Časopis Naše řeč
en cz

Větné členství instrumentálu komitativního

Jaromír Spal

[Články]

(pdf)

-

Instrumentálem komitativním se, jak známo, nazývá instrumentál doprovázený předložkou s. Komitativnost, doprovodnost v zásadě znamená vyjádření vztahu dvou bytostí nebo věcí v současnosti nebo na témže místě; schematicky vyjádřeno A s b, tj. b má úkol doprovodný, kdežto A je podstatně důležitější; naproti tomu však pozornost mluvčího je upřena sice rovněž k představě A, avšak b je představa nutná; mnohdy A s b utvoří nový, složitý pojem.[1] Rozdíl v závažnosti obou představ může být veliký nebo i nepatrný, takže se závažností obě vyrovnávají: potom A s B = A + B. Zde jde o vyjádření vztahu představ v podstatě rovnocenných, tedy mluvnicky koordinačního; pro tento případ by se snad hodilo rezervovat termín asociativnost.

Přitom vztah obou představ může být kladný (např. jít s někým), ale i protikladný (bojovat, soupeřit s někým). Dále je významný věcný význam členů: buď jsou rovnocenné (dva lidé, dvě zvířata, dvě věci), nebo nerovnocenné (člověk a zvíře nebo věc). Tak vzniká řada sémantických variant toho spojení; připojíme-li hledisko syntaktické (syntaktické vztahy, větné rozvíjení), shledáme tu řadu odlišných možností.

Základní funkce tohoto spojení, totiž vyjádřit společnou existenci dvou bytostí nebo věcí v místě a v čase, dává mu ovšem široké užití. [196]Instrumentál komitativní může mít funkci kteréhokoli členu větného. Nám tu nepůjde ani tak o pojmenování onoho spojení, jako o vyjádření syntakticko-sémantických vztahů. Z velké části tu nepůjde o poznatky dosud nezpracované, nýbrž o utřídění a přehled, proto také se tu záměrně užívá často příkladů z našich známých mluvnic.

Komitativnost (asociativnost) je v samém významu této předložky s; v neslovanských jazycích se její ekvivalenty pojívají s jinými pády vhodnými (např. něm. mit s dativem, pádem směřování, přibližování). Ve slovanských jazycích — pokud mají flexi — se v tomto významu s pojí s instrumentálem, tedy s pádem nástrojovým. Je dost pravděpodobné, že právě význam nástrojový byl počátkem sdružování s předložkou s. Že mezi instrumentálem předložkovým a prostým je tu značná konkurence, je známo. Je to v ostatních jazycích slovanských,[2] bylo to už ve staročeštině: „s mečem bojuje … s mečem, hladem i neduhem je navštívím“ (správně podotýká Kopečný — o. c. v pozn. 2 —, že zde silně proniká význam komitativnosti; ale uvádí i příklad Adam zhřešil s zahálkou). Předložkový instrumentál je obvyklý zvláště v severovýchodních nářečích; tam možno slyšet i vylízt z voknem (oknem). Zajímavou paralelu uvádí Kopečný z dolní lužičtiny: z hoknom hlědaš = dívat se oknem. Vývoj je jako všude příznivý pádu předložkovému, ale jsou i případy opačné.

A. Základní případ komitativnosti je tedy konstatování A s b, společnost dvou předmětů nebo věcí vyjádřená dvěma substantivy, resp. zájmeny. Je tedy b v tomto případě přívlastkem neshodným: chléb s máslem (německy Butterbrot), čaj s rumem, kabát s kožešinou, vůz s uhlím, hrnec s vodou (nádoba). Věc ve spojení s člověkem udává jeho znak, vlastnost: princezna se zlatou hvězdou na čele, pán se šedivými skráněmi, dáma se spravovanou rukavicí, muž s károu, paní s ozónem (J. Žák — ironicky), pes s huňatou srstí.

Ve spojení „člověk se zvířetem“ je A s b: muž se psem (nikoli naopak). Je však možné stádo i s pasáčkem.

Blízké pak jsou případy nerovnocennosti mezi lidmi: matka s dítětem, otec se synem, pán se sluhou. Opačný pořad by byl spíše motivován tematicky nebo stylisticky (syn se stařičkým otcem atd.).

B. Skutečný rozdíl je tu ovšem tak nepatrný, že vztah A s B přechází snadno v A a B, tedy v koordinaci. Takový výraz pak mívá dokonce častěji funkci podmětu, „shodu podle smyslu“: Otec se synem šli do [197]města, podobně: Jenda s Jirkou: naprostá rovnocennost je tu podmínkou. Spojení matky s dětmi má ten ráz spíše jen v plurálu; nikdy však matky s kojenci (jak upozorňují Pravidla § 8).

Důležité je, zda se instrumentál vztahuje k podstatnému jménu, nebo ke slovesu. Malá změna (Otec šel se synem…) znemožňuje shodu podle smyslu, a tedy i pojetí části subjektu.

C. Ale v těchto případech je přece jen komitativním instrumentálem vyjádřena osoba děj také konající: Matka se procházela s dítětem, resp. hrála si s dítětem; Jarka jel s Máňou na výlet (protiklad: sám). Zároveň vztah k nominativnímu substantivu je nesporný, tak je charakterizován doplněk; podobně i ve spojeních pojď se mnou, tančit s někým. Jiný typ doplňku uvádí Šmilauerova Novočeská skladba:[3] Seděl… s hlavou skloněnou.

D. Blízko doplňku je svou funkcí přísudek jmenný se sponou, typ něco (někdo) je s něčím (s někým). Tedy sem patří archaické už případy je s podivem, je s prospěchem, ale také ustálená rčení mnohdy nejasná, kde cítíme víru ve vliv neznámých sil: Pánbůh s námi /buď/, — Co je s tebou (tj. jaké divné síly tě ovládají?), — Co je šeptem,[4] to je s čertem (tj. spojeno). — Už je s ním konec, původně ‚on končí‘ později chápáno ‚jak je s ním‘ (kontaminací místo jak je mu) a pak ovšem i dále ‚je s ním zle‘, a dokonce je s ním ámen (ámen je vůbec těžko zařadit jako slovní druh).

E. Zde už jsou případy, kdy tento instrumentál se druží i ke slovesům. Nemluvě o slovese být, které má vůbec nejširší význam, budou to zřejmě slovesa, která přidružení připouštějí (pak tu jde o příslovečná určení), nebo přímo vyžadují (předmět).

a) Příslovečná určení času: archaismem se stává typ přišel s večerem; výrazy vstávat se slunkem, chodit spát se slepicemi jsou me taforické.

b) Příslovečné určení způsobu je ovšem neobyčejně hojné. Především ve spojení typu ‚osoba něco mající, nesoucí‘: chodit s holí, s kloboukem (blízké doplňku!), začít s holýma rukama. Pak přeneseně udělat něco s radostí, s chutí, s těžkým srdcem atd. Rovněž Obrátil se na něho s prosbou (instrumentál účelový podle Trávníčkovy mluvnice,[5] prosba tu není účelem, nýbrž ‚druhem obrácení‘, a to prostředkem).

[198]O případech s mečem bojuje atd. viz výše.

Příslovečné určení míry: S lety mu sil ubývalo. — Více o tom ve Šmilauerově Novočeské skladbě (o. c. v pozn. 3).

c) Příslovečné určení příčiny (důvodu). — Vzniklo ve spojeních jako Všady se mu s tím smáli. Nebudu se s ním zlobit. — Nedři se s tím i u ostatních sloves toho významu. Případy jako jít se zubem, ležet s nohou považuje Trávníček a někteří jiní syntaktikové za určení účelu. Ale ve skutečnosti to je důvod: bolavý zub, nemocná noha atd. působí, že je třeba jít k lékaři nebo ležet. Podobně ve větě Jdu s koněm (ke kováři) není účelem kůň, nýbrž nevyjádřená potřeba koně okovat. Ve spojení jdu s koněm je v instrumentálu vyjádřen důvod, proč tu cestu vážím.

d) Příslovečné určení podmínky: S takovýmhle brankařem to nevyhrajeme. — Radujte se s radujícími (tj. radují-li se ostatní lidé). — S trochou dobré vůle tam ty hroby nemusely být (Voskovec a Werich).

e) Příslovečné určení přípustku: podle Kopečného (o. c. v pozn. 2, § 248) staročeské: s svým věkem a šedinami blázen jest.

f) Příslovečné určení zřetele: dej s tím pokoj, neměl s nimi štěstí, s jeho zdravím je to špatné; blízko je i přestat s něčím (Šmilauer v Novočeské skladbě — o. c. pozn. 3 — uvádí začít, přestat s něčím jako předmět).

Na tomto místě třeba uvést, že instrumentál komitativní je ovšem také rozvíjejícím členem adjektiv (hotov, svolný atd.), ale také některých příslovcí od nich odvozených: současný s něčím současně (zároveň) s něčím. I to je vlastně příslovečné určení zřetele: současnost s jistou dobou.

Poměrně velmi hojné jsou případy instrumentálu komitativního předmětového. Jejich rejstřík i podrobné rozvržení je ve Šmilauerově Novočeské skladbě (o. c. v pozn. 3, s. 233—236). Omezíme se tu na poznámky k jednotlivým typům a některým slovesům.

Tak jsou zajímavé případy u sloves pohybových. Slovesa jako vést, potkat, střídat atd. nereflexívní mají ovšem vazbu akuzativní: A potkal B, vedl B, vystřídal B. Forma zvratná, vyžadující podmět v plurálu, tu znamená vzájemnost: A a B se potkali, vedli se, střídali se. Vlastně zkřížením těchto typů vzniká spojení A se potkal s B, vedl se s B, střídal se s B. Proto také je možná holá věta přátelé se potkali, nikoli však přítel se potkal.

[199]Nejvíce na místě je tento typ tam, kde jde o sjednocení (spojit atd.: Novočeská skladba d), e), h), n)). Ovšem také je to v případech rozporu: hádat se, zápasit atd. (bez odpůrce nemožné). Podobně i jednat s někým atd.; stejně je to u slovesa mluvit apod., zde se však vedle vzájemnosti (mluvit s někým) uplatňují i vazby jiné, s jiným významem (mluvit k někomu, na někoho, pro sebe).

Slovesa bojovat, zápasit atd., která vyžadují existenci protivníka (bojovat s někým), mohou mít ovšem i vazbu s předložkou proti.

Zajímavý je případ slovesa obchodovat, kde naopak se ujímá — a ujal —instrumentál bezpředložkový proti původnějšímu komitativnímu (původní význam byl „obcházet s něčím“). Komitativnost tu ovšem významově nevyplývá: předmět obchodu je daleko spíše prostředek než věc přidružená. Staročesky bylo sloveso obchoditi sě něčím ve významu „živit se, mít zaměstnání“; podstatné jméno obchod znamenalo takové konání. Sloveso obchodovat znamenalo provozovat obchod pomocí nějaké věci. Ještě Vášův a Trávníčkův slovník tu docela striktně zavrhuje prostý instrumentál; dnes žijí obě vazby vedle sebe. Podobně je obojí možnost u slovesa hospodařit.

Řada sloves má tu zcela odlišný význam, jsou-li bezpředmětová (zacházet, nakládat), nebo předmětová (zacházet s něčím, nakládat s někým).

Zbývá ještě promluvit o rčeních typu to + sloveso s něčím. Špatně to s ním dopadlo. Nejde to s ním. Začíná to s ním pěkně. — Je to s ním těžké. — Tady jde především o funkci zájmena to: je zřejmě součástí podmětu a instrumentál komitativní se k němu přidružuje jako u případů otec se synem. Jaká je tu však funkce zájmena? Vypustit je nelze; zcela zástupný význam nemá. Má význam čehosi zcela neurčitého, nejasného, co vychází neznámo odkud a působí — jak příklady ukazují — zdar nebo nezdar činnosti. Jiná možnost řešení je vidět v zájmenu prostě význam „situace“ a v instrumentálu komitativním určení zřetele, jímž je platnost děje omezena.

Případy mezní budou ovšem i zde hojné. V. Šmilauer (o. c. v pozn. 3, s. 280) právem uvádí u určení způsobu zradit někoho s někým, cítit s někým (myslí se tu speciální forma citu, soucit); ale oba případy jsou blízko předmětu. Podobně spojení se mnou vymírá starý rod se blíží pojetí příčinnému (mnou vymírá, má smrt je příčinou).

Jsou to, jak vidět, rozdíly velmi jemné, silně ovlivněné záměrem mluvčího. Jen sémanticko-syntaktické hledisko může ony jemné významové rozdíly zachytit a vysvětlit.


[1] Srov. např. mluvnický termín přísudek jmenný se sponou.

[2] Příklady shromážděny zejména v Etymologickém slovníku slovanských jazyků I (Praha 1973), zpracovaném Fr. Kopečným, s. 249—255.

[3] Vladimír Šmilauer, Novočeská skladba, 2. vyd., Praha 1965.

[4] Taková je zřejmě původní forma tohoto úsloví: Co je šeptem (řečeno)… Příslušné rčení je jen mluvit šeptem, nikoli „s šeptem“.

[5] František Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1949.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 4, s. 195-199

Předchozí Josef V. Bečka: O relativních a subjektivních časech v češtině

Následující Lumír Klimeš: Délka jednoduché věty v Počátcích českého básnictví, obzvláště prozódie

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1