Dvě popularizační knížky o českém jazyce

Antonín Tejnor

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Setkáváme-li se stále znovu v dopisech docházejících do jazykové poradny Ústavu pro jazyk český ČSAV i v různých čtenářských anketách na věčná témata „čeština je jazyk těžký“ a „dnešní stav jazykové kultury je téměř katastrofální“ se spoustou hluboko zakořeněných pověr a iluzí o naší mateřštině a o jazyce obecně a platí-li dosud zastesknutí akademika Havránka nad tím, že ani po čtyřiceti letech nevešly v obecnou známost poznatky, které o jazyce jako nástroji myšlení a dorozumívání razila už pražská jazykověda předválečná, svědčí to jen o tom, že je stále velmi zapotřebí jazykovědné popularizační literatury. A pokud na ni klademe požadavky, aby poutavě, zajímavě, nevšedně, ale přitom bez vulgarizujícího zjednodušování problémů a faktů seznamovala čtenáře se současným stavem vědeckých znalostí o českém jazyce, můžeme říci, že se to podařilo oběma popularizačním publikacím, které se dostaly do rukou čtenářů na sklonku roku 1974. Je to knížka širokého kolektivu bohemistů z Ústavu pro jazyk český ČSAV a z filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nazvaná Čeština za školou (red. K. Hausenblas a J. Kuchař, Orbis, Praha 1974, 486 s.)[1] a publikace brněnského jazykovědce doc. Jana Chloupka Knížka o češtině (Odeon, 364. svazek edice Klubu čtenářů, Praha 1974, 322 s.)[2].

Dnes již obě knížky zmizely z knižního trhu, přestože jejich náklady nebyly ve srovnání s jinými lingvistickými publikacemi nikterak malé (v Orbisu 7500 výtisků, v Odeonu dokonce 40 000 výtisků); je to jistě potěšitelné svědectví o tom, že v naší veřejnosti je zájem o otázky jazykové kultury stále živý.

[29]Záměr autorů obou knížek se shoduje v tom, že chtějí vykládat o jazyce trochu jinak, než se to děje ve školním vyučování, že vedou čtenáře k samostatnému uvažování o jazykových jevech (výzvou z Upanišad „Přemýšlejte o jazyce“ končí vstupní motto v Chloupkově Knížce o češtině), že chtějí i poněkud otřást nezdravým sebevědomím všech, kteří se domnívají, že jsou odborníky v češtině už jen proto, že mluví česky, a kteří se za všech okolností spoléhají na neomylnost svého jazykového citu. A je konečně samozřejmé, že obě knihy vycházejí z pojetí jazykové kultury, které se v české jazykovědě probojovalo ve třicátých letech našeho století a které se dále rozvíjí a propracovává.

Publikace Čeština za školou vznikla úpravou seriálu 54 půlhodinových relací, které pod stejným názvem vysílal Čs. rozhlas po dobu téměř tří let a na nichž se spolu s rozhlasovým redaktorem Milanem Navrátilem (ten je také autorem závěrečné kapitoly o zrodu a osudech cyklu i o přípravě knižního vydání) podíleli vždy dva až tři jazykovědci. To znamená, že se původní podoba polopřipravených dialogů musela přestylizovat na formu výkladovou. Tím sice někdy utrpěla působivost projevu, ale vcelku je možno říci, že až na některé drobné stylizační nepřesnosti, o nichž se v recenzi zmínil E. Dvořák[3], se užšímu autorskému kolektivu, který rozhlasové texty upravoval, vcelku podařilo sladit stylový ráz projevů. Při tak velkém počtu spoluautorů to jistě stálo značné úsilí.

V prvních třech kapitolách knihy Čeština za školou se vykládá o jazyce jako soustavě znaků, o procesu jazykového dorozumívání, o významu jazyka pro jedince i celou společnost, o místě češtiny v rodině slovanských jazyků a o vztahu mezi češtinou a slovenštinou. Vidíme tedy hned zpočátku, že se kniha zabývá fakty, která se sice také ve školním vyučování probírají, ale jen povšechně, okrajově, protože osnovy kladou a přirozeně vždy budou klást hlavní důraz na praktické ovládání spisovného jazyka v psaných i mluvených projevech. A tak se čtenář může dovědět více užitečných zajímavostí z onoho „učení o jazyce“, na které se ve školní výuce nedostává času. Ve 4.—11. kapitole se dovídá o nejdůležitějším útvaru národního jazyka — češtině spisovné, o místních a sociálních nářečích, o vyjadřování mládeže, o slohovém rozvrstvení jazykových prostředků i o jazyce poezie. Pět kapitol je věnováno historickému vývoji našeho národního jazyka, 31 kapitol jazyku současnému, a to jeho stránce zvukové, grafické, lexikální a gramatické. V závěrečných kapitolách (48.—52.) autoři vykládají o poměru uživatelů jazyka k jazykovému vyjadřování, o našich jazykovědných pracovištích, o osudech češtiny za hranicemi naší vlasti, o potížích, které působí čeština cizincům i žákům a studentům v našich školách. Poutavosti dosahují autoři vhodně voleným jazykovým materiálem v příkladech. Vybírají je z tvorby oblíbených autorů, jako je Karel Čapek, Vítězslav Nezval, Karel Poláček, Mi[30]roslav Horníček, Jiří Suchý, Josef Skupa aj., ze záznamů pořízených při zkoumání našich nářečí i odposlechnutých z běžného hovoru, ze starých literárních památek, ale neváhají ani konstruovat text, chtějí-li např. dokázat absurdnost užití místního nářečí v administrativním nebo odborném projevu (str. 36). K pozorování jazykových jevů vedou i některé názvy kapitol; mají totiž podobu tázacích vět: Liší se profese jazykem? (74); Co je to styl? (93); Je české skloňování obtížné? (380); Kolik tvarů má české sloveso? (362); K čemu je větný rozbor? (395). Podobně upoutávají pozornost čtenářů i názvy obsahující opozita, např. Dnešní jazyk jako výsledek minulého vývoje? (12), O pořádku a nepořádku slov v české větě (385) nebo napodobující titulky obrozenských dramat a románů, např. O jazykové správnosti aneb není chyba jako chyba (168), Poměr lidí k jazykovému vyjadřování aneb pověry o jazyce (435). Konečně i sám název publikace Čeština za školou je příkladem šťastného nápadu, kdy se právě zdůrazněním jisté neoficiálnosti pozoruhodně zvýšila atraktivnost knížky. Za významný přínos publikace lze jistě pokládat úsilí o odstraňování některých předsudků, které jsou důsledkem nesprávně pojatého jazykového vyučování, např. názoru, že je zcela zbytečné ovládat větný rozbor. Cenné jsou také odkazy na prameny ke studiu českého jazyka a informace o aktuálních úkolech české jazykovědy.

Chloupkova Knížka o češtině má proti Češtině za školou výhodu jediného autora, tedy i větší tematické sevřenosti a stylové jednolitosti. V leckterém ohledu se může rozběhnout do větší šíře, v jiném směru pak může nést výraznější pečeť autorových vědeckých zájmů i osobitých názorů (i za cenu, že všechny nemusí být obecně přijímány). Škoda, že v některých fejetonisticky laděných pasážích ustupuje odborné zaměření publikace poněkud do pozadí.

Kromě předmluvy, koncipované jako interview s autorem o poslání díla, a Slova na rozloučenou, kde se píše o kladném, ale kritickém vztahu k mateřštině, obsahuje Knížka o češtině osm kapitol. V kapitole Texty (I) Chloupek dokumentuje schopnost národního jazyka plnit různé záměry autorů jazykových projevů a respektovat zřetele k odlišným komunikačním situacím a vztahům mezi účastníky jazykové komunikace. Kapitola Češtiny (II) představuje čtenáři kromě vlastního spisovného jazyka i češtinu hovorovou; tu však autor spíše než za strukturní útvar považuje za „styl spisovné češtiny (v důsledku stálých konstitutivních promluvových faktorů samozřejmě snášenlivější vůči nespisovným prvkům než styly ostatní)“ (str. 40). Autor však toto své pojetí výslovně označuje jako jedno z možných. Ve shodě se svým badatelským zájmem věnuje značnou pozornost českým dialektům a interdialektům, problematice obecné češtiny, slangům, argotu a posuzování jazyka z hlediska sociálního, strukturního, promluvového, vývojového, psycholingvistického a gnoseologického. Po posouzení naší současné jazykové situace dospívá k závěru, že se uživatelům češtiny jeví jako výhodné [31]spisovné vyjadřování v oficiálním styku a nespisovné ve styku neoficiálním. V kapitole Znaky a informace (III) představuje jazyk jako základní informační kód, ztvárňující lidské myšlení, umožňující komunikaci, závislý na době a prostředí, avšak odolný vůči násilným změnám. Kapitola Rysy a uzly (IV) přináší v uváženém výběru zajímavé poznatky z hláskosloví, tvarosloví i skladby a ukazuje mnohostrannost přístupů k posuzování a hodnocení jazykových jevů. V kapitole Promluvy (V) ukazuje, které faktory ovlivňují výběr jazykových prostředků v psaných a mluvených projevech a čím je určován pořádek slov v české větě. Stylistické problematice je věnována kapitola Styly (VI), vnitřním i vnějším dějinám českého jazyka kapitola Zdroje a věky (VII) a významným osobnostem naší lingvistiky kapitola Jazykovědci (VIII).

Jestliže jsme u Češtiny za školou oceňovali pestrost příkladového materiálu, platí to u Chloupkovy Knížky o češtině v míře ještě větší. Tak např. rozsáhlá škála nejrůznějších typů projevů (mluvnická poučka, starý kuplet, anekdota, slovní hříčka, rozhovor v autobuse, vzkaz výběrčího atd.) velmi působivě přesvědčuje o rozmanitosti funkcí, které je jazyk schopen plnit. Chloupkova kniha nechce nijak nahrazovat školskou učebnici. Může si dovolit menší soustavnost a úplnost i odchylky od školské terminologie a od školského třídění gramatických jevů. Naproti tomu může velmi pomáhat nejen studujícím, ale všem, kdo se hlouběji zajímají o jazykové otázky. Jistě k tomu přispěje i připojený bibliografický soupis základní studijní literatury a výkladový slovníček nejdůležitějších jazykovědných pojmů-termínů.

Domníváme se, že obě popularizační publikace své poslání plní a že jsou dobrým přínosem našich lingvistů v péči o kulturu českého jazyka.

---

[1] Ref. E. Dvořák, Český jazyk a literatura 25, 1974/75, s. 332—334; R. Bergerová, Jazykovědné aktuality 12, 1975, s. 34—35; A. Stich, Práce, 19. 10. 1974.

[2] Ref. V. Styblík, Český jazyk a literatura 26, 1975/76, s. 40—42; E. Dvořák, Jazykovědné aktuality 12, 1975, s. 90—91.

[3] Viz pozn. č. 1.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 1, s. 28-31

Předchozí AS (= Alexandr Stich): Skon Oldřicha Králíka

Následující Olga Müllerová: Sborník k šedesátinám Eugena Paulinyho