Skon Oldřicha Králíka

AS (= Alexandr Stich)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Českou filologii postihla další ztráta — z jejích „polí orných a válečných“ odešel významný vědec, polemik, člověk výrazné lidské i vědecké individuality, profesor olomoucké univerzity PhDr. Oldřich Králík, DrSc. (nar. v Kroměříži 9. června 1907, zemřel náhle v Olomouci 20. srpna 1975). Králíkovým vlastním oborem byly dějiny české literatury 19. a 20. století; věnoval se studiu díla hlavně J. Dobrovského, K. H. Máchy, Fr. Palackého, Jana Nerudy, F. X. Šaldy, P. Bezruče, O. Březiny, I. Olbrachta a K. Čapka. Jako vydavatel některých děl J. Dobrovského byl však v druhé polovině své životní a odborné dráhy přiveden také k samým začátkům české duchovní tvořivosti a literární činnosti; mnoho úsilí a důmyslu věnoval snaze nově osvětlit nejstarší české legendární a kronikářské písemnictví.

Prof. Králík byl duch bojovný a houževnatý; většina jeho vědeckých prací vznikala v prudkých názorových srážkách. Impulsem k nim byla Králíkova snaha očistit obraz českého písemnictví od všech pozdějších nánosů a omylů a dospět k přesným, původním zněním literárních textů. Autentický text nebyl však pro něho poslední metou vědecké práce — tou bylo velmi životně zacílené poslání literární vědy sloužit výkladem spolehlivých literárních textů vždy novému a hlubšímu poznání a prožívání literatury. Sám toto své životní krédo výborně formuloval v jedné z posledních prací, nazvané První řada v díle K. Čapka: „Hlásím se k filologii …, filologie je tu kvůli čtenářům a autorům — je službou autorům, způsobem, jak čtenáři literární dílo přiblížit …, filologie chce nastavit lupu, čočku bedlivějšího a pronikavějšího čtení.“

O. Králík odešel od pracovního stolu, na němž leželo několik začatých prací; jeho vědecké zápasy zůstaly vesměs nedobojovány. Leccos z názorů, které prosazoval, není přijímáno obecně a je otázka, jaké bude v budoucnosti jejich konečné uplatnění. To je osud každé vědecké práce kladoucí si otázky úplně nové. Zůstává tu však množství znepokojivých otázek, které Králík formuloval, množství materiálů a interpretací, které k řešení těchto otázek snesl.

[28]Prof. Králík nebyl jazykovědec, avšak jako textolog měl k jazykové interpretaci uměleckého textu velmi blízko a řada jeho prací byla věnována i výkladům jazykově stylistickým, ať už šlo o argumenty, jimiž podpíral své myšlenky o podstatném vlivu Sabinově na textovou stránku odkazu Máchova, nebo o bystré jazykově textologické studie věnované např. různým zněním díla Olbrachtova. A zvlášť je v našem časopise záhodno připomenout jeho pevné přesvědčení, že literární věda a jazykověda jsou obory svázané nejen svou historií, ale i celým svým vnitřním smyslem a konečným cílem, neboli, jak říkal, že jsou na téže lodi.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 1, s. 27-28

Předchozí František Cuřín: Sedmdesátiny univ. prof. Františka Svěráka

Následující Antonín Tejnor: Dvě popularizační knížky o českém jazyce