových výrobků odloučený přívlastek v 2. p. výrobce; nominativ jmenovací, jímž je tento přívlastek od řídícího jména oddělen, udává opět značku výrobku: např. stíhačka Mirage F 1 francouzské firmy Dassault-Bréguet, automobil Volha sovětské výroby, materiál Araxa národního podniku Textilana atd.

(4) Pojmenování stavebních děl

U složených pojmenování stavebních děl je genitiv, který označuje celek, oddělen od řídícího jména, které označuje část celku, nominativem jmenovacím, resp. výrazem v jeho platnosti, jímž bývá prosté pojmenování zařazující. Tyto doklady se dnes vyskytují poměrně hojně především v spojitosti s výstavbou pražského metra, ale nalezneme je i v jiných souvislostech; srov. např. trasa C metra, trasa II A podzemní dráhy, stoka R fakultní nemocnice (v Motole) aj. I zde pociťujeme mimo oblast odborného stylu poněkud rušivě, jestliže oddělený přívlastek v 2. p. je vyjádřen výrazem jednoslovným; srov. např. trasa C metra proti trasa C pražského metra.

Jak ukazují uvedené doklady celého druhého typu, nominativ jmenovací má tendenci stát těsně za svým řídícím jménem, a odděluje proto často od něho i přívlastek v 2. p. (mnohdy i tehdy, když je tím „narušováno“ významové členění výpovědi: např. A nyní uslyšíte předehru k opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky); to ostatně platí i o nominativu jmenovacím, pokud se vyskytl ve složených pojmenováních prvního typu (v skupině 2c a 3). Na místě je z hlediska významové stavby výpovědi postavení nominativu jmenovacího pojmenovávajícího výtvor před genitivem pojmenovávajícím tvůrce tehdy, jestliže pojmenování tvůrce je v dané souvislosti skutečně významově závažnější než pojmenování výtvoru; srov. např. Přesto se však objevují stále novinky: po uvedení dvoukomorové pneumatiky Goodyear vzbudila před dvěma roky zájem pneumatika Total Mobilityfirmy Dunlop a později nové řešení firmy Pirelli. Na tom, že nominativ jmenovací není oddělen od řídícího jména přívlastkem v genitivu, se může podílet zčásti i snaha, aby nedošlo k významové nejednoznačnosti; srov. např. jednoznačné vůz Busse švýcarské firmy Amag proti nejednoznačnému vůz švýcarské firmy Amag Busse ap.

3. S PČS se setkáváme poměrně často i v jednacím stylu, v případech, kdy základové složené pojmenování má pro pracovníky daného oboru ráz ustáleného sousloví [67](např. přihláška ke studiu s. Zdeňky Chourové, vyloučení ze studia s. Pavelkové, členství ve straně některých z rodičů, zpráva o prospěchu vedoucího katedry tělesné výchovy atd.), a to celkem bez zábran i tehdy, když mimo daný, často jen situační kontext by mohlo vést k obsahové nejednoznačnosti; srov. např. poslední doklad, v němž vedoucí katedry je původcem, autorem zprávy. Významová nejednoznačnost se pak zčásti týká i případů, které jsou bezpochyby noremní a obsahově zcela jednoznačné; srov. např. ministerstvo školství ČSR — může mít význam buď „české ministerstvo školství“ nebo „ministerstvo českého školství“. Někdy je jednoznačná interpretace vůbec nemožná, jak to v jazyce nezřídka bývá, neboť nemáme ani možnost opory o analogická pojmenovací schémata. Tato nejednoznačnost však není zpravidla dorozumění na závadu, ani v případech, kdy nejde o ustálené pojmenovací struktury (srov. např. výstava obrazů a soch výtvarníků Litoměřicka).

4. Není tedy PČS něčím výjimečným, nýbrž se s ním setkáváme i v spisovných projevech běžně. Je motivováno především snahou, aby složky základových pojmenování, ať už ustálené nebo příležitostné, které tvoří v mysli mluvčího nebo pisatele těsný celek, nebyly od sebe oddělovány, a to ani přívlastkem v 2. p., a mnohdy ani tehdy, kdy bychom se bez obtíží mohli vyjádřit bez PČS nebo kdy dochází k rozporu s významovým členěním výpovědi. Zvýšený výskyt tohoto jevu je však třeba vidět i v širších souvislostech: podílí se na něm vzrůstající intelektualizace spisovného jazyka, která se v sepětí se společenskými poměry silně uplatňuje v současné spisovné češtině a jejíž snaha o vyjadřovací přesnost se projevuje m. j. v hojném tvoření víceslovných (sdružených) pojmenování, napomáhá mu také stále hojnější uplatňování genitivu na úkor adjektiva, ať již je to projev vnitřního vývoje současné češtiny nebo vlivu ruštiny na její soudobý vývoj, a bez vlivu zde není ani stoupající frekvence nominativu jmenovacího. Tyto souvislosti jsou zároveň dokladem toho, že jedny změny v jazykovém systému vyvolávají na druhé straně změny jiné. Pokud tyto změny již pronikly anebo pronikají do normy spisovného jazyka, měla by k nim kodifikace přihlížet. V některých případech nejde ostatně o jevy nové, nýbrž jen o posílení typů, které se vyskytovaly v spisovné češtině již dříve. Obecně jde o jev omezený z hlediska pojmenovávacího v podstatě na jisté pojmenovací typy, na něž jsme se zde snažili obrátit pozornost, a primárně na styl odborný a publicistický.


[1] Viz V. Mathesius, Základní funkce českého pořádku slov, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 350 n. (týž analogicky v Řeč a sloh, sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, s. 76 n.) a V. Šmilauer, Novočeská skladba, 2. vyd., Praha 1966, s. 66 n.

[2] Srov. např. B. Havránek Al. Jedlička, Česká mluvnice, 2. vyd., Praha 1970, s. 339, Fr. Daneš, Divadlo v Karlíně hlavního města Prahy, Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 2. výběr, Praha 1955, s. 228, týž a kol., Kapitoly z praktické stylistiky, 2. vydání, Praha 1957, s. 76, V. Šmilauer, Pořádek slov, sb. O češtině pro Čechy, Praha 1960, s. 251, K. Hausenblas, J. Kuchař a kol., O pořádku a nepořádku slov v české větě, sb. Čeština za školou, Praha 1974, s. 390, atd.

[3] Fr. Daneš, Návrat sovětského kosmonauta na Zemi, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964, s. 229 n.

[4] Viz J. Novotný, Spisovná čeština v letech 1945—1960, Sb. Ped. institutu v Ústí n. L., ř. filol., Praha 1963, s. 49 a Fr. Cuřín — J. Novotný, Vývojové tendence současné spisovné češtiny a kultura jazyka, Praha 1974, s. 63 n.

[5] Proto tento genitivní přívlastek připojený k základovému pojmenování budeme dále označovat jako oddělený, odloučený ap. Toto označení není míněno jako termín, nýbrž má platnost prostého pojmenování, kterým chceme stručně pojmenovat jev, který je tematickým základem našeho článku (genitivní přívlastek oddělený, odloučený, odtržený ap. /jiným přívlastkem/ od řídícího jména).

[6] Pokud jde o konkurenci mezi prostým genitivem a předložkovým pádem s předložkou pro ve vztahu k PČS, viz zde na s. 62.

[7] O konkurenci mezi genitivem a pádem předložkovým při pojmenovávání sportovních oborů v názvech sportovních soutěží viz JK, Přebor kopané, nebo v kopané?, 49, 1966, s. 184 n.

[8] Genitiv jmen obecných tu zčásti plynule přechází od genitivu původce ke genitivu určení; srov. např. hod juniorů: „junioři házejí“ → „hod pro juniory“.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 2, s. 57-67

Předchozí Pavel Trost: Staré sloveso fintovati a fintit

Následující František Štícha: Vypouštění částice se v koordinovaném a závislostním spojení zvratných sloves

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1