Neživotaschopný — životanechopný

Alena Polívková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Velmi složitým jevem v jazyku je zápor; některé druhy záporu a způsoby jeho užívání působívají potíže, zvláště tam, kde hodně záleží na tom, aby vyjádření bylo přesné a jednoznačné.

Například může vzniknout tato pochybnost: má se říkat a psát neživotaschopný, nebo životaneschopný, či je snad možné obojí? A jestliže ano, znamená obojí totéž, nebo je tu nějaký významový rozdíl?

Vidíme, že tento problém vzniká u složených přídavných jmen, a to u těch, která vznikla ze spojení jednoduchého jména přídavného a podst. jména majícího úlohu jeho předmětu. Kromě uvedeného příkladu jsou to slova jako pravděpodobný, chvályhodný atd. Tu záleží hodně na tom, jak pevně se už obě složky slily v jedno nové slovo; např. chvályhodný tvoří už celek tak pevný, že záporná podoba „chválynehodný“ by se cítila jako vyjadřovací schválnost nebo přímo nesprávnost. (Místo podoby chválynehodný lze však užít i spojení rozloženého, tj. chvály nehodný.) Ale ani v ostatních případech není způsob, kdy se záporka ne- vkládá dovnitř složeného slova, způsob základní a běžný (třebaže je vlastně logický). Normální způsob je dnes popřít složené přídavné jméno jako celek, to znamená položit záporné ne- na sám počátek slova.

Ale nezapomínejme ani na slohovou stránku těchto přídavných jmen. Jejich záporné podoby jsou neobvykle dlouhé, působí v textu často jaksi nemotorně. Proto je mnohdy lépe sáhnout k jinému způsobu vyjádření. Vhodnější než napsat, že něco je „nepozoruhodné“, je uchýlit se k formulaci, že to není hodné pozoru nebo pozornosti. V odborném vyjádření můžeme sice užít např. spojení neživotaschopní jedinci, ale zvláště v přísudku je rozumnější sáhnout k vyjádření, že „někteří jedinci nejsou v jistém prostředí schopni života“ atd.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 5, s. 270

Předchozí MR (= Miroslav Roudný): Zvěř — zvířata

Následující Antonín Tejnor: Elektrifikace — elektrizace